Gramatická kategorie zpravidla odpovídající relaci mezi jménem a jiným výrazem věty (řídícím toto jméno); povrchový n. morfologický p. je třeba odlišovat od jeho funkce, pádu hloubkového (✍Fillmore, 1968ad.), viz ↗aktant. Morfologický p. má odlišné výrazové prostředky v jaz. flexivních a aglutinačních (✍Skalička, 2004). Ve flexivních jaz. je pádový ↗sém vyjádřen v morfu deklinačním spolu se sémy čísla, rodu a příp. životnosti, v aglutinačních jaz. se jednotlivé sémy vyjadřují každý pomocí zvláštního morfu. Výrazovým prostředkem pádové relace je ve flexivních jaz. převážně morfologický p., tj. tvarotvorný sufix s předložkou (p. předložkový), n. bez ní (p. bezpředložkový, prostý). Některé jaz. mají systém morfologického pádu bohatý (podle možné klasifikace má latina, polština, čeština 7 pádů, estonština 14, finština 15, maďarština 18), jiné mají pádové paradigma chudé. Nejvyšší počet pádů mají údajně jaz. kavkazské, i když především u nich je řada tzv. pádů tvořena předložkami a záložkami (adpozice) s variabilním pravopisem a v morfologicky bohatých pádových systémech jsou časté ↗synkretismy, kdy je několik pádů vyjádřeno stejným sufixem. Některé jaz. morfologický pád postrádají zcela a vyjadřují relační funkce např. pozičně. Mezistupněm je morfologický p. zbytkový, který je realizován jen na (některých) zájmenech (např. angličtina, bulharština). Počet pádových paradigmat je v různých jaz. různý v závislosti na čísle, rodu n. určenosti substantiva.

Č. je jazyk flexivní a tradičně se uvádí, že má sedm pádů ve dvou gramatických číslech, ačkoliv ↗vokativ se z výše uvedené definice pádu vymyká. Pády se výrazově realizují u všech rodů, tj. mužského životného a neživotného, ženského a středního, a u obou čísel, jednotného a množného, a to u substantiv, adjektiv, číslovek a zájmen. Označují se pořadovými čísly a mezinárodními označeními pův. z latiny a identifikují se pomocí otázkovacího testu: 1. p. nominativ – kdo?, co?; 2. p. genitiv – koho?, čeho?; 3. p. dativ – komu?, čemu?; 4. p. akuzativ – koho?, co?; 5. p. vokativ – oslovení; 6. p. lokál – o/v/při/na/po kom?, o/v/při/na/po čem?; 7. p. instrumentál – kým?, čím? Ve větě vytvářejí pádové sémy v rámci deklinačního morfu spolu se svým  tvarotvorným základem a vztahem k jiným výrazům relaci nazývanou větný člen. Vedle této syntaktické funkce se pádovým tvarům dostává ve větě dalších gramatických významů; výjimkou je tvar vokativní, který se na jiné výrazy neváže, a pokud má vlastní výrazové ztvárnění nezávislé na intonaci (srov. Petře, ale nikoliv např. Marie), je větotvorný a výpověďotvorný. Vokativní tvar je v neutrálním stylu omezen na názvy a jména osob a zvířat, v jiném užití je expresivní. Užívá se bez předložky, syntakticky může být rozvíjen adjektivem (Milý příteli). Nominativ se pojí s jedinou nepůvodní č. předložkou směr (Vlak směr Pardubice, ...), v případě přejatých výrazů kontra, versusad. (Sparta versus Plzeň) jde spíše o „meziložky“. Další pády se užívají jako prosté n. jako předložkové, jen lok. je vždy předložkový (v cizí literatuře se proto někdy nazývá termínem prepozitiv).

