1. Vkládání konsonantu na počátek slova. Realizuje se tak obvyklé schéma ↗slabiky, v níž je konsonantický začátek běžnější než vokalický. Připojená souhláska se může stát při vývoji jaz. trvalou součástí slova (srov. lat. est, č. jest; viz ↗praslovanština). V dnešní spis.č. plní funkci p. zvuku ↗ráz, mimo spis.č. především v- předcházející u běžných slov v obecné č. a některých nář. náslovné o ([voko], [vokno], zůstává zachováno i při odvození – [vobras], [zvobrazit]); jako součást ↗frazému se může objevit podoba s p. také ve spis. kontextu (čekat na vlak je pěkná votrava). V dial. je i protetické [h] ([harmara]) a [j] ([jarmara]).

2. Diachronie: P. časově probíhala ve dvou vlnách: (1) Psl. p. záležely v předsouvání j- před pův. e-, ę-, ь-, např. ⁺jestь, ⁺jęti ʻjmout’ (lit. imti), ⁺jьmǫ (stsl. imǫ); v- před pův. ъ-, y-, např. vydra (lit. ū́dra), ⁺vъpiti ʻvolat’. Před ostatními vokály jen fakultativně, viz dublety s a-/ja-, např. ablъko/jablъko aj. Psl. p. nastávala až po staré prefixaci, proto v starých prefigovaných formách je zachována forma základu bez p., např. vъz-imǫ × jьmǫ, vъz-ъpiti × vъpiti, vъz-ęti × jęti. Psl. protetické konsonanty vznikly v souvislosti s tendencí k progresivní sonoritě slabik (se zákonem otevřených slabik; viz ↗praslovanština) zprvu asi ve větném kontextu, a to na styku -V+V- jakožto přechodové konsonanty (-VKV-), které měly usnadnit výslovnostní šev na styku dvou vokálů (viz ↗hiát); mylnou segmentací takových spojení byl hiátový (přechodový) konsonant přisouzen jako fixní iniciála následujícímu slovu (-VKV- > -V + KV-). (2) Historicky vykazují sl.jaz. – na různých částech sl.jaz. teritoria různě – novou vlnu protezí, rozšířených dnes nejvíce v ukr., br. a luž. V rané staré č. se objevuje j- pravidelně před i-, např. jiný, jíti, pravidelně před ě-, např. jiesti, zř. před u-, např. juž, jutro, ojediněle a ne natrvalo v přejatých slovech jako jalmužna, japoštol. V nář. se projevují výrazné oblastní rozdíly ve výskytu podob s ji-/jí- (shodných se spis.jaz.) proti podobám s nedostatkem j-, tzn. náslovným i/í, soustředěným do svých. a již. okrajů Čech a na vých. polovinu Moravy (iskra, itrocel, inej/iný, ídlo, íva, ít/it; ✍ČJA 1:52–53). Ve větší míře než ve spis.jaz. existuje protetické j- též před jinými hláskami zejm. v nář.již. a svých. Čech, v nář.čmor. (jakorát, jano), ojediněle ve slezských (Jadam, Jeva). Protetické v- se v stč. objevuje ojediněle před náslovným a, jako vajce, varhany. Později (od 13. stol.) se objevuje sporadicky a ne natrvalo protetické h- v přejatých slovech před a a před e, např. Habraham, herb, dále před i, např. spojka hi, před o, např. hoheň, Holomúc, před u, jako húhoř. Širšího a trvalého rozšíření pak došlo v dialektech jz. Čech a střední Moravy. Dnes se tu omezuje spíše jen na lexikalizované případy, a to u starší generace. Dříve mělo větší územní rozsah (např. v nář. baborowském v ↗slezské nář. skupině), jak dosvědčuje hyperkorektní odstraňování náslovného h považovaného za protetickou hlásku na území, kde dnes již proteze h- doložena není (srov. sev. střmor. ózntráke a slez. ozntrogy ʻšle’ z něm. Hosenträger). Nejsoustavnější je jeho výskyt ve střmor.nář., řidčeji se dokládá ze záp. úseků jzč. nář. Vyskytuje se před pův. u, ú (jzč. hucho, houvrať, houl ʻúl’, střmor. hozel, hocho, hóvrať), méně před i, í (jzč. a střmor. hinej/hiné, jzč. hít, střmor. híva), řidčeji před a, e, o (jzč. hale, Hadam, střmor. han ʻano’), zejména však u slov cizího původu (jzč. a střmor. halmara, harešt, střmor. hajrámer ʻcestář’ z něm. Einräumer, dále herteple, hofjera atd.) a před některými souhláskami (jzč. hňískej, hřešato, střmor. hňiť ʻnit’). Ve 14. stol. se začalo šířit v- před o (vobilé, vostrý, ...), rozšířilo se v Čechách s výjimkou nejjižnější části, nář. doudlebského, do 16. stol. zasáhlo západní polovinu Moravy, do spis.jaz. však nakonec neproniklo. Objevuje se před o na počátku slova i na švu složenin (vokno, von, zvorat, dvacedvosum, černovokej). Poslední výzkumy ukazují dodnes pevnou pozici v- na území Čech (patří k výrazným znakům interdialektické ↗obecné češtiny), na Moravě jeho postavení slábne. Reflexem dřívější bilabiální výslovnosti hlásky v je protetické u-/w- ze sev. okrajů svč.nář. (uoheň, woheň) a z nář. slezskopolských (↗slezská nář. skupina); zde ve shodě s polskými dial. (uoko, uokno). V části slez.nář. se toto u ojediněle ztotožňuje s fonémem ł, a vystupuje tak jako protetická hláska ł- (např. łudžyč ʻudit’); sem patří i hyperkorektní odstraňování náslovného ł považovaného za hlásku protetickou: ožo ʻlože’, okec’ ʻloket’. Nejmladší ze stč. protetických hlásek je ↗ráz. Jeho šíření nelze chronologicky sledovat, protože se v písmě neoznačoval. V rané stč. neexistoval, jinak by zabránil vzniku podob vůči (< vóči), doufati (< do-úfati) ap. Rozšířil se na území Čech, na Moravě je řidší; to vede k nespis. ↗asimilaci znělosti před vokály, např. g oknu, na její vých. polovině (↗skupina nářeční středomoravská a ↗východomoravská).

Srov. též ↗praslovanština, ↗slovanské jazyky, ↗fonetika, ↗ortoepie.