Termínem prozodie se v obecném fonetickém a fonologickém popisu označuje souhrn suprasegmentálních vlastností zvukové stavby jazyka a řeči.

Zvukovou variantu jaz. komunikace tvoří kontinuální zvukový proud, který v popisu jaz. i při zacházení s jaz. v řeči rozkládáme na diskrétní, systémem podložené jednotky. Nejnižší, tzv. segmentální vrstvu popisu představuje rozklad na sled elementárních segmentů nazývaných ↗hlásky či ↗fonémy (podle úrovně obecnosti, na které se pohybujeme).

Organizace zvukové formy jaz. nad rovinou segmentů vzniká tím, že řeč je jako souvislý zvuk (souvislý „řetěz segmentů“) různým způsobem dále ↗modulována. Výsledkem jsou tzv. suprasegmentální vrstvy segmentace na bázi lineárních jednotek, které jsou podloženy delšími úryvky zvukového kontinua. Ve svém souhrnu tvoří doménu prozodie. Jejím nejmenším stavebním celkem je ↗slabika.

Rozlišování jednotek nad segmentální vrstvou není v jaz. stejné, a proto i teoretický popis užívá pojmů vymezených různým způsobem. Nacházíme však určitá společná východiska popisu, o něž se opírá i konkrétní popis č.

a) Podstatným krokem při popisu suprasegmentální zvukové roviny je volba vhodné segmentace, tj. stanovení lineárních jednotek, které mají nějakou závažnost z hlediska tvoření řeči a nějaký vztah ke struktuře jaz. Základ pro stanovení těchto jednotek bývá intuitivně hledán v některém druhu prominence, tj. zvýraznění (dynamickém, melodickém ap.) některé části zvukového průběhu v kontrastu s okolím.

Segmentace a prominence jsou obecně uznávány jako relevantní faktory popisu prozodie, jejich explikace pro potřeby analýzy konkrétních textů v konkrétních jaz. však nemá jednoduché ani jednotné řešení (srov. ✍Hirst, 1983; ✍Terken & Hermes, 2000; ✍Fox, 2000ad.). Interpretace vzájemné závislosti prominence a segmentace v daném jaz. tvoří pak obvykle jednu z určujících charakteristik jeho teoretického popisu.

b) Doména prozodie je vícevrstevná, v jejím popisu se počítá s hierarchií zvukových jednotek a s jejich vztahem k jednotkám jazykovým.

1 Hierarchie prozodické stavby v popisu jazyka

Hierarchičnost patří k základním vlastnostem jaz. stavby, a to v obou variantách jazyka. Východiskem popisu obvykle bývá hierarchie opřená o jednotky odvozené z psané formy, nejčastěji na základě jaz. entit znakové povahy n. jejich složek (jednotky jazyka). Způsobů řešení může být více, přičemž záleží i na typu jaz.

Mluvená forma jaz. je na rozdíl od formy psané bezprostředněji vázána na reálnou mluvní činnost člověka. Hierarchii a vlastnosti jednotek, které je možno vyčlenit ve zvukové variantě jaz., ovlivňují společné dispozice lidí vytvářet a vnímat zvukový signál určitých kvalit. Podoba zvukových forem nad segmentální vrstvou není v jaz. stejná, ale v každém jaz. nacházíme dosti podobnou hierarchii zvukových jednotek, kterým zde budeme říkat jednotky řeči.

Vzájemný vztah mezi hierarchiemi jednotek jazykových a zvukových je dán skutečností, že jsou součástí jednoho komunikačního systému. Ze strany vlastností řeči vznikají faktory omezující stavební možnosti jednotek jaz. (např. jejich délku či kombinovatelnost složek). Ze strany jednotek jaz. stavby vznikají podněty k tomu, aby se přirozená variabilita jednotek řeči stabilizovala a byla využitelná pro účely systému (např. vznik stabilních gramatikalizovaných kontur ↗intonace). Obecně platí, že při srovnání obou hierarchií nacházíme řádovou korespondenci mezi jednotlivými vrstvami, avšak jen částečnou korelaci.

Konkrétní srovnání lze činit vždy jen pro daný jaz. Jazyky využívají přirozených vlastností produkce řeči při stavbě svých jednotek v různé míře a naopak jednotky produkce řeči se promítají do stavby jaz. s různým stupněm zřetelnosti.

