Pojem užívaný v ↗konverzační analýze či ↗interakční lingvistice. Je jím míněno, že v právě probíhající ↗replice je již předjímáno, jak se bude (z hlediska mechanismu ↗střídání replik mluvčích) rozvíjet. Aktuální mluvčí je schopen svou výpověď či repliku konstruovat tak, aby bylo předem zřejmé (to znamená ještě před tím, než ji skutečně ukončí), zda bude jeho výpověď či replika ukončena, či nikoli, a recipient je na základě toho schopen předvídat, jak se bude výpověď či replika aktuálního mluvčího dále vyvíjet. P. tak umožňuje plynulé střídání mluvčích v rozhovoru.

Autoři popisující mechanismus střídání replik mluvčích v rozhovoru původně spojovali p. zejména s gramatickými, resp. syntaktickými jednotkami (✍Schegloff, 2000:42). Další výzkumy ukázaly, že v předjímání toho, zda replika bude potenciálně ukončena, či nikoli, hrají velkou roli i jiné aspekty, a to interakční či pragmatické (✍Auer, 2005; ✍Ford(ová) & Thompson(ová), 1996), prozodické a neverbální prostředky (✍Ford(ová) & Fox(ová) ad., 1996; ✍Local & Kelly, 1986; ✍Local & Kelly ad., 1986; ✍Local & Wells ad., 1985; ✍Stephens(ová) & Beattie, 1986).

Dokud tedy např. v nějaké výpovědi nezazní předmět obligatorně vázaný ke slovesu či hlavní věta následující po vyřčené větě vedlejší, nelze ji považovat za ukončenou: Pokud se neumyješ, … Obdobně může být pokračování, resp. ukončení, výpovědi či repliky projektováno neverbálně, prozódií či pragmaticky: řeknu‑li např. na začátku své repliky k tomu mám tři poznámky, za prvé…, lze očekávat, že nebudu považovat svou promluvu za ukončenou do okamžiku, kdy přednesu i třetí připomínku.

Konec či pokračování repliky jsou tedy projektovány různými prostředky (viz ✍Ford(ová) & Fox(ová) ad., 1996): (1) pragmatickými (interakčními), (2) sémantickými, (3) syntaktickými, (4) prozodickými, (5) neverbálními (tj. gesty, mimikou, pohledy, tělesnými postoji, pohyby aj.). Těmito prostředky lze projektovat pokračování či ukončení repliky na různou vzdálenost, s různě dlouhým časovým předstihem. S nejdelším časovým předstihem lze projektovat pomocí (1) pragmatické složky. Pokud mluvčí začne vyprávět příběh, vtip n. zahájí svou repliku signalizací výčtu, projektuje dlouho dopředu, kdy bude jeho replika ukončena, a to proto, aby získal dostatek času říci vše potřebné, jelikož jeho replika bude pravděpodobně sestávat z více konstrukčních replikových jednotek, resp. výpovědí. Takto ovšem v zásadě není projektováno ukončení jednotlivých replik, ale ukončení celé jedné promluvy (vtipu, příběhu, výčtu). Do vyprojektované dlouhé promluvy totiž mohou dosavadní recipienti vstupovat a rozložit ji tak do několika replik, aniž by to bylo pociťováno jako přerušení či ukončení vyprojektované promluvy, jako narušení sekvenčního průběhu rozhovoru. Možnosti jejich vstupu jsou ale v takovém případě omezené jen na krátké poznámky, iniciování oprav apod. – není např. běžné začít vyprávět vtip uprostřed právě vyprávěného vtipu, tedy před pointou vtipu prvního.

Dalšími složkami, kterými je projektováno pokračování či ukončení jednotlivých výpovědí, resp. repliky, jsou (2) význam a (3) syntax. Těmito složkami lze projektovat pokračování či ukončení na mnohem kratší vzdálenost než pragmatickým aspektem, přesto s poměrně značným časovým předstihem; v zásadě se jedná o projektování či ukončení aktuálně konstruované, pronášené výpovědi, která může tvořit ucelenou repliku.

Na nejkratší vzdálenost, tj. s nejmenším předstihem, lze projektovat pokračování či ukončení repliky (4) prozodickými a (5) neverbální prostředky. Těmi lze v zásadě buď spolu s prostředky syntaktickými, sémantickými a pragmatickými projektovat ukončení repliky a podílet se tak na konstruování místa relevantního pro vystřídání mluvčích (pokud není zablokováno pragmatickou složkou), n. lze proti ukončující síle syntaxe a významu probíhající výpovědi projektovat pokračování repliky novou výpovědí po výpovědi stávající, která je významově i syntakticky ukončena, což znamená, že před koncem výpovědi je možné prozodií dát najevo (tj. projektovat) pokračování repliky.

Uvedené prostředky, které jsou při projektování v rozhovorech využívány, lze tedy rozlišit také podle toho, jaké jednotky mohou projektovat: (1) pragmaticky lze projektovat dlouhou promluvu (promluvou se zde chápe interakčně (pragmaticky) a významově ucelený verbální příspěvek jednoho účastníka rozhovoru, jako je otázka, odpověď, vyprávění, výčet, vysvětlení, popis aj.); (2) syntakticky a sémanticky lze projektovat ukončení či pokračování výpovědi, jež může, ale nemusí tvořit jednu repliku (výpovědí se zde míní syntakticky a významově ucelená jednotka, která může tvořit jednu repliku, tato jednotka tedy v zásadě odpovídá konstrukční replikové jednotce v pojetí ✍Sackse & Schegloffa ad., 1974); (3) prozodických a neverbálních prostředků je využíváno zejména při projektování pokračování či ukončení repliky a ta může sestávat z jedné, ale i více výpovědí. Jedna promluva pak může sestávat i z více replik (replikou je míněn souvislý příspěvek jednoho z účastníků rozhovoru).

P. v rozhovoru ovšem nezaručuje, že co se vyprojektuje, musí skutečně i nastat, neboť to, co skutečně nastane, je společným dílem účastníků interakce, nejen momentálního mluvčího (viz ✍Auer, 2005:8).