1. Pojem vstupuje do lingvistiky od pol. 60. let 20. stol.; v logice už ✍Strawson (1952) říká, že výrok S presuponuje výrok S', jestliže S' je nutnou podmínkou pro to, aby výrok S měl pravdivostní hodnotu, ať kladnou n. zápornou. Lingvisté často odkazují na explicitnější definici p., např. ✍van Fraassenovu (1968), podle které výrok A presuponuje výrok B právě tehdy, když: (i) jestliže A je pravdivé, tak B je pravdivé, a (ii) jestliže A je nepravdivé, tak B je pravdivé. Ve specifické podobě pracuje s termínem p. ✍Chomsky (1972), a to v dichotomii, kterou lze velmi dobře srovnat s opozicí ↗základu a ↗ohniska. Uplatňuje test pomocí „přirozených pokračování“ (natural response), který dává obdobné výsledky jako ↗otázkový test (srov. např. ✍Sgall & Hajičová ad., 1986, aj.). Do lexikálně-sémantické oblasti patří pojetí ✍Fillmorovo (1969): chápe lexikální význam slova jako soubor výroků, které vyplývají z užití daného slova (lze je přirovnat k tzv. významovým postulátům), a ukazuje, že zatímco některé z nich jsou negací daného slova rovněž negovány, jiné zůstávají negací nedotčeny; tyto druhé výroky nazývá, ve shodě s obvyklou definicí v logice, p. Sleduje pak zajímavé vztahy mezi „vlastním významem“ a „presupozicemi“ jednotlivých lexikálních jednotek (jde např. o slovesa jako accuse ‘obvinit’ a criticize ‘kritizovat’, která lze řadit mezi tzv. ↗judikativní slovesa). ✍Keenan (1971) a hlavně ✍Stalnaker (1974) a jinde rozlišují mezi logickými a ↗pragmatickými presupozicemi. ✍Karttunen & Peters (1977), ✍Karttunen & Peters (1979) vedle ↗konvenčních implikatur (více méně charakterizovaných ve shodě s definicí p. v logické literatuře) vyčleňují ↗implikatury konverzační. Ty lze, opět s jistým zjednodušením, srovnat s vlastnostmi tzv. ↗mluvních aktů (řečových aktů) (✍Searle, 1969) a s podmínkami (postuláty), které jsou nutné pro úspěšnou komunikaci (✍Grice, 1975); viz také ↗kooperační princip. ✍Sperber a Wilson(ová) (1986) pracují se stupni relevance jednotlivých výroků vyplývajících ze smyslu té které výpovědi.

V literatuře se uvádí (srov. např. Kiparski, Karttunen aj.), že některé výrazy či konstrukce fungují jako tzv. spouštěče presupozic (triggers). Lze je utřídit do následujících skupin:

(a) ↗Určité deskripce, spouštějící tzv. existenční (n. lépe: referenční) p.

(b) Presupozice spojené s určitými skupinami predikátů (operátorů); sem patří např. i tzv. judikativní slovesa zmíněná výše a dále (i) ↗faktová slovesa, spouštějící presupozici, že p. v pozici jejich komplementu je pravda:

(ii) ↗kontrafaktová slovesa, spouštějící presupozici, že pravda je p. v pozici jejich komplementu s opačnou polaritou:

(iii) ↗fázová slovesa pro začátek a konec a fázové prefixy, spouštějící p. pravdivosti události předcházejí události, kterou vyjadřují:

(iv) ↗mutační slovesa, spouštějící p., že událost přecházející změně je pravda:

(v) ↗implikativní slovesa

(c) Kromě sloves mohou „spouštět“ p. i některé jiné slovní kategorie, např. některé spojky (7), partikule či příslovce (8) a způsobová adverbia (9):

(d) P. mohou navozovat i některé syntaktické konstrukce, především ve své primární interpretaci; do této kategorie patří např. tzv. ↗rozštěpené konstrukce (cleft-constructions) (10); taková interpretace je možná jen s určitým umístěním intonačního centra, viz (11) s IC na PETR a ↗aktuálním členění větné:

