VÝPŮJČKA  (přejímka)

Základní

Výsledek ↗jazykového kontaktu dvou nebo více jazyků; angl. borrowing. Při jazykovém kontaktu totiž dochází k replikám jazykového materiálu n. jazykových vzorů modelového jazyka (též jazyka výchozího, zdrojového) v jazyce replikujícím (jazyce cílovém, přijímacím), do jehož systému je přejatý materiál (např. angl. sweater > č. svetr, r. колхоз > č. kolchoz) n. vzor (české onikání či onkání podle německého vzoru) integrován (srov. ✍Matras, 2009), přičemž ↗adaptace je průvodní jev výpůjčky. Oba postupy, tj. replika materiálu a vzoru, se mohou kombinovat v hybridních výpůjčkách či tzv. hybridních kalcích: být in < ‘be in’, brněnské něm. verwoschliwieren < ‘zošklivit’. V důsledku jazykového kontaktu dochází i ke změně frekvence jaz. prostředků podle vzoru jiného jaz. (srov. např. „titulománie“ na území někdejší habsburské říše, srov. ✍Ehlers, 2004).

K lexikálním v. dochází zpravidla tam, kde vzniká pojmenovávací potřeba, aniž jsou tyto v. nutně vázány na ↗bilingvismus, zatímco repliky vzorů se bez bilingvismu neobejdou. Lexikální v. plnovýznamových slov jsou s ohledem na jejich identifikovatelnost zpravidla vědomé. Vědomé mohou být i repliky např. slovotvorných vzorů, zvl. u perifrastických v. (např. replika č. analytického futura v němčině) je ale ↗superstrátová výpůjčka spíše výsledkem kognitivního tlaku při střídání jazyků bilingvními mluvčími, přičemž příčinou interferencí je i omezená kognitivní kontrola při aplikaci abstraktních vzorů (✍Matras, 2009). Jako interference se v. označují také v kontextu ↗psycholingvistiky, resp. z pohledu psycholingvistického (✍Riehl(ová), 2004). Příkladem ↗substrátové interference je např. přenos výslovnostních pravidel či slovosledných a syntaktických vzorů z modelového jaz. do jaz. replikujícího, což může být důsledek nedokonalého osvojení druhého n. cizího jazyka (např. výslovnost německého öü bez labializace jako [ɛ] a [ɪ]). Interferencemi, které se nestaly součástí jazykového systému, se v rámci aplikované lingvistiky zabývá lingvistika chyb (Fehlerlinguistik), jejich zobecnění při výkladu tzv. negativního transferu v důsledku rozdílů mezi systémy dvou jazyků se věnuje kontrastivní lingvistika.

Replikou materiálu (matter replication) lze rozumět výpůjčky fonetické (podle ✍Bergera, 2003, např. posílení depalatalizace mluvčími němčiny, jež v 10. stol. masově přešli na č., aniž z němčiny znali distinktivní rys „měkkosti“; k výslovnosti viz i replika vzorů), fonologické (např. převzetí fonému f v důsledku vlny lexikálních výpůjček zprostředkovaných bilingvními mluvčími; srov. HMČ, 1986), grafematické (např. převzetí a adaptace řecké abecedy pro staroslověnštinu n. latinské abecedy pro češtinu), morfematické (např. abstrahované formanty z výpůjček určitých slovotvorných typů jako ř./lat. ‑ist(a): houslista, sborista; ‑ismus: čechismus, hyenismus; ‑iz(ovat): telefonizovat, amerikanizovat; srov. též firemní názvy jako Stavening, Orling apod.) a především výpůjčky lexikální (barva < farva (Farbe), flaška < Flasche, dealer < dealer, job/džob < job, byznys < bussiness aj.), jež mohou být součástí komplexnějších interakčních praktik, jako je tomu v pozdravech servus, hi – bye či interjekcích typu jezuskote.

