1. V tradičních mluvnicích vyjádření vzájemného vztahu ↗aktantů slovesného děje; v č. se k tomu užívá sloves s reflexivním klitikem se/si; viz ↗reflexivní sloveso. Recipročně pojaté aktanty se pak vyjadřují jako koordinované členy podmětu n. podmět plurálový (jehož elementy jsou ve vztahu reciprocity); viz ↗koordinace. Typický příklad:

V některých bohemistických koncepcích se zvratné se/si v recipročních konstrukcích nepokládá za větný člen: ✍Havránek (1928) mluví o slovesech „plurálově reflexivních“; za slovotvorný formant sloužící dokonce jako jeden z prostředků „upozaďování jednoho z koordinovaných agentů“ pokládá se/si v těchto konstrukcích ✍SČ (1998). Jiní autoři (např. Šmilauer v ✍NS, 1947; ✍Kopečný, 1954) se/si chápou jako větný člen, tedy jako krátký/klitický tvar reflexivního zájmena. ✍MČ 3 (1987) pokládá reciprokum za syntaktickou konstrukci, ale popisuje větu (a) Jiří a Eva se rozešli jako větu, kde „komplement chybí“, zatímco o větě (b) Petr a Vláďa se honili tvrdí, že je v ní přítomen „valenční reflexivní komponent“. ✍Panevová (1999), ✍Panevová (2007) vidí úplnou reciproční (i valenční) konstrukci v (a) i v (b), protože obě mají „vzájemnostní“ interpretaci: (a') ‘Jiří se rozešel s Evou (a zároveň) se Eva rozešla s Jiřím’; (b') ‘Petr honí Vláďu (a zároveň) Vláďa honí Petra’. Jak ukazují výše zmíněné interpretace, je rozhodnutí, zda v recipročních konstrukcích je se/si zájmeno n. částice stejně obtížné jako u se/si nerecipročního; viz také ↗reflexivní sloveso. Liší se v tom, že reciprokalizace je vždy syntaktickou operací nad (převážně) valenčními členy konstrukce reciprokalizaci podrobované. Podílí se na ní ovšem lexikální a slovotvorní činitelé dotčeného slovesa.

Slovesa (A) jsou některá ↗reflexiva tantum (inherentně reflexivní) jako prát se, hádat se, loučit se, setkat se, podobat se, jiná nikoli (zápasit, sousedit); jejich vlastnost reciprocity se však týká jejich lexikální charakteristiky, která se může projevit recipročně (c) i nerecipročně (d): (c) Matka a dcera se hádají kvůli dceřině nedochvilnosti; (d) Matka se hádá s dcerou kvůli její nedochvilnosti. Do třídy (B) patří slovesa, která jsou protějškem odvozených reflexiv, kde přidáním formantu se/si vzniká nové sloveso (nová položka ve slovníku) se silnou reciproční potencialitou (líbat se, potkat se, objímat se, navštěvovat se, obviňovat se); stejně jako slovesa z (A) mohou být užita recipročně (e) n. nerecipročně (f): (e) Jan a Olga se líbají; (f) Jan se líbá s Olgou rád. Užití těchto sloves vně recipročního potenciálu je méně pravděpodobné, ale strukturálně jsou k dispozici: (g) Jan se obviňuje z nevědomosti (= sebe); (h) Jan a Olga se líbají každý na svou podobiznu (nereciproční). Do zbytkové třídy (C) patří slovesa, která mohou být příležitostně recipročně užita, ale reciprocitu ve svém významu neimplikují (fotografovat, popisovat, žárlit, přemýšlet a mnoho dalších). Slovesa z tříd A a B (u B jde zpravidla o jejich reflexivní podobu) implikují účast druhého účastníka na stejném ději jenom v neaktivní podobě. U sloves dějových je tento kontrast zřejmý: Matka objímá své dítě → Dítě je objímáno matkou; Dítě objímá matku → Matka je objímána dítětem; Matka a dítě se objímají → *Matka a dítě jsou objímány. U nedějových sloves z tříd A a B se rozdíl oproti typu C jeví jako rozdíl v hierarchizaci aktantů (ve větě Předmět X se podobá předmětu Y je situace hierarchizována z hlediska pohledu na X, zatímco ve větě Předměty X a Y se sobě podobají jde o pohled na X a Y jako na rovnoprávné předměty. Slovesa z kategorie C takovou implikaci jako A a B nesdílejí; jejich reciproční užití je spíše neobvyklé, proto bývají doplněna výrazy vzájemně, navzájem apod. (Jana a Pavla se (navzájem) fotografují, Sourozenci se vzájemně popisují).

