Dědičné jméno rodiny; druhá základní složka systému pojmenovávajícího v České republice oficiálně občany. Spolu se jménem/jmény (viz ↗rodné jméno) jsou p. podobně jako ve všech evropských státech primárním prostředkem identifikace občana v rámci platného sociálně-právního státu. Jejich zápis a užívání jsou řízeny právními předpisy.

1 Onomastické vlastnosti příjmení

1.1 Právní a jazykové aspekty zápisu a užívání příjmení v 20. a 21. stol.

Dlouhodobý proces vývoje a ustalování p. (podrobněji viz ↗příjmí) byl završen patentem Josefa II. v r. 1786, z něhož vyplývala povinnost mít stabilizované dědičné p.; rakousko-uherský císařský dvůr měl totiž z ekonomických a vojenských důvodů zájem na přesné evidenci obyvatel. Do té doby měl každý občan (alespoň) jedno křestní jméno, které zpravidla bylo pro přesnější identifikaci doplněno nějakým bližším určením, tzv. příjmím. Ta ovšem byla proměnlivá, nedědičná a nezávazná; o jejich vývoji viz ↗příjmí.

P. se tak stalo identifikačním znakem prvořadé důležitosti a ↗rodné jméno / ↗křestní jméno až znakem druhořadým. P. tedy naznačuje příslušnost ke konkrétní rodině a rodu, zatímco jméno rodné (křestní) blíže určuje, odlišuje od sebe příslušníky rodiny označené stejným p. Proto jsou p. dědičná, kdežto jména jsou novorozencům volena.

Právní předpisy usměrňující v 20. stol. zápis p. do matriky plynule navázaly na předpisy z 19. stol., především na Dekret dvorské kanceláře z r. 1826, který umožňoval změnit p. z důvodů hodných zvláštního zřetele. Pro zápis a užívání p. byly v 20. stol. nejdůležitější dva zákony, a to zákon o matrikách čís. 268/49 Sb., a čís. 55/1950 Sb., o užívání a změně jména a příjmení, ve znění následných předpisů, novelizovaných zákonem o matrikách, jménu a příjmení čís. 301/2000 Sb. Z uvedených zákonů vyplývá, že zápis p. do matriční knihy má zásadní důležitost. Jeho matriční podoba je závazná pro jeho uvádění ve všech dalších tzv. veřejných listinách, jakými jsou rodné, oddací i úmrtní listy, občanský průkaz, cestovní pas, různé smlouvy pracovní, majetkové, bankovní atd. Občan ČR má nejen právo, ale i povinnost užívat takovou podobu p., jakou je zapsán v matrice. Postavení p. jako součásti našeho občanského pojmenování se v č. ustálilo podobně jako v dalších evropských jaz. na základě historického vývoje a společenského zvyku i dohody na druhém místě, tj. za jménem, např. Vojtěch Knotek. Obrácené pořadí, tj. příjmení a jméno (Knotek Vojtěch), je v č. zdůvodnitelné, užitečné a považuje se za správné pouze tam, kde slouží k řazení a hledání osob podle abecedy, tj. v úřední agendě, v kartotékách apod.

1.2 Pravopisná podoba příjmení

Pravopis p. se na rozdíl od jmen rodných neřídí dobovou pravopisnou kodifikací. Přenáší se z generace na generaci a je jakýmsi znakem příslušnosti k jedné a téže rodině jako výsledek dlouhodobého historického vývoje p. (✍Knappová, 2008:146–151). Jedno a totéž příjmení se může v různých rodinách vyskytovat v odlišných pravopisných podobách (Zkoumal – Skoumal, Girsa – Jirsa, Ouzký – Úzký, Syrový – Sirový, Skala – Skála, Zajíc – Zajic atd.). Znamená to, že p. mohou zachycovat i různá vývojová stadia č. pravopisu (např. Zyka pocházející ze jména Zikmund svědčí o tom, že byl zapsán ↗bratrským pravopisem) i rozmanitá hláskoslovná stadia vývoje p. (např. Ouředník). K jistým proměnám pravopisných podob p. docházelo jednak při prvotním zápisu p., kdy tehdejší administrativu zajišťovali za Josefa II. převážně němečtí úředníci č. řeči často neznalí. K proměnám pravopisných podob docházelo později také při některých výpisech a přepisech z matrik, v nichž opět zanechala stopy i různá jaz. a písařská úroveň dobové administrativy. Protože se č. země nalézají ve středu Evropy, pod vlivem různých historických, národnostních a společenských událostí se k nám dostala řada p. původu cizího, zvláště německého. Většina těchto p. se po čase začlenila do č.jaz. systému a prošla jistým stupněm počeštění, zejména pravopisného (Schwarz – Švarc, Švorc). Existence německého p. v č. rodině ovšem nemusí znamenat, že její předkové měli něm. národnost. I když pravopisná podoba p. nepodléhá dobové pravopisné kodifikaci, v mnoha případech však již zdaleka nejde o tu původní, výchozí podobu, kterou by bylo zapotřebí za všech okolností uchovat. Pokud občan ČR není s pravopisnou podobou svého p. spokojen, může v souladu se zákonnými možnostmi požádat o její změnu.

1.3 Mluvnická charakteristika příjmení

Z jaz. hlediska je důležité, že p. se do veřejných listin zapisují v podobě nom.sg., zpravidla rodově rozlišující pojmenovanou osobu: Novák – Nováková; Veselý – Veselá; plurál manželé Novákovi, Veselí i Veselých; na náhrobních nápisech je na základě společenského zvyku obvyklé uvádět Rodina Novákova, Veselých, méně časté jsou nápisy Rodina Novákových, Veselého. Je to uzuální záležitost, která není nikde kodifikována. K vyjádření různých vztahů ve větě se u p. v zásadě užívá týchž gramatických kategorií jako u podstatných jmen obecných, což vyplývá z faktu, že p. mají povahu jmen. P. vystupují vždy jako podstatná jména konkrétní a životná, a to bez ohledu na jejich původ, např. adjektivní: Ryšavý, slovesný, tj. v tvaru minulého času: Stojespal, n. rozkazovacího způsobu: Osolsobě, příslovečný: Tenkrát, citoslovečný: Cink, Tydlitát. Jejich mluvnický rod je dán přirozeným rodem pojmenovaných jedinců; proto se základová p. vyskytují v rodě mužském a stala se životnými (nom. sg. ta švestka × ten pan Švestka; dat. sg. naší švestce × panu Švestkovi). Skloňování p. vychází ze systému č. jmen obecných, podle jejichž vzorů se v souhlase se svým zakončením skloňují. Skloňování p. se řídí především podle jejich podoby vyslovované, u českých p. povětšině shodné s jejich podobou psanou. Při začleňování cizích p. do č. skloňovacího systému se přihlíží i k jejich podobě psané, neboť její respektování spíše umožní určit původní podobu jména (např. France /frans/, dat. sg. Franceovi /fransovi/ – z tohoto tvaru je patrná výchozí podoba France). Vzhledem k jistým zvláštnostem souvisejícím s funkcí p. se jejich skloňování vyznačuje některými osobitostmi ve využití mluvnického rodu a čísla. Tlak přirozeného rodu se u p. prosazuje natolik, že ovlivňuje při jejich skloňování zařazení k nejužívanějším (skloňovacím) vzorům, tj. „pán“, „muž“; viz ✍Knappová (2008).

