Přehláska je tradiční a v české jazykovědě běžně užívaný termín pro změny nepředních vokálů v přední ↗asimilací k jejich fonetickému okolí. V prehistorii i historii č. je několik vln p.v.

(1) Praslovanské přehlásky vokálů souvisely s tzv. slabičným synharmonismem a jsou projevem tendence k ↗palatalizaci hlásek (viz ↗praslovanština) ve vokalismu: Zadní vokály s výjimkou ⁺ā, ⁺ō se po palatálních souhláskách měnily (viz ↗palatalizace) v odpovídající vokály přední jako důsledek progresivní vokalické asimilace: ⁺’ă > ⁺’å (>⁺’o) > e, např. gen. sg. ⁺tågå // ⁺jågå > togo × jego; ⁺’ŭ (= ъ) > ⁺ĭ (= ь), např. ⁺vĭlkŭ‑ // ⁺mångjŭ‑ > vьlkъ × mǫžь; ⁺’ū (= ’y) > ⁺ī (= i), např. ⁺sjūtŭ‑ > ⁺šytъ > šitь ‘šitý’. P.v. vyvolaly už v psl. morfologii rozštěpení některých dotud jednotných deklinačních typů na „tvrdé“ a „měkké“, např. nom.‑akuz. sg. vьlkъ × kon’ь, město × pol’e, lok.sg. a pl. vьlcě, vьlcěchъ, městě, městěchъ × kon’i, kon’ichъ, pol’i, pol’ichъ (zde ⁺åi̭ > ě × ⁺’åi > ei̭ > i; viz ↗monoftongizace), gen. pl. vьlkъ, městъ × kon’ь, pol’ь, dat. pl. vьlkomъ, městomъ × kon’emъ, pol’emъ, dat.‑instr. du. vьlkoma, městoma × kon’ema, pol’ema; podobně lok.sg. a nom.‑akuz.‑vok. du. ženě × duši, gen. pl. ženъ × dušь. Rovněž v deklinaci adj. a zájmen.

(2) Staročeské přehlásky vokálů byly důsledkem postupné likvidace předních variant nepředních vokálů v době dominantní konsonantické korelace palatalizovanosti × nepalatalizovanosti. Týkaly se krátkých i dlouhých vokálů: ’a > ě, např. čáša > čiešě (viz ↗raná stará čeština); ’ä > ě, např. kot’ä > kotě, v’ǟc’e > viece (viz ↗raná stará čeština); ’o > ě, např. srdc’óm > srdciem (viz ↗čeština 14. stol.); ’u > i, např. kl’úč > klíč (viz ↗čeština 14. stol.). Reflexe těchto změn mají v dalším vývoji češtiny rozličné zeměpisné rozšíření; viz ↗středomoravská nářeční skupina, ↗východomoravská nářeční skupina, ↗slezská nářeční skupina. (Změna tautosylabického aj > ej (viz ↗humanistická čeština) povahu přehlásky nemá; souvisí s vývojem diftongů.) Staročeské přehlásky ’a > ě, ’ä > ě, ’u > i přispěly k dalšímu rozrůznění „tvrdých“ a „měkkých“ deklinačních typů jmen.