Jako příklad porovnejme dvě jednoduché hierarchie, které mohou vzniknout na základě popisu jazykových a řečových jednotek v č. Doména prozodie začíná slabikou.

Těsnou shodu nacházíme na úrovni segmentů, což je ovšem dáno tím, že jde o abstrahované jednotky, jejichž základem je z definice týž úsek zvukové matérie. Dvojice morfém ‒ slabika naopak spolu nekorespondují, morfém nemusí mít slabičnou podobu n. naopak může obsahovat více slabik. Poměrně blízkou návaznost nalezneme mezi dvojicí slovo ‒ mluvní takt. Obě další zvukové jednotky, promluvový úsek a výpověď, se nějakým způsobem vztahují k téže jednotce jazykové ‒ k větě. (Těsnější korelaci poskytne zařazení jazykové jednotky mezi slovo a větu, nabízí se např. syntagma.) Text může mít specifické zvukové charakteristiky, ale sotva lze mluvit o stabilní zvukové jednotce. Realizace těchto charakteristik záleží především na kompetenci mluvčího.

2 Zvukové vlastnosti v doméně prozodie

a) Zvuková matérie se na vzniku suprasegmentálních (prozodických) vrstev řečové stavby podílí více způsoby.

Zvukové kontinuum řeči již bez ohledu na segmentální složení bývá obměňováno jako každý souvislý zvuk, průběžně se může měnit jeho výška, síla i trvání. Tyto změny se podílejí na vzniku vyšších zvukových jednotek nejvíce (např. v č. tvoří zvukovou charakteristiku věty především ↗melodie, tj. změna výšky hlasivkového tónu).

Čtvrtá zvuková vlastnost, témbr (tj. spektrální složení zvuku v konkrétním okamžiku), je základním prostředkem v rovině segmentů, nejvíce se podílí na rozlišování hlásek. Může se však uplatnit i v suprasegmentální rovině, existují‑li v jaz. nějaké vlastnosti segmentů n. jejich konfigurací, které jsou na prozodické jednotce závislé (srov. např. změny kvality samohlásek v nepřízvučných slabikách slova v některých jaz.).

Jednotlivé způsoby se mohou navzájem doplňovat (např. v jaz. s redukcí nepřízvučných slabik může být současně přízvučná slabika ještě zvýrazněna nějakým dalším zvukovým prostředkem).

Ve srovnání s rovinou segmentů bývá proměnlivost suprasegmentálních zvukových kvalit méně stabilizována a její vztah ke znakovým jednotkám jaz. bývá méně přímý a méně jednoznačný. Proto teoretický popis vyšších vrstev zvukových jaz. jevů bývá méně konzistentní, než je tomu v rovině elementárních segmentů (viz výše).

Při vymezování percepčně motivovaných pojmů prozodického popisu se hledá vazba na jednotlivé modulační faktory zvuku a zjišťuje se způsob, jak se podílejí na jejich realizaci. Tradičně se předpokládá vazba modulace síly ke kategorii ↗přízvuku a rytmu, vazba modulace trvání (času) ke kategorii tempa a rytmu a modulace výšky ke kategorii tónu a intonace. Poznatky z empirického výzkumu postupně ukázaly, že přiřazování zvukových vlastností jednotkám popisu se musí opírat o soubor zvukových charakteristik v celém komplexu. Nejvíce pravidelnou vazbu lze zjistit mezi modulací výšky (změny základního tónu F0) a kategoriemi tónů a intonace. Je to zároveň modulace, která se v jaz. nejčastěji uplatňuje jako funkční prostředek jaz. stavby.