Ie. pády vznikly pravděpodobně z různých postponovaných ↗deiktických výrazů. Ve stč. převládal n. dožíval deklinační systém kmenový (tematický); bez ohledu na rod se např. subst. vladyka skloňovalo ve všech p. jako typ žena, srov. dat. sg. vladycě, gen. pl. vladyk, dat. pl. vladykám apod. Od 15. stol. pronikají koncovky mužských kmenů, srov. nč. sluhovi, sluhové, sluhů < sluhóv, se sluhy. Vývoj v rovině fonologické, analogické vyrovnávání uvnitř paradigmat i mezi nimi, metonymické posuny pádových významů i deflektivizační tendence v mluvených útvarech č. vytvořily dnešní nč. stav pádové výrazové i funkční struktury, který se i nadále vyvíjí a diferencuje. Vyjadřovací potřeby od požadavků přesnosti po puzení k expresivitě způsobují výraznou stylovou a útvarovou diferenciaci deklinačních prostředků a působí často jako komunikační dominanty, srov. koncovku instr. pl. ‑ama v oficiální veřejné komunikační situaci. Současná vývojová dynamika č. pádového systému je ovlivňována dvěma aspekty vyplývajícími z intelektualizačního požadavku na komunikační funkce spisovné variety č. Jde o procesy analytizační, tj. náhradu prostých pádů předložkovými (✍Jelínek, 2002), které jsou výrazem snahy o explicitnost a přesnost vyjadřování, na jedné straně, a o aspekty vnitrojazykové, strukturní, na druhé straně. Ty se projevují tendencemi k syntaktizaci pádů a náhradou pádů tzv. periferních, tj. s výraznější sémantikou (gen., dat., instr.), pády strukturními (nom., akuz.). Druhá tendence je přitom podepřena vlivem mluveného jaz. s jeho zjednodušující, výrazově integrační a unifikační dynamikou, avšak více ze strany č. západní, protože v městské mluvě moravské a slezské (a tím výrazněji v existujících dialektech a interdialektech) zůstávají tzv. sémantické pády a jejich specifika (zvl. gen., lok., instr.) častěji zachovány a frekventovány. Důsledkem působení obou zmíněných faktorů jsou jisté deflektivizační tendence ve vývojové dynamice současné spis.č. (viz ✍Jelínek, 2002; ✍Uličný, 2003); viz ↗deflektivizace. Výjimkou z tendence analytizační jsou jednotlivé případy náhrady starších prepozicionálních konstrukcí konstrukcemi bez předložek vzniklé v důsledku tendence syntaktizační: diskutovat o něčem – diskutovat něco, uvažovat o něčem – uvažovat něco, zmínit se o něčem – zmínit něco, hlasovat o něčem – hlasovat něco (data viz ✍Janáčková, 2009). Jde nepochybně také o jistý typ expresivity odborného stylu, navíc v prvních dvou dokladech i o významový posun. Vcelku však do knižního stylu pronikají předložkové pádové vazby, které už v projevech mluvených nabyly převahy: uvyknout něčemu – na něco, plýtvat něčím – s něčím, jít procházkou – na procházku, blížit se něčemu – k něčemu, obchodovat něčím – s něčím, pohnout skříní / strnulou administrativou – se skříní / se strnulou administrativou / s tou skříní / s ní / s tou strnulou administrativou.

Intelektualizaci spis.č. vyhovuje také lišení instr. a nom. predikativního, neboť zde vysoká frekvence abstraktních substantiv obligatorně relačních v predikátu (Matka byla příčinou konfliktu), obdobně fungující dativ zřetelový (Američanovi je Djakarta velkou vesnicí), jakož i další faktory, využití instr.pred. vyžadují nebo preferují. Jak ukázala už ✍Hlinovská (2001), je instr.pred. v psaném odborném stylu zastoupen rovnoměrně s nominativem, ✍Václavková (2015) říká, že je jeho frekvence dnes dokonce vyšší než u nom.pred. (✍Štíchova, 2004, analýza je založena na korpusových datech.) Vzhledem k jednodušší gramatice mluvených projevů je tento poměr v nich opačný, v mluveném i psaném jaz. mluvčích z Čech se instr.pred. cítí jako výrazně knižní a i v oficiálních veřejných projevech psaných se nahrazuje nominativem, příp. jinou konstrukcí: Syn je truhlář / dělá truhláře; Autor je redaktor našeho listu. Ve východní části území však instr.pred. žije: Když byl vojákem ...; Syn je stolařem; srov. také ✍Uličný (1975).

