Řečový úsek, v jehož průběhu nebyl jeden mluvčí vystřídán druhým (viz ↗střídání (replik) mluvčích v rozhovoru); nepřetržitý příspěvek jednoho mluvčího k rozhovoru.

Termín replika, užívaný v analýzách rozhovorů, navazuje na tradici ↗Pražské školy, zejm. na ✍Mukařovského (1940). Mukařovský pracuje s tímto pojmem jako s něčím samozřejmým, nevymezuje ho, lze však usuzovat, že r. je pro něj v zásadě základní jednotka dialogu (mluví např. o rozvržení dialogu v repliky, o hranicích r., o sousedních r., o navazování r. apod.). Je si vědom i toho, že r. může být neverbální jednání (provedení nějakého úkonu), nicméně jeho výklad o r. je determinován tím, že ho r. zajímá pouze v literárním dialogu. Definice r. ve Slovníku literární teorie (1984), jež rozlišuje r. v jazykovědné stylistice a v teorii dramatu, vychází v obou případech z francouzského slovesa répliquer – odpovídat. R. je v souladu s tím definována jako projev „reagující a navazující zpravidla na předchozí“. Protože se v této definici nepočítá s r. úvodními, iniciačními, postranními, ani s přerušováním mluvčích či s ↗překryvy replik, nelze ji užívat pro analýzu přirozených, neinscenovaných rozhovorů; např. v následujícím úryvku z interakce tří osob neodpovídá Mariina promluva výše uvedené definici r.:

Pro potřeby analýzy rozhovorů je proto třeba definovat r. jinak. ↗Konverzační analýzu zajímají r. primárně v souvislosti s problémem vystřídání mluvčích (viz i naši definici výše). Zabývá se proto detailně „jazykovým substrátem“ r., jejich jazykovou výstavbou, neboť ta umožňuje mluvčím anticipovat místo, kde se mohou (ale nemusí) vystřídat. Stavební aspekty r. se vystihují pojmem repliková konstrukční jednotka (turn-constructional unit), který byl zaveden ✍Sacksem & Schegloffem ad. (1974) a patří k ústředním pojmům konverzační analýzy. R.k.j. je v zásadě každý řečový úsek, na jehož konci je místo relevantní pro vystřídání mluvčích. Tuto jednotku autoři vymezili především syntakticko‑významově: r.k.j. může být slovo, slovní konstrukce, klauze, věta, souvětí (např. Co?; Co chceš?; Co chceš k večeři?; Co chceš zítra k večeři, až tu nebudu?; Rizoto.; Rizoto se žampióny. aj.). Klíčovou vlastností r.k.j. je její ↗projektivita, jež umožňuje plynulé střídání mluvčích v rozhovoru (z uvedených příkladů je přitom patrné, že důležitou roli při projektování místa relevantního pro vystřídání mluvčích hraje i prozódie, příp. neverbální prostředky, jako jsou gesta, tělesný postoj, pohled očí apod.). Důležité je, že podle ✍Sackse & Schegloffa ad. (1974) je mluvčí oprávněn k užití pouze jedné r.k.j., protože s jejím ukončením dospěje k místu relevantnímu pro vystřídání mluvčích, kde některý z dosavadních posluchačů může (i když nemusí) podle pravidel ↗střídání mluvčích repliku převzít. Potíž s touto konceptualizací však spočívá v tom, že mluvčí běžně mluví delší dobu a jejich r. se mohou skládat z několika vět, resp. výpovědí, např. když vyprávějí příběh, vtip, argumentují, vysvětlují, popisují apod. V takovém případě mají k dispozici pragmatické, prozodické a neverbální prostředky k tomu, aby místo relevantní k vystřídání mluvčích bylo vyprojektováno až po několika výpovědích, až po vyřčení pointy vtipu, ukončení argumentace, vysvětlení, popisu apod. Co však v takovém případě pokládat za r.k.j.? (Srov. k problémům s vymezením r.k.j. zejm. ✍Houtkoop(ová) & Mazeland, 1985; ✍Selting(ová), 2000; ✍Ford(ová), 2004.) Na jedné straně je zřejmé, že mluvčí chtějí pokud možno bez přerušení dospět k pointě svého příběhu, vtipu či argumentace, na druhé straně je zřejmé, že syntakticko‑významové celky, z nichž je jejich r. vystavěna, umožňují posluchačům určité vstupy do jejich r., jež nemusí být chápány jako přerušení vyprávění, popisování, argumentace aj., např. přitakání pomocí tzv. ↗kontinuátorů, iniciování ↗opravy, položení doplňující otázky apod. V takovém případě se vyprávění, argumentace, vysvětlení, popisování aj. vlastně rozpadne do několika r. Celkově lze tedy říci, že vztah r. a r.k.j. je následující: jedna r. může být tvořena jednou r.k.j., r. však může být tvořena i neúplnou, přerušenou r.k.j. (např.: Alena: zato on se dostal na // Běta: prosím tě už mi to neříkej, už jsem to dneska slyšela stokrát!), a jedna r.k.j. může být rozložena do několika r. (v případě, že je přerušena a po přerušení dokončena, např.: když Alena, navazujíc na přerušenou výpověď v přechozím příkladě, dodá: na medinu v Praze!); jedna r. může být také tvořena několika r.k.j., a to zejm. díky třetímu pravidlu ↗střídání (replik) mluvčích v rozhovoru.

V souvislosti s pojmem r. se pozornost věnuje nejen pojmu r.k.j., ale i pojmu pozice. Tímto pojmem se vystihuje významová stránka r., které jsou stavebními prvky organizačních forem rozhovoru (např. ↗párové sekvence n. ↗presekvence). Např. párová sekvence se typicky skládá ze dvou r. (tj. „dvou nepřetržitých příspěvků dvou mluvčích k rozhovoru“), které jsou významově specifikovány (např. jako žádost – vyhovění žádosti). V první r. je tedy uvedena žádost, v druhé je přijata. Protože však mezi takto významově specifikované r. mohou být v  rozhovorech vloženy další r. a žádost tak může být přijata např. až ve čtvrté r. (ale např. i v dvacáté atd.), mluví ✍Schegloff (1988) v případě významově specifikovaných r. o pozicích. V konkrétní analýze umožňuje toto rozlišení konstatovat např. toto: nahraný rozhovor obsahuje 31 r., přičemž první pozice párové sekvence se vyskytla v 5. r. a druhá pozice v 24. r.