Termín objevující se např. u ✍Mathesia (1942), který proti jazykovému systému jako abstrakci staví „konkrétní výsledky jednotlivých promluvení, promluvy“; viz ↗promluva. Nejpodrobněji rozlišil promluvu a p. ✍Hrbáček (1994). Promluvu chápe jako komunikační jednotku vymezenou primárně obsahově, jako obsahově-sémantický celek; p. představuje obvyklou realizační formu promluvy. P. je to, co souvisle vyjádří jeden mluvčí, vyznačuje se jednotou mluvčího a času. Hrbáček připomíná, že je třeba abstrahovat od motivovanosti tohoto termínu mluvením; promluva i její realizace promluvením mohou být i písemné. Písemné promluvy mohou být parcelovány ve více písemných promluvení tím, že jsou např. otiskovány po částech (na pokračování). V ↗dialogu se p. jednotlivého mluvčího nazývá ↗replikou.

Promluva jako obsahově komunikační jednotka a p. jako souvislý projev jednoho mluvčího nemusí podle Hrbáčka splývat; jedním p. se dá realizovat více než jedna promluva a naopak jedna promluva může být realizována větším počtem p. Promluva v mluveném dialogu bývá realizována jednou replikou (dialogickým p.), ale v jedné replice může být obsaženo i více promluv, jestliže mluvčí změní téma (často z vnějšího podnětu) a s ním obvykle i promluvovou funkci. Jedna promluva může být naopak realizována dvěma n. více replikami, jestliže něco, co začne („nakousne“) jeden účastník, dopoví druhý a z repliky do repliky tak přechází jeden promluvový text.

Různé repliky (p.) téhož mluvčího v dialogu netvoří jednu promluvu, přestože jejich integrujícím činitelem je týž idiolekt; účastník totiž svými replikami reaguje na repliky partnerovy, takže jednotlivé repliky téhož mluvčího netvoří strukturní celek (souvislý text), který je podle Hrbáčka pro promluvu podmínkou.