1.4 Tvoření ženských podob příjmení

Jedním ze základních rysů č. a šíře sl. slovotvorného systému je odvozování ženských podob p. z příjmení mužských, tj. přechylování příjmení. Vychází z týchž principů jako skloňování mužských p., úzce s ním souvisí a navazuje na ně. Přechýlená podoba ženského p. má dvě důležité funkce: jednak rodově určuje nositelku takového p., jednak umožňuje ženské p. v textu skloňovat, začlenit je do deklinačního systému č. Většina č. i cizích p. se v č. bez problémů připojuje k č. skloňovacím vzorům a ženská podoba p. se od nich vytváří mechanicky ze základových p. mužských příponou ‑ov(‑á): Horák – Horáková; Kareš – Karešová. (Přivlastňovací přípona ženského rodu ‑ov(‑a) kdysi sloužila k neoficiálnímu označení svobodných žen, a to na rozdíl od vdaných žen s příjmením zakončeným na ‑ov(‑á).) Týká se to především p., která jsou tvaroslovně podstatnými jmény zakončenými na souhlásku, tj. typické zakončení č. i cizích p., např. Roden – Rodenová, Bernstein – Bernsteinová, Sumec – Sumcová, Juhász – Juhászová. Pokud příjmení zakončená na souhlásku jsou zakončená na ‑ek‑, ‑ček‑, ‑ec‑, ‑el‑, ‑er‑ a při skloňování tzv. pohybné ‑e‑ vypouštějí, vypouští se i při odvozování ženského p. (Bílek, gen. Bílka – Bílková, Sládeček, gen. Sládečka – Sládečková, Sumec, gen. Sumce – Sumcová). Jestliže se v původem cizích příjmeních na ‑el‑, ‑er‑ vypouštění ‑e‑ řídí rodinnou zvyklostí, uplatňuje se analogicky při odvozování ženského p.: Štancel, gen. Štancela i Štancla – Štancelová i Štanclová, Winter, gen. Wintera i Wintra – Winterová i Wintrová. Od mužských p. zakončených na samohlásku se rovněž analogicky se skloňováním odvozují i ženská p.: Svoboda, gen. Svobody – Svobodová; Sádlo, gen. Sádla – Sádlová; Kaše, gen. Kaše – Kašová. Z některých podob ženských p. jednoznačně vždy nevyplývá základová podoba p. mužského, např. ženské p. Janková se může vztahovat k mužským podobám Janek, Janko, Janka. U cizích p. zakončených na samohlásku, analogických systémovým typům č., se při matričním zápisu připouští variantní možnost ponechat ženské p. i v podobě nepřechýlené, např. Borgia – Borgiová i Borgia, Turzo – Turzová i Turzo, Fekete – Feketeová i Fekete, Olteanu – Olteanová i Olteanu, Martini – Martiniová i Martini. U p. ve tvaru přídavného jména se vytváří ženská podoba p. přechodem jména k ženskému adjektivnímu paradigmatu: Veselý – Veselá. U cizích slovanských adjektivních p. je možné při matričním zápisu uvádět nejen podobu přechýlenou podle mluvnice č., ale též podobu přechýlenou již ve výchozím jaz., např. ve slovenštině Múdry – v č. Múdrá i Múdra, v r. Zajcev – v č. Zajcevová i Zajceva, v polštině Kowalski – v č. Kowalská i Kowalska. Oba typy přechýlení se skloňují podle č. vzorů, tj. gen. Múdré, Zajcevové, Kowalské. Adjektivní p. zakončená na ‑ých‑ mají v mužském i ženském rodě tvary totožné: Jan Veselých – Kristýna Veselých. U méně běžných a jinoslovanských p. na ‑ich‑, ‑ych‑, ‑ech‑ je možné takové příjmení variantně přechylovat v souhlase s rodinnou zvyklostí: Dolgich – (paní) Dolgich i Dolgichová, Bratrych – Bratrych i Bratrychová, Miškech – Miškech i Miškechová. Viz ✍Knappová (2008).

1.5 Struktura českých příjmení

Pro česká p. jsou typické různé slovotvorné a morfologické obměny, využívající bohaté derivační možnosti č. Velmi početná jsou p. odvozená příponou ‑sk(‑ý) / ‑ck(‑ý); takovéto pojmenování označovalo u jeho prvotního nositele buď příslušnost k rodu (Filipovský, Matějský), n. místní původ (Bělohradský, Jičínský); tyto prvotní motivace vzniku p. jsou dnes setřeny. Největší zastoupení má v ČR p. Stránský, zaujímající 176. místo v pořadí častosti p., za ním s jistým odstupem Skalický, Táborský. Mnohá z nich mají menší frekvenci, např. Lomnický, Kladrubský či Jestřebský. Četnou skupinu vytvářejí p. odvozená příponou ‑ek‑ ve tvaru zdrobněliny; často byla odvozena jednak z křestních jmen, a to často jako pojmenování pro syna muže nosícího jméno v základním tvaru (otec Martin – syn Martínek), dále i pro zpřesnění stavovského postavení (Zemánek, tj. malý zeman) a dalších různě motivovaných substantiv; vznikala též na základě přirovnání (Jeřábek, Zajíček), označení různé činnosti či vlastnosti (Piskáček, Kulhánek) aj. Hojně jsou zastoupena p. vzniklá z tvaru l‑ového příčestí (Dokulil, Vymlátil), resp. činitelských jmen (Stejskal); viz ↗příjmí. Lehce depreciativní nádech bývá pociťován u p. odvozených příponou ‑d(‑a), např. Škarda, Camrda, Mičunda, Havrda. Početnou skupinu vytvářejí p. s předponou ne‑, odvozená ze základů jmenných i slovesných, jako jsou např. Nekovář, Nezpěvák, Neřád, Nezbeda, Neveselý, Neklopil apod. Vyčleňují se taky p. na ‑aj‑, ‑ej‑, přičemž některá z nich souvisejí se slovesy, např. Trvaj, Zahraj, jiná s adjektivy, jako Belej, Pilnaj, další se jmény, např. Tomšej (tj. Tomšův).

