Jazyk období následujícího bezprostředně po údobí pračeském (↗pračeština) a trvajícího až do vzniku prvních českých literárních textů, tj. do sklonku 13. stol.; tradičně bývá nazýváno dobou přípravnou; viz ↗periodizace vývoje češtiny. Počátek r.s.č. se v různých jaz. plánech liší, protože je dán dobou, kdy díky přímým jazykovým dokladům přestáváme být odkázáni na pouhou rekonstrukci. V hláskosloví a v slovotvorbě vlastních jmen je to pol. 12. stol., v morfologii jmen konec 12. stol., v morfologii sloves a v syntaxi počátek prvních souvislých č. textů, tj. asi 2. pol. 13. stol.

1 Písemné památky

Pro r.s.č. jsou příznačné neliterární a nesouvislé č. písemné památky tradičně označované jako ↗bohemika, glosy a přípisky, neboť v té době plnila v č. zemích funkci kulturního jazyka latina a do konce 11. stol. též ↗staroslověnština (církevní slovanština; k tomu např. ✍Vepřek, 2013). Podrobněji viz ↗prameny češtiny, ↗nekrolog, ↗Kenaanské glosy, ↗primitivní pravopis.

1.1 ↗Bohemika jsou č. ↗antroponyma a ↗toponyma, vzácněji ↗apelativa, která jsou součástí cizojazyčného, nejčastěji lat. textu: in urbe Gradec’, tj. dnešní Hradec, rex Vladislaus, kožělug, tj. koželuh. K nejranějším bohemikům vůbec patří záznamy osobních jmen v opisech č. mincí z 11. stol. a v soudobých lat. listinách. Významný zdroj bohemik představují:

(a) Edice CDB, tj. Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae (viz ↗prameny diplomatické povahy), která postupně zpřístupňuje listy a listiny z tohoto období. Prozatím obsahuje několik tisíc různých antroponym a toponym a několik desítek apelativ: Budislav, Václav, Vojtěch, Dobromír, Milota, Záviša, Hlava; Záchlum, Podskalé, Mezilesici, Lúky, Žďár, Olešná, Čáslav᾽; jalovic’a, stráž… Apelativní bohemika často slouží k upřesnění překladu: porcarius, qui sclauice dicitur svinar᾽ (✍CDB I, 1907:382); podrobněji ✍Pleskalová (1998); ✍Čornejová (2009).

(b) Kosmova Chronica Boemorum z poč. 12. stol., která při líčení dějinných událostí má mnoho příležitostí k uvádění bohemik. Vedle obecně známých antroponym a toponym jako Kazí/Kazi, Tetka, L’ubuša, Prěmysl, Borivoj, Vyšegrad, Lučane, Stadici, L’utoměrici atd. uvádí řadu dalších jmen, např. v kontextu: Quia vero secundi ordinis milites cum preda iam precesserant, in hac pugna soli tantum nobiles interierunt, Alexius, Ratibor gener suus, Branis cum fratre Zlava et alii quam plurimi; Preda comes amisso pede vix mortem evasit. (✍Bretholz, 1923:143) Překlad: A poněvadž bojovníci druhého řádu již odešli napřed s kořistí, zahynuli v této bitvě toliko samí urození: Aleš, jeho zeť Ratibor, Braniš s bratrem Slávou a velmi mnoho jiných. Předák Předa, přišed o nohu, sotva vyvázl životem. (✍Kosmova Kronika česká, 1975:162). Vzácně jsou jména v lat. textu uvedena i v č. pádových formách (akuz. L’utoměrice, gen. Vršovic). Kronika obsahuje též ojedinělá bohemika apelativní (lúka).

(c) ↗Nekrology, tj. záznamy jmen zemřelých členů n. dobrodinců kláštera pořízené do kalendáře k jejich úmrtnímu dni. Nejrozsáhlejší je Nekrolog podlažický (✍Dudík, 1852), do něhož byla zapisována antroponyma od poč. 13. stol. a celkem se tu shromáždilo několik set jmen.