Nároky na přesnost a referenční rozlišení výrazu se projevují i v případě nových n. neznámých či zapomenutých případů introflexe. Zcela běžným se stalo skloňování výrazu křest, křestu, křestem místo křtu, křtem, avšak ve významu odlišném od křesťanského užití tohoto výrazu; jde o křesty nových knih, desek, CD apod.: Pobyt se stal jeho etnologickým křestem; Josef Hiršal při křestu knihy Vrh kostek. Obdobné jsou tendence k zachování tvarotvorného základu u výrazů cizích či flexivně nejasných: v Ružomberoku místo Ružomberku, blízko Orehovace místo Orehovce, L. N. Tolstoje místo Tolstého. Výrazným pragmatickým činitelem jsou konečně nároky na zachování základního tvaru u administrativně či obchodně relevantních užití výrazu v případě tzv. ↗nominativu jmenovacího; srov. Stalo se to v obvodu Praha 10 místo předpokládaného v obvodu Prahy; Vůz jede přes Dejvice, Podbaba, Jenerálka ... Tento typ je velmi produktivní a působí i „přes čáru“: V měsíci listopad místo listopadu máme zavřeno. Pojmenovací potřeby spjaté se současným typem civilizace a kultury jsou stále aktuální a deflektivizační tendence v oblasti jmen podporují; srov. snahu o zachování nominativu výrobní značky místo náležité č. rekce přejatých proprií: šampon od Schwarzkopf místo od Schwarzkopfa, kuře od McNaught místo od McNaughta, dny otevřených dveří u všech Renault partnerů aj.

Vnitrojazykové, strukturní faktory vývojové dynamiky pádu působí v současné době nejnápadněji v oblasti syntaktizace, unifikace a dalších synchronních vývojových procesů pádového systému. Velmi výrazný je ústup sémanticky exponovaného ↗genitivu adverbálního (s výjimkou obligatorního gen. po reflexivních slovesech), srov. zastarávající, frazeologizovaný n. oblastní gen. záporový a partitivní jako Nepotkali jsme tam živé duše; Naber mi, dcérečko, vody) ve prospěch akuzativu: užívat, využívat čeho – co, nabýt čeho – co aj. Gen. a akuz. si tak v současné době rozdělují své pozice, a to oba jako pády už výrazně syntaktizované, strukturní: genitiv se definitivně přesouvá do již dříve obsazované pozice adnominální. Tam vytlačuje jak pády jiné (velkoobchod potravin m. staršího potravinami), tak posesivní adjektiva (boty babičky místo babiččiny boty, opět však převážně jen na západě č. území, kde se ujímá i mluvený a psaný inverzní slovosled typu Kláry maminka). Akuz. má proti tomu daleko větší rozsah působnosti, vytlačuje nejen gen. adverbální, ale už dřív i dativ (učit se něco místo něčemu), zasahuje i do oblasti pádů předložkových (na jednu stranu místo na jedné straně) a v případě kvantifikátoru spousta narušuje i doménu nominativu v podmětové funkci: Spoustu lidí si myslí, že ...

K morfosyntaktickým procesům dochází v případech analogizace, unifikace a přechodů mezi flexivními typy. V případě obtížnějšího spisovného skloňování vyšších číslovek jde zčásti o jevy již kodifikované, zčásti se jedná o procesy živé v mluvených projevech. Tak kodifikované tvary gen. třech, čtyřech vedle starších tří, čtyř mají oporu v zájmenné deklinaci typu těch (srov. těm čtyřem, ty čtyři, o těch čtyřech, s těmi čtyřmi). Integrační proces analogizující celý tvar má zřejmě větší naději stát se prostředkem neutrálním než proces aglutinizující: srov. kodifikační nepřijatelnost zřetelně aglutinizujícího skloňování číslovky dva/dvě, oba/obě v nespisovném kódu obou‑ch, dvou‑m, obou‑ma; obdobně o šestiseti lidech, o pětseti knihách, osmiset korunami. V dalších případech je zřejmé, že deflektivizační tendence jsou podporovány progresivními integračními procesy na úkor distinkcí funkčních. Srov. starší diferenci lokativu na hradě, v okrese proti propozitivu (mluvit) o hradu, o okresu. Tento rozdíl se vyrovnává ve smyslu vítězství morfu ‑u: Nepokoje v Kyjevu (m. v Kyjevě) a policejní brutalita! Prohlédněte si nabídku zemědělských usedlostí v Brnu (m. v Brně) a okolí.  Jen v místním úzu deklinace toponym se dosud drží opačně vyrovnané tvary ve prospěch koncového morfu ‑e: o/v Zábřeze, v Nymburce, v Rakovníce. Tyto rozdíly se dnes v publicistice šíří, někdy se stírají zachováváním dublet, srov. Putin provázel Bushe i v Petrohrad‑u/‑ě. Proti tomu se u četných substantiv cizího původu prosazuje nesklonnost nejen v případě nemožnosti n. nevhodnosti zařazení k paradigmatu podle koncovky nominativu, ale i u sklonných substantiv, snad na základě jisté nechuti podpořit periferní skloňovací typ; jde o výrazy jako charisma, panoráma, aroma apod., kodifikačně skloňované podle vzoru kuře; srov. Okamžitě nás ovanula různá příjemná aroma; Na tomto panorama se ukazuje ...; Je to člověk s neobyčejným charisma. Kolísání mezi pády i mezi vzory se najde i mezi zájmeny, kde už dříve došlo ke kodifikaci nových noremních pohybů (akuz.sg. zájm. ono ve prospěch tvaru mužského ho/jej místo jead.), ze současných vývojových procesů je kandidátem na kodifikační uznání akuz.sg. relativa jenž, srov. Kalašnikov, jenž (místo jejž) chlapec sebral mrtvému.

