Základní pojem lingvistické sémantiky a pragmatiky. Nejobecněji se dá reference vymezit jako vztah jazykového výrazu k předmětu mimojazykové reality, resp. k ↗referentu. R. se spojuje zvl. s ↗vlastními jmény (např. ✍Searle, 1958) jako ve výpovědi Václav Havel i po zvolení prezidentem navštěvoval folkové festivaly a plnovýznamovými označeními v ↗určitých deskripcích (✍Donellan, 1966) jako ve výpovědi Ta kniha na mém stole včera zmizela, přičemž se někdy vymezuje vůči ↗deixi (já, ty, on...), jindy se naopak deixe chápe jako zdroj, popř. druh reference (✍Lyons, 1973).

V logicko-sémantickém smyslu se r. chápe jako vlastnost určitých výrazových prostředků a jejich kombinací. V trojúhelníkovém schématu jazykového ↗znaku se „symbol“ prostřednictvím „pojmu“ vztahuje k „předmětu“ mimojazykové reality (↗referent), přičemž r. se v tomto modelu jaz. znaku situuje mezi „pojem“ a „předmět“. Výraz r. se v tomto smyslu objevoval také v angl. překladech Fregeho „významu“ ↗vlastních jmen (✍Frege, 1892), jejichž „významem“ (tedy referentem či přesněji ↗denotátem; ✍Russell, 1905) jsou jedinečná individua či jedinečné předměty v mimojazykové realitě.

V logicko-sémantickém rámci mají ↗referent, a tím i r. i věty jako reprezentace určitého stavu světa (✍Wittgenstein, 1922), které se ve vztahu k mimojazykové realitě jeví jako pravdivé n. nepravdivé (pravdivostní hodnotu vět chápe jako jejich „význam“, a tedy r., už ✍Frege, 1918). Popisem ↗referenčního potenciálu výrazu či výrazů a druhy r. se v detailu zabývá i lingvistika, podobně jako faktem, že výrazové prostředky nereferují jen k osobám a předmětům, ale také k vlastnostem, prostoru, času či dějům (např. ✍Vater, 1986; ✍Vater, 1991; ✍Krifka, 1989).

Počínaje ✍Strawsonem (1950), který mluví o „jedinečně referenčním užití“ jaz. výrazů, se r. v novější analytické filozofii a pragmatice chápe nikoli sémanticky, ale rozvíjí se její jedinečné chápání ve vazbě na uživatele jaz. prostředků (✍Linsky, 1967), a r. se tak chápe jako pragmatický fenomén (✍Kripke, 1985; ✍Martinich, 1984). Podle této představy mluvčí r. dociluje specifickým a v komunikační situaci jedinečným referenčním užitím verbálních i nonverbálních prostředků (viz ↗gesto). Názory na to, zda referuje mluvčí n. výraz užitý mluvčím (srov. ✍Hirschová, 2013:56), a tím na otázku, zda je v r. primární sémantika n. pragmatika, se liší i v lingvistice. V rámci ↗teorie mluvních aktů vymezuje ✍Searle (1969) referenční akt jako identifikaci referentu, jemuž se v predikačním aktu přisuzují určité statické n. dynamické vlastnosti, čímž se v rámci ↗mluvního aktu propozičním aktem utváří propozice (✍Searle, 1969; ✍Searle, 1975; ✍Searle, 1992:183). K r. tak v tomto pojetí dochází situačně zapojeným užitím specifických výrazových prostředků: vlastních jmen a určitých deskripcí, tj. určitých nominálních výrazů (↗NP // ↗DP) v případě specifické ↗reference individuální, resp. neurčitých nominálních výrazů v případě nespecifické individuální r. Díky situačnímu zapojení výpovědi lze tak referent identifikovat i tehdy, když se použitý jazykový výraz ukazuje jako nevhodný, např. Teď to ještě musí podepsat váš manžel. – Dobře, jen to není můj manžel, ale partner.

Tento příklad ukazuje nejen na pragmatický charakter r., ale zároveň se v něm ukazuje, že r. má procesuální charakter a je výsledkem spolupráce účastníků jaz. interakce při vyjednávání r. ve vazbě na text (✍Clark & Wilke-Gibbs(ová), 1986). V kognitivních přístupech a v ↗textové lingvistice se přitom vztažný svět referenčních výrazů posouvá od mimojazykové reality a reality ↗světů možných k projektivnímu, textovému modelu světa, který je konstruován v lidské mysli, resp. modelován v počítači a není závislý na vnějším světě (✍Schwarz, 1992).

V rámci textové lingvistiky se pak objevuje také rozlišení mezi r. exoforickou a endoforickou (✍Halliday & Hasan(ová), 1976; ✍Geaney, 1996). V případě exoforické reference (viz také ↗exofora) jde o r. mimo text, tj. vztažení se k předmětům mimojazykové reality, v případě reference endoforické (viz také ↗endofora) jde o vztažení se k jinému výrazu v rámci textu. V rámci textu je přitom možno se vztahovat na výrazy v ↗antecedentun. referovat směrem vpřed, v prvním případě se mluví o anaforické referenci (viz jeden význam termínu ↗anafora): Každý, kdo Marii zná, ji miluje. Od r. anaforické se odlišuje příznaková reference kataforická (viz také ↗katafora): Každý, kdo ji zná, Marii miluje.

Obou druhů endoforické r. mluvčí v rámci textu dosahuje prostřednictvím formálních prostředků textové ↗koheze, tj. prostřednictvím pronominalizace (viz příklady výše), opakování výrazů (Každý, kdo Marii zná, Marii miluje) či prostřednictvím zá/jmen nevyslovovaných (Petr Marii roky zná, ale ↗PRO nemiluje ji). Anaforické vztahy nicméně podle ✍Daneše (1985) vznikají také užitím obecných pojmenování vztahujících se k jiným výrazům, přičemž mluvčí jejich souvislost identifikuje a totožnost předmětů řeči rekonstruuje na základě jejich sémantiky. V souvislosti s ↗předměty řeči a ↗izotopickými vztahy se pak diskutuje poměr sémantiky a pragmatiky, tj. nakolik je vztažení pojmenování ve druhé výpovědi k antecedentu v první výpovědi záležitostí synonymie, popř. hyponymie a hyperonymie relevantních jaz. výrazů vztahujících se k určitému předmětu řeči, a nakolik je vztah mezi první a druhou výpovědí výsledkem aktivity mluvčího, jenž má při užití pojmenování na mysli tentýž předmět řeči. Jak jsme viděli, je ovšem taková diskuze možná jen při určitém pojetí r. Viz také ↗koreference, ↗teorie vázání, ↗asociační anafora, ↗nepravá anafora, ↗nepřesná anafora, ↗izotopie.