Fakt, že jsou lexikální v. nejrozšířenější, se reflektuje i v tom, že se pro ně lexikalizovala specializovaná označení jako loanword či Lehnwort, v č. se pro ně někdy preferuje označení přejímka, resp. slovo přejaté. U lexikálních v. se věnuje pozornost i jejich výslovnostní, pravopisné a morfosyntaktické ↗adaptaci, s níž se v lingvistice dříve spojovalo vymezení mezi pravou, adaptovanou v. a ↗cizím slovem (✍Newerkla, 2004). Vzhledem k tomu, že se lexikální výpůjčky stávají základem odvozování dalších slov, rozlišuje se u nich mezi přímými výpůjčkami bez využití (a. goal > č. gól aj.) n. s využitím afixů (např. něm. Flasche > č. flaška; něm. Knödel > č. knedlík) a deriváty, které představují další úroveň adaptace v., srov. např. barvabarvičky, více/mnoho-barevný, na/o/za-barvit, na/o/za-barvený; kuchyněkuchyňský, kuchyňka apod.

Důvodem lexikálních v. (ale i v. sémantických či frazeologických) je jednak mezera v systému, kdy se přírodní, gastronomická či jiná kulturní, sociální n. technologická novinka přebírá spolu se svým označením v modelovém jaz. (mango, špagety, siesta, screening, notebook apod.), jednak potřeba označení, jež v sobě oproti existujícím označením nesou prestiž modelového jaz. (zákazník – klient, odbytmarketing apod.), n. kde je zapotřebí expresivního označení. Tato funkční potřeba sehrála roli při zachování lexikálních ↗germanismů v běžně mluvené č. (fotr, kšeft, herberk aj.), což bylo spjato s jejich stylistickým poklesem (srov. ✍Newerkla, 2004). U funkčních slov může hrát roli i kognitivní tlak při střídání jazyků bilingvními mluvčími a s ohledem na abstraktnost významu i omezená kognitivní kontrola nad nimi, jako tomu podle všeho bylo např. při převzetí modálního slovesa muset(i) < mueʒen (müssen), částic holt, furt, kór (gar), ausgerechnet apod.

Replikou vzorů (pattern replication) se rozumí „převody“ vzorů z jaz. modelového do jaz. replikujícího. V případě replik vzorů se mluví také o ↗kalcích (Lehnprägung), jimž pro č. věnoval monografii ✍Půda (2010). Ty mohou mít původ ↗substrátový (srov. např. bohemismy ve vídeňské němčině jet na dovolenou > rak. auf Urlaub fahren × něm. in Urlaub fahren aj.; viz ↗čeština v Rakousku), ↗superstrátový (srov. zvl. perifrastické a slovosledné v. z latiny a němčiny; srov. např. ✍Berger, 2008), zvl. v dialektech i ↗ adstrátový. K v. vzorů lze přiřadit repliky vzorů slovotvorných (např. složeniny typu bohabojný < ‘gottesfürtig’ (SubstGen + Adj), jednadvacet < ‘einundzwanzig’ aj. podle němčiny; viz ✍Šlosar, 1999; ✍Kotůlková, 2009), morfosyntaktických (např. vznik něm. futura na bázi č. futura složeného; k futuru jako bohemismu a vyjadřování slovesné kategorie času a rodu z pohledu jazykového kontaktu viz ↗jazykový svaz), syntaktických, ať už jde o větné vzory (např. replika anglického vzoru ptát se pro něco < ‘ask for’, ptát se o něco < ‘ask about’ v ↗češtině v Americe; podle ✍Kučery, 1990), slovosled (např. replika postpozice shodného přívlastku v terminologických označeních typu kočka domácí podle latiny; koncové postavení slovesa ve vedlejší větě podle (latiny a) němčiny, jež se v č. odborných textech udrželo až do 20. stol.), n. syntaktické konstrukce (např. replika deagentních konstrukcí podle němčiny v středočeském nechá se to + INF < ‘es lässt sich + INF’; viz ↗jazykový svaz), a konečně i repliky vzorů s pragmatickými funkcemi (např. rozšíření formálního vykání podle němčiny, kde bylo vytlačeno 3. os.pl., zatímco v č. se vykání gramatikalizovalo singulární kongruencí v participiu: dnes jstepl. přišel‑Øsg. pozdě (vy) aj.). (Jako repliky systémových vzorů je možno vidět i výslovnostní v., když se po vzoru vlastního jaz. neuplatňuje např. palatalizace n. znělost konsonantů či labializovanost vokálů.)