V českých p. jsou doloženy i některé nářeční změny hlásek, které nacházejí svůj odraz v existujících pravopisných variantách stávajících p., např. v × b (Bavor/Babor), v × f (Vnouček/Fnouček), d × dz (Divý/Dzivý). U některých původem nářečních podob p. je zaznamenáno vynechávání hlásek (Mlynář/Mynář), jejich přidávání (Vařečka/Vařejčka), či obměny jejich zakončení (Zajíc/Zajonc). Dokládají se i různá stadia hláskového n. pravopisného vývoje (Dlauhý/Dlouhý, Saudek/Soudek) a rozmanité obměny výchozího p. (Erazim/Harazim/Arazim/Harazín). Výraznou skupinu tvoří p., která vznikla skládáním n. ustrnutím předložkových či větných spojení. Z různorodých složených p., v nichž jedna část je substantivní, jsou evidována např. p. Červenobrada, Bědajanek, Ledahudec, Hejpetr, Šestořád, druhou složku adjektivní mají např. Samohrd, Babyrád, Brzybohatý; z větných a slovních spojení jsou v ČR evidována např. p. Dusbaba, Kazihnitka, Darmovzal, Stojespal, Bohaboj, Řídkošil, Šumichrast, Hrejsemnou, Osolsobě, Skočdopole, Poďdomů, Nebojsa …; Bezedna, Bezucha, Skamene, Zbubna aj.

Dokládají se i zdvojená příjmení jako Novotný-Hanzal, Pavlas-Jirásek, Skopal-Procházka, která byla zděděna po předcích, neboť v uvedené pravopisné podobě není možné je nově vytvářet. Občané ČR mohou po sňatku užívat buď jednoslovné p. společné, zvolené po jednom ze snoubenců (Pavel Horák + Tereza Svobodová mohou mít společné p. Horák – Horáková, n. Svoboda – Svobodová), n. si ponechá každý své dosavadní p., popř. může jeden ze snoubenců za p. společným na druhém místě uvádět a oficiálně užívat své předchozí p.; je-li v takovém případě společným p. po ženichovi Horák – Horáková, žena může po svatbě užívat dvojslovné p. Horáková Svobodová, mají-li společné p. po nevěstě, může snoubenec po svatbě užívat dvojslovné p. Svoboda Horák. Podle výkladu ustanovení paragrafu 8., odst. 1 zákona o rodině (94/1963Sb., ve znění pozdějších předpisů) se předcházející p. připojuje bez pomlčky.

Pokud si občané či občanky ČR vytvářejí ve svém vědeckém, uměleckém apod. životě dvojslovné p. s pomlčkou (Beňačková-Čápová), náš právní řád neumožňuje takovou podobu dvojslovného p. zoficiálnit a matričně zapsat jako p.

Mnoho p. se vyskytuje ve více pravopisných podobách, např. Bílý / Bilý / Bíly / Bili, Procházka / Procháska / Prochazka, Novák / Novak / Nowak. Tato pravopisná variabilita svědčí nejen o různých vývojových stadiích č. a jejích nářečních jevech, ale je též výsledkem různých cizojazyčných, zejména něm. vlivů; viz 2. Protože pravopisná podoba p. nepodléhá dobové pravopisné kodifikaci a je měněna oficiálně pouze tehdy, když o to rodina požádá, vznikla na č. území řada částečně či úplně počeštěných něm. p., např. Schmiedt / Schmid / Schmit / Šmit / Šmíd / Šmída, Bayer / Bajer / Payer / Pajer / Pojar.

1.6 Matriční zápis ženských podob příjmení

Č. mluvnické zásady pro vytváření přechýlených ženských podob p. jako jeden z důležitých rysů č. jazyka našly svůj odraz i v matričních předpisech pro oficiální zápis ženských p. a staly se součástí matričních zákonů i zákona současného. Ve vyhlášce čís. 22/77Sb. se považuje za náležitý zápis ženských p. „ve tvaru odpovídajícím pravidlům českého nebo slovenského pravopisu“ (výrazu pravopis je ovšem podle někdejších zvyklostí užito ve smyslu pravopis + mluvnická kodifikace, o niž právě jde). Jinde se praví, že „příjmení žen se uvádějí s náležitou koncovkou utvořenou podle zásad českého a slovenského přechylování“. Dlouho očekávaný nový matriční zákon vyšel až v 21. stol. a zohlednil rozvíjející se mezinárodní styky i smlouvy, jakož i problémy s užíváním přechýlených ženských podob v cizině, a zákonně upravil možnosti jak občanek ČR, tak též u nás evidovaných cizinek matričně zapsat jejich p. také v mužském, tj. nepřechýleném tvaru, který se jako základní podoba přejímá z oficiálních dokladů (rodného listu apod.) občana ČR. V zákonu čís. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení; v jeho novele čís. 165/2004 Sb., se uvádí: (1) Příjmení žen se tvoří v souladu s pravidly č. mluvnice (✍Knappová, 2008:44–75; publikace slouží jako kodifikační příručka v Ústavu pro jazyk český AV ČR i v matriční praxi). (2) Při zápisu uzavření manželství lze na základě žádosti ženy, jíž se uzavření manželství týká, uvést v matriční knize příjmení, které bude po uzavření manželství užívat, v mužském tvaru, jde-li o a) cizinku, b) občanku, která má n. bude mít trvalý pobyt v cizině, c) občanku, jejíž manžel je cizinec (např. Kateřina Emmons), d) občanku, která je jiné než č. národnosti. (3) Při zápisu narození dítěte lze na základě žádosti rodičů uvést příjmení dítěte ženského pohlaví v mužském tvaru, je-li dítě a) cizincem, b) občanem, který má n. bude mít trvalý pobyt v cizině, c) občanem, jehož jeden z rodičů je cizincem, d) občanem, který je jiné než č. národnosti.

Pokud státní občanka ČR n. cizinka požádá při sňatku podle uvedeného zákona o užívání p. v mužském tvaru, tato skutečnost je zapsána v matričním záznamu o sňatku v podobě přechýlené lomené podobou nepřechýlenou, tj. mužským tvarem p. (např. Hana Riegelová/Riegel) a v oddacím listu bude mít uvedeno p. již jen v mužském tvaru. Pokud občanka ČR volí „jinou než českou národnost“, v úvahu připadá jaz. takové národnosti, v níž se nepřechyluje, tj. v níž je ženská podoba shodná s mužskou.

