Soubor dílčích psychických procesů, které probíhají v mysli mluvčího a podílejí se na vytváření výpovědi. Směřují od zformování komunikačního záměru mluvčího k vyslovení výpovědi. Podílejí se na nich složky situační, kognitivní, jazykové i motorické. Zkoumá se především p.ř. mluvené, v menší míře i p.ř. psané. Existuje řada modelů p.ř., které schematicky (a zjednodušeně) tento proces popisují. Názory na to, jak p.ř. probíhá, nejsou jednotné, rozdíly se týkají zejména součinnosti dílčích procesů (např. ✍Altmann, 2005; ✍Bordag(ová), 2005; ✍Vigliocco(vá) & Hartsuiker, 2005). Významné modely shodně vymezují tři dílčí procesy: (1) na úrovni konceptualizace se rozhoduje o tom, co mluvčí řekne, (2) na úrovni formulace o tom, jak to řekne, (3) proces artikulace je vlastním vyslovením výpovědi.

(1) Konceptualizace se týká obsahu budoucí výpovědi, probíhá na úrovni pojmů (konceptů), je tedy neverbální, resp. preverbální; pro výsledek tohoto procesu se někdy užívá angl. termínu message. Je to úroveň, na které dochází k integraci nejazykových kognitivních procesů (mentální reprezentace věcných znalostí, záměru mluvčího, komunikační situace, vizuální informace aj.), to vede k přípravě verbálního vyjádření. Tato úroveň řídí výběr slov a syntaktických struktur. Jako příklad uvedeme odpověď na otázku: Kde bydlíš? Na rovině konceptualizace mluvčí přihlíží k tomu, kdo je adresátem (zejména k tomu, co adresát o věci ví a jakou odpověď očekává), ke kontextu a situaci a rozhoduje se (zatím bez konkrétních lexikálních prostředků), jestli v odpovědi uvede region, město, část města, typ obydlí, typ smluvního vztahu, velikost bytu n. informaci neurčitou.

(2) Formulace je úroveň přetváření komunikačního záměru mluvčího do formy, kterou bude možno komunikovat, zahrnuje celý soubor dílčích procesů. Na základě rozhodnutí v procesu konceptualizace mluvčí ve své mysli vyhledává slova a vhodnou syntaktickou strukturu (probíhá gramatické kódování). K výběru slov podle některých modelů dochází ve dvou krocích (od abstraktnějšího lemmatu ke konkrétnímu slovu); mluvčí z předchozího příkladu může zvolit např. následující lexikální prostředky (v Krkonoších, v Brně, na Malé Straně, u nádraží, v paneláku, u rodičů, v podnájmu, v garsonce, v přízemí, v jedné vesničce na Vysočině). Součástí výběru slov je také gramatická informace, takže mluvčí volí adekvátní morfologické prostředky, např. koncovky adjektiv, která se s řídícím subst. shodují v rodě, čísle a pádě (v jedné vesničce, na Malé Straně). Vyhledávání slov (i slovních tvarů) ovlivňuje kontext a frekvence (jak často se mluvčí se slovy setkává), zásoba konkurenčních prostředků v mysli mluvčího i schopnost operativně je vyhledat. Výběr syntaktické struktury je v souladu se situací a komunikačním záměrem mluvčího i se sémantickými vztahy mezi vybranými slovy. Vztah mezi volbou slov a volbou syntaktické struktury byl dlouhodobě předmětem diskusí; zejména v 60. letech pod vlivem generativní teorie převládal názor, že volba syntaktické struktury je prioritní a produktor ji lexikálními jednotkami „zaplňuje“; tato pozice v mainstreamové linii generativní gramatiky platí dodnes (v radikální podobě v ↗distribuované morfologii). Později se uplatnila i hypotéza kompromisní, bližší zkušenosti s jazykem, že některá slova (zejména slovesa) určují výběr syntaktické struktury (např. obě strany se dohodly, došlo k dohodě obou stran). Výběr sémantické a gramatické informace předchází před výběrem fonologické informace, před přiřazením zvukové informace vybraným slovním tvarům (fonologické kódování), n. – v novějších teoriích – v průběhu syntaktické derivace n. postsyntakticky. Ještě před vyslovením výpovědi dochází zpravidla k monitorování připravené výpovědi, tj. sebekontrole mluvčího, zda má výpověď připravenou tak, aby byla v souladu s jeho komunikačním záměrem; dokladem tohoto procesu jsou vlastní opravy mluvčího.

(3) Na procesu artikulace (vyslovení připravené výpovědi) se podílejí kromě psychických i adekvátní prostředky motorické.

P.ř. je proces velmi složitý a jeho modelování se zpravidla omezuje na rozsah jedné výpovědi. Ještě složitější než produkce jedné výpovědi je souvislá řeč, tam se kromě uvedených dílčích procesů ve zvýšené míře uplatňují i prostředky koreference a aktuálního členění výpovědi. Cenným zdrojem poznatků pro poznání procesu p.ř. jsou poruchy plynulosti spontánní řeči: vlastní opravy a zpřesnění, dále pauzy a ↗chyby v řeči; někdy totiž mluvčí začne výpověď vyslovovat dříve, než dokončil její přípravu na předchozích úrovních. Podle teorie šíření aktivace (spreading activation theory) se v mysli mluvčího vždy aktivuje mnohem více elementů (např. slov), než jich skutečně vysloví; aktivuje‑li se jedno slovo, aktivuje se automaticky i mnoho dalších, která jsou blízká významově, zvukově, výskyty ve stejném kontextu apod. Ta slova, která nejsou v určitém okamžiku vybrána, se rychle vracejí do klidového stavu a aktivují se slova další. Mluvčí někdy nestačí vyslovit slovo v okamžiku, kdy je vysoce aktivováno, proto vysloví některé ze slov následujících (např. tvaroh s tvarohem místo koláč s tvarohem). Právě ↗chyby v řeči vedly v minulosti k závěru, že při p.ř. je sémantická informace oddělena od gramatické i zvukové.

Jiným zdrojem poznatků jsou experimentální techniky, kdy se v přísných laboratorních podmínkách simulují fragmenty p.ř. (např. ✍Levelt, 1989). Nejspolehlivějším zdrojem poznatků jsou metody neurolingvistické (viz ↗neurolingvistika); zkoumají se spojení mezi nervovými buňkami (neurony), pomocí zobrazovacích metod se zaznamenává šíření vzruchů po nervových drahách při různých kognitivních aktivitách, včetně p.ř. (viz též ↗psycholingvistické metody). V posledních letech se prosazuje názor, podle kterého by se produkce řeči a ↗porozumění řeči neměly zkoumat odděleně, protože jejich základ je společný (např. ✍Cutler(ová) (ed.), 2005). Obdobným směrem směřují i úvahy o komunikačním modelu.