R. je v ✍Panevová (2007), ✍Panevová & Mikulová (2007) hodnocena jako vlastnost aktantů sloves vstoupit do takového vztahu vzájemnosti, že mohou být na rovině gramatické stavby vyjádřeny koordinací subjektů n. subjektem plurálovým spolu se slabou formou zájmen se/si: Jan a Marie se líbali v parku; Milenci se líbali v parku. Aktanty musí přitom splňovat jisté sémantické podmínky (oba se stejně „aktivně“ podílejí na ději, jsou sémanticky homogenní a oba jsou buď kontextově zapojené, n. kontextově nezapojené; na otázku S kým se včera seznámil Jirka? lze odpovědět (h), kde Jirka je kontextově zapojen, Marie nikoli, nelze však odpovědět (i): (h) Jirka se včera seznámil s Marií, (i) Jirka a Marie se včera seznámili. Do vztahu r. vstupují i jiné aktanty než (podle ↗FGP) Konatel a Patiens, např. v (aa) je to Konatel a Adresát: (aa) Jarda a Marie/Snoubenci si slíbili věrnost → Jarda Marii slíbil věrnost (a zároveň) Marie Jardovi slíbila věrnost. Vzhledem k víceznačnosti struktur se se/si se pro zjednoznačnění používá příslovcí n. předložkových výrazů spolu, navzájem, mezi sebou, srov.: Šlechtici se často ženili mezi sebou; Učitel a student spolu rozmlouvali na chodbě. O reciprocitě u pasiva, u deverbativních substantiv a u konstrukcí, kde se na reciprocitě nepodílí 1. aktant (Konatel), viz ✍Panevová (2007); ✍Kolářová (2010) (Dohoda byla uzavřena mezi Francií a Belgií; Po výměně názorů mezi poslanci následovaly interpelace; Jan seznámil mého bratra a jistou dívku).

Viz též ↗reflexivní sloveso, ↗reflexivní forma slovesná.

2. Zatímco mnoho jaz. (včetně č.) vyjadřuje r. určitým „parazitováním“ na reflexivním systému, jsou jaz., které takový systém nevyužívají. Podle ✍Nedjalkovovy (2007) typologicky koncipované studie existují tři velké skupiny homonymie v morfologii vyjadřující r.: vedle homonymie s reflexivním systémem je typologicky běžná i homonymie s komitativem na jedné straně a s morfologickým vyjádřením iterativity na straně druhé. Jiné jazyky – bantu, chukchi a mnoho dalších – mají pro vyjádření r. speciální, s ničím jiným nesynkretické morfologické vyjádření, viz následující příklad ze svahilštiny (cit. podle Maslova, kap. 6, v ✍Nedjalkovovi, 2007):

Jiné jaz. využívají více systémů najednou, a taková se zdá být jak angl., tak č. Explicitně vyjádřenou r. tak samozřejmě najdeme i v následujících příkladech, ať už s reflexivitou (4a) nebo bez ní (3), (4b). Kurzívou je označen reciprokál, tedy element vyjadřující v dané větě reciprocitu:

Aby reciproční analýza odpovídala významu, musí zajistit, že reciprokál splňuje dvě podmínky: za prvé, musí být anaforický se subjektovým plurálovým antecedentem. (4a) má reflexivní interpretaci chybějící (4b): (a) má i čtení, kdy každý fotbalista Viktorky Žižkov nenávidí sám sebe (v tomto smyslu pak lze mluvit o „parazitnosti“ recipročního čtení na reflexivním). Čistě reciproční interpretace (a příklad (4b)) přesně tuto možnost nepřipouští, tedy r. musí specifikovat víc než jen reflexivitu (a plurálový subjekt) – a to vztah mezi elementy v plurálovém subjektu: a to je i druhá nezbytná podmínka pro r.