1.7 Užívání ženských podob příjmení v běžné společenské komunikaci z hlediska jazykové kultury

Zákon o matrikách usměrňuje výlučně zápis p. do matrik, veřejných listin atd., a není tedy zákonem, který by se vztahoval na užívání p. v běžné č. jazykové, veřejné, společenské apod. komunikaci, ať již mluvené, n. psané. Pro tuto oblast ovšem neexistuje pro přechylování p. žádná právní opora, tj. nějaký jaz. zákon o č. Č. mluvnice (příručky) uvádějí spis. normu, resp. její kodifikaci, která sice není právně závazná, přesto však je obecně uznávána a respektována a představuje normu též z hlediska společenského, tedy sociologického, nikoli právního. V praxi se často ukazuje, že zákon o matrikách je mylně vztahován na jakékoliv užívání českých p. Pokud se některé občanky ČR hlásí „k jiné než české národnosti“ a jsou v matrice napsány např. jako Veronika Hamáčková/Hamáček, chybně se domnívají, že jejich rozhodnutí je závazné pro běžnou komunikaci v č., která by podle nich měla např. vypadat: Dostaví se pan Hamáček s paní Hamáček. Pokud je takové přání respektováno, může to (naopak) působit nepřirozeně až komicky. Jestliže pisatel či mluvčí ženské p. neskloňuje, sdělení vyznívá přinejmenším neústrojně a stylisticky neobratně a často i nesrozumitelně. Ve sdělovacích prostředcích je užívání ženských podob p. motivováno především stupněm veřejnoprávnosti sdělovacího prostředku a mírou jeho oficiality, přičemž se obvykle vychází z jazykové úrovně a bohemistického povědomí vedoucích redaktorů. Např. ve veřejnoprávních médiích, tj. v České televizi a v Českém rozhlase, se přechyluje v souladu s č. noremními jaz. zvyklostmi, v soukromoprávních televizích ne vždy a v rozhlasových soukromých studiích spíše nikoli. Nízkou jaz. úroveň má v oblasti přechylování bulvární tisk (Blesk aj.). Jestliže čtenářům sdělí, že Szeles porazila Graf či že Stone navštívila Smith, jsou to věty pro čtenáře významově nejasné, nepozná z nich s jistotou, co je podmět a co předmět. Podobně i soukromé rozhlasové stanice mající převážně mladé posluchače běžně užívají p. hereček a zpěvaček v nepřechýlené, a tedy i v neskloňované podobě, např. film s Johnem Cusackem a Cate Blanchet. Nepřechýlené podoby tu snižují snadné porozumění textu a ztrácejí tak základní funkci vlastního jména, totiž identifikovat. Naopak dobrou úroveň si zachovávají některé deníky (Hospodářské noviny, Právo, Lidové noviny). Na volbu přechýlených či nepřechýlených podob ženských p. má tedy vliv druh a forma komunikace i okruh respondentů, kterým je sdělení určeno. Vezmeme-li např. v úvahu stáří a vzdělanostní průměr okruhu čtenářstva či posluchačstva, ukazuje se, že starší a vzdělanější vrstvy očekávají i přechýlené podoby p. cizinek. Užívání takových podob v médiích pro ně bylo a zůstává jevem zcela samozřejmým a v každodenní jaz. praxi obvyklým a přirozeným (Benazir Bhuttová, Claudia Schifferová, Angela Merkelová, Hillary Clintonová). V oblasti sdělovacích prostředků zabývajících se uměním a kulturou je spíše obvyklé přechylování, zatímco v reklamách a v různých bulvárních textech nikoli. Záleží i na známosti označované osoby. Cizinky v č. zemích delší čas známé pod přechýleným p. jsou tak uváděny i nadále (Indíra Gándhíová), zatímco osobní jména nově pronikajících, dosud u nás málo známých žen jsou často přebírána nepřechýlená, např. Parker Posey – jde o americkou herečku. Někdy se v textech skloňuje alespoň snadno skloňovatelné (rodné) jméno (Patricie Carey – s Patricií Carey). Ponecháním cizího ženského p. v souvislém č. textu ve výchozí podobě obvykle dochází k porušení gramatické a stylistické normy č. a tím i k protikladu vžitosti, stabilizovanosti (užívání přechýleného p.) a aktuálnosti, novosti realizující se v podobě p. nepřechýleného. V nakladatelské knižní produkci se rozpaky nakladatelů někdy týkají i uvádění p. spisovatelek, jejichž díla jsou u nás v překladu vydávána, jakož i názvů děl obsahujících ženské příjmení (Madam Bovaryová od G. Flauberta). Vedle vžitých p. renomovaných spisovatelek (Selma Lagerlöfová) k nám pronikají jména spisovatelek současných, a to jak v podobě přechýlené, např. J. K. Rowlingová (autorka Harryho Pottera), tak spíše v podobě nepřechýlené, považované často za jakousi značku, např. Danielle Steel. To ovšem neznamená, že bychom neměli v souvislém textu psát o oblibě románů Danielly Steelové. V médiích se ovšem stále setkáváme s užíváním nepřechýlených podob příjmení různých cizích umělkyň, sportovkyň apod. K obtížné identifikaci dochází zejména v případech, kdy jde o p. či osobní jména pro Čecha neprůzračná, v nichž se špatně odlišuje jméno a p. V tom případě se s užitkem tyto případy řeší tak, že užití nepřechýlené podoby p. (japonského, arabského apod.) je provázeno užitím obecných slov jako paní, baletka, umělkyně, sportovkyně, s jejichž pomocí je p., resp. celé osobní jméno, skloňováno (např. inscenace s primabalerinou Keiko Sakamoto). Užití původní, tzv. citátové podoby cizích ženských p., je obvyklé a zdůvodněné v textech úzce odborného zaměření, např. v bibliografii, při citaci cizích autorek ve vědecké literatuře apod. V této encyklopedii se užívá praxe v textu hesla ženská p. přechylovat a přechylovací sufix s pádovou koncovkou dát do závorky: Ve studii Perissutti(ové) …. V bibliografii se pak uvádí nepřechýlená podoba (A. M. Perissutti), což (a) umožňuje ztotožnění jména v textu a v bibliografii, (b) přesnou identifikaci jména, což je důležité např. pro práci s cizojazyčnými texty (studiemi i bibliografiemi), (c) integrovat morfologicky p. do č. věty: … na rozdíl od Brandt(ové) × na rozdíl od *Brandt.

Neexistuje žádný mezinárodně uznávaný zákon, který by vylučoval respektování jaz. noremních zvyklostí, lexika, gramatiky, tvoření slov atd. standardizovaných v systémech jednotlivých evropských jaz.

1.8 Kolik příjmení lze oficiálně užívat

Výše citovaný zákon o matrikách také stanovuje občanům ČR počet uživatelných p. Občan může užívat více p., tj. více než jedno příjmení, pouze tehdy, (a) jestliže je nabyl podle dříve platných předpisů a je oprávněn užívat je podle tohoto zákona, (b) prohlásil-li souhlasně při uzavírání manželství, že příjmení druhého snoubence užívajícího více p. bude jejich příjmením společným (např. snoubenec se jmenuje Jičínský Kučera), (c) prohlásil-li při uzavírání manželství, že spolu se společným p. bude užívat a na druhém místě uvádět p. předchozí (např. snoubenka Petříková se provdává za snoubence Skaláka a bude užívat p. Skaláková Petříková, tj. podle výkladu zákona o rodině se její předcházející p. připojuje bez pomlčky), (d) jde-li o p. dítěte po jeho rodičích, kteří jsou oprávnění užívat více p.

