Po 2. světové válce z ruštiny přejatý termín, který ve starších (zvl. školních) závislostních gramatikách označuje způsob, při kterém se morfologickými prostředky nevyjadřuje syntaktická závislost členu podřízeného/dominovaného na členu řídícím/dominujícím. Tak je tomu v konstrukcích obsahujících příslovečné určení, neboť adv., která primárně plní tuto funkci, jako slovní druh neohebný nemohou svým tvarem vyjádřit syntaktickou závislost na řídícím členu, na slovese (pracovat doma), adj. (absolutně jistý), adv. (velmi rychle) a na subst. (cesta domů). Stejně zůstává morfologicky nerealizována závislost adverbiálního určení na řídícím členu i tehdy, je‑li vyjádřeno subst. v pádě prostém n. předložkovém: pracovat na poště / v lese / u policie, pracovat hodinu / od rána… Nejde tedy (primárně) o pády syntakticky motivované, nýbrž o sémantické pády, které – v kooperaci s významem předložky, jež pád přiděluje, a s lexikálním významem jména, které od ní pád získává – vyjadřují okolnostní významy (místo, čas, způsob aj.). Srov. kontrast: myslel _předmětna matku / *vedle matky / *před matku × sedl si _{přísl. urč.}na matku / vedle matky / před matku. Předložka je motivována sémanticky, a proto se v této pozici objevují nepůvodní předložky: myslel *naproti matky × sedl si naproti matky. Předložka nemusí být foneticky vyjádřena, ale jméno, které od ní získává pád, se syntakticky chová jako příslovečné určení, nikoli jako předmět, srov. kontrast: Psal _předmětpísemku – Psala se písemka / *Psalo se písemku × Psal hodinu – *Psala se hodina / Psalo se hodinu.