Jevem, který byl a je u p. intenzivně studován, je dědění, tj. jejich zachování n. zrušení v různých kontextech, tzv. presupposition projection. Např. za p. věty (10) Byl to Petr z 8.A, kdo kritizoval Marii lze pokládat: (a) existoval (salientní a identifikovatelný) Petr z 8.A, (b) existovala (salientní a identifikovatelná) Marie, (c) někdo Marii kritizoval, (d) Marie je za zodpovědná za něco negativního. Tyto p. jsou děděny ve strukturách s různými operátory: (a) negace (Nebyl to Petr z 8.A, kdo kritizoval Marii), (b) antecedens podmínkového souvětí (Jestliže to byl Petr z 8.A, kdo kritizoval, tak ho za to pochválím), (c) otázka (Byl to Petr z 8.A, kdo kritizoval Marii?), (d) možnostní operátor (Je možné, že to byl Petr 8.A, kdo kritizoval Marii), (e) epistémický operátor (Byl to možná Petr z 8.A, kdo kritizoval Marii). Existují ovšem i kontexty, v nichž k dědění p. nedochází. Typickým příkladem je kontext, v němž je p. negována. Tento případ nastává tehdy, je-li spouštěč p. ve struktuře s nějakým operátorem ze sady (a)–(e)–(x): Jestliže to byl Petr z 8.A, kdo kritizoval Marii, já jsem papež: žádný Petr z 8.A neexistuje. Je-li spouštěč p. ve větě bez takového operátoru, obsahuje věta rozpor, a jako výpověď by byla neúspěšná: #Byl to Petr z 8.A, kdo kritizoval Marii, ale žádný takový Petr neexistuje. Je-li spouštěč p. ve větě bez operátoru, p. může být zrušena podmínkovou existenční větou: Byl to Petr z 8.A, kdo kritizoval Marii, jestliže vůbec takový Petr existuje. Chování p. v kontextu negace se tradičně pokládá za test toho, zda nějaký kandidát je p. (viz výše o definici presupozic). Jiným jevem je to, že p. spouštěná nějakým výrazem je v různém kontextu různě veliká, srov. (12) s totální snahovou p. a (12') s parciální snahovou p.:

Analýza mnohých nevyjádřených, ale vyrozumívaných významů jako sémantických presupozic je neadekvátní, pokud tyto vyrozumívané výrazy nejsou nutně spojeny s jejich spouštěči, tj. existují-li kontexty, v nichž nevyjádřený, ale vyrozumívaný význam výrazu spouštějícího p. není k dispozici. Proto byla zavedena jednak procedura akomodace (viz dále), jednak začaly být takové p. analyzovány jako nikoli jako logické/sémantické, nýbrž jako diskurzové/pragmatické (viz výše).

S projekcí p. souvisí i další intenzivně diskutovaný jev, reprezentovaný následujícím kontrastem: Věta Španělský král navštívil Prahu i věta Španělský král nenavštívil Prahu presuponují „Španělsko má krále“ (viz níže o vztahu presupozic a aktuálního členění) a tuto p. si ponechává i v kontextu, když je zapuštěna jako komplement slovesa typu (a) litovat: Prezident lituje, že španělský král navštívil Prahu (p. „Španělsko má krále“) ale nemá ji v kontextu, když je zapuštěna jako komplement slovesa typu (b) říci (Prezident řekl, že španělský král navštívil Prahu), ne p. „Španělsko má krále“. ✍Kartunnen (1971) a ✍Kartunnen (1973) slovesa typu (a), tj. slovesa/predikáty, která propouštějí p. komplementové věty a ta se stává p. struktury, do jíž je zapuštěna, nazývá holes, tedy č. otvory (pro angl. know, regret, understand, surprise, atd.; jak ale ukázala ✍Hajičová (1975:68) na základě vyčlenění vztahu ↗alegace, třída těchto sloves je omezenější, než se původně předpokládalo); slovesa typu (b), tj. slovesa/predikáty, které blokují p. komplementové věty, takže ta se nestává p. struktury, do níž je zapuštěna, nazývá plugs, tedy č. zátky (pro angl. say, mention, tell atd.). Třetí typ predikátů (v jeho pojetí) nazývá filters; jde o případy, kdy predikát některé presupozice propouští a některé blokuje. Typickým příkladem je podmínkové souvětí (chápaní jako predikát s dvěma argumenty, antecedentem a konsekventem: Jestliže konsekvent obsahuje spouštěč p. a tato p. je vyjádřena v antecedentu, tak predikát je aktivní jako zátka: Moje manželka je blondýna (p. „Mám manželku“) – Jestliže mám manželku, tak moje manželka je blondýna (ne p. „Mám manželku“); v ostatních případech je predikát aktivní jako otvor: Jestliže si včera neobarvila vlasy, tak moje manželka je blondýna (p. „Mám manželku“)