V jazykové typologii se rozlišují dva základní systémy pádů, a to především (i) nominativně-akuzativní (n. akuzativní) systém, v němž je jediný aktant (argument) intranzitivního slovesa vyjádřen nominativem stejně jako nejvyšší aktant slovesa tranzitivního. Druhý aktant tranzitivního slovesa se pak vyjadřuje akuzativem. (ii) Ergativně-absolutivní (ergativní) systém vyjadřuje jednou formou (absolutivem) hlavní aktant intranzitivního slovesa a druhý aktant slovesa tranzitivního. První aktant slovesa tranzitivního je vyjádřen ergativem. Kromě dvou hlavních pádových systémů existují i systémy kombinované a přechodné; srov. přehled systémů p. v ✍Butt(ové) (2006), ✍Johns(ové) & Massam(ové) ad. (eds.) (2006). Analýza typologických variant p. systémů je zajímavým zkušebním kamenem pro různé teorie p. a podporuje ty, které chápou varianty za projev odlišností na úrovni morfologické realizace p., kterou je třeba odlišit od argumentových rolí a od abstraktního p. označujícího syntaktický vztah. Poněkud problematická pro funkcionalistické teorie p. jako prostředku identifikace a odlišení (viz ✍Mallinson & Blake, 1981; ✍Comrie, 1989; ✍Croft, 1988 aj.) je koncepce nulové morfologie p. a také ty teorie, které spojují existenci morfologického p. s charakteristikou slovosledu.

Předložkové a prosté p. mají z hlediska funkčního, frekvenčního i z hlediska produktivnosti aj. odlišné rysy. P. předložkový i prostý je kategorie především morfosyntaktická, avšak vyznačuje se i funkcemi sémantickými a pragmatickými. Jde o svazky relátorů, u kterých – přes kritické názory – lze při komplexním přístupu vystopovat jednotící invariantní význam (srov. Jakobsonův termín Gesamtbedeutung). Z hlediska syntaktického je předmětem diskuse, zda relátorem v předložkovém výrazu je předložka a pádový morf – mluví se o bimorfu – (tak v č. tradici), n. zda relevantní je tzv. předložková rekce (tak v č. ✍Karlík, 2000). Stranou nezůstala ani problematika relace mezi deklinačním morfem a ↗tvarotvorným základem. Kategorie p. je redundantní u syntaktických adj. (adj., adj. zájmen a adj. číslovek); jde o sdílení pádové kategorie se subst., o projev syntaktické ↗shody. V lingvistické komunikaci se termínem p. často označuje jednak pádový tvar, jednak pádový morf (p. koncovky), resp. pádový formant (vzhledem k flexivní povaze č. by bylo zde vhodnější tradiční adj. pádový nahrazovat adj. deklinační). K deklinačnímu formantu patří často i morfonologické operace v konsonantickém zakončení tvarotvorného základu (voják‑y × vojác‑i, běloch‑ům × běloš‑i), vokalické alternace (žáby × žab, sníh‑0 × sněh‑u), vkládání vokálů (kry × ker) n. jejich elize (křest × křtu). Deklinačním morfem je také paradigmaticky vydělitelný morf nulový: muž‑0, muž‑e, muž‑i, muž‑em atd. Ve spis.č. v deklinačních morfech k aglutinačnímu způsobu vyjadřování deklinačních sémů nedochází.