Dítěti je zapsáno p., které jako společné snoubenci závazně zvolili při sňatku, tj. jednoslovné po snoubenci n. snoubence, popř. dvouslovné po jednom ze snoubenců, který je oprávněn užívat více příjmení (Jičínský Kučera) podle dříve platných předpisů. Po rozvodu může občan(ka) ČR přijmout své p. předcházející, popř. upustit od užívání společného p. vedle p. dřívějšího.

Občan užívající více p. může prohlásit před matričním úřadem, že bude užívat pouze jedno p. Za trvání manželství je možné takovéto prohlášení učinit pouze souhlasným prohlášením manželů.

1.9 Možnost změny příjmení

Zákon čís. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení, ve znění následujících předpisů, pamatuje i na takové případy, kdy občan ČR není ze závažných důvodů se svým p. spokojen. Může mu vadit jeho komické, hanlivé či jinak společensky nevhodné vyznění, jeho délka, pravopis apod. Pravomoc posoudit důvody žádosti o změnu a rozhodnout o ní je v kompetenci příslušné matriky. Zákon blíže nespecifikuje, jaké p. lze pro změnu použít. Z jaz. hlediska by mělo jít o takové č. či cizí p., které má formu a charakter p. obecně zapadajícího do systému p. užívaných na č. území a může tak bez problémů občanu ČR funkci p. plnit. Přes platné zákony umožňující požádat ze závažných důvodů o změnu p. působícího hanlivě, komicky či jinak společensky neúnosně žije v Česku řada občanů a jejich rodin, kteří taková p. již po několik generací nosí, nezměnili je a zachovali tak zajímavá p. Jde zejm. o p. citoslovečná, některá formálně či významově poněkud depreciativní, jako Haťapaťa, Tydlitát, Halala, Blabla, Mňuk, Frk, Kec, Šuk, Buc, Hic aj.

Ve funkci p. nelze např. užít jen písmeno jako N., shluky hlásek, číslice, předložkové vazby apod.; podoby p. tohoto typu se jako neoficiální mohou užívat např. ve funkci uměleckých pojmenování (Anna K.).

1.10 Mimojazykové aspekty příjmení – typy příjmení v ČR a jejich motivační zdroje

V České republice je na internetu prezentováno podle materiálů Ministerstva vnitra ČR z 10. 1. 2012 490 817 příjmení evidovaných na území ČR, a to v jedné abecedě propojených mužských i ženských p. občanů a občanek ČR i cizinců a cizinek. V uvedeném počtu jsou jako samostatné jednotky uváděny i různé pravopisné varianty téhož p. i různorodá dvouslovná či víceslovná p. (jejich nositeli jsou převážně cizinci).

1.10.1 Česká příjmení

V uvedeném frekvenčním přehledu je podle četnosti na prvních místech těchto dvacet p.: Nováková (35 739 nositelek), Novák (34 272), Svobodová (25 348), Novotná (25 470), Svoboda (25 348), Novotný (24 372), Dvořáková (23 563), Dvořák (22 304), Nguyen (21 020 – jde o vietnamskou podobu p. mužů i žen), Černá (18 600), Černý, Procházková, Procházka, Kučerová, Kučera, Veselá, Veselý, Horáková, Horák, Krejčí.

Při další analýze se vychází tradičně z mužských podob p. Pokud jde o původ p., mezi 100 nejfrekventovanějších třetinu tvoří p., (a) která se vyvinula z mužských osobních jmen, na č. území kdysi běžných. Nejčastější z nich jsou Marek, Beneš, Urban, Blažek, Kříž, Bartoš, Šimek, Štěpánek, Staněk, Vávra, Matoušek, Říha, Bláha, Bureš, Dušek, Mašek, Pavlík, Havlíček, Janda, Mach aj., svědčící nejen o někdejší častosti výskytu základových jmen, ale též o slovotvorných zvyklostech a možnostech č. (b) Další výraznou skupinu tvoří p., jejichž vznik byl motivován postavením, řemeslem, zaměstnáním apod. svého prvního nositele. V první stovce nejčastějších p. tvoří jednu pětinu a jsou jimi např. Svoboda, Dvořák, Procházka, Sedláček, Zeman, Kolář, Krejčí, Kovář, Kadlec, Soukup, Ševčík, Bednář, Žák, Sedlák, Tesař. (3) Vznik jedenácti p. z první stovky byl motivován názvy zvířat, s nimiž pojmenovaní přicházeli do styku n. k nimž byli přirovnáváni, a také zálibou v čižbě; jsou to Jelínek, Čermák, Vlček, Holub, Sýkora, Liška, Beran, Strnad, Ježek, Slavík, Beránek. (4) Šest p. označuje, odkud prvotní nositel přišel, příp. pocházel; z hlediska významového sem řadíme i p. Novák, Novotný ‘nový usedlík’, dále sem patří např. Horák, Kopecký, Konečný, Horáček. Původní národnost (resp. území) svého prvotního nositele označuje Němec, Polák, Čech, Moravec, Němeček, Horvát (123. místo obsazuje Slovák a 158. Turek). (5) Tělesnými vlastnostmi nositele byla motivována p. Kučera, Černý, Malý, Hrubý (hrubý ‘velký’), Bílek, duševními vlastnostmi Veselý, Šťastný, Tichý, Kratochvíl (kratochvilný ‘zábavný’). (6) Specifickou skupinu tvoří p. se sufixem ‑l‑, vzniklá buď podle vzoru činitelských jmen stejné struktury (např. podle typu loudal vzniklo jméno Stejskal), n. na základě určité události a v tom případě vznikla jména z l‑ových příčestí, jako např. Pospíšil, Doležal, Navrátil, Nemusil, Dostál (podrobněji viz ↗příjmí). Lze zároveň říci, že č. p. nejčastěji se v Česku v r. 2012 vyskytující jsou zároveň reprezentativním vzorkem původu a pojmenovacího systému č. p. Jejich protipól tvoří č. p., která jsou evidována jen jednou: např. Ocel, Neboháč, Strašidlo, Čert, Troska, Jehňata, Vepř, Žvásta.