Bohemika podávají významné svědectví o hláskosloví a slovotvorbě dobových antroponym, toponym a jejich prostřednictvím o některých ↗slovotvorných typech apelativních, jako např. osobní jména Bradáč, Mládek, Ščedroň, Dobrák, Dobrota, Potěcha, Krásen, Rváč, Dobrohost, srov. později doložené stč. dobrohost ‘dobrý host, hrdina’, Budivoj ‘kdo povzbuzuje vojsko’, Vítovic’ ‘syn Vítův’, toponyma Pláně, Rataji, Kostelec’, Lipník, Žďár, Boleslav᾽. Doloženy jsou též názvy zaměstnání bečvár’, kožělug, názvy poplatků grnečné ‘celní poplatek z hrnců’, chomútné ‘celní poplatek z chomoutů, koňů v chomoutech’, právní termíny glava ‘vražda, pokuta za vraždu atd.’, nárok ‘žaloba apod.’.

1.2 Glosy jsou překlady (n. šířeji i výklady) slov a později i rozsáhlejších úryvků cizojazyčného textu. Jejich cenu zvyšuje možnost konfrontace s tímto výchozím textem. Zvl. významné pro dějiny č. jsou česko‑staroslověnské (č.‑csl.) glosy Jagićovy z počátku 12. stol. (✍Vintr, 1986a) a glosy Paterovy z 1. pol. 12. stol. (✍Schaeken, 1989), neboť patří mezi nejstarší svědectví o podobě ↗(pra)češtiny. Tyto glosy vepsalo počátkem 12. stol. do lat. textu Matoušova a Markova evangelia (Jagićovy glosy) a do Dialogů Řehoře Velikého (Paterových) pravděpodobně několik mnichů, kteří byli vyhnáni ze Sázavského kláštera (1097). Zapsali je ↗primitivním pravopisem. Tento vzácný č.‑stsl. (č.‑csl.) jazykový materiál podává patrně nejstarší svědectví o snahách převést výrazy vyspělého kulturního jazyka latiny do jazyka tehdejšího č. vzdělance. Vedle glos stsl. (izdast) a glos se stsl. rysy (izbyváchut) obsahuje stč. slova, a to nejen z běžného života (krmě, pitie, ptáček), ale i s abstraktnějším významem (nevěděnie, obnoviti, svatokrádných, věrně, na potrěbu); viz ✍Vintr (2010); ✍Vintr (2014:24–33); ↗bohemismus; ↗staroslověnština. Č. a stsl. glosy podávají svědectví o tom, že ještě na počátku 12. stol., tedy už po zákazu slovanské liturgie a vyhnání slovanských mnichů ze Sázavského kláštera (1097), nebyla stsl. zapomenuta. Obdobný jaz. charakter má i text písně Hospodine, pomiluj ny, pocházející patrně z 10. stol., ale zachovaný v pozdějším zápisu ze 14. stol.; viz ✍Konzal (1998:154–155). Přežívající povědomí o tom, že domácího slovanského jaz. lze používat i ve funkci kulturní, nesporně inspirovalo první překladatelské pokusy a připravilo č. již v té době pro funkci liter. jazyka. Od 13. stol. se glosy v lat. textech šíří a mívají už č. podobu, např. pravé glosy v lat. slovníku Mater verborum. Jde o přibližně 340 č. termínů z různých oborů (brieza, káně, vápenný kámen, žlázy, črtadlo ‘pluh’, kýlavec ‘člověk s kýlou’…), které dosvědčují, že č. začínala ve 13. stol. pronikat do těch oblastí (přírodověda, medicína, zemědělství, …), které byly dříve doménou latiny (✍Komárek, 2012:19). Glosy se postupně rozrůstají v překlady celých vět a souvětí. Glosy v Homiliáři opatovickém z 2. pol. 13. stol. a glosy k Túlci sv. Bonaventury ze sklonku 13. stol. ukazují, jak č. postupně vyspívá i v syntaxi, kde překlad z lat. působil největší obtíže, protože č. byla stále jaz. převážně jen mluveným. Některé glosy přerůstají v celistvé překlady, jak ukazuje Žaltář glosovaný muzejní z počátku 14. stol. (✍Kyas, 1997:32; ✍Šlosar & Večerka ad., 2009:38). Neméně významný jaz. materiál přinášejí glosy v textech hebrejských; viz ↗Kenaanské glosy, ✍Dittmann (2012a).