Od 60. let 20. stol. se termín p. objevuje také ve smyslu sémantického protějšku formálně definovaného pádového tvaru, např. v pracích Ch. Fillmora a J. Grubera, kteří užívají pojmy jako hloubkový p., sémantická n. tematická role, ↗theta role) aj. Někdy se rozlišuje mezi hloubkovým pádem (aktantem, tematickou rolí, theta rolí) jakožto jednotkou významové stavby věty daného jaz. a sémantickou rolí ve smyslu kognitivním, nevázanou na strukturu jednotlivého jaz.; ✍Fillmore (1969) reagoval na ✍Chomského (1965) tvrzení o sémantické prázdnotě větné funkce subjektu, která je označením pro ryze strukturně definovatelnou konfiguraci. Srov. např. interpretaci subjektu v typických příkladech: Jan / Vítr / Klíč otevřel dveře, Dveře se zavřely. Fillmore se pokusil vyjádřit doloženou statistickou korelaci mezi určitými významy a určitou větnou funkcí existencí dvou nezávislých hierarchií: hierarchií „pádů“, mezi které zařadil sémantické aktanty spojené s činností označovanou daným verbem, a hierarchií slovesných a větných funkcí. Podle Fillmora jsou sémantické pády (jejichž přítomnost a pořadí je částečně ovlivnitelné mluvčím) realizovány popořadě příslušnými, hierarchicky odpovídajícími funkcemi. Fillmore pak teorii rozvinul předpokladem, že význam sémantických p. (tj. sémantických n. tematických rolí) závisí na bázové pozici, ve které je argument generován, přičemž všechny tyto pozice byly předložkové, takže interpretace je (v angl.) determinována (někdy nulovou) předložkou. Morfologický p. mohl být tedy interpretován jako (úplná n. částečná) realizace předložky.

Č. systém pádů se vyznačuje vysokým stupněm homomorfie, ↗pádového synkretismu (až v polovině vnitroparadigmatických případů). Srov. morf [-i], který se jako deklinační formant n. jeho součást vyskytuje u typu pán (nom., akuz., instr.pl.), muž (dat., vok., lok.sg., nom., instr.pl.), hrad (nom., akuz., instr.pl.), stroj (dat., vok., lok.sg., instr.pl.), předseda (gen.sg., akuz., instr.pl.), soudce (dat., lok.sg., nom., instr.pl.), žena (gen.sg., nom., akuz., vok.pl.), růže (dat., akuz., lok.sg.), píseň (dat., vok., lok.sg.), kost (gen., dat., lok., vok.sg., nom., akuz., vok.pl.), město (instr.pl.), moře (dat., lok.sg., instr.pl.) aj. Pádový synkretismus se obvykle hodnotí jako projev jaz. ekonomie; jde o výsledek složitých starších i novějších vývojových pochodů fonologických, analogických pochodů morfologických, vzájemného působení spis.č. a útvarů nespis. aj. Přes rozvinutý pádový synkretismus lze vždy pro každý p. v obou číslech uvést výrazově disjunktní morfy, avšak v rámci celého deklinačního paradigmatu jmen. Za neekonomický však nelze považovat jiný jev č. deklinace: velmi starý a frekventovaný je pádově relevantní supletivismus a různorodost tvarotvorných základů převážně u ↗osobních zájmen. Takto vzniklá variantnost pádových tvarů je plně funkční; srov. výpovědně a zvukově motivované rozdíly v užití kratších a delších tvarů tě/tebe, stylové diference tvarů mě/mne, konkurenční a historickofonologické aspekty dublet jich/nich, jí/ní, oblastní variantní spis. u výslovnosti mně/mje (psáno mě) aj. Tzv. pádová polymorfie (synonymie) se v č. využívá i u subst. (u adj. nikoli); srov. dat. sg. ‑u/‑i, ‑ovi u typu pán, muž, kde jde o distribuční využití v textu (panu Novákovi, ale *pánovi Novákovin. *panu Nováku apod.) a o funkční rozdíl v životnosti (manželu i manželovi, ale jen stolu, *stolovi). Dublety, které mají výrazné sémantické odlišnosti, mívají periferní charakter.