V případě replik onomaziologických vzorů, které byly hojně rozšířeny v době národního obrození, se mluví o sémantických výpůjčkách či sémantických ↗kalcích (Lehnbedeutung). Např. č. proud s významem ‘(vodní) tok’, jež bylo ekvivalentní základnímu významu víceznačného německého slova Strom, nabylo v 19. stol. nový význam pro ‘proud v elektrotechnické oblasti’; podobně nabyl č. zámek s významem ‘zařízení k uzamykání’ nový významu ‘palác’ v analogii k něm. (das) Schloss s oběma uvedenými významy, č. myš zase nabyla nového významu pro označení počítačového doplňku podle angl. mouse apod. ✍Skála (1992) tak např. spekuluje o významové konvergenci mezi češtinou a němčinou v oblasti pohybových sloves.

Dochází ovšem i k překladům odvozených n. složených slov (názor < ‘Anschauung’, krycí barva < ‘Deckfarbe’, lehkomyslný < ‘leichtsinnig’, zvěrolékař < ‘Tierarzt’, každopádně < ‘jedenfalls’ apod.) n. celých syntagmat (Lehnübersetzung). Určit zdroj takové v. je někdy obtížné: podepsat < něm. ‘unterschreiben’ / lat. ‘subscribere’, záviset < něm. ‘abhängen’ / lat. ‘dependere’. U frazeologických kalků dochází k překladu se zachováním struktury jinojazyčného frazému i vázané sémantické v. u lexikálního jádra frazému, srov. být v obraze < ‘im Bilde sein’, vyslovit díky < ‘Dank aussprechen’, vylít s vaničkou dítě < ‘das Kind mit dem Bade ausschütten’ aj. Jejich zdrojem je v č. především němčina (srov. ✍Zeman, 2006) a latina (k frazeologickým internacionalismům srov. ✍Piirainen, 2012).

Orientuje-li se uživatel jaz. při produkci textu např. podle dopisních vzorníků či zobecněných modelů produkce textu, lze hovořit o výpůjčkách textových či stylových. Tak v důsledku ↗vlivu latiny na češtinu v době humanismu došlo k převzetí složité a rozsáhlé ↗periody ciceronského typu se symetricky budovaným předvětím a závětím. ✍Daneš & Čmejrková (1997)✍Čmejrková & Daneš ad. (1999) zase pro novodobý vědecký styl rozlišují mj. tzv. anglosaský a teutonský styl.

Jazykový kontakt a ↗etymologie

V úvodu použitá definice v. akcentuje fakt, že v. je replikou modelového jazyka, při níž dochází k významovým posunům i adaptaci hláskového materiálu a strukturních vzorů. Dále tato definice napomáhá rozlišit mezi modelovým jazykem, který se replikuje, resp. jehož jazykový materiál či vzor je replice nejbližší (proto se např. sako < něm. Sakko / it. sacco / lat. saccus ‘pytel’ / ř. σάκκος ‘pytlovina’ / semitské śaq ‘hrubá tkanina’ řadí k italianismům), a jazykem, z něhož např. lexikální jednotka n. kořen z etymologického pohledu původně pocházejí. A tak i když např. č. slovo žalm etymologicky pochází z psalmus, psalterium, nejde v kontextu ↗kontaktové lingvistiky o latinismus, ale o germanismus, neboť modelovým jazykem byla stará horní němčina, jež původní výraz adaptovala do podoby salmo, jehož materiál se pak replikuje v č. Česká v. tak může být výsledkem řady předchozích přejímek: ř. φαοιανóς > lat. phasianus > střhn. fasant > (st)č. bažant. V kontaktové lingvistice se tedy lexikální i jiné výpůjčky podle bezprostředního modelového jazyka označují jako ↗anglicismy, ↗bohemismy, ↗galicismy, ↗germanismy, ↗hispanismy, ↗hungarismy ↗italianismy, ↗jidišismy, jihoslovenismy (v č. omezeny na obrozenecké výpůjčky, např. hrachor, pískavice), ↗karpatismy, ↗latinismy, ↗polonismy, ↗romanismy, ↗romismy, ↗rusismy, ↗slovakismy. V etymologii se termíny ↗arabismy, ↗grécismy, ↗hebraismy, ↗keltismy či ↗íranismy odkazuje na zdrojový jazyk, z něhož české slovo či kořen českého slova – zprostředkované jiným jazykem – původně pocházejí.

