Uvozuje různé ↗formy podání řeči, představuje však pojem-termín se širší extenzí než ↗uvozovací věta. ✍Adam (2003) doporučuje užívat raději termínu r.v. Navazuje v tom na ✍Hrbáčka (1994); ten od vlastních uvozovacích vět odlišuje věty, které nemají přímo uvozovací funkci, vyjadřují uvození jen implicitně a jsou syntakticky úplné, tj. na rozdíl od neúplných uvozovacích vět nevyžadují nutně doplnění o „diktum“ (přímou řeč aj.): Matka se dotkla hochova ramene. „Ondřeji, už jsme tu…“ R.v. tak nemusí obsahovat obligatorní komponenty vzorce uvozovací věty, které uvádí ✍Šoltys (1983); pod termín r.v. lze subsumovat i věty v bezprostřední blízkosti přímé řeči (a jiných forem podání řeči), které neobsahují typické ↗verbum dicendi, resp. ↗verbum sentiendi/cogitandi.

✍Rechzieglová (2000) analyzovala novinové sportovní reportáže se zaměřením na to, jak jsou úryvky promluvy jednoho autora inkorporovány do naračního rámce textu jiného autora, do jeho dialogizovaného vyprávění. Podle pozice vůči „citátu“ (který může být součástí rekonstrukce původního dialogu) rozlišila r.v. úvodní (preponovanou), umístěnou před „citátem“ (přímou řečí), větu závěrovou (postponovanou) a větu navazovací, umístěnou mezi dva úseky přímé řeči. Mezi slovesy v r.v. našla kromě obvyklých sloves dicendi a sentiendi mnoho dalších sémantických typů; označuje je jako rámcová slovesa a dělí je na slovesa s funkcí charakterizační, která blíže určují aktuální promluvu (opakuje, zažertoval), a slovesa s funkcí kontextualizační, jež slouží ke kontextovému zapojení citátu, s odkazem na komunikační událost minulou, současnou n. budoucí (přeje si, chystá se). Predikáty v r.v. tak mohou ve zhuštěné podobě nahrazovat různé relevantní, ale neuvedené, jen implicitně přítomné informace; vyjadřují např. mentální stavy a činnosti mluvčích, jejich postoje aj. (Trenér hráče burcuje: „Je to důležité utkání…“). Proto mají r.v. podle autorky mnohem důležitější funkci než uvozovací věty při prezentaci běžného dialogu. Sémantické vztahy mezi diktem a rámcovou větou jsou tu bohatší, složitě strukturované: dochází mezi nimi i k významovým střetům, n. k inkoherenci, kdy vzniká dojem, že mezi nimi chybí nějaký významový článek. Vzácná není ani komunikativní redundance, kdy r.v. vyjadřuje totéž, co diktum: „Nasazení hráčů se mi moc líbilo,“ chválil Z.