1.3 Přípisky jsou rané samostatné záznamy v č. jazyce nevážící se na cizojazyčný text. K nejstarším přípiskům patří věta, kterou obsahuje nejstarší dochovaná lat. rukopisná kniha břevnovského kláštera z 10. stol., tedy z doby, kdy plnila v č. zemích funkci kulturního jaz. staroslověnština. ✍Konzal (1998:152) ji považuje za „slovanské konstatování o lásce některých lidí (mnichů?) k Metodějovi“ a přepisuje ji jako Strachotě lnú tacii, tj. takoví lnou k Metoději; viz též ✍Vepřek (2013:23). Za „první“ č. věty jsou tradičně považovány dvě č. věty či spíše souvětí připsané na poč. 13. stol. do zakládací listiny kapituly litoměřické. Přestože bývá jejich prvenství co do výskytu první č. věty (souvětí) zpochybňováno, neboť v lat. i hebr. textech nacházíme řadu č. glos z 12. stol., které by bylo možno za věty považovat (srov. ✍Dittmann, 2012a; ↗Kenaanské glosy), jejich prvenství jako spontánního výtvoru, tj. bez cizojazyčné předlohy, prozatím zůstává. Vzhledem k nejednoznačné grafice není ve znění přípisku jednoty, srov. např.:

(a) Transliterace podle ✍CDB I (1907:59–60): Pauel dal gest Ploscouicih zemu. Wlah dal gęst Dolas zemu bogu i suiatemu Scepanu se duęma dusnicoma, Bogucęa a Sedlatu. Litera ę původně označovala v lat. textech diftong ae, později, v době vyhotovení přípisku, je už jen zdobným prvkem náhodně používaným namísto e. V CDB se při transliteraci nerozlišuje s a ſ a jednotlivá slova se od sebe důsledně oddělují.

(b) Transliterace podle ✍Havránka (1980:27–28): Pauel dal geſt ploscouicíh zemu Wlah dalgeſt dolaſ zemu bogu iſuiatemu ſcepanu ſe duema duſnicoma bogucea a ſedlatu. Transkripce podle ✍Havránka (1980:27–28): Pavel dal jest Ploskovicích zeḿu, Vlach dal jest Dolas zeḿu bogu i sv́atému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučeja a Sedlatu. (tj. předmět v akuz. k dal jest).

(c) Transkripce podle ✍Komárka (2012:16): Pavel dal jest Ploskovicích zem’u. Vlach dal jest Dolas („v Dolanech“) zem’u Bogu i sv’atému Ščepánu se dvěma dušníkoma („nevolníky“), Bogučějú a Sedlatú.

Viz též ↗prameny diplomatické povahy, ↗primitivní pravopis.

Povahu přípisků mají i záznamy v lat. psaném zápisníku pasovského děkana Alberta Bohema, které si pořizoval kolem r. 1250. Čeština, patrně záměrně deformovaná, mu zde sloužila jako tajný jazyk: cosuch de lisca, tj. kožuch de liška; podrobněji ✍Šlosar & Večerka ad. (2009:36). Do 2. pol. 13. stol je třeba klást nejstarší vrstvu č. právních zápisů v tzv. Knize rožmberské, podrobněji viz ↗nejstarší právní památky.

Nejstarším zatím známým projevem konstituování spis.č. jsou dvě rýmované duchovní písně z 13. stol.: šestnáctiveršová Píseň ostrovská (Slovo do světa stvor’enie) z jeho 2. pol. a rozsáhlejší, stojedenapadesátiveršová Kunhutina modlitba (Vítaj, král’u všemohúcí) z jeho sklonku. Ty znamenají počátek liter.č.; viz ✍Vintr (1991); ✍Vintr (2014:81–112).

Všechny č. texty z tohoto přípravného období byly zapsány tzv. ↗primitivním pravopisem. Je to takový grafický úzus, který k zápisu č. textů užívá lat. grafémů bez jakékoli úpravy. Protože lat. abeceda je výrazně chudší než č. hláskosloví, plyne z toho nejednoznačnost zápisů. Důsledný ↗spřežkový pravopis se vyvinul až na začátku století 14.