Definicí v. jako repliky se otevírá prostor i pro uchopení výpůjček, pro které potenciálně existuje více modelů, jako je tomu u č. papež (srov. sthn. babes / vulgární lat. papex / lat. pap(a pontif)ex / středořecky πάππας ‘čestný titul biskupů’), resp. pro které se vychází z univerzalizovaného modelu, jako je tomu u ↗internacionalismů či evropeismů. Těmi se na lexikální úrovni rozumí celoevropsky rozšířené výrazy se základem latinským či řeckým (pohled etymologický), které se rozšířily prostřednictvím některého prestižního evropského jaz., resp. jaz. prestižního pro danou oblast: č. opereta, fr. opérette, něm. Operette, švéd. operett, šp., port. opereta, rum. opereta, alb. operetě, velšsky opereta, novořecky οπερέππα, r. onepémma, dále papír, káva, model, móda, lampa apod. Nelexikální evropeismy se diskutují pod označením ↗SAE. S postupující globalizací světa a postavením angl. v něm jako mezinárodní ↗lingua franca se hranice mezi evropeismy a internacionalismy rozvolňuje.

Výpůjčky a cizí slova

Staré v. jsou nejen pevně začleněné do lexika, ale většinou jsou také foneticky, ortograficky i morfologicky plně adaptované, nepociťované již jako cizí: osel (už psl. +osьlъ < gót. asilus), helma (střhn. helm), hřbitov (stč. břítov < střhn. frīthof), orloj (středolatinsky horologium), maska (středolatinsky masca, něm. Maske). Novodobé v. jsou nezřídka ne zcela adaptované, labilní, často hovorové a pociťované jako cizí: basketbal, mobil, kamion, taxi, pedikúra, bižuterie. Tradiční rozlišování mezi (starými adaptovanými) výpůjčkami a (novodobými neadaptovanými) cizími slovy se jeví problematické, protože jako cizí se pociťují i slova adaptovaná (např. basketbal, premiér ‘prime minister’), zatímco i neadaptovaná slova se zvl. v běžně mluvené č. v důsledku své frekvence a mluvenosti nemusí pociťovat jako cizí (např. to se holt nedá nic dělatněm. ‘halt’). Rozhodující je tedy spíše hledisko sociolingvistické než formální (viz ✍Newerkla, 2004; ✍Riehl(ová), 2004); viz ↗adaptace výpůjček. Lépe lze naopak od v. odlišit ↗střídání kódů (code switching) či tzv. ad hoc výpůjčky v rozsahu jednoho slova či sousloví, kde je kritériem pro jejich rozlišení fakt, zda v. užívají i nebilingvní mluvčí (srov. adaptovaná ad hoc výpůjčka v jazyce F. Kafky (der Tanz) erinnert etwas an den Šlapak × zobecněný bohemismus v Ich mag Rahmbuchteln mit Powidl). Proto se také jako v. chápou i citátová slova (par excellence, de facto ...), která se sice neadaptují, resp. se výslovností adaptují jen naprosto minimálně, jsou nicméně součástí lexikálního systému č. i u nebilingvních mluvčích.

Výpůjčky jako reflex kulturního kontaktu

Staré i novodobé v. i jejich potlačování či odstraňování z jaz. systému v kontextu puristické očisty jazyka (viz ↗purismus) prostřednictvím tzv. jazykových brusů či „slovníčků kazimluvů“ (srov. např. ✍Jindra, 1921) vypovídají o kulturních a ↗jazykových kontaktech↗jazykových konfliktech a jsou tak významné jak pro diachronní a areálovou lingvistiku, ↗dialektologii a ↗etymologii, tak pro historickou ↗sociolingvistiku. Purismus namířený v 19. stol. proti němčině, resp. intervence do slovní zásoby po roce 1918 a 1945, kdy se pod tlak dostaly němčina a germanismy, lze chápat jako specifickou formu korpusového ↗jazykového plánování. V těchto intervencích do jaz. se manifestuje dobová ↗jazyková ideologie. Jaz. ideologie jsou i v pozadí aktuální tolerance vůči v. – zvláště v. z angličtiny. ✍Warmbrunn (1994) ve své studii k roku jejího vydání zaznamenal 3 240 lexikálních výpůjček z angl. (bez výpůjček sémantických), zatímco nevelký počet nových výpůjček z němčiny ukazuje na omezenou prestiž němčiny; srov. ✍Nekula (1997).