1.10.2 Cizí příjmení v Česku

Německá (či původem něm.) p. zaujímají podle ✍Matúšové (2015) asi jednu pětinu evidovaných p. Jsou jednak jednoduchá, např. Lustig (Lustyk), Schlosser (Šlosar), jednak složená. Ta jsou pro něm. obzvlášť typická a svou délkou v č. prostředí na sebe upozorňují (stranou ponecháváme skutečnost, že jejich nositeli byli někdy Židé). Patří k nim např. Strohsneider, Blumenschein, Wasserbauer aj. Mnohá z takovýchto p. už byla ve shodě s výslovností pravopisně počeštěna, např. Munkšnábl, Ajchler, Ajšman, Sajkršmíd aj. Z germánských jaz. u nás mají jisté zastoupení též p. anglická, skotská apod. (White, O´Brien, McKenzie) a nizozemská (van Beek). Významnou skupinu p. evidovaných v ČR představují p. slovenská, jichž je asi pět procent. Jejich počet začal vzrůstat po r. 1990, kdy občané ze Slovenska začali přicházet za prací do Česka. Jsou nositeli p. jako Bobriak, Bocian, Bednárik, Konár, Kramárik, Malyjurek, Fečo apod. Mnozí Slováci jsou v důsledku historických souvislostí nositeli původem maďarských p.; mnohá z nich byla úplně či částečně poslovenštěna. Jsou to např. p. Tóth/Tót, Lakatos/Lakatoš, Borbély/Borbéj, Szabó/Sabó/Sabo, Bocskay/Bočkaj, Almássy/Almáši. Další skupinu z p. evidovaných v Česku tvoří p. polská, rozšířená zejména ve Slezsku a v oblasti česko-polského pohraničí, např. Kowalczyk, Folwarczny, Wozniak, Goluszowski, Wiszczor, Szewieczek, Bogdanowicz. Mnohá z nich mají č. protějšky, např. Gawlas – Havlas, Pszczolka – Včelka apod. Z dalších slovanských jaz. přibývají po r. 1990 v registru obyvatel ČR p. východoslovanská, tj. jednak ruská (např. Popov, Pavlov, Červonyj, Agapov), v posledních letech spíše ukrajinská (Demjančuk, Melničuk, Hončarenko, Turjančik, Ostalskyj aj.). Z jihoslovanských jaz. jsou zaznamenána p. bulharská (Angelov, Blagoev, Denčev), srbská či chorvatská (Petrovič, Marinčič, Čelobentič). Slovanská p. psaná cyrilicí by měla být do č. přepisována podle nařízení vlády čís. 594/2006, zvaného Nařízení vlády o přepisu znaků do podoby, ve které se zobrazují v informačních systémech veřejné správy, což je vlastně podle zásad běžného přepisu uváděných v Pravidlech českého pravopisu. Z románských jaz. jsou v ČR nejvíce zastoupena p. italská, např. Boniatti, Dallago, Decastelo, dále francouzská (např. Lesage, Fouqué, Lambrou), rumunská (Dimitriu, Brosteanu, Papageorgiu), málo španělská a portugalská (Canalet Pineda, Azevedo Camacho). Řecká p. se v č. zemích začala výrazněji objevovat před 60 lety, kdy do tehdejší ČR mnozí Řekové emigrovali z politických důvodů panujících v jejich vlasti a většinou se zde natrvalo usadili. Dokládají se p. jako Akriditis, Konstantinidis, Cobanakis, Mirondis aj. K výraznějšímu přílivu cizinců z afrických a asijských zemí do ČR došlo po r. 1990 a tento jev setrvává i v 21. stol. Z mimoevropských jazyků vytvářejí menší skupinu p. vietnamská, k nimž patří (nejčastější) Nguyen, Pham, Le, Vu, Bui, Dao, Trinh, Cao, Chu, Ho, dále p. arabská, např. Mustafa, Sausa, Alguned, Al-Hajjar, Abou Table aj. Lze sem přiřadit i „evropštěji“ pojímaná p. turecká, jakými jsou např. Akhinar, Calik, Karaslan. Z různých oblastí Afriky pocházejí p. Ouchelouhe, Nzambi, Djimalde, Nwafor, Onwuaku, Osayande, Mbousa atd. Z uvedených p. evidovaných v 21. stol. v České republice vyplývá, že jde o směsici nejrůznějších druhů a typů p. z hlediska jejich původu, pravopisu i výslovnosti (ta je ponechána stranou), jež je odrazem mezinárodních vztahů a celosvětového vývoje společnosti, umožňujícího z různých důvodů novodobé stěhování národů a jejich mísení jazykové, etnické, kulturní i náboženské, což lze označit za novodobý globalizační jev.

1.11 Vývoj příjmení jako prostředku oficiální identifikace občana

V č. zemích, podobně jako v sousedních evropských státech, panovala dříve ↗jednojmennost, což znamená, že k rozlišení jednotlivců stačilo jedno osobní jméno. Z těchto jmen se posléze vyvinula (po přijetí křesťanství) ↗křestní jména. S růstem počtu obyvatel se postupně ukazovalo, že jedno osobní jméno k identifikaci jedinců ve větším společenství nestačí. K rozlišení osob se stejným jménem se začaly užívat obměny jména (Bartoloměj – Bárta, Bartoš, Václav – Vácha, Vacek). Od 13. stol. se v č. zemích začala objevovat i různá další označení osob, připojovaná za jejich první jméno, nazývaná ↗příjmí (tj. stála při jméně). K přesnějšímu rozlišování osob sloužila různá označení týkající se tělesných či duševních vlastností, podoby i věku pojmenovávané osoby (Starý, Malý, Kučera, Pokorný, Veselý), zaměstnání (Rybář, Sedlák, Mlynář), bydliště nebo původu (Zlesák, Horák, Zárybnický). Připojovala se i jména otce (Jančák ‘syn Janův’) n. matky (Mařák), dále různé ↗přezdívky (Pavel řečený Levička), ↗jména po chalupě, v níž člověk bydlel (Petr na Matějkově gruntě – z toho Petr Matějka) a také domovní znamení domu, kde žil (U Růže – z toho p. Růžička). Tato tzv. příjmí jako druhá osobní jména byla neustálená, proměnlivá a nezávazná.

Ve vývoji příjmí jako předchůdců příjmení se výrazně uplatňovaly rozdíly společenské i časové; viz ↗příjmí.

