Význam výpovědi založený na inferenci, který (zejm. podle ✍Levinsona, 2000, presumptive meaning) představuje další rovinu mezi významem věty (sentence‑type meaning) a kontextově podmíněným významem jedinečné výpovědi (utterance‑token meaning). Levinson mluví o významu typu výpovědi (utterance‑type meaning). Zatímco význam jedinečné výpovědi je (v griceovské tradici) závislý na konkrétním kontextu a její plná interpretace se zakládá na fungování ↗konverzačních maxim (obvykle jejich zanedbávání n. porušování; partikulární konverzační implikatura), které umožňuje kalkulaci komunikačních intencí mluvčího, význam typu výpovědi je věcí preferované (defaultní, presumptivní) interpretace založené na struktuře jazyka a na obecných očekáváních o tom, jak se jazyka normálně užívá. Defaultní interpretace se zakládá na tzv. zobecněné konverzační implikatuře (zahrnující ↗skalární implikatury a ↗klauzální implikatury) opírající se o přítomnost kvantifikátorů/determinátorů všichni, někdo, každý, žádný, ne všichni aj., tzv. skalárních adverbií/partikulí nejméně/přinejmenším, aspoň, dokonce, o rozdíly mezi spojkami a × nebo, protože × jestliže a o vztahy mezi jednotkami slovní zásoby, kdy lexikální jednotka je nejen součástí řetězce synonym a homonym, ale také součástí jistého sémantického pole, ve kterém je jednou alternativou ze souboru alternativ; srov. ↗skalární implikatura. Tj. např. v dialogické výměně A: Dopadl ten lyžařský zájezd dobře? – B: Pár dětí mělo úraz má odpověď p.v. / zobecněnou konverzační implikaturu „ne všechny děti měly úraz“ a partikulární konverzační implikaturu „zájezd nedopadl tak dobře, jak jsme čekali“.

Jako nástroj rozeznávání p.v. / zobecněné konverzační implikatury postuluje Levinson reformulaci ✍Griceovy (1975) první a druhé submaximy kvantity a první a třetí submaximy způsobu. Kvantita: (a) tvůj příspěvek k rozhovoru má být natolik informativní, jak je nutné pro daný rozhovor; (b) neposkytuj víc informací, než je vyžadováno; způsob: (a) vyhni se nejasnosti vyjádření; (b) vyhni se (zbytečné) mnohomluvnosti. Tyto submaximy reformuluje do podoby tří principů informativnosti (heuristických nástrojů):

Na základě Q‑principu se interpretují odpovědi typu B (výše), popř. výpověď Někteří studenti složili zkoušku se interpretuje jako „někteří, ale ne všichni“ / „někteří studenti nesložili zkoušku“; na základě I‑principu a M‑principu se interpretují výpovědi jako Vzali se a měli dítě jako „vzali se a potom měli dítě“ n. výpovědi jako např. Hlavní hvězda odprezentovala své největší hity jako „pěvecký výkon hlavní hvězdy byl rutinní/nepřesvědčivý“. Pokud jde o vzájemný vztah a interakci zobecněných implikatur, jejich pořadí co do závažnosti pro preferované interpretace je Q > M > I. P.v. / zobecněná konverzační implikatura se neuplatní, pokud by se dostala do konfliktu s aktuálním kontextem.

S podobným pohledem na „dělbu pragmatické práce“ přišel už ✍Horn (1984), který ovšem počítá pouze s Q‑principem a M‑principem (✍Horn, 2004). Koncept p.v. je podle názoru prací orientovaných na ↗teorii relevance (zejm. ✍Carston(ová), 2004a aj.) v rozporu s tradičně přijímanou distinkcí sémantika – pragmatika (implikatury nejsou součástí pravdivostních podmínek výpovědi, v Levinsonově koncepci je však ovlivňují).