2 Hláskosloví

Hláskosloví se v rané době intenzivně vyvíjelo. Většina změn z tohoto období měla fonologickou povahu, tzn., že byly vyvolány vnitrosystémovými příčinami.

Změny   ’a > ě a ’ä > ě byly první z řady změn, jimiž se odstraňovaly přední a zadní varianty vokálů (↗pračeština). Přední varianty ’a a ’ä se vyskytovaly po palatalizovaných konsonantech, nenásledoval‑li tvrdý konsonant (s výjimkou k). V záp. části č. jazykového území patrně nejdřív ’a splynulo s ’ä a teprve pak daly ě (jeho dlouhý protějšek, dlouhé ě, označujeme tradičně ie). Např. čáša > čiešě, sm’ǟti s’ä > smieti sě, m’äkký > měkký, kot’ä > kotě, v’ǟce > viece, oni pros’ǟ > oni prosie. Změna se provedla ve slovních základech i v koncovkách, ve slabikách krátkých stejně jako v dlouhých. Zároveň došlo ke splynutí zadní varianty ä (tzn. před tvrdým konsonantem kromě k) s a, tedy ke změně ä > a: jäzyk > jazyk, Vǟceslav (po depalatalizaci c’, viz ↗pračeština) > Váceslav. V tomto rozsahu se změny provedly jen na území Čech, na Moravě probíhají stupňovité ↗izoglosy nejvýchodnějších zásahů změn diferencovaných podle polohy ve slově a samohláskové kvantity: ve východní části ↗slezských dialektů tato změna (kromě ’ä > ě v krátkých slabikách ve slovních základech, jako p’äkný > pěkný) nepronikla vůbec. Je to první ze změn, které způsobily nář. diferenciaci č. jazykového území. Změna měla důsledky pro morfologii: zvýraznila rozdíl mezi tzv. tvrdými a měkkými deklinačními typy u jmen (např. sedláka × oráčě, města × mor’ě, žena × dušě) i u sloves (volati × sázěti).

Změna slabikotvorného l̥ > lu. U tvrdého slabikotvorného l̥ se na rozdíl od jeho palatalizovaného protějšku l̥’ postupně stabilizoval průvodní vokál u krátký n. dlouhý podle povahy l̥, které ve své slabikotvorné funkci mělo i základní korelaci vokálů, tj. kvantitu: Chl̥mec > Chlumec, dĺ̥gý > dlúgý. Tato změna nezasáhla střední část ↗východomoravských dialektů, a tak rovněž přispěla k nář. diferenciaci.

Změna g > h. Už ve 12. stol. se v bohemikách objevují první symptomy probíhající změny g > γ > h. Proběhla ve dvou fázích: v první bylo g vystřídáno znělým velárním ch [γ], v druhé vzniklo dnešní laryngální h: noga > noγa > noha, gora > γora > hora, rog > roγ > roh. Změna měla v první fázi příčiny fonologické, druhá fáze měla patrně povahu změny fonetické. Protože začala už v rané době a měla vnitrosystémové předpoklady, rozšířila se na celé území bez výjimky.

Staročeská asibilace. O něco později začal proces asibilace, tzn. přidávání sykavkového šumu k artikulaci palatalizovaných dentál t’, d’ a r’: l’útostivý > l’útoscivý, děd > dzěd, Or’ěchov > Ořěchov. Tato změna měla příčinu fonetickou, tj. vyplývala z mechanismu artikulace. Proto ji také tlak konsonantického systému, v němž byl nejdůležitějším protiklad palatalizovanost × nepalatalizovanost (↗pračeština), po čase zrušil u t’ a d’. Přitom, jak se rušila asibilace c’, dz’, došlo k ojedinělým mylným analogiím, např. Franciscus > František. V oblasti ↗nář. slezských se asibilované c’ a dz’ uchovalo jako nářeční jev. Důsledně se asibilace projevila jen v trvalé změně r’ > ř: r’ěpa > řěpa, úgor’ > úhoř.