Tyto dvě podmínky mohou být analyticky naplněny různým způsobem; klasicky se uvažuje o dvou analýzách, tzv. doubly anaphoric approach to reciprocals (DA‑analýza) na jedné straně a argument reducer analysis (R‑analýza) na straně druhé; viz ✍Dotlačil (2010).

(a) DA‑analýza předpokládá, že reciprokál je dvojitě anaforický, a to jednak k plurálovému argumentu a jednak k členům plurálového argumentu. Mezi proponenty této analýzy patří ✍Heim(ová) & Lasnik (1991a), ✍Heim(ová) & Lasnik (1991b), ✍Roberts (1991), ✍Schwarzchild (1996) a ✍Beck (2001). Větu (5) tedy analyzuje DA‑analýza de facto jako ‘každý (ze skupiny) Morris a Hilary osušil toho druhého (ze skupiny) Morris a Hilary’.

Technicky (podle ✍Dotlačila, 2010, který částečně modifikuje ✍Becka, 2001), je each other generalizovaný kvantifikátor se dvěma proměnnými – range argumentem a contrast argumentem. Předpokládáme‑li např., že range argument specifikuje skupinu studentů a contrast argument jednoho studenta – Angeliku, pak each other znamená ‘všichni studenti kromě Angeliky’ – což je de facto význam the others. ✍Dotlačil & Nilsen (2008) se snaží rozšířit tuto analýzu i na další případy r., jako Each soccer player hated the others ‘Každý hráč nenáviděl ty druhé (hráče)’.

(b) R‑analýza předpokládá, že reciprocitou dochází k redukci argumentů v argumentové struktuře – podobně jako u reflexiv. Redukcí argumentů se v tomto smyslu rozumí fakt, že z běžných tranzitivních konstrukcí se reflexivizací stávají konstrukce intranzitivní – jak dokazuje subjektová shoda v ergativních jaz. a/n. nemožnost modifikovat (v jistém smyslu) tranzitivní konstrukci akuz. doplněním (5); viz ↗depiktivum a ↗small clause. Jinými slovy, podle této analýzy se není reflexivní zájmeno (tj. neplatí, že se je totéž jako sebe, jen je navíc ještě klitikum), ale jde o spíš částici redukující počet argumentů (✍Havránek, 1928; ✍Kopečný, 1954; ✍Oliva, 2001; ✍Medová, 2009). (Mystickou zůstává nemožnost modifikovat čistě reflexivní transitivní konstrukci nominativní depikcí (6c).)

Tento test ukazuje, že reflexivní konstrukce s reflexivním klitikem se tvoří intranzitivní konstrukci – a stejný je i výsledek u recipročních konstrukcí se se v příkladech (7) a (8). Jinými slovy: i reciproční konstrukce se se se chovají jako konstrukce intranzitivní:

Z hlediska R‑analýzy je reflexivita takový stav světa, v němž je tentýž argument přítomen v jednom vztahu dvakrát. R., na druhou stranu, znamená, že je v jednom vztahu dvakrát přítomna část argumentu. Která část to je, závisí na typu vztahu. Pro each other musí platit, že každá část plurálového subjektového argumentu je ve vztahu ke každé další části argumentu, kromě vztahu mezi identickými částmi. Tedy pro větu (5) musí platit, že Morris osušil Hilary a Hilary osušila Morrise, ale ne Morris Morrise a Hilary Hilary. Technicky je toho dosaženo QR posunem reciprokálu, jak ukazuje struktura (9):

Detaily R‑analýzy jsou k dohledání u jejích proponentů, tj. ✍Dalrymple(ová) & Makoto ad. (1998) a ✍Sabato & Winter (2014).

Viz také ↗reflexivní sloveso, ↗zvratné zájmeno.