Výpůjčky podle stylistických příznaků

(i) spisovné (menší počet): džem, župan, vazelína, pasáž, mnich, elektrický, kopírovat; (ii) odborné (terminologické; omezeny především na odb. texty, převládají v.lat., ř., něm., fr., angl.): progredovat, gutovat, torakoskopie, reliéf, titrace, krakování; (iii) obecné (velké množství, především z něm., nyní i angl., které pronikají i přes ↗slang či ↗argot): mašina, barák, mejlovat, diskžokej, fáro, foťák, stopík, flaška, šrajtofle, šnuptychl, plac, mobilovat, flirtovat, háklivý, šalina; (iv) slangové (obvykle existují pouze ve zvukové podobě, resp. ve fonetickém zápisu): kompík, rašple, robinzonáda, spurt, skejťák (k nim existuje řada materiálově bohatých diplomových prací, např. k počítačovému slangu srov. ✍Hofman, 1998); (v) ↗argotické (většinou přejaty z něm., z romštiny, jidiš, p., it., v současnosti zvl. z angl., přičemž argoty vykazují značné lokální rozdíly): feťák, bonzák, háky, facha, hokna, love ‘peníze’, kér ‘místo či byt, kde byla spáchaná krádež’, chabrus, kafrat, machl(ovat), baganče, retych ‘záchod’, škráby ‘boty’, gemba ‘huba’ (srov. ✍van Leeuwen-Turnovcová, 1993); (vi) archaickéknižní (v souč. již běžně neužívané): firmament, handlovat, mustrovat, molestýrovat, tangovat (v případě germanismů detailně zachyceny ✍Newerklou, 2004); (vii) ↗dialektické (typické pro pohraniční oblasti a místa s národnostně smíšeným obyvatelstvem; jde především o germanismy a polonismy): hamplovať ‘těžce pracovat’, chłop ‘chlap’, cały ‘celý’, futrovać ‘krmit dobytek’ či gryfny ‘šikovný’ ve slezských dialektech, grajfnout ‘ukrást’, lajsňa ‘laťka’, cvíboch ‘piškot’. Ke ↗germanismům a ↗vlivu polštiny na češtinu a ↗vlivu češtiny na polštinu viz např. ✍Bogoczová (2003), ✍Kloferová (1994), ✍Kloferová (2005), ✍Muzikant & Rothenhagen (2011).

Dialektologická literatura k jaz. kontaktu (srov. zvl. ✍Kloferová, 1999) se orientuje podle Bellmannovy klasifikace kontaktových jevů. ✍Bellmann (1971) rozlišuje primární a sekundární substituci, tj. lexikální výpůjčku slova bez využití n. s využitím derivačních sufixů (n. Butter > č. dial. putr(a); Bremse > č. dial. premzák ‘ovád’), adici, tj. připojení ekvivalentního morfému (č. dial. paklík ‘kornout’: něm. deminutivní sufix ‑l + č. deminutivní sufix ‑ík; č. dial. štokr(d)látko ‘kuchyňská čtvercová sedačka bez opěradla’: něm.dem. sufix ‑l, č. deminutivní sufix ‑átk(‑o), konvergenci, při níž dochází ke kalkové výpůjčce významu n. kalkovému překladu syntagmatu (něm. dial. Ganser/Gansra > č. dial. husar, husička ‘kopretina’; něm. dial. Natterjungfer > č. dial. hadí panenka ‘ještěrka’), a atrakci, při níž na základě formy dochází k přichýlení cizího, nesrozumitelného slova k transparentnímu slovu domácímu s jinou sémantikou, srov. n. dial. Lärbaum (Lärchenbaum) > č. dial. verpán ‘modřín’ ↔ č. verpán(ek). Viz též ↗adaptace výpůjček, ↗hierarchie výpůjček.