Změna r’ > ř měla bezprostředně za následek kombinatorní změnu čř > tř, protože asibilací r’ tu vzniklo nesnadno vyslovitelné spojení čř. Např. čřěvo > třěvo (později střěvo), čřešně > třešně (nář. střešně).

3 Morfologie

Morfologie se lišila od pračeské jen nepodstatně. Běžné bylo užívání ↗duálu v deklinaci i v konjugaci; genitiv-akuzativ, tzn. forma genitivu s funkcí akuzativní, v sg. se uplatňuje jen u maskulin pojmenovávajících osoby, nikoli ještě zvířata (vidím bratra × vidím pes). Prosazuje se koncovka ‑óv v gen pl.mask. apelativ na místě bezkoncovkového tvaru shodného s nom.sg., popř. i akuz.sg.: divóv, apoštolóv, anjelóv, … Plurálová vlastní jména místní vzniklá ze jmen obyvatelských mají ještě pův.nom. typu L’utomirici, Dolane a gen. s nulovou koncovkou. Poměrně časté jsou zbytky konsonantického sklonění místních jmen v lok.pl.: Dolas, Vrbčas, tj. v Dolanech, Vrbčanech. Častou odchylkou od dobového stavu je dativ‑lokál (tj. forma dat. s funkcí lok.) u maskulin a neuter: v háju, na křížu, na neb’u, o spaseňú, na sirdc’u, u mořu. Přehláska ’a > ě způsobila homonymii nom.sg. substantiv typu dušě s gen.sg. a s nom. pl. To mělo za následek vznik novotvarů nom.sg. typu rez’ (< rzě), obec’ (< obcě). Až na nepatrné relikty zanikl jmenný tvar instr.sg.mask. posesivních adj. (s domem Abrahamovem) a byl nahrazen tvarem deklinace složené (Abrahamovým). Totéž se stalo v plurálové deklinaci poses. adj. (kromě nom. a akuz.).

Minulé děje se vyjadřovaly také jednoduchými slovesnými tvary ↗aoristem asigmatickým, ↗aoristem sigmatickým a ↗imperfektem. Z mála konjugačních změn je nejvýraznější postupný zánik koncového ‑i v imperativu 2. a 3. os.sg., jestliže nepředcházela skupina konsonantů, a vytvoření plurálových, popř. duálových, novotvarů na základě nového singuláru: místo vedi, veděm, veděte, veděvě, veděta se objevují tvary veď, veďme, veďte, veďvě, veďta. Stabilizuje se kondicionál jako forma skládající se z aoristových tvarů slovesa býti (bych…) a ‑l‑ového slovesa významového. Jinak se soustava slovesných tvarů neliší od pč. stavu. O vývoji vidových protikladů viz dále. Viz též ↗slovesný čas ve starší češtině, ↗kondicionál ve starší češtině, ↗imperativ ve starší češtině.

4 Tvoření slov

Kusý materiál ↗apelativ nedává možnost pozorovat jejich slovotvorný vývoj v úplnosti. Pod vlivem stsl. se uplatňuje suf. ‑tel’ k odvozování subst. pojmenovávajících činitele intelektuálních dějů: stvoritel’, spasitel’, slavitel’, … Z faktu, že konatelský sufix ‑ář (< ár’) podlehl přehlásce ’á > ě, jestliže předcházel palatalizovaný konsonant, a změnil se v ‑ieř (mečieř, hrnčieř, košieř), lze soudit, že byl produktivní už v této době. Uplatňoval se také suf. ‑ník (masník, čášník, pstružník). V terminologických složkách se uplatňují bezsufixální abstrakta jako otboj, podvod, próvod, svod, … Přetrvává nerozvinutost adjektiv, zejména deverbálních. Při stupňování adj. se ještě uplatňuje tvoření komparativu typu mlazí, mlaz’ša, mlaz’še a star’ějí, star’ějša, star’ějše. Při odvozování sloves se výrazně uplatňují ova‑kmeny jako nový prostředek tvoření imperfektivních protějšků perfektiv, zejm. i‑kmenových a a‑kmenových: smucovati, vpuščovati, zjěvovati, učiňovati, zkaz’ovati ‘kazit’, pokazovati ‘ukazovat’. Ostatní kmenové protiklady zděděné ze starších dob trvají. Kompozita se využívají v okruzích terminologických, v oblasti onymické a zčásti jako pojmenování expresivní. Živé jsou typy zděděné z praslovanštiny: substantivní kompozita – ↗vlastní kompozita i sufixální se zadním členem deverbálním (kožělug, hromobitie), s předním členem adjektivním (črnobýl, c’uz’ozemec’), s předním členem numerálním (devětsil, dvúlistec’) a s předním členem verbálním (kalivod). Poslední dva typy mívají někdy morfologickou charakteristiku zadního substantivního členu změněnou ve prospěch maskulin. Kompozita adjektivní mají sklad adjektivně‑substantivní (křivonohý) a numerálně‑substantivní (čtyřdný); podrobněji ✍Šlosar (1999).

