1 Tradiční mluvnice

Jeden z typů ↗vět vedlejších vztažných (relativních); typická relativní věta:

Tradiční č. mluvnice tento termín neznají. Č. termín v.v.j.h. je překladem angl. termínu headed relatives, běžně užívaného v mezinárodní jazykovědě, a postihuje se jím ta skutečnost, že v těchto větách je na jejich začátku relativum (Rel), tj. ↗vztažné zájmeno který, jenž, jaký (1) n. ↗vztažné zájmeno přivlastňovací jehož, jejíž, jejichž (1a) n. ↗vztažné zájmenné příslovce kde, kdy, jak… a před touto větou je jmenný výraz, k němuž se Rel vztahuje; je‑li Rel vztažné zájmeno, vyjadřujíc stejné rysy rodu a čísla, jaké má tento jmenný výraz, je‑li Rel vztažné zájmenné příslovce, obsahujíc stejné sémantické rysy (místo, čas…), jaké má tento výraz; říká se mu hlava. Hlava a Rel proto označují stejný denotát. Ve strukturách s v.v.j.h. je hlavou nominální výraz, jehož jádrem je podstatné jméno: [_Hlava ta/každá/nějaká/mladá dívka z vesnice]_i, [která]_i… Tím se v.v.j.h. liší od vedlejších vztažných vět s hlavou tvořenou zájmenným výrazem (zájmenem n. příslovcem) (3), tj. od ↗vět vztažných s lehkou hlavou, od ↗vztažných vět bez hlavy (4) a od vztažných vět, jejichž hlavou může být věta n. struktura větší než věta (5) i struktura různé kategorie menší než věta (5a), (5b), viz ↗neomezovací vztažná věta:

Vynechání substantiva ve jmenné hlavě se strukturou [zájmeno ‒ jméno] vede k v.v.j.h. s povrchovou strukturou (1'), (1a'):

Rozdíl mezi v.v.j.h., jejichž hlavu po vynechání jména tvoří zájmeno (1'), a podobně vypadajícími strukturami se zájmennou hlavou, které nejsou výsledkem vynechání jména (3), ukazuje ‒ vedle různých vztažných zájmen ‒ kontrast: Políbil toho/každého muže/člověka, kterého/jehož potkal × *Políbil toho/každého muže/člověka, koho potkal; viz ↗věta vztažná s lehkou hlavou.

V č. tradici se v.v.j.h. analyzují podle dvou hlavních parametrů: (i) Podle toho, jaký slovní druh vztažná věta „zastupuje“, jsou analyzovány jako věty adjektivní; (ii) podle toho, jaký větný člen vztažná věta zastupuje/vyjadřuje, jsou analyzovány jako ↗věty přívlastkové; je to odrazem toho, že tyto v.v.j.h. mají ‒ s výjimkou pozice vzhledem k hlavě ‒ distribuci jako adjektivní přívlastek: student [který je hloupý] // [hloupý] student / ^Příznak.student [hloupý] a vztažné zájmeno se ‒ s výjimkou pádu ‒ shoduje s hlavou stejně jako adjektivní přívlastek, tedy v rodě a čísle: student, kterého znám; studentka, kterou znám; přesnější dělení viz dále. O vztahu v.v.j.h. a adjektivního shodného přívlastku s formou skupiny, jejímž jádrem je participium tvořené od stejného slovesa, jaké je ve v.v.j.h. (ke studentovi [který se učí všechno nazpaměť] // ke studentovi [učícímu se všechno nazpaměť]) viz ↗nominalizace; takové participiální skupiny lze analyzovat jako krátké relativní věty; viz ↗redukovaná vztažná věta.

Základní typ v.v.j.h. tvoří věty typu (1), tj. věty se ↗vztažnými (relativními) zájmeny (RelZ) který, jenž, jaký; tato RelZ jsou typicky nositelem stejných rysů rodu (+ u mužských jmen životnosti) a čísla, jaké má hlava:

Pád získává hlava a RelZ nezávisle na sobě z různých zdrojů: hlava ve větě nadřazené, RelZ ve v.v.j.h.: v (6) hlava dívku je v nadřazené větě předmětem a má akuz. přidělený od slovesa poznal, RelZ která je ve v.v.j.h. podmětem a má nom., který přiděluje finitní morfologie slovesa umí. ‒ Mezi RelZ který, jenž a jaký existují rozdíly, z nichž klasické mluvnice uvádějí jen jeden: rozdíl mezi který, jenž na straně jedné a jaký na straně druhé:

Rel který a jenž vyjadřují, že objekt označovaný hlavou je stejný jako objekt nepřímo pojmenovaný RelZ; proto RelZ musí mít stejný rod a číslo jako hlava, viz (6). Neidentita čísla RelZ a hlavy je dovolena speciální syntaxí hlavy: Poručík vyprávěl [o jednom z případů], [který/které] celý tým musel řešit, tedy sg. který podle sg. jednom, pl. které podle pl. případů.

Mezi který a jenž je pro klasické mluvnice v moderní č. rozdíl pouze stylistický. Preskripce ✍ČM (1960:197) říká, že který je nepříznakové, zatímco jenž je po předložce nepříznakové n. mírně knižní (^k), jinak je knižní (^kk), n. mírně knižní: žena, na ^kniž/kterou myslím; muž, na něhož/kterého myslím × žena, ^kkjiž/kterou miluji; muž, ^kjehož/kterého miluji. Funkční rozdíl mezi větami s těmito RelZ na základě různého původu RelZ který a jenž odvozuje ✍Zubatý (1918) nejen ve staré č., ale ‒ nesprávně ‒ i v moderní č., a formuluje ho jako preskripci, jak by se mělo obou RelZ užívat: ve větě Lékař, jenž/který houby zná a má již v tomto směru zkušenosti, nebude v rozpacích, jak začít léčit je prý lepší který než jenž, protože pro Zubatého věta s jenž vyjadřuje, že lékař označuje určitého a už určeného lékaře, zatímco s který dává k dispozici zamýšlené čtení, že jde buď o určitého, ale neurčeného lékaře, k jehož určení má přispět vztažná věta, n. o třídu lékařů. ‒ Jiné analýzy v.v.j.h. se snaží reflektovat strukturální rozdíly mezi RelZ který a jenž (např. ✍Karlík, 2011): (a) který je nejen RelZ, ale i zájmeno tázací a neurčité, jenž je pouze RelZ: Muž, který/jenž kouřil × Který/*Jenž se ti líbí?; správné výrazy toho kterého/*jehož jazyka, (b) který má rys [adjektivnost], jenž tento rys nemá (starý/který muž × starý/*jenž muž), (c) jenž obsahuje relativizační ↗postfix ‑ž, který nikoli (obsahuje ho jen RelZ kterýžto, viz dále; v … každý strom, kterýž nenese ovoce dobrého, vyťat… není ‑ž relativizační, a proto je jen stylistickým postfixem), (d) jenž je nositelem interních, tj. kmenem vyjadřovaných, rysů rodu a čísla (_{sg.,mask./neut.}je‑ž (_nom.mask.jen‑ž), _sg.,fem.ji‑ž (_nom.je‑ž), _pl.ji‑ž (_{nom.mask. neživ./fem./neutr.}je‑ž)), kter‑ inherentní rysy rodu a čísla nemá; přesnější analýza viz ↗osobní zájmeno, protože RelZ jenž sdílí s neklitickými tvary osobního zájmena 3.os. ‒ kromě nom. ‒ vnitřní strukturu (jeho neznám / muž, jeho‑ž neznám; ji neznám / žena, ji‑ž neznám…) a zčásti dědí i inherentní rysy této struktury, viz dále. Z (d) vyplývá, že jenž vyjadřuje shodu rysů rodu a čísla s hlavou kmenem/kořenem i koncovkou a koncovka navíc vyjadřuje i na hlavě nezávislý pád, kdežto který shodu rysů rodu a čísla s hlavou i na hlavě nezávislý pád vyjadřuje jen koncovkou: muž, je‑mu‑ž/kter‑é‑mu věřím; žena, ji‑ž/kter‑é věřím. Z (a)‒(d) vyplývá, že konfiguraci [muž, jenž kouřil], která vypadá stejně jako [muž, který kouřil], je nutné analyzovat odlišně, klasická mluvnice k tomu ovšem nemá teorii. Stejně tak je mluvnice tohoto typu slabá pro výklad jiného strukturálního rozdílu mezi RelZ který a jenž, který pozoruje ✍Šimík (2008): v.v.j.h. v (7), ale nikoliv v (8), může fungovat jako „srovnávací třída“ pro superlativ. V důsledku toho má (8) pouze čtení jako ↗věta vztažná neomezovací:

Rel jaký vyjadřuje identitu slovně nepojmenované vlastnosti objektu označovaného hlavou a vlastnosti nepřímo pojmenované RelZ, kterou má objekt n. objekty stejného druhu, jako je hlava, v v.v.j.h. ale slovně nevyjádřený: Políbil (takovou) (mladou) dívku, jakou (dívku) viděl ve snu. Identita druhů objektů je vyjadřována shodou rysů rodu a čísla hlavy a Rel (Dostal od bratra kahanec, jaký nosili do dolů havíři / kahance, jaké nosili do dolů havíři), částečná identita založená na vztahu „prvek ‒ množina“ je vyjadřována neshodou rysu čísla: sg. u hlavy a pl. u RelZ (při zachování identity rodu): (a) Dostal od bratra kahanec, jaké (tj. kahance) nosili do dolů havíři; vztah opačný, tj. „množina ‒ prvek“, není doložen: ^?Dostal od bratra kahance, jaký (tj. kahanec) nosili do dolů havíři.

