Tematicky široký interdisciplinární obor zaměřený na otázky jazyka a myšlení s neostrými hranicemi, který má styčné body s lingvistikou, psychologií, sociologií aj., např. s morfologií, syntaxí, s lexikální a větnou sémantikou, s pragmatikou, s textovou lingvistikou, ale i s ↗kognitivní lingvistikou, ↗neurolingvistikou, ↗biolingvistikou, ↗sociolingvistikou a dalšími. Z těchto oborů na jedné straně sama poznatky čerpá, na straně druhé je vlastními poznatky obohacuje. P. se zabývá především psychickými procesy, které nejsou přístupné přímému pozorování, probíhají skrytě. Jádro oboru tvoří následující témata: ↗produkce řeči (psychické mechanismy, které umožňují mluvčímu n. pisateli tvořit výpovědi v přirozeném jaz., ↗porozumění řeči (mechanismy, které umožňují posluchači n. čtenáři výpovědím rozumět), činitele, které tyto procesy ovlivňují (zvnějšku i zevnitř, dlouhodobě i aktuálně), vztahy mezi strukturou jaz. a jeho užíváním, dále ↗kognice (mysl, mentální struktura) a její obsah, organizace i fungování, a konečně ↗osvojování jazyka dítětem a ↗dětská řeč. Dalšími tématy jsou otázky ↗čtení a ↗psaní, ↗osvojování druhého jazyka a ↗bilingvismus, jakož i poruchy řeči, pauzy a ↗chyby v řeči a stále více i fyziologické procesy, ke kterým při užívání jaz. dochází v mozku (viz ↗neurolingvistika, ↗biolingvistika).

P. se zformovala v 50. letech 20. stol. na pomezí strukturní lingvistiky, behavioristické psychologie a teorie informace (✍Osgood & Sebeok, 1954); od té doby prošla několika zásadními změnami paradigmatu. Behaviorismus byl vlastně teorií učení, užívání jaz. bylo ve formativním období p. chápáno (zejm. Skinnerem a Osgoodem) jako naučené verbální chování (verbal behavior), jako individuální reakce na vnější stimuly. Základní zkoumanou jednotkou byla funkční jednotka (v p. nejčastěji slovo). Adekvátní význam nebyl přikládán ani vrozeným předpokladům užívání jazyka ani vlastní aktivitě mluvčího; jedinec byl chápán jako pasivní shromažďovatel informací přicházejících zvnějška. Zkoumání v behaviorismu bylo detailní, ale nevedlo k obecnějším závěrům. V té době však byly propracovány mnohé experimentální techniky, zejména asociační experiment (viz ↗psycholingvistické metody). Přínosem teorie informace pro vznikající p. a později i pro lingvistiku byl jednak základní komunikační model (později nazývaný kódový model), jednak terminologie, která se užívá dosud (kód, kódování, dekódování, komunikační kanál, produktor, recipient aj.).

Od 60. let dominovaly některé teorémy p. i v teorii generativní gramatiky (Chomsky, Miller) maximálně akcentující vrozené předpoklady užívání jaz. (nativismus); viz též ↗kognitivní lingvistika. Silným argumentem pro hypotézu, že struktura jaz. je determinována vrozeným mechanismem, byla rychlost a snadnost, s jakou se každé normální dítě naučí mluvit (↗osvojování jazyka dítětem). Základní zkoumanou jednotkou byla věta, resp. její syntaktická struktura. Předmětem zájmu byl jazyk jako vysoce abstraktní struktura v mysli jedince. Byly definovány nové pojmy, zejm. jaz. kompetence, jaz. performance a kreativita jazyka. Pozornost se soustředila na jaz. kompetenci jako neuvědomovanou znalost jaz. v mysli mluvčího; ta byla modelována generativní gramatikou. Zkoumaly se korespondence mezi počtem mentálních operací a syntaktickou složitostí tvořené n. vnímané věty; viz též ↗kognitivní lingvistika.

Od konce 60. let se p. kritika soustředila především na to, že generativní teorie je příliš jednostranná, její postuláty neodpovídají zkušenosti mluvčích s jazykem, zkoumá jazyk jako jev pouze biologický, nikoli také kulturní a společenský, nepřihlíží k tomu, že jazyk je prostředkem komunikace. Na základě této kritiky se v Evropě zformovala p. komunikační, původně kontextová (Slama-Cazacu, Rommetveit, Leontjev, Průcha). Některé práce vycházely z ↗teorie řečové činnosti, jiné se inspirovaly spíše německou teorií jednání. Komunikační p. měla blízko k ↗sociolingvistice, kladla důraz především na společenskou povahu komunikace, na pragmatické (situační) faktory užívání jaz. (dlouhodobě působící i aktuální), na to, že lidé si navzájem rozumějí proto, že je nespojuje pouze společný kód, ale jejich shodné nebo podobné zkušenosti a znalosti, které tvoří širší kontext komunikace. Komunikační p. se zasloužila o podrobné rozpracování modelů řečové komunikace, později se tematicky přiblížila spíše komunikační lingvistice.

V dalším vývoji se prosadila p. kognitivní jako součást kognitivní vědy, ale všechny vývojově starší koncepce zanechaly v současné p. své stopy.

Základním tématem dnešní p. je, jak pracuje lidská mysl s jaz. Současná teorie dosud není jednotná, odborníci se shodují v tom, že jak produkce, tak porozumění řeči jsou procesy kreativní, rozcházejí se zejm. v tom, jak konkrétně lidská mysl při produkci a porozumění řeči pracuje, jak je jazyk v mysli uložen (viz též ↗kognice). Rozdílné jsou i názory na to, jak se podílejí na osvojování jazyka faktory, které jsou univerzální (vrozené předpoklady, mentální zrání dítěte) a jak faktory specifické (jazyk, kterým se na dítě mluví, prostředí, ve kterém dítě vyrůstá). Za klíčové se v současné p. považuje těsné sepětí s rychle se rozvíjejícími poznatky o stavbě a fungování lidského mozku; zobrazovací metody mj. umožňují potvrdit (nebo vyvrátit) dosavadní hypotézy o tom, co se v mozku děje, když mluvíme n. posloucháme (↗psycholingvistické metody, ↗neurolingvistika, ↗biolingvistika); právě výzkum mozku může přispět k zformování jednotné teorie mysli. Stále více nabývá na významu i spolupráce jazyka s dalšími kognitivními schopnostmi, zejm. s viděním a prostorovým myšlením (o vztahu mezi jazykem a viděním viz např. ✍Holšánová, 2001, ✍Holšánová, 2008), pozornost se věnuje i výzkumu různých modalit komunikace a jazyku za atypických okolností, např. ↗gestům, ↗znakovým jazykům neslyšících, ↗bilingvismu, vývojovým ↗poruchám řeči aj.