P. lze považovat za jeden z druhů vztahu vyplývání (↗entailment), který je založen na pravdivostních podmínkách vět; ten má základní význam pro sémantiku. Vzhledem k tomu, že p. jsou charakterizovány svým vztahem k zápornému protějšku dané věty, je třeba odlišit jazykovou negaci od „obecné“ negace logické; větnou ↗negaci je třeba studovat ve vztahu k ↗aktuálnímu členění věty. Zápornou větu lze chápat primárně ve smyslu „ohnisko neplatí o základu“, tedy non-F(T), srov. ✍Peregrinův (1996) rozbor, využívající intenzionální sémantiku. Přitom základ není negován:

Ve větě (13b), podobně jako ve větě (13a), mluvčí tvrdí něco o Honzových synech; z obou vět vyplývá výrok (13c). Podle toho, zda a jak se daný vztah vyplývání týká i negativního protějšku věty, lze definovat tři druhy vyplývání, a to: (i) Výrok B je vlastním významem věty, jestliže výrok B vyplývá z výroku A a negace výroku B vyplývá z negace výroku A (ve výše uvedeném smyslu, tedy ze záporné věty s odpovídajícím aktuálním členěním), (ii) Výrok B je p. výroku A, jestliže výrok B vyplývá z výroku A a rovněž z negace výroku A; výrok (13c) je tedy p. věty (13a), protože vyplývá jak z věty samé, tak i z její negace (13b). Vedle těchto dvou typů vyplývání je třeba odlišit typ třetí, totiž alegaci (srov. ✍Hajičová, 1972; ✍Hajičová, 1984): (iii) Výrok B je alegací věty A, jestliže z věty A vyplývá výrok B a z negace věty A (opět ve výše uvedeném smyslu, tedy ze záporné věty s odpovídajícím ↗AČ) nevyplývá ani výrok B ani negace výroku B. Tak např. výrok (13c) vyplývá z věty (14a), ale nelze říci, že tento výrok n. jeho negace vyplývají z věty (14b)  ̶  větu (14b) lze vhodně užít, ať Honza má či nemá syny. Srovnáme-li z hlediska vztahu vyplývání věty (13b) a (14b), pozorujeme, že se tu projevuje vztah mezi presupozicí a ↗AČ: jestliže je spojení Honzovi synové v ↗základu věty, jako ve větě (13a), pak je výrok (13c) p., změní-li se ↗AČ, tj. spojení Honzovi synové je v ↗ohnisku, jako ve větě (14a), pak výrok (13c) je alegací dané věty. Rozčlenění heterogenní skupiny jevů zahrnovaných do té doby pod pojem p. a zavedení pojmu alegace přijal např. ✍Bolinger (1976): hovoří o „stupňovitosti“ vztahu vyplývání.

