Neohebný výraz ↗synsémantické povahy, který je umístěn přímo před větným členem, na nějž se vztahuje, tj. přímo před fokalizovanou frází (viz ↗fokus), s níž tvoří jeden konstituent: O děti se starala jen matka → ‘Otec se o ně nestaral’ („otec“ a „matka“ jsou prototypickým relačním párem v rámci kategorie „rodiče“, jež s „děti“ tvoří prototypický relační pár v rámci kategorie „rodina“). V.č. ale také může pouze identifikovat skopus operátoru, který obsahuje fokalizovanou frázi: Petr mu jen představil svou ženu. Jde o výrazy jako právě, přímo, zrovna, především, obzvlášť, alespoň/aspoň, přinejmenším, jen, pouze, toliko, i, také, též apod., které lze chápat jako částice senzitivní na ↗aktuální členění, typicky jako focus sensitive particles či jako rematizátory. Implikace odvozené při jejich užití z výpovědi představují její pravdivostní podmínky. Užitím v.č. před fokalizovanou frází se ve vztahu k propozičnímu obsahu (1) omezuje restriktory: jen (přízvučně jenom, s důrazem jen a jen), pouze, výhradně, jedině, arch. toliko) n. (2) rozšiřuje aditory: také, hov. taky, kniž. (tak)též, rovněž; (dokonce) i, ani aj.) platnost výpovědi bez fráze s v.č., resp. se jejich užitím takový člen spolu s kontrastivním přízvukem akcentuje a vytýká do protikladu ke zbytku výpovědi, tj. představuje kontrastivní fokus. Aditivní částice i restriktory sdílejí s intenzifikačními částicemi „gradaci“ či omezení, a proto se někdy zaměňují: ✍Čermák (2008) např. částice především, právě, aspoň aj. chápe jako částice intenzifikační. Od ↗intenzifikačních částic se v.č. nicméně funkčně liší tím, že nejde o intenzitu vlastnosti, okolnosti či stavu, ale že fokalizační frází dochází k rozšíření n. omezení platnosti propozice. Formálně se od intenzifikačních částic liší tím, že se vztahují také na nominální n. prepozicionální fráze, tj. mohou se vztahovat také na substantivum. Viz také ↗aktuální členění větné.

V.č. jsou spolu s vytčeným výrazem součástí větného členu, takže jejich přesun ve větě je možný jedině spolu s ostatními výrazy uvedeného větného členu: Jen naivní člověk by tomu mohl uvěřit → Tomu by mohl uvěřit jen naivní člověk. Také v odpovědích na otázky se v.č. mohou objevit jedině s vytčeným výrazem: A: Přišel tam nakonec někdo? – B: Jen Pavel. To, který výraz je v rozvitém větném členu vytčen a jaký charakter bude implikace mít, záleží na ↗aktuálním členění větném, tedy na postavení ↗intonačního centra, segmentaci (/) a kontextu. Tak se význam Na koncert přišla jen moje 'matka posouvá spolu s kontrastivním přízvukem, tj. Na koncert přišla jen moje MATKA (‘Otec nepřišel’, popř. ‘Ostatní členové rodiny nepřišli’); Na koncert přišla jen MOJE / matka (‘Matky ostatních nepřišly’); Na koncert přišla JEN(OM) / moje matka (’Nikdo jiný nepřišel’, podle kontextu se konkretizuje, zda to platí absolutně, n. se to vztahuje na příslušníky nejbližší rodiny, příbuzné, blízké lidi).

Spolu s v.č. se někdy pojednávají i tzv. temporální částice už, teprv(e), ještě n. až, které ve spojení s příslovečným určením času omezují n. rozšiřují platnost výpovědi ve smyslu časovém a implikují pravdivostní podmínky výpovědi: Z lázní přijela už ve čtvrtek (a nikoli – jak bylo plánováno – teprve v pátek), Z lázní přijela teprve/až ve čtvrtek (a nikoli – jak slíbila – už ve středu), Budeme tam ještě zítra (a nikoli – jak se plánovalo – jen do dneška). Viz také ↗částice.