Termín do strukturní lingvistiky převzatý z matematiky. Pojetí r. v lingvistice se však částečně odpoutalo od svého původního ryze formálního významu a r. jaz. struktur se stala centrální spojnicí mezi de Saussurovými pojmy ↗langue a ↗parole, tedy mezi systémem jaz., tj. jeho pravidly a zákonitostmi (langue) na straně jedné, a užíváním jaz. (parole) na straně druhé; např. ✍Coseriu (1988). Při de saussurovském pohledu na jaz. totiž vyvstává zdánlivý rozpor mezi langue, který je nutno pokládat za konečný a omezený (neboť jinak by jej mluvčí jaz. nikdy nebyli schopni obsáhnout, tj. nebyli by skutečnými mluvčími jaz.), a neomezeností rozsahu parole. Aplikováno např. na syntax, je tento rozpor dán především neomezeností počtu (např. č.) vět v parole: je zřejmé, že přes omezenost syntaktických prostředků češtiny neexistuje žádné omezení počtu českých vět (je jich potenciálně nekonečně mnoho). To platí především proto, že žádná skutečně existující č. věta sice nemůže být (co do délky) „aktuálně“ nekonečná, ale také neexistuje žádné omezení na její délku: vždy je možno vytvořit větu alespoň o jedno slovo delší. Tento rozpor mezi konečností množiny prostředků a nekonečností množiny struktur, které mohou být těmito prostředky uchopeny (buď vytvářeny – při aktu mluvení n. psaní, n. analyzovány – při aktu porozumění), řeší z hlediska de saussurovské lingvistiky právě r. Z hlediska Chomského ↗TGG (a obecněji formální lingvistiky) r. v jádru znamená použití pravidla na strukturu vytvořenou tímtéž pravidlem. Při pohledu na jaz. z hlediska vytváření struktur princip r. demonstrují příklady (1)–(3):

(1) Nominální skupinu (NS) pes na vodítku lze rozšířit o adj. černý pomocí pravidla, které lze nazvat „rozšířeni NS o adj.“, na skupinu černý pes na vodítku. Na takto vzniklou skupinu je možné znovu aplikovat totéž pravidlo (tj. „rozšíření NS o adj.“) a dostat např. velký černý pes na vodítku. Na tuto novou skupinu lze ovšem i dále aplikovat totéž pravidlo a získat tak třeba smutný velký černý pes na vodítku a může se tak pokračovat dále, v principu bez omezení: přítulný smutný velký černý pes na vodítku – uslintaný přítulný smutný velký černý pes na vodítku… Jedná se tu o levostrannou r., neboť „nové“ adj. bylo přidáváno na levou stranu výrazu.

(2) Důležitá je r. větná, tj. rozšíření věty vložením věty nové: Obecní úřad vyplatí 50 korun každému občanovi – Obecní úřad vyplatí 50 korun každému občanovi, který udá tuláka – Obecní úřad vyplatí 50 korun každému občanovi, který udá tuláka, jenž povalil sochu – Obecní úřad vyplatí 50 korun každému občanovi, který udá tuláka, jenž povalil sochu, která zdobila sloup – Obecní úřad vyplatí 50 korun každému občanovi, který udá tuláka, jenž povalil sochu, která zdobila sloup, jenž stojí na mostě – Obecní úřad vyplatí 50 korun každému občanovi, který udá tuláka, jenž povalil sochu, která zdobila sloup, jenž stojí na mostě, který leží na cestě. Jedná se tu o pravostrannou r.: „nová“ věta byla vždy vkládána na pravou stranu (pravý konec) věty předchozí.

(3) Obecně známý příklad má ukázat, že v jaz. je rozdíl mezi rekurzivním pravidlem (jakožto součástí langue) a reálnými možnostmi jeho užití (v parole). Z dvojice vět Obecní úřad každému občanovi vyplatí 50 korun a Obecní úřad každému občanovi, který toho tuláka udá, vyplatí 50 korun lze přirozeným způsobem odvodit pravidlo langue, že lze „nové, rozšiřující“ elementy vkládat nejen na strany (konce) jednotky původní, ale i do jejího středu; jde o středovou r. Toto pravidlo je možné použít rekurzivně a dostat např. větu Obecní úřad každému občanovi, který toho tuláka, jenž onu sochu povalil, udá, vyplatí 50 korun, a podle příkladů v (2) by tedy bylo možné očekávat, že je možné takové rozšiřování vět provádět bez omezení – v pravidlech jaz. zřejmě není nic, co by to znemožňovalo. Přesto však je věta Obecní úřad každému občanovi, který toho tuláka, jenž onu sochu, která sloup, jenž na mostě, který na cestě stojí, leží, zdobila, povalil, udá, vyplatí 50 korun v rámci parole přinejmenším pro č. zcela nepřijatelná – nikoli (jen) z důvodů stylových, ale především proto, že je nesrozumitelná – a to i přesto, že je v naprostém souladu s pravidly langue. R. je tak přímým dokladem/důkazem pro to, že je nutně potřeba činit rozdíl mezi langue a parole.