3 Problematika popisu v doméně prozodie

Systémový popis suprasegmentálních zvukových vlastností jaz. je v jaz. často rozpracován méně uspokojivě než popis segmentální vrstvy. Nesnáze způsobuje především fakt, že je zde menší stabilita v používání právě určité zvukové kvality pro vyjádření právě určité funkce ve stavbě jaz. či v řečové komunikaci. Příčiny jsou do značné míry objektivní:

a) Ve vztahu k hierarchické stavbě jaz. se organizace zvukových kvalit souvislé řeči promítá jako rovněž hierarchická. Ve funkci modulačních prostředků všech vrstev se však mohou uplatňovat tytéž základní vlastnosti zvuku: výška, dynamika, trvání, částečně i barva (témbr) zvuku. Je přitom charakteristické, že použití těchto kvalit bývá komplexní, tj. často se v určité funkci neuplatňuje prostředek jediný, nýbrž více prostředků se může doplňovat, případně navzájem ad hoc zastupovat. Vzájemně se mohou doplňovat či zastupovat i prostředky zvukové s jaz. prostředky nezvukovými (např. v č. lze totéž významové zdůraznění vyjádřit zvukově n. změnou slovosledu, srov. ŘEKL, že přijde vs. Že přijde, řekl).

b) Pro použití zvukových kvalit na suprasegmentální rovině jaz. stavby je charakteristické, že působí spíš na principu kontrastu než prostřednictvím stabilních fyzikálních hodnot. Uživatel jaz. sleduje spíš změnu výšky zvuku, změnu síly zvuku než určitou výšku, určitou sílu atd. Jak známo, „zdůraznit“ slovo lze stejně dobře zesílením jako zeslabením hlasu, přičemž absolutní úroveň hlasitosti není důležitá.

c) Je nutno brát v úvahu, že v realizaci suprasegmentálních charakteristik řeči se výrazně odrážejí nejen vlastnosti jaz. systému (např. kontrastivnost, hierarchičnost atd.), ale také vlastnosti plynoucí z techniky tvoření řeči (rytmika dýchání, vzájemná podmíněnost výšky a síly hlasu atd.).

Vztah mezi zvukovými charakteristikami a jejich uplatněním v řečové komunikaci proto nebývá jednoznačný ani přímočarý. Zvukové jevy v doméně prozodie bývají ve funkci jaz. prostředků víceznačné a percepční dojem člověka (uživatele jaz.) naopak nebývá vždy přímo závislý na fyzikálních (měřitelných) kvalitách zvuku.

Tytéž skutečnosti také znesnadňují objektivní popis suprasegmentálních zvukových prostředků, zejména instrumentální analýzu. Relativně ustálená přítomnost průběžné modulace zvuku řeči při vyjadřování určitých funkcí ve stavbě jaz. a v řečové komunikaci vede k formulaci koncepčních (lingvistických) pojmů, jako je přízvuk, melodická kadence, tóny atd. Jejich přesnější vymezení na bázi fyzikálního popisu s percepčním ověřením však bývá obtížné a velmi závisí na vlastnostech jednotlivého jaz.

Z toho zároveň plyne, že rozlišování fonetického a fonologického popisu ve smyslu dvou stupňů abstrakce, které se osvědčuje při popisu segmentů, se zde do značné míry míjí účinkem. Komplexním úkolem popisu je vyčlenit z celku zvukového signálu fyzikální charakteristiky nějak podstatné pro fungování jaz., určit jejich platnost a zjistit jejich vzájemné vztahy, tedy popsat suprasegmentální část zvukové stavby jaz. jako systém. Fonologické hledisko je určující, avšak konkretizace vazeb mezi pojmy popisu a fyzikálními zvukovými charakteristikami je nezbytná, má‑li mít popis vztah k fungování řeči v komunikaci.

4 Popis prozodických jevů v současném výzkumu

Od 80. let 20. století se popis suprasegmentálních zvukových jevů podstatně rozšířil a především prohloubil. Nutnost řešit prozodický aspekt ve fonologickém popisu tónových jaz., v nichž se stabilizovaná kontura melodie podílí na rozlišování slovních jednotek, vedl ke změně fonologického popisu obecně a ke vzniku koncepcí na bázi ↗autosegmentálního přístupu. Vedle tohoto teoretického podnětu měl podstatný význam především rozvoj počítačových technologií, které postupně umožnily snazší zpracování ↗akustického spektra, práci s rozsáhlými soubory dat a poskytly i možnost manipulace se zvukovým signálem pro potřeby percepčního ověřování hypotéz.

Současný výzkum se zabývá širokou oblastí zvukových jevů a jejich realizací na několika úrovních jaz. stavby. Analýza prozodických vlastností jednotlivých jaz. ukazuje rozmanitost, která v mnoha aspektech vede stále ještě k diverzifikaci popisu a jen částečně k sjednocování.