2 Gramatické vlastnosti příjmení

Z hlediska mluvnice vystupují p. i ↗rodná jména jakožto kategorie podstatných jmen, která má některé morfologické a syntaktické vlastnosti společné s celou třídou substantiv (v č. se skloňují a mají k dispozici jmenné i adjektivní deklinační koncovky (Hliník, Ryšavý)), objevují se ve stejných větněčlenských pozicích, kombinují se s přívlastky (nepřítomný Hliník, Hliník z válcovny), ukazovacími, neurčitými a přivlastňovacími zájmeny (ten tvůj Hliník; Já jsem nějaký Hofírek) i vztažnými větami (Hliník, který se odstěhoval do Humpolce), může k nim odkazovat zájmeno (Hliník a jeho humor). Od nepropriálních substantiv se ovšem řadou vlastností liší: (a) podle konvenčních analýz jakožto kategorie ↗jmen vlastních nemají konceptuální význam (např. Starosta neoznačuje třídu objektů, které mají vlastnost „být starostou“, nýbrž (v jedné z možných analýz) třídu objektů nesoucích jméno Starosta (srov. nápis v květinářství: Dnes má svátek Petr) n. (v běžné analýze) neoznačuje žádné třídy, nýbrž referuje k jedinečným objektům, tj. jedinečným lidským bytostem (Pan Starosta umřel v roce 1987); viz ↗vlastní jméno. (b) P. mají jen dva rody: mužský a ženský, a vždy obsahují rys personálnost: např. p. končící v nom.sg. na ‑o (Sádlo) jsou mask. (na rozdíl od apelativ se stejným kořenem, která jsou neutra: to sádlo), a proto se přiřadila deklinačně ke vzoru „pán“ (kromě nom. a vok.): akuz.: potkal jsem pana Sádla / *Sádlo; pane Sádlo / *Sádle; p. zakončená v nom.sg. na ‑a jsou taky mask. (na rozdíl od apelativ, která mohou být mask. (starosta) n.fem. (veverka)): díval se veverce // panu Veverkovi do očí. (c) P., ač mají rys personálnost, nepřechylují tak, jak přechylují personální apelativa. Přechylování u personálních apelativ spočívá v přidání rysu fem. s využitím sufixu ‑k‑ k co do rodu podspecifikované nominální struktuře; proto jméno učitel ve větě Učitel biologie musí umět i chemii má dostupnou interpretaci ‘učitel-muž’, n. ‘učitel-žena’, zatímco jméno učitelka v téže větě Učitelka biologie musí umět i chemii má jen interpretaci ‘učitel-žena’; viz ↗přechylování. K přechylování p. se užívá sufix ‑ov‑ s rysem posesivnost, který se připojuje k nominální struktuře s rysem mask.: Hruban‑ov‑. Výsledkem připojení sufixu ‑ov‑ je buď nominální posesivum referující k osobě rodu mužského a koncovkou (v sg. kromě instr. nominální, jinde adj.) vyjadřující rysy rodu, čísla (a pádu) jména, k němuž se jako posesor vztahuje (Hladil Hruban‑ov‑a psa / Hruban‑ov‑u kočku, Hruban‑ov‑o kotě); viz ↗nominální posesivum. Nebo je výsledkem přechýlené p. referující k osobě rodu ženského, která je k osobě rodu mužského, k níž referuje p. výchozí, ve vztahu „slabé posesivity“, tj. vztahu příbuzenském, a koncovka proto vyjadřuje rys rodu (a čísla a pádu) tohoto derivátu, tj. fem. Musí se využít koncovky adjektivní, protože koncovky nominální by spouštěly interpretaci derivátu jako nominálního posesiva: Hrubanova (= osoba mužského rodu, která je posesorem něčeho, co je označeno jménem rodu ženského: Hrubanova čest) × paní Hrubanová (= osoba ženského rodu: paní Hrubanová). (d) Skloňování českých a zvl. cizích p. se vyznačuje specifickými rysy. O nich např. v rámci výkladů o skloňování přejatých substantiv ✍MČ 2, 1986:335–345; ✍PMČ, 1995:268–280; speciální studie o skloňování p. je ✍Knappová, 2008:33–76. (e) Rodné jméno a příjmení se v syntaxi chovají jako jeden člen, proto důchodce Václav Hruban × *Václav důchodce Hruban (výjimka: kardinál František Tomášek i František kardinál Tomášek), p. s deklinací typu „pán“ a „muž“ následující za rodným jménem musí mít v dat. a lok. „delší“ koncovku: Václav‑u/‑ovi Hruban*‑u/‑ovi.

P. jsou východiskem pro derivaci: (a) honorifikačních toponym (názvů měst: Gottwald‑ov a městských částí: Žižk‑ov); sufix ‑ov‑ se připojuje k p. rodu mužského a toponymum jeho rod dědí; o ideologické interpretaci toponym ✍Nekula (2008); (b) struktur označujících relaci k nositeli p.; sufix ‑ov‑ se připojuje k p. rodu mužského i ženského a tato struktura slouží jako základ pro derivací apelativ označujících člena skupiny nějak se vztahující k nositeli p.: masaryk‑ov‑ec‑, thatcher‑ov‑ecn. pro derivaci relačních adj./adv.: masaryk‑ov‑sk(‑ý)/(‑y).

Viz taky ↗apelativizace (různého typu), např. Nebuď švejk, Zítra jdu na roentgen plic, 220 voltů, trojitý salchov aj.

3 Společenské aspekty příjmení v mezinárodním kontextu

Příjmení, a osobní jméno vůbec, je ve společenském životě velmi důležité – člověka identifikuje nejen v běžné komunikaci, ale i v různých právních a úředních úkonech. Jazyky, které se užívají na území České republiky, ztvárňují vlastní jména osob často rozdílně, a proto může při mezikulturní komunikaci docházet k jistým nedorozuměním. Rozdíly oproti č. jsou např.: (1) v systému ↗písma, kterým se daný jaz. zapisuje, (2) v umisťování p. v rámci „celého jména“, (3) v počtu p. ve jméně, (4) ve změnách p. po sňatku, (5) v tvoření mužských a ženských tvarů p.