Někteří autoři však z významové a výrazové různosti pádové koncovky, jejímiž tvary se odpovídá na stejnou otázku, dovozují jiný počet pádů, než uvádějí tradiční gramatiky. Podle ✍Meľčuka (1986) je v ruštině deset pádů, tj. vedle tradičních šesti ještě partitiv (daj čaju), numerativ (dva maľčika), vokativ (bože) a lokativ (v sadu). S použitím takového přístupu by bylo možné i v č. vidět další, stejně periferní pády, např. temporál na jaře (× o jaru), v létě, lokativ v rybníce (× propozitiv o rybníku), v potoce; srov. i obl. v Zábřeze, Žďáře, Rakovníce aj. Srov. i Kopečného konstatování (v ✍ZČSk, 1962:51), že tvary chleba, sýra, octa v mor.nář. jsou „jediné genitivy na ‑a proti jinak důslednému zakončení na ‑u u látkových jmen“. Kopečného zvláštní typy gen. nazvané negativ, partitiv a numerativ jsou však vymezeny jen sémanticky a syntakticky, nikoli důsledně i morfologickým prostředkem výrazově odlišným od genitivu; viz ↗genitiv.

Různé lingvistické koncepce odhalovaly z různých hledisek jednotlivé syntaktické i sémantické vlastnosti pádů. Z antické gramatické tradice pochází dichotomie casus rectus (p. přímý: v č.nom. a vok.) a casus obliquus (p. nepřímý: zbývající p.). ✍Kuryłowicz (1949) překlenul některé dosavadní jednostranné definice p. zdůrazňující více či méně dokázané vlastnosti pádů (✍Hjelmslev, 1935; ✍Jakobson, 1936) svou koncepcí primární a sekundární jaz. funkce: p. primárně syntaktický může sekundárně mít funkce sémantické, p. primárně sémantický pak může sekundárně vystupovat jako syntaktický. Č. (a československá) jazykovědná tradice pracuje s pádovými relacemi převážně povrchové struktury věty. P. se tu v podstatě popisují jako relátory vyjadřující vztahy substantiva k slovesu (p. adverbální), n. k jinému jménu (p. adnominální). V klasických zpracováních pádové problematiky se pádové funkce prezentují na základě nápadných, avšak nikoli jednotných hledisek. Nom. a akuz. se obvykle považují za pády s převážně ryze syntaktickou (strukturní) větněčlenskou funkcí (subjektovou a objektovou), adnominální gen. lze popsat z hlediska transformačního (kázání M. J. Husa – gen. subjektový × upálení M. J. Husa – gen. objektový). Oblíbené byly výčty sémantických n. pragmatických charakteristik povrchových pádů v různých lexikálních a syntaktických kontextech. Teprve práce z okruhu ↗FGP a ↗DVS přinášejí přístupy konzistentní, vlastní pádovou sémantiku však neřešící, neboť z ní vycházejí jako z veličiny dané.

P. (pádový tvar) v Danešově koncepci DVS je chápán jako protějšek, reprezentace příslušného participantu (viz ↗aktant) a zároveň jako distinktivní rys gramatického větného vzorce. S jiným formálním aparátem prezentoval pády ✍Sgall (1967) v FGP, v podstatě jako morfologické reprezentace vyšší roviny. V obou případech se autoři opírají o ↗valenci predikátu. – Z hlediska popisu pádových funkcí dochází k diskrepanci v jednostranném pojetí tzv. subjektové („levé“) valence, neboť je problém, zda je subjektový nom. opravdu řízen predikativním verbem finitem. Část autorů (u nás např. ✍Erhart, 1982) to předpokládá (jde údajně o ↗rekci), ✍Karlík (2000) hovoří o externí valenci; jiní autoři hájí u nom. subjektového jeho nezávislost.