Celá problematika je dnes nejčastěji označována souhrnným termínem prozodie. Z hlediska funkcí, zvukových charakteristik i metod popisu bývají odlišovány dvě hlavní části, prozodie lexikální (lexical) a postlexikální (postlexical, také non‑lexical), ovšem s předpokladem, že se jejich charakteristiky navzájem ovlivňují. K lexikální vrstvě jsou vázány pojmy jako ↗slovní přízvuk, tón n. ↗kvantita. Postlexikální prozodie se zabývá zejména problematikou ↗intonace (podrobněji např. ✍Ladd, 1996; ✍Hirst & di Cristo, 1998; ✍Fox, 2000; ✍Jun(ová), 2005).

Nejvíce zpracovaným úsekem suprasegmentální problematiky je patrně ↗větná intonace, také díky tomu, že tvoří nezbytnou součást každého programu automatické ↗syntézy řeči.

Nutnost generovat zvukovou modulaci přijatelnou pro posluchače po celé délce textu zároveň znamená, že modely intonace musí brát do určité míry v úvahu i zvukové charakteristiky z nižších rovin.

5 Typologický aspekt v popisu prozodických jevů

Jedna z nejstarších klasifikací jaz. v rovině prozodie se opírá o rozdíly ve funkčním uplatnění melodie, tedy průběžné změny ve výšce ↗základního tónu (F0) (✍Pike, 1948; podrobněji v dnešním pohledu ✍Laver, 1994; ✍Fox, 2000; ✍Gussenhoven, 2004). Východiskem bylo rozlišení tónových a netónových jaz.

Termínem tónové jazyky se označují jaz., v nichž je stabilizovaná kontura melodie funkční součástí jednotek v doméně slova, viz ještě dále sub (a). Proti nim stojí jaz., které tónovou modulaci uplatňují pro rozlišení jaz. funkcí až ve vyšší doméně věty. Bývají označovány méně jednotně, jako „jaz. s přízvukem“ (✍Cruttenden, 1997; ✍Hirst & Di Cristo, 1998), případně jazyky netónové (✍Fox, 2000), v současné době je používán často termín jazyky intonační (např. ✍Ladd, 1996; ✍Gussenhoven, 2004).

Tato dichotomie byla postupně rozšířena o přechodovou kategorii jaz. s tónovým přízvukem, viz ještě dále sub (b).

Obecnějším pohledem je rozlišování dichotomie tónových a intonačních systémů (✍Laver, 1994:kap. 15). V tom případě náležejí tónové jaz. a jaz. s melodickým přízvukem do stejné skupiny systémů tónových, protože v obou je modulace výšky prostředkem paradigmatických kontrastů v doméně slova.

a) Tzv. tónové jaz. představují nejsilnější způsob gramatikalizace suprasegmentálních zvukových kvalit v doméně slova. Průběh melodie se stabilizoval ve slově tak, že se stal součástí jeho základní podoby a podílí se na rozlišování slovních významů.

Např. v mandarínské čínštině, která rozlišuje čtyři tóny, jednoslabičná fonémová sekvence /ma/ nese čtyři různé významy, podle toho, jaký je její tónový průběh (tóny označujeme číslicí):

K tónovým jaz. patří také např. vietnamština, laosština, některé africké jaz., některé indiánské jaz. a další. Počet tónů se v nich liší. Např. čínština uvádí 4 tóny, vietnamština 6 tónů, somálština 4, tibetočínský jaz. tái-gong 5 tónů atd.

Rozmanitý je i způsob, jakým je melodie vázána. Někdy je tón charakterizován úrovní výšky, jindy změnou výšky, někdy uvnitř jedné slabiky, jindy mezi slabikami atd. Podle toho pak může být skupina tónových jaz. dále klasifikována (jaz. s úrovňovým systémem, s konturovým systém atd.; viz např. ✍Laver, 1994).

b) Jaz. s tzv. melodickým přízvukem jsou odlišovány jako zvláštní skupina pro svou vazbu na oba základní póly základní dichotomie. Jsou to jaz., v jejichž popisu nalézáme jak přízvuk, tak i tón. Konstantní průběh melodie se v nich uplatňuje také jako prostředek pro rozlišení slovního významu, někdy jen u části slovní zásoby. Stabilizovaná melodická kontura vytváří jednodušší, obvykle dvoučlenný kontrast a neváže celé slovo, její umístění je určeno strukturou slova, bývá např. v nějakém vztahu k přízvučné slabice. Do této skupiny jaz. patří např. srbština, slovinština, litevština, norština, švédština.