Rozšiřující
Literatura
  • Bellmann, G. Slavoteutonica. Lexikalische Untersuchungen zum slawisch-deutschen Sprachkontakt im Ostmitteldeutschen, 1971.
  • Berger, T. Gibt es Alternativen zur traditionellen Beschreibung der tschechischen Lautgeschichte? In Eichler, E. (ed.), Selecta Bohemico-Germanica. Tschechisch-deutsche Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur, 2003, 9–37.
  • Berger, T. Überlegungen zur Geschichte des festen Akzents im Westslavischen. In Berger, T. Studien zur historischen Grammatik des Tschechischen, 2008, 7–19.
  • Berger, T. Deutsche Einflüsse auf das grammatische System des Tschechischen. In Berger, T. Studien zur historischen Grammatik des Tschechischen, 2008, 57–69.
  • Berger, T. The Convergence between Czech and German between the Years 900 and 1500. In Besters-Dilger, J. & C. Dermarkar ad. (eds.), Family Effects in Language Contact. Modeling Congruence as a Factor in Contact Induced Change, 2014, 184–198.
  • Bogoczová, I. Polszczyzna zaolziańska w kontekście gwarowym i czeskim. In Wrocławska, E. & J. Zieniukowa (eds.), Języki mniejszości i języki regionalne, 2003, 245–254.
  • Čmejrková, S. & F. Daneš. Territoriale und kooperative Prinzipien in der Wissenschaftssprache. In Höhne, S. & M. Nekula (eds.), Sprache – Wirtschaft – Kultur. Deutsche und Tschechen in Interaktion, 1997, 163–187.
  • Čmejrková, S. & F. Daneš ad. Jak napsat odborný text, 1999.
  • Ehlers, K.-H. Zur Anrede mit Titeln in Deutschland, Österreich u. Tschechien. Ergebnisse einer Fragebogenerhebung. brücken – Germanistisches Jahrbuch, N.F. 11, 2004, 85–116.
  • Feldmeier, B. Anrede im Sprachkontakt. Reflexion und Gebrauch von Anredestrategien durch tschechische Migranten im deutschsprachigen Umfeld, 2014.
  • Giger, M. Aspekte des Sprachkontakts bei Genus verbi und Resultativ im Westslavischen. In Scholze, L. & B. Wiemer (eds.), Von Zuständen, Dynamik und Veränderung bei Pygmäen und Giganten. Festschrift für Walter Breu zu seinem 60. Geburtstag, 2009, 111–127.
  • Havránek, B. Vývoj spisovného jazyka českého. In Hujer, O. (ed.), Československá vlastivěda, řada 2, Spisovný jazyk český a slovenský, 1936, 1–144.
  • Havránek, B. & R. Fischer. (eds.) Deutsch-tschechische Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur 1, 1965.
  • Havránek, B. & R. Fischer. (eds.) Deutsch-tschechische Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur 2, 1968.
  • Heine, B. & T. Kuteva. On Contact-induced Grammaticalization, 2003.
  • HMČ, 1986.
  • Holub, J. & S. Lyer. Stručný etymologický slovník jazyka českého, 1967.
  • Hofman, D. Počítačový slang. Mag. práce, FF MU, Brno, 1998.
  • Jindra, J. Slovníček kazimluvů, chybných slov nečeských a cizojazyčných, užívaných v různých řemeslech, zejména oněch, jež se zabývají zpracováním kovů a dřeva, 1921.
  • Kloferová, S. K německým vypůjčkám v nářečích. SaS 55, 1994, 202–207.
  • Kloferová, S. O názvech německého původu v české nářeční zemědělské terminologii. 77, 1994a, 179–185.
  • Kloferová, S. Die Struktur der Benennung im Sprachkontakt. In Tatzreiter, H. & M. Hornung ad. (eds.), Festgabe für Werner Bauer zum 60. Geburtstag. Erträge der Dialektologie und Lexikographie, 1999, 289–302.