Z hlediska formální sémantiky pojem alegace rozebírá např. ✍Materna (1978) a ✍Partee(ová) (1996), která srovnává alegaci s tzv. „lokální akomodací“. Akomodací nazývá ✍Lewis (1979) následující situaci: Věta S je vyslovena v kontextu, který ji nepřipouští: často se však stane, že se konverzace nezhroutí, ale partneři v diskursu si kooperativně a implicitně „přizpůsobí“ kontext tak, že větu S interpretovat lze; potom pokračují v promluvě tak, jako by takto upravený kontext byl kontextem výchozím. ✍Heim(ová) (1983) rozlišuje dva druhy akomodace; můžeme je ilustrovat příkladem (15), což je obdoba jejího (a klasického) příkladu The King of France is (not) bald. Při globální akomodaci se výchozí kontext „přizpůsobuje“ tak, aby zahrnoval i výrok (16), a pak se věta (15) interpretuje v tomto upraveném kontextu; při lokální akomodaci nemusí z výsledného kontextu vyplývat (16), ale tento kontext vyloučí všechny „světy“, ve kterých Francie má krále a tento král navštívil Prahu (17):

2. V současnosti se problematika presupozic diskutuje v následujícím teoretickém prostředí. Pokud jde o p. faktových sloves, určitých popisů atd. (viz výše), existuje v současné formálně sémantické literatuře v podstatě shoda v tom, které výrazy spouštějí jaké p. Nicméně, pokud jde o p. ve skopusu (dosahu) kvantifikovaných výrazů, je v současné době konsenzus menší. Srov. p. faktového slovesa vědět ve skopusu univerzálního kvantifikátoru každý student v příkladu (18). Zatímco u Petr je p. věty Petr neví, že je šťastný intuitivně i teoreticky jasná, pokud jde o kvantifikátory, v současné literatuře lze nalézt dva rozporné tábory: podle ✍Beavera (1994), ✍Beavera (2001) nesou věty ve skopusu kvantifikátorů existenční presupozici, pro (18) tedy (18a), zatímco podle ✍Heim(ové) (1983) n. ✍Schlenkera (2008a), ✍Schlenkera (2008b) nesou kvantifikované věty univerzální presupozici, pro (18) tedy (18b). Podle experimentálních výzkumů (viz např. ✍Chemla, 2009) nelze tuto otázku zodpovědět pro všechny kvantifikátory uniformně, nicméně blíže pravdě jsou spíše přístupy univerzálně presupoziční:

Dalším z problémů diskutovaných v současných debatách o presupozicích je tzv. rozlišení na soft (měkké) a hard (tvrdé) spouštěče (viz především např. ✍Abusch(ová), 2002; ✍Abusch(ová), 2010; ✍Gajewski, 2007 a ✍Romoli, 2013). Paradigmatickým příkladem měkkého spouštěče je např. sloveso vyhrát, které v klasických prostředích projektujících p. (19a)–(19c) vede k inferenci jako v (19d). Tvrdým spouštěčem je už např. zmíněná rozštěpená konstrukce jako (20a)–(20c), která znovu vede k p. v (20d):

Rozdíl mezi měkkými a tvrdými spouštěči p. se testuje tzv. „the explicit ignorance test“(em), viz ✍Simons(ová) (2001). Ten funguje tak, že vytvoříme kontext, ve kterém je mluvčí jasně neznalý p., spouštěče, které nevedou v takovém prostředí k negramatičnosti, jsou měkkými spouštěči. Podle tohoto testu tedy např. p. slovesa vyhrát v (21) je měkkým spouštěčem, zatímco p. rozštěpené konstrukce v (22) je tvrdým spouštěčem:

✍Gajewski (2007) používá rozdílu mezi měkkými a tvrdými spouštěči k zdůvodnění toho, že v neg-raisingových konstrukcích (viz ↗negativní stoupání) vede ignorance mluvčího ke ztrátě presupozice vyloučení třetího, a tedy k zablokování neg-raisingové interpretace. Srov. rozdíl mezi větou (23a) v kontextu dobře informovaného mluvčího, která vede k neg-raisingové inferenci (23b), s větou (24a), která v kontextu ignorance mluvčího nevede k neg-raisingové interpretaci (24b):