Existenci tónových systémů zde pouze stručně zmiňujeme, č. náleží k jaz. netónovým a její vlastnosti v doméně slova i věty jsou předmětem dalších hesel. Pro podrobnější úvod do problematiky tónových systémů viz zejména ✍Gussenhoven (2004).

Pokusy vytvořit obecně přijímanou typologii jaz. na základě jejich prozodických vlastností zatím nejsou příliš uspokojivé. Popis prozodie jednotlivých jaz. zůstává při bližším pohledu značně nehomogenní i v případě, že autoři programově přijímají podobná teoretická východiska, např. kategorie uplatňované v jednotné transkripci.

Takový pokus představuje práce Sun‑Ah Jun(ové) (✍Jun(ová), 2005). Autorka srovnává popis 21 jaz. v ↗transkripci ToBI a výsledky se snaží zobecnit pro srovnání typologické povahy. Dochází k závěru, že možnost dávají především dva aspekty: vlastnosti prominencí a vlastnosti rytmicko‑prozodických vzorců výpovědi, tedy jednotek. Oba tyto aspekty sleduje odděleně na lexikální a postlexikální úrovni popisu, předpokládá však vzájemné souvislosti.

Klasifikace prominencí na lexikální rovině je založena na způsobu jejich akustické manifestace a vede k rozdílům, které byly popsány výše. Prominence na postlexikální rovině jsou rozděleny podle uplatnění v návaznosti na popis v ↗AM teorii a ToBI na kumulativní (obvykle zdůrazňující) a demarkativní (hraniční). Popisem rytmicko‑prozodických vzorců v lexikální a postlexikální rovině dojdeme k rozdílům v počtu hierarchicky uspořádaných jednotek, které jaz. používají ve svém popisu.

Jun(ová) se snaží na základě svého srovnání nalézt pravidelnosti ve vztahu charakteristik obou úrovní. Uvádíme její závěry (v zestručněné podobě) jako příklad možností, které takové srovnání poskytuje (✍Jun(ová), 2005:446):

a) všechny jaz. uplatňují alespoň jednu prozodickou jednotku nad úrovní slova;

b) jaz. s přízvukem realizují prominenci na postlexikální úrovni vždy prostřednictvím výškového akcentu (pitch accent), tj. signalizují „hlavu“ jednotky; jen zřídka vyznačují také hranici slova;

c) jaz. s tónovým přízvukem v lexikální rovině uplatňují prominenci na postlexikální rovině kumulativně i demarkativně (signalizují „hlavu“ i hranici jednotky);

d) jaz., které postrádají prozodické charakteristiky v lexikální rovině, signalizují slovní prominenci demarkativně v rovině postlexikální;

e) jaz. bez (lexikálního) přízvuku mohou mít výškovou prominenci na postlexikální rovině;

f) počet a typ rytmicko‑prozodických jednotek na postlexikální rovině není předvídatelný z lexikální úrovně, ani z charakteru lexikální prominence;

g) také nelze najít přímou relaci mezi typem prominence a typem rytmicko‑prozodické jednotky na lexikální ani postlexikální úrovni;

h) na základě pravidelností uvedených v b‒d se zdá, že typ postlexikální prominence je částečně předvídatelný z typu lexikální prominence.

Nepříliš rozsáhlý počet srovnávaných jaz. umožňuje činit jen omezené závěry.

Je také nutno počítat s tím, že i při aplikaci teoreticky podobných východisek (na základě pojmového aparátu transkripce ToBI) mohli být autoři jednotlivých popisů poněkud ovlivněni tradicí, která v jejich jaz. při pojetí prozodických pojmů převažuje.

Viz též ↗intonace v popisu prozodie, ↗transkripce v suprasegmentální vrstvě popisu, ↗prozodické jednotky v popisu češtiny, ↗prozodická struktura v doméně slova, ↗slovní přízvuk – zvukové charakteristiky v češtině, ↗prozodická struktura v doméně větné fráze, ↗větný přízvuk, ↗větná intonace.