Pokus o komplexní popis výrazové i funkční struktury p. podává ✍Uličný (1973), ✍Uličný (1984). Bezpředložkový p. je tu pojat jako morfologická reprezentace sému, který usouvztažňuje primárně nikoli výrazy závislé v povrchové struktuře, nýbrž participanty v struktuře větněsémantické. Participanty se uspořádávají na základě jaz. univerzále ve smyslu „býti na začátku (Z), na konci (K), uprostřed (M) uspořádané n-tice participantů“. Uspořádání je závislostní a spočívá v exocentrické potencialitě predikátu, tzv. predikátové intenci (relace Z, M, K) ve smyslu implikace počtu a kvality uspořádávaných participantů. Tato koncepce navazuje na práce o slovesné intenci (např. ✍Miko, 1962) a na koncepci ↗DVS. Bezpředložkové p. jsou pak popsány na základě matice distinktivních rysů, interpretace předložkových p. vychází z kontinua vykrytí časoprostoru předložkami s týmž p. Intenční směřování predikátu je postiženo uspořádávacími participantovými principy: 1. agentivním (x opravuje něco něčím), 2. lokalizačním (x jede odněkud někam někudy něčím), 3. změny stavu, vlastnictví apod. (x se stal něčím, někým; x poslala něco někomu), 4. komparačním (x se podobá někomu něčím) aj. Důležitý je zde sémantický rys TRANS ,změna‘, KAUZ ,způsobovat‘. Srov. analýzu věty Dal žebráka vyštvat ze dvora psy (Kopečného podnícené pasivum) ve smyslu ‘On způsobil, že psi způsobili, že žebrák změnil své umístění’. Uvedený přístup jen vnějškově připomíná přístupy lokalizační (✍Wüllner, 1827; ✍Hjelmslev, 1935), které však stále lze uplatnit i na č., byť jejich platnost je zastřena vývojovými posuny (viz ✍Novák, 1974; ✍Uličný & Janečka, 2013). Odlišný pohled na p. v č. přináší modifikovaná valenční teorie ✍Karlíka (2000), pracující s (v zahraniční generativní gramatice standardním) rozlišováním abstraktních strukturních p. (a podmínkami jejich realizace p. morfologickými) a p. lexikálních (idiosynkratických). V současné době převládá v pádové lingvistice pohled generativistický (viz dále). Pokud se dnes setkáváme s novými pokusy o analýzu pádů morfologických, jde velmi často – v souladu s kognitivním obratem v lingvistice – o aplikaci kognitivních aspektů. Srov. pro č. ✍Janda(ová) (1993); ✍Janda(ová) (2002). Kritický přístup žádá zde vyváženost mezi přeceňováním inference a asociací všeho druhu na jedné a lpěním na přesném vymezení sémantiky pádu na druhé straně (✍Willems, 2011).

V transformační generativní gramatice byl nejstarší analýzou p. tzv. *NP-to-VP filtr navržený v ✍Chomsky & Lasnik (1977), který vyžadoval, aby každá gramatická jmenná fráze byla licencována adjacentní pozicí vůči kategorii [+V], tj. slovesu n. předložce. Již v raném období ↗G&B reformulují tento požadavek ✍Rouveret & Vernaud (1980) a nazývají ho pádový filtr (case filter), který je kanonizován v ✍Chomském (1981:49) ve formě:

*NP, pokud má tato NP fonetickou realizaci a nemá Pád.

Pádový filtr se stal východiskem pro ↗theta teorii a ↗teorii pádu. Předpokládal existenci kategorií, které jsou schopny ten či onen p. udělit (case assigners) a specifikoval podmínky k tomu potřebné. P. byl přítomen i na některých nulových NP, např. pro n. wh stopy se vyskytovaly v pádových pozicích, zatímco PRO v infinitivních strukturách p. nemělo. Potřeba získat p. (tj. pádový filtr) si vynucovala také specifickou pozici subjektu, strukturního předmětu (komplementu) a adjunktu ve vztahu ke slovesu, předložce n. kategorii finitnosti (viz ✍Stowell, 1981). Lokalita potřebná pro udělování pádu byla definována dvojím způsobem: jako ↗adjacence n. ↗c-ovládání (obojí na příslušné rovině derivace). Ve snaze sjednotit oba tyto vztahy navrhuje ✍Chomsky (1981) základní teorii ovládání (government) ve znění:

α je ovládána β, pokud β c-komanduje α a mezi α a β neleží lexikální kategorie n. hranice lexikální kategorie.