  • Kloferová, S. Dialektale Entlehnungen aus dem Deutschen im Tschechischen als Spiegel kultureller Beziehungen (Dialektale Areale und Sprachkontakterscheinungen). In Hausner, I. & P. Wiesinger (eds.), Deutsche Wortforschung als Kulturgeschichte. Beiträge des Internationalen Symposiums des 90-jährigen Bestandes der Wörterbuchkanzlei der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 2005, 275–286.
  • Kotůlková, V. Deutsche Determinativkomposita und ihre Äquivalente im Tschechischen. Eine kontrastive korpusbasierte Studie, 2009.
  • Kučera, K. Český jazyk v USA, 1990.
  • Lanstyák, I. & G. Szabómihály. Hungarian in Slovakia: Language Management in a Bilingual Minority Community. In Nekvapil, J. & T. Sherman (eds.), Language Management in Contact Situations: Perspectives from Three Continents, 2009, 49–73.
  • Leiss, E. Zur Entstehung des neuhochdeutschen analytischen Futurs. Sprachwissenschaft 10, 1985, 250–273.
  • Machek, V. Etymologický slovník jazyka českého, 1968.
  • Matras, Y. Language Contact, 2009.
  • Muzikant, M. & R. Rothenhagen. Kleiner Mährischer Sprachatlas der deutschen Dialekte, 2011.
  • Nekula, M. System der Partikeln im Deutschen und Tschechischen, 1996.
  • Nekula, M. Germanismen in der tschechischen Presse und Werbung. Die Einstellung gegenüber dem Deutschen. In Höhne, S. & M. Nekula (eds.), Sprache – Wirtschaft – Kultur. Deutsche und Tschechen in Interaktion, 1997, 147–159.
  • Nekula, M. „...v jednom poschodí vnitřní babylonské věže...“: Jazyky Franze Kafky, 2003.
  • Nekula, M. Anglicismy v češtině. In Viereck, W. & K. Viereck ad. Encyklopedický atlas anglického jazyka, 2004, 259–275, 284–289.
  • Němec, I. & K. Horálek. Dědictví řeči, 1986.
  • Newerkla, S. M. Sprachkontakte Tschechisch – Deutsch – Slowakisch, 2004.
  • Newerkla, S. M. Sprachkontakte Tschechisch – Deutsch – Slowakisch, 2011.
  • Piirainen, E. Widespread Idioms in Europe and Beyond, 2012.
  • Povejšil, J. Das Prager Deutsch des 17. und 18. Jahrhunderts, 1980.
  • Půda, A. Zur Theorie der Lehnprägung im deutsch-tschechischen Sprachkontakt: eine historisch-vergleichende Untersuchung im innerslavischen und europäischen Kontakt, 2010.
  • Riehl, C. M. Sprachkontaktforschung: Eine Einführung, 2004.
  • Skála, E. Deutsch und Tschechisch im mitteleuropäischen Sprachbund. brücken – Germanistisches Jahrbuch, N.F. 1, 1992, 173–179.
  • Skalka, B. & M. Nekula. Výpůjčka. In ESČ, 2002, 542‒544.
  • Šlosar, D. Česká kompozita diachronně, 1999.
  • Šlosar, D. Česko-německé jazykové kontakty. In Koschmal, W. & M. Nekula ad. (eds.), Češi a Němci: Dějiny – kultura – politika, 2001, 105–109.
  • Šlosar, D. & R. Večerka. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti, 1982.
  • van Leeuwen-Turnovcová, J. Historisches Argot und neuer Gefängnisslang in Böhmen, 1993.
  • Trost, P. Studie o jazycích a literatuře, 1995.
  • ÚE, 1981.
  • Warmbrunn, J. Englische lexikalische Entlehnungen im Wortschatz der tschechischen Gegenwartssprache, 1994.
  • Zeman, D. Zu einigen Aspekten der kontrastiven Phraseologie am Beispiel Deutsch-Tschechisch. Theoretische Prämissen und praktische Überlegungen. brücken – Germanistisches Jahrbuch Tschechien – Slowakei, N.F. 14, 2006, 287–305.
  • Viz též Adaptace výpůjček, Hierarchie výpůjček.
Citace
Marek Nekula (2017): VÝPŮJČKA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VÝPŮJČKA (poslední přístup: 21. 11. 2024)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka