Větná unifikace. Infinitivní věty, které podstoupily r., postrádají některé z větných vlastností. R. infinitivů je termín generativní lingvistiky (synonymní s termínem větná unifikace // clause union), i když fenomény, které jsou signálem r., tedy fenomény, které ukazují na ztrátu větných vlastností infinitivní konstrukce, byly studovány i v tradiční jazykovědě. V germánské jazykovědě je například pozornost věnována r. v tradičnějazykovědné práci ✍Becha (1955). V č. jazykovědě se některými jevy, které úzce souvisí s r., jako je ↗šplhání klitik, zabývá ✍PMČ (1995). R. infinitivů byla do centra pozornosti generativní gramatiky přivedena ✍Rizzim (1978). V č. se r. infinitivů zabývala ✍Medová (2000), ✍Dotlačil (2004), ✍Rezac (2005), ✍Karlík & Veselovská (2009) ad.

Jako signál r. infinitivů byly v č. studovány především pozice klitik a nelokální shoda (viz dále). Další jevy, které by mohly být signálem r., jako je např. negativní shoda n. výskyt adverbií, byly v č. studovány podstatně méně, na rozdíl od jiných slovanských jaz. (viz ✍Progovac(ová), 2005).

(a) ↗Šplhání klitik: Klitika většinou nemohou opustit větu, do které patří, srov.: Řekl, že ho znám × *Řekl ho, že znám. Mnohé infinitivy povolují ovšem šplhání klitik, např. ve větě Lucie se ho rozhodla zapsat zájmeno ho je objektový argument slovesa zapsat. Fakt, že ho se objevuje v řídící větě, se chápe jako signál r. infinitivní věty, která tímto ztrácí schopnost vázat k sobě klitika. R. infinitivů je v mnoha případech vlastnost fakultativní, jak je vidno i z toho, že šplhání klitik v posledním příkladě není nutné, srov. Lucie se rozhodla zapsat ho, popř. Lucie se rozhodla ho zapsat. Pouze některá modální a fázová slovesa a pomocné sloveso budu vyžadují výhradně restrukturované infinitivy; klitika nejsou realizována v infinitivní větě: *Lucie bude psát ho.

(b) ↗Nelokální shoda: Je případ shody mezi finitním predikátem a argumentem závislé infinitivní věty. Např. ve větě Podnikatel, kterému se nechtějí platit vysoké daně, … je nominální skupina vysoké daně argument vstupující do shody s chtít, přestože je závislý na infinitivu platit. Mezi případy nelokální shody patří i ↗dlouhá pasiva, která jsou v č. ovšem marginální a pro některé mluvčí nepřijatelná, jejich výskyt je však doložen, např. Kuželové kohouty s dotahovací matkou se nedoporučují používat. V tomto případě bylo pasivizováno řídící sloveso nedoporučovat, což vedlo k tomu, že objektový argument slovesa používat se stal subjektem slovesa nedoporučovat. Dlouhé pasivum se chápe jako signál r. infinitivů, konkrétněji, neschopnost infinitivů udílet strukturní akuzativní pád. Stejné vysvětlení se používá i pro ostatní případy nelokální shody.

To, zda u infinitivů může n. nemůže dojít k r., závisí především na vlastnostech maticového slovesa, které může n. nemusí selektovat restrukturovaný infinitiv. V současné generativní lingvistice, zejména v ↗minimalismu, se vede spor o to, jestli řídící sloveso je lexikální n. funkční element.

V prvním pohledu, obhajovaném především ✍Wurmbrand(ovou) (2001), maticové sloveso obsazuje pozici V a selektuje restrukturovanou infinitivní větu, verbální frázi (VP). Kvůli této selekci restrukturovaná infinitivní věta postrádá funkční větné fráze, konkrétně vP, TP a CP. Udílení strukturního akuzativu je vázáno na přítomnost vP. Klitika okupují pozici v TP n. ve funkční hlavě umístěné mezi TP a CP (✍Lenertová, 2004). Šplhání klitik i dlouhé pasivum v restrukturovaném infinitivu je tedy důsledkem toho, že restrukturovaný infinitiv postrádá jak vP, tak TP a CP. V případě, že maticové sloveso vyžaduje jako svůj objekt infinitivní větu, ne však VP, nýbrž vP, restrukturovaný infinitiv dovoluje šplhání klitik, avšak nedovoluje dlouhé pasivum, protože vP, které udílí strukturní akuzativ, je v infinitivní větě přítomno. Taková situace je celkem běžná; viz ✍Lenertová (2004). Např. věta Nakonec se mu podařilo celou věc nastartovat, v níž infinitivní věta udílí akuzativ objektu celou věc, ačkoliv klitika mu opustila závislou větu. Musíme tedy minimálně odlišit r. infinitivů, která vede ke šplhání klitik, a r. infinitivů, která vede k nelokální shodě. Obecněji, r. není binární, ale graduální jev; viz ✍Wurmbrand(ová) (2001) na němčině, na č. byla teorie Wurmbrand(ové) aplikována u ✍Dotlačila (2004).

✍Cinque (2006) zastává na rozdíl od ✍Wurmbrand(ové) (2001) názor, že maticové sloveso, které selektuje restrukturovaný infinitiv, je funkční element. V jeho teorii (✍Cinque, 1999) obsahuje každá věta funkční fráze, které mohou být obsazeny morfémy, pomocnými slovesy n. adverbii, které vyjadřují mj. aspektové, modální a temporální vlastnosti věty. Na rozdíl od ✍Wurmbrand(ové) (2001), která předpokládá pouze tři funkční fráze ve větě, jich Cinque postuluje okolo třiceti. Slovesa, která selektují restrukturované věty, obsazují pozici hlavy v některé z těchto funkčních frází. To, jaká funkční fráze bude jakým slovesem obsazena, záleží na sémantice daného slovesa. To, že daná slovesa obsazují funkční pozice ve větné projekci a neprojektují vlastní větu, vysvětluje ✍Cinque (2006) r., tedy fakt, že maticová věta a restrukturovaná věta se, co se týče pozic klitik a shody, nechovají jako dvě nezávislé věty, ale jako věta jediná. Díky tomu, že Cinque předpokládá bohatý inventář funkčních frází, které jsou hierarchicky organizovány, a díky tomu, že každé sloveso zabírá jinou pozici, dokáže Cinque navíc stejně jako Wurmbrand(ová) vysvětlit, proč je r. graduální jev. Cinqueho teorie r. je úzce propojena s teorií ↗gramatikalizace. Gramatikalizace je v tomto pohledu důsledek toho, že lexikální sloveso, které bylo jádrem celé věty, se stalo funkčním elementem, které nemůže být jádrem věty a pouze lexikálně realizuje jednu z funkčních hlav ve funkční hierarchii. Teorie Cinqueho byla detailně aplikována na r. v č. v práci ✍Medové (2000). Viz též ↗infinitiv.