Teorie p. se stala centrem teorie v období ↗G&B. Snaha o přesnější definici intervenující (lexikální) kategorie vedla k mnoha diskuzím, např. ✍Lasnik a Saito (1984) zavádějí termín správné ovládání (proper government) n. ✍Rizzi (1990) navrhuje relativizovat intervenující elementy. Mezi další reprezentativní studie p. z tohoto období patří např. ✍Babby (1986), ✍Borsley & Jaworska (1988), ✍Raposo & Uriagereka (1990), ✍Authier (1991), ✍Rothstein(ová) (1992), ✍Vainikka(ová) (1993) n. ✍Webelhuth (1995) ad. Výsledkem těchto studií byly podrobnější analýzy asymetrií mezi větnými funkcemi, detailnější rozlišení typů transformací, analýzy infinitivních struktur, nominalizací a nakonec i rozlišení lexikálních kategorií od narůstajícího počtu stále významnějších kategorií funkčních; viz ↗lexikální kategorie, ↗funkční kategorie. Zásadní pro vývoj teorie p. se ukázala studie morfologicky bohaté islandštiny ✍Zaenena & Maling(ové) ad. (1985). Autoři demonstrovali struktury, ve kterých jsou v pozici podmětu jednotky nesoucí tzv. quirky case, který je totožný s lexikálním p. a není totožný s jinak standardním nominativem. Tato data vylučovala, aby byla funkce podmětu definována jako konkrétní strukturní pozice, v níž se argument vyskytuje, aby uspokojil pádový filtr. Autoři navíc ukazují, že v infinitivních strukturách se islandské nominativní podměty chovají stejně jako podměty s quirky p., což popírá i tehdejší teorie o charakteru PRO. V závěru období G&B proto lingvisté opouštějí názor, že pádový filtr je schopen objasnit pozice jmenných frází a je hnacím motorem derivace, a celá teorie p. byla v období ↗minimalismu zásadně přepracována.

V rámci ↗G&B existovaly dvě konfigurace ovládání, které zajišťovaly udělení p.: (i) podmětný pád byl udělován ve vztahu (funkční) hlavy I k vlastnímu specifikátoru a (ii) předmětné pády byly udělovány slovesem n. předložkami ve vztahu ↗c‑ovládání. ↗MP vyžaduje univerzalitu a teoretickou parsimonii, a proto považoval za vysoce žádoucí tyto vztahy zahrnout do jediného, obecnějšího. Významný posun ve snaze o sjednocení podmětné a předmětné konfigurace udělování p. přinesla hypotéza VP interního podmětu (viz ✍Koopman(ová) & Sportiche, 1991), která určila bázovou pozici podmětu uvnitř verbální fráze, tj. níže, než je jeho pozice povrchová. ✍Chomsky (1991) navrhl uplatnit pojem ↗m-ovládání, které zahrnovalo podmětnou konfiguraci a současně také c‑ovládání. Ve stejné studii rozšířil podmětovou konfiguraci, tj. vztah hlavy a specifikátoru, i na předměty zavedením funkční hlavy AGR^O, která licencovala předmět stejně jako I (=AGR^S). K udělování tematických rolí tedy dochází jednotně v doméně verba, zatímco k ověřování p. (udělování p.) dochází mimo verbální frázi ve funkční doméně: nominativ v pozici SPEC(AGR^S) a akuzativ v pozici SPEC(AGR^O). Výhody tohoto přístupu shrnuje detailně např. ✍Koopman(ová) (2006) a nevýhody ✍Wurmbrand(ová) (2006).

Snaha o zjednodušení ovládání vedla nakonec k zavedení velmi univerzálního vztahu ↗agree (viz ✍Chomsky, 2000), který v sobě sloučil vztah c‑ovládání a lokality. Minimalismus počátku 21. století (viz ✍Chomsky, 2008) považuje p. za jeden z mnoha neinterpretovatelných rysů, které musejí být v průběhu derivace standardním způsobem ověřeny, aby struktura vyhověla požadavkům rozhraní. Rysy, které vyjadřuje p., jsou spojeny s tematickými vztahy v rámci argumentové struktury, s informační strukturou a se skopusem. Zajímavou alternativu tomuto pojetí představuje studie ✍Pesetsky & Torrego(vá) (2001), kteří navrhují, že rys p. je v podstatě odrazem kategorie, která p. uděluje, tzn. nominativ je odrazem funkční projekce I/T (Tense), akuzativ odrazem rysů verba atp. Tato teorie je dále rozpracovávána v mnoha studiích různých autorů.

Z č. lingvistů do teoretických konceptů p. výrazně vstoupil ✍Caha (2009) (viz také např. ✍Caha, 2013), který představil originální teorii p. v rámci ↗nanosyntaxe, tzv. peeling theory of case.

Viz také ↗teorie pádu, ↗nominativ, ↗genitiv, ↗dativ, ↗akuzativ, ↗vokativ, ↗lokál, ↗instrumentál.