5 Syntax

Už jen dožívá bezpředložkový lok. (Ploskovicích, Dolas); vyskytuje se ještě bezpředložkový gen. typu jeden jich ‘jeden z nich’ a adnominální dat. (škřehot zubóm). Užívá se jednoduchý zápor (nesmucujte se ani vem buď protivno ani sě divte), nereálný (tj. nejistý, ještě neuskutečněný, předpokládaný) děj se důsledně vyjadřuje kondicionálem (Neviz’u, by kto vás pravú i svirchovanú žádost k nebesóm jměl). ↗Voluntativní modalita se vyjadřuje konstrukcí dat. (+ spona) + inf. (mněť jest s tohoto světa sníti, tj. musím z tohoto světa odejít); viz ↗dativ s infinitivem. Ve 13. stol. se objevují z něm. přejatá slovesa musiti a drbiti. Už na prvních překladatelských pokusech z lat. se zdokonalovala a tříbila souvětná syntax, neboť zde byl největší rozpor mezi latinou, jazykem s dlouhou literární tradicí, a č., jazykem do té doby pouze mluveným. Dochované překladatelské pokusy svědčí o tom, že do konce 13. stol. se č. syntakticky zdokonalila.

6 Slovní zásoba

Slovní zásobu lze na základě písemných dokladů rekonstruovat jen v některých významových okruzích. Náboženská terminologie byla pod silným vlivem staroslověnským a jeho výsledky uchovává dodnes (viz ↗vliv staroslověnštiny na češtinu): běs, blahoslaviti, div, hospodin, hřiech, chrám, káti sě, modliti sě, otpustiti, pop, spasenie apod., řecko‑latinského původu jsou náboženské termíny jako anjel, apoštol, latinského biřmovati, kostel, páteř a kalky jako svědomie, prvorodilý. Něm. prostřednictvím do č. pronikla slova fara, kalich, klášter, žalm apod. (původu jsou lat. nebo řeckého); něm. původ má slovo břítov (něm. Frithof). Potřeba abstraktních pojmenování byla uspokojována samostatným odvozováním; dějová jména nejčastěji suf. ‑nie‑/‑tie‑ (pokánie, vzkřiešenie), názvy vlastností suf. ‑(en)stvie‑ (blahoslavenstvie).

Civilizační vrstva slovní zásoby obráží pokročilejší feudální formy, které byly k nám zprostředkovány německy mluvícími zeměmi. Proto to jsou slova něm. původu: oř, turnaj, rytieř, říšě, šlechta, plac, rynk, rada, rychtář, … Existovala už rozvitá právní terminologie. Starého původu jsou např. termíny jistina ‘nepochybná věc’, křivda, krádež, poprava ‘napravení křivdy’, právo, zákon, vina.

Ojediněle jsou doloženy prvky terminologie botanické: divizna, jmelo, kopytník, netřesk, psoser, slunečnice, ščrbák, volový jazyk, žabie črěvce. Asi 100 doložených názvů domácích rostlin jsou nejčastěji názvy vzniklé derivací, řidčeji názvy dvouslovné a víceslovné, vzácněji kompozita.

O vývoji vlastních jmen viz ↗oficiální osobní jméno, ↗hypokoristikum, ↗přezdívka, ↗vlastní jméno místní, ↗pomístní jméno.