Pokud jde o písmo, z různých důvodů se provádí přepis, tzv. ↗transliterace n. ↗transkripce, jmen do jiného písma, než které se používá pro jaz., z něhož jméno pochází. Přepis do latinky z jiných písem se nazývá romanizace. V ČR se romanizace provádí např. pro účely veřejné správy, ale romanizuje se už v zemích, kde se ↗úřední jazyky nepíší latinkou, a to mj. v osobních dokladech (cestovních pasech, řidičských průkazech apod.) pro účely mezinárodní komunikace. Ve světě existuje řada romanizačních systémů. Č. romanizační systémy jsou charakteristické užíváním č. a příp. i německé diakritiky (háčku, čárky a dvou teček, např. č, á, ü). Tak od r. 1951 existuje standardizovaný č. přepis čínštiny, kde se této diakritiky využívá, vedle oficiálního čínského latinkového pravopisu, zvaného pinyin (neboli pchin-jin v č. přepisu), kde se této diakritiky neužívá (čárkou lze nepovinně vyznačit stoupavý tón; viz normu ISO 7098). Pravidla českého pravopisu (1998:76–89) obsahují doporučení pro romanizaci řady dalších jazyků s využitím č. diakritiky. V úřední komunikaci v ČR se však podle zákona o evidenci obyvatel (133/2000 Sb., § 22d, po novele čís. 342/2006 Sb.) a zákona o základních registrech (111/2009 Sb., § 19) má užívat ta podoba jména, která je uvedena v matričním dokladu, n. pokud nebyl vydán, v cestovním dokladu n. dokladu o povolení k pobytu. Občané ČR, kteří jsou příslušníky národnostních menšin, mají právo, aby jejich jméno bylo v matrice zapsáno a aby se užívalo v jejich jaz., ovšem ve znacích přepsaných do podoby, ve které se zobrazují v informačních systémech č. veřejné správy (zákon čís. 301/2000 Sb., po novele čís. 165/2004 Sb.). Mezi takové znaky nepatří cyrilská písmena, používaná pro několik ↗menšinových jazyků v Česku n. některá nečeská diakritická znaménka (např. z vietnamské latinky ạ, ả, ẫ apod.). V dokladech cizinců je jméno obvykle romanizováno podle pravidel jejich země, která se od Pravidel českého pravopisu odlišují. V mezinárodní normě pro jazyky psané cyrilicí (ISO 9:1995) byl sice použit systém, který využívá diakritických znamének zčásti pocházejích z č., ale pro osobní doklady státy uplatňovaly varianty této normy bez diakritiky, aby údaje byly čitelné tehdejší informační technikou. V řadě zemí se navíc užívaly systémy romanizace založené na francouzštině; později začaly státy přecházet na systémy orientované na angličtinu (v sovětských pasech se např. p. Ленкевич oficiálně transliterovalo jako Lenkevitch s [č] jako tch podle francouzštiny, v nových ruských pasech, vydávaných od r. 1997, s ch podle angličtiny, tedy Lenkevich; v bulharských pasech se do roku 1999 např. p. Стоянов oficiálně transliterovalo jako Stojanov s j podle odborné transliterace, poté jako Stoyanov s y podle angl.). Přechody na jiné systémy romanizace mají za následek, že táž osoba n. členové stejné rodiny mohou mít své p. v dokladech, které byly vydány v různých dobách, přepsáno do latinky rozdílně. Táž osoba n. členové stejné rodiny můžou mít v dokladech své jméno romanizováno i z různých jaz., když pocházejí z multilingvní země, v níž došlo ke změně úředního jazyka (např. běloruská a ukrajinská p. se dříve přepisovala z jejich ruského znění, později z běloruského a ukrajinského, např. ruské Lenkevich a běloruské Liankevich jsou dvě podoby téhož p.).

P. se mohou v různých jazycích, resp. kulturách, psát na jiném místě ve jméně, než je tomu v č. V č. stojí p. na konci jména za tzv. rodným (křestním) jménem. Oproti tomu v jiných jazycích, jako je maďarština, čínština, korejština n. vietnamština, stojí p. na začátku jména a rodné jméno (rodná jména) následují až za ním (např. v maďarském jméně Tóth Sándor je p. Tóth; v čínském jméně Liu Xiaobo je p. Liu; v korejském jméně Kim Dae-jung je p. Kim; ve vietnamském jméně Nguyễn Thị Thu Trang je p. Nguyễn).

V některých jaz. (kulturách) neobsahují jména jen jedno, ale více p. Např. ve španělské kultuře se dávají dvě p. – dítě dostává od otce i matky jejich první p. (např. ve jméně laureáta Nobelovy ceny Juan Ramón Jiménez Mantecón jsou poslední dvě slova p., z nichž první je po otci, druhé po matce). V maď. prostředí se jména vdaných žen mohou uvádět s p. po manželovi rozšířeném o příponu ‑né a původním p. ženy (např. ve jméně Tóthné Kovács Anna je Tóth p. manžela a Kovács je původní p. ženy). Určitým trendem v zemích západní a střední Evropy a sev. Ameriky je ponechávat u vdaných žen jejich původní p. vedle manželova anebo i bez něj.

V některých kulturách ženy p. po svém manželovi tradičně nepřebírají – rodné p. jim zůstává i po sňatku. Tak je tomu např. v arabských muslimských zemích n. v Číně a Vietnamu (děti zde dostávají jedno p., a to zpravidla po otci). Dotazovat se proto např. vietnamské ženy, jak se jmenovala za svobodna, resp. jaké je její „dívčí jméno“, může narazit na nepochopení.

Dalším důležitým společenským aspektem je podoba mužských a ženských p. V některých jazycích se mohou lišit (např. v islandštině má mužské p. příponu ‑son, ženské ‑dóttir). V č. je běžné ↗přechylování; viz výše. V polštině, stejně jako v některých dalších slovanských jaz., se dnes obvykle rozlišují jen ta p., která mají podobu přídavných jmen (např. Jaworski – Jaworska). V bulharštině, makedonštině a východoslovanských jazycích, se koncovkou rozlišují ještě mužská a ženská p. s příponou ‑ov‑, ‑ev‑ n. ‑in‑ (např. Ivanov – Ivanova, Delčev – Delčeva, Repin – Repina, ale např. Tarasenko zůstává jak pro muže, tak pro ženy stejné). Vedle češtiny a slovenštiny dochází k přechylování např. i v řečtině, a to zpravidla vytvořením genitivu mužského p. (např. m. Pappas – ž. Pappa, m. Theodorakis – ž. Theodoraki, m. Ioannidis – ž. Ioannidou, m. Pappadopoulos – ž. Pappadopoulou). V běžné neoficiální komunikaci, která probíhá v č., se někdy přidává -ová i k cizím p. (např. Johnson – Johnsonová). Avšak mluvčí jiných jazyků než č. a slk. obvykle vnímají p. s -ová jako zcela jiné jméno. Přechýlení nečeských p. může mít právní důsledky v úředních úkonech (např. při identifikaci dědiců v zahraničí), proto přechylování nečeských p. zvl. v administrativních souvislostech vyžaduje opatrnost. Přechylování je v ČR upraveno i zákonem (zákon o matrikách čís. 301/2000 Sb. po novele čís. 165/2004 Sb.), který stanovuje, že ženy, které jsou (1) cizinkami, (2) manželkami cizinců, (3) jiné než č. národnosti anebo (4) mají či budou mít trvalý pobyt v zahraničí, mají právo mít (na požádání) do matriky zapsánu a užívat podobu p. „v mužském tvaru“. Totéž platí o dětech-dívkách, které jsou (1) cizinky, (2) mají jednoho z rodičů cizince, (3) jsou jiné než č. národnosti anebo (4) mají či budou mít trvalý pobyt v zahraničí (§ 69; viz část 1.6 výše). Jedná se však o možnost užívat „mužskou“, nepřechýlenou podobu p., nikoliv podobu přechýlenou podle pravidel jiného jazyka než češtiny. Takovou možnost mají ze zákona jen příslušnice národnostních menšin, tj. ženy, jež mají občanství ČR, které mají v souladu s mezinárodním právem (Rámcovou úmluvou o ochraně národnostních menšin) právo mít své jméno zapsáno v jazyce národnostní menšiny (tedy podle pravidel tohoto jazyka), a pokud by byla nejasnost ohledně správné podoby jména, je třeba doložit stanovisko soudního znalce (zákon o matrikách, § 26).