Z hlediska morfologického nevyhraněný morfém zaujímající přechodné postavení mezi kořenným ↗morfémem a ↗prefixem (autoškola, bioplyn, euroregion; monočlánek; mikrosnímek, minipřístroj; lžikultura, vzdoropapež; polopravda, velezrada, pidistrana; exmanžel, rádobypodnikatel); z hlediska slovotvorného (derivatologického) „slovotvorný prostředek funkčně stojící na rozhraní slovotvorného základu a prefixu“ (✍Furdík, 2004:155). P. se odlišují od kořenných morfémů po stránce významové (původní lexikální význam nabývá nových kvalit, tj. dekonkretizuje se apod.), vystupují jako přední členy subst., adj. a v poslední době i adv. slovotvorných formací specifického kompozitního charakteru (formace bývají někdy označovány jako prefixoidní kvazikompozita), mají funkci určující, modifikující, popř. zařaďující; mnohé z nich se vyznačují volnou a širokou spojitelností s cizími i domácími jmennými základy. Některé p. jsou monosémní, např. fero‑, mono‑, k polysémním náleží např. euro‑, tele‑; k homonymním patří např. auto‑: auto‑¹ ʻautomobil, automobilovýʼ, auto‑² ʻsám, sebe‑ʼ; podobně dia‑: dia‑¹ ʻdiabetický, pro diabetikyʼ, dia‑² ʻdiapozitivʼ.

K p. se řadí především prvky cizího původu (internacionální prostředky původu latinsko‑řeckého aj.), p. původu domácího je méně (např. lži‑, vele‑, polo‑, malo‑, celo‑, samo‑, rádoby‑). P. cizího původu vznikají (a) vyčleňováním a osamostatňováním z přejatých slov, a to jak ze slov morfematicky členitelných, tak i ze slov na domácí půdě nečlenitelných (za kritérium jejich vyčlenění a pozbytí charakteru vázaného morfému se pokládá spojovatelnost s domácími slovotvornými prostředky); (b) z přejatých slov, která ve slovní zásobě domácího jaz. existují jako samostatné lex. jednotky (např. rádio, disko); (c)  některé morfémy vznikají také zkrácením adj. z motivujícího sousloví (fotografický papír → fotopapír). P. domácího původu se zakládají na funkčním přehodnocování domácích kořenných morfémů.

Nevyhraněný ráz p. se mj. projevuje kolísáním při jejich vymezování a také při zařazování konkrétních výrazů do třídy p. Vychází se přitom z těchto kritérií: 1) slovnědruhová příslušnost slova, resp. morfémová příslušnost výrazu v původním jaz.; 2) koexistence morfému se slovem existujícím ve slov. zásobě (auto‑/autosubst.); 3) existence domácího ekvivalentu (ex‑/bývalý); 4) slovotvorná funkce morfému; popř. 5) kritérium funkčněstylové. (Někteří autoři uplatňují kritérium slovnědruhové, syntaktické a lexikálněsémantické (✍Mitter, 2004), jiní akcentují kritérium syntaktické, další kritérium slovotvorné.)

P. netvoří homogenní soubor. Věcně konkrétní význam mají prvky jako auto‑ ʻautomobilʼ, radio‑, bio‑, demo‑, dia‑ ʻdiabetický, pro diabetikyʼ, eko‑, euro‑, foto‑, infra‑, krimi‑, kyber‑/cyber‑, profi‑, termo‑ apod., osobitou skupinu představují p. s obecným kvantitativním významem, přecházejícím u řady z nich ve význam kvantifikačně‑intenzifikační: nano‑, mini‑, mikro‑, maxi‑, makro‑, mega‑, giga‑, super‑, pidi‑, vele‑, velko‑, další skupinu tvoří p. jako pseudo‑, kvazi‑, rádoby‑, také‑/taky‑ atd. V současné č. jsou některé z p. již stabilizované, jiné se teprve formují. Některé z p. směřují k lexikálnímu osamostatnění (např. dia, etno, retro). Viz také ↗sufixoid, ↗radixoid.