↗Varieta jazyka, jejíž podoba a užití jsou podmíněny ↗komunikační situací, resp. typem komunikační situace. Angl. termín register (a jeho počeštěná podoba registr) se užívá převážně v anglofonní (britské, severoamerické a australské) ↗stylistice a ↗sociolingvistice, v návaznosti na práce zakladatele systemické funkční lingvistiky M. A. K. Hallidaye (viz ↗funkční gramatika). V č. kontextu odpovídají způsobu užívání tohoto pojmu nejčastěji pojmy ↗funkční styl n. ↗objektivní styl.

Halliday, na něhož autoři pracující s pojmem r. v uvedeném smyslu zpravidla navazují, rozlišuje variety jazyka na dva základní typy: (1) na variety podle uživatelů/mluvčích – v tom smyslu, že každý mluvčí užívá jednu takovou varietu a užívá ji stále; (2) na variety podle úzu – v tom smyslu, že každý mluvčí ovládá řadu těchto variet a při různých příležitostech volí mezi nimi. Varietami prvního druhu jsou ↗dialekty, jež Halliday dále rozlišuje na variety podle teritoriálního původu mluvčího, tj. ↗tradiční teritoriální dialekty, a na variety podle sociálního původu mluvčího, tj. na sociální dialekty či ↗sociolekty. Varietami podle úzu, přesněji podle komunikační situace a funkce, kterou v ní jaz. plní, jsou právě r. (✍Halliday, 1968). Vztah mezi r., resp. jeho prostředky, a komunikační situací se chápe jako funkční: myslí se tím, že určité složky komunikační situace, např. téma n. sociální role účastníků komunikace, podmiňují užití odpovídajících jaz. prostředků. Funkce zde na rozdíl od pojetí pražské funkční stylistiky není chápána teleologicky, tj. není spojována pouze se zaměřením na účel či cíl komunikace, ani zde není počet funkcí omezen na základní funkce jazyka či promluvy, jako je tomu v Jakobsonově modelu. V hallidayovské tradici je funkce vztahem mezi složkami komunikační situace a jaz. prostředky, které s těmito složkami korelují. Za funkční jsou považovány všechny aspekty komunikační situace, které jsou relevantní pro výběr jaz. prostředků (srov. ✍Mrázková, 2014).

Pojem r. není, a to ani ve výše  uvedených odborných tradicích, užíván zcela jednotně. Pojetí osciluje jednak podle toho, zda je r. chápán jako repertoár prostředků ze všech rovin jazyka, včetně např. prozodie či parajazykových prostředků, n. je omezen na soupis specifických, zpravidla lexikálních prostředků (termínů či slangismů), jednak podle toho, zda je aplikován na všechny oblasti užívání jazyka, n. je vyhrazen pro marginální, úzce specifické či dokonce zjednodušené variety jazyka. Naposled uvedené pojetí má kořeny v lingvistické antropologii, kde se od 60. let 20. stol. objevuje právě v souvislosti se specifickými varietami: Ferguson uvedl do lingvistiky pojmy jako ↗baby talk (✍Ferguson, 1964) a ↗foreigner talk (✍Ferguson, 1996) pro r., jež jsou popsány v mnoha jaz. a jsou pojímány jako specifické subsystémy daného jazyka, které se v mnohém liší od „centrálního“ systému tohoto jazyka a naopak vykazují společné rysy napříč různými, i navzájem nepříbuznými jazyky (✍Ferguson, 1964). V kvantitativní či variační sociolingvistice je r. někdy ztotožňován se ↗sociolektem, definovaným často jako speciální slovní zásoba specifické, zpravidla profesní či zájmové skupiny.

Hallidayovo pojetí r. počítá jak s prostředky ze všech rovin jazyka, tak s tím, že veškerý úzus určitého jazyka je tvořen registry, tedy, že každou promluvu můžeme charakterizovat nějakým r. Např. ✍Biber & Conrad(ová) (2009) v učebnici stylistiky, hlásící se k tradici systemické funkční lingvistiky, označují za nejzákladnější r. lidské řeči r. rozhovoru (conversation). R. mohou být přitom rozlišovány na různém stupni obecnosti: Biber & Conrad(ová) rozlišují r. obecné (např. r. veřejného projevu) a speciální (r. politického projevu, vědecké přednášky …), konstatují přitom, že neexistuje jedna správná rovina, na níž je náležité r. identifikovat, záleží vždy na analytikovi, na jaké rovině obecnosti se rozhodne pracovat. Jako r. jsou označovány soubory jazykových charakteristik běžných žánrů: komentování sportovního utkání, přednášky, kázání; ✍Halliday (1985) mluví o r. mluveném a psaném.

Pokud je r. vlastností každé promluvy, mělo by být také možné modelovat jazyk jako soubor registrů podobně, jako si jej lze představit jako soubor teritoriálních dialektů. Mnohost r., otázka diskrétnosti a platnosti jejich hranic byla ovšem některými lingvisty vnímána jako překážka ztěžující takovou modelaci jazyka. Mnohost a proměnlivost r. coby situačně podmíněných variet je ovšem pochopitelná a např. podle ✍Bibera & Conrad(ové) (2009) nepředstavuje neřešitelný teoretický problém: rozdíly v r. mohou být chápány jako kontinuum variací, podobně jako jsou nahlíženy i rozdíly dialektů. Lingvistický antropolog ✍Agha (2004) komentuje ohraničenost a způsob existence r. s důrazem na neustálý proces jejich přeskupování: „Jakýkoliv r. existuje jako ohraničený předmět pouze do míry dané sociohistorickými procesy ‚enregistrace‘ (enregistration), procesy, jimiž se formy a hodnoty r. stávají pro dané jazykové společenství rozlišitelnými od zbytku jazyka (…). Z této procesuální perspektivy by mělo být zřejmé, že starosti o diskrétnost hranic r. jsou neplodné a nemístné, neboť v každé společnosti existují sociálněsémiotické procesy, jimiž mohou být různé hranice a omezení spojené s r. pravidelnými způsoby nově stanoveny.“

Agha svým důrazem na procesuálnost souzní s dynamickým pojetím r., které se v současnosti u autorů pracujících s tímto pojmem prosazuje, a to nejen při popisu vznikání a proměn r., jak to činí Agha v citovaném textu, ale procesuálnost se uplatňuje i v synchronním ohledu: r. u části autorů není chápán staticky jako soubor jaz. prostředků, ale jako to, co s nimi mluvčí dělají. Cestu k tomuto pojetí ukazuje opět sám ✍Halliday (1968), když říká, že kategorii r. potřebujeme proto, abychom mohli „vysvětlit, co lidé dělají se svým jazykem“. Na rozdíl od Aghy a jiných současných lingvistů (srov. níže) upozorňuje Halliday na aktivnost výběru jazykových prostředků především proto, aby odlišil r. od ↗dialektů a ↗sociolektů, jejichž užívání není věcí aktivního výběru, vědomého nakládání s jazykem. Aktivní, procesuální pojímání r. u části současných autorů spočívá v definici r. jako druhu (nejen) jazykového jednání. Např. ✍Slančová (2007) mluví o komunikačním r. a definuje jej jako „sociálně podmíněné konvencionalizované jazykové a parajazykové jednání“.

V č. stylistice a lingvistice obecně není pojem r. příliš užíván, výjimku představuje několik prací Čmejrkové (např. ✍Čmejrková, 2013), větší uplatnění nachází ve slovenské stylistice, především v pracích Slančové (např. ✍Slančová, 1999) a jejích žáků (např. ✍Slančová & Zajacová, 2007). Důvod, proč r. v č. stylistice nezdomácněl, je nasnadě: variantnost jaz. prostředků, jež závisí na typu komunikační situace, je v tradici č. funkční stylistiky chápána jako ↗styl, přesněji ↗objektivní styl n. ↗funkční styl. Naopak v britské či šířeji anglofonní tradici je běžné užší pojetí stylu, styl je spojován především či výhradně s uměleckou literaturou; např. podle výše citovaných ✍Bibera & Conrad(ové) (2009) „stylové rysy nejsou funkčně motivovány, spíše odrážejí estetické preference jednotlivých autorů či historických období“. Vedle přibližného ztotožnění r. s objektivním stylem existuje ještě možnost chápat r. naopak jako pojem ke stylu komplementární, totiž jako funkční jazyk ve smyslu původní Havránkovy ideje funkčních jazyků a funkčních stylů: „Rozdíl mezi funkčním jazykem a funkčním stylem je v tom, že funkční styl je určen konkrétním cílem každého jazykového projevu; jde o funkci projevu jazykového (neboli mluvy, „parole“), kdežto funkční jazyk je určen obecným účelem normovaného souboru jazykových prostředků, je funkcí jazyka („langue“)“ (✍Havránek, 1932:69). Na inspirativní souvislost mezi Havránkem později opuštěnou myšlenkou funkčních jazyků a r. upozorňuje ✍Bosák (1995).