RelZ stojí ve v.v.j.h. na prvním místě (muž, který/jenž se včera se svou ženou rozvedl / muž, *včera se který/jenž se svou ženou rozvedl), tou je i pozice po předložce: muž, o kterém / o němž se mluví. Hlava je typicky s v.v.j.h., a tedy i s RelZ v kontaktním postavení: Přišel k nám [[host_i], který_i neuměl česky] / ^PříznakHost_i k nám přišel, který_i neuměl česky; tak je tomu i tehdy, je-li hlava tvořena konstrukcí [jméno ‒ neshodný přívlastek] a RelZ sdílí rysy rodu a čísla s jménem tvořícím její jádro, které s RelZ v kontaktním postavení není: Přišel k nám [[host_i z exotické země na rovníku], který_i neuměl česky]. Při shodě rysů rodu a čísla RelZ s více jmény, které mohou být jádrem hlavy, vzniká víceznačnost v důsledku toho, že gramatika nedává možnost poznat, co je hlava; srov. hezký příklad ✍Uhlířové (1987): Děti se bojí [[psa_i našeho souseda], který_i je nemá rád a štěká na ně]; Děti se bojí psa [[našeho souseda_i], který_i je nemá rád a štěká na ně].

Druhý základní typ v.v.j.h. tvoří věty typu (1a), tj. věty s ↗přivlastňovacími (posesivními) vztažnými zájmeny (PossRel) jehož, jejíž, jejichž. PossRel jsou derivačně spojena s posesivními zájmeny (Poss) jeho/její/jejich: Poss > PossRel, a to připojením relativizačního postfixu ‑ž, tedy stejně jako se tvoří RelZ z osobních zájmen (Pers): Pers > Rel; např. dat.sg. fem.: _Persjí ‒ _Reljí‑ž; _Possjejímu ‒ _PossReljejímu‑ž. Derivačně jsou ovšem spojena i Pers a Poss, totiž Pers > Poss; k této derivaci viz ↗zájmena přivlastňovací. Společná část vnitřní struktury Pers, Rel, Poss a PossRel, zděděná u Rel, Poss a PossRel z Pers, je tedy inherentním nositelem rysů rodu a čísla: je‑ [mask./neutr.,sg.], jí‑ [fem.,sg.], jich [mask./fem./neutr.,pl.], a touto částí své struktury Pers, Rel, Poss i PossRel referují. Rozdíl mezi Pers a Poss na straně jedné a Rel a PossRel na straně druhé vyplývá z derivace relativ: zatímco referent Pers a Poss je dán kontextově (viz ↗zájmeno osobní, referent Rel a PossRel je dán syntakticky, totiž je to hlava: vidím ji_x ‒ její_x bota × žena_i, již_i vidím ‒ žena_i, jejíž_i bota…). Rozdíl mezi Pers a Rel na straně jedné a Poss a PossRel na straně druhé pak vyplývá z toho, že zájmena s rysem Poss vyjadřují, že jejich referent je posesorem, protože Poss a PossRel vyjadřují ještě další rod a číslo (a pád) jako projev shody s rysy jména získávajícího v konfiguraci [Poss/PossRel ‒ jméno] interpretaci vlastněného. Tuto shodu vyjadřuje slyšitelnou koncovkou ovšem jen její/jejíž, protože formálně vyhovuje paradigmatu měkkých adjektiv (jarní/její), zatímco jeho a jejich žádné adjektivní paradigma nenacházejí, takže shoda s jménem označujícím vlastněné se u nich flexí nevyjadřuje: gen.sg.: _Maskjeho_Mask‑Ø(‑ž) _Maskkabátu, _Maskjeho_Fem‑Ø(‑ž) _Fembundy; _Femjejí_Mask‑ho(‑ž) _Maskkabátu, _Femjejí_Fem‑Ø(‑ž) _Fembundy; srov. i stejnou duální strukturu tzv. ↗přivlastňovacích adjektiv: _MaskAPetr_MaskA‑ov_MaskB‑a _MaskBkabátu, _MaskPetr‑_Mask‑ov_Fem‑y _Fembundy; _FemEv_Fem‑in_Mask‑a _Maskkabátu, _FemAEv_FemA‑in_FemB‑y _FemBbundy. Z toho vyplývá rozdíl mezi Poss a PossRel: Poss se syntakticky vztahují k jednomu jménu a tento vztah vyjadřují v relaci shody s tímto jménem flexí (její_{Mask.,Sg.,Gen./Akuz.}‑ho _{Mask.,Sg.,Gen./Akuz.} psa), zatímco RelPoss se vztahují ke dvěma jménům: jednak se vztahují jakožto Poss k jménu v v.v.j.h. a tento vztah vyjadřují v relaci shody s tímto jménem flexí (žena, její_{Mask.Sg.Gen./Akuz.} ‑ho _{Mask.Sg.Gen./Akuz.}psa), jednak se jakožto Rel vztahují k hlavě a tento vztah vyjadřují sdílením rysů rodu a čísla vyjadřovaných inherentně (_Fem.,Sg.žena, _Fem.Sg.její‑ho‑ž psa…). Efektem této syntaktické konfigurace je, že RelPoss mající kompozicionální význam posesora (jako výsledek Pers > Poss) transferuje význam posesora na hlavu (jako výsledek Poss > RelPoss).

Jsou tedy dvě derivace:

Derivace Rel je omezena, v obou případech musí být bezprostřední východisko relativizace, tj. Pers v (i) a Poss v (ii), nositelem rysu 3.os. Při relativizaci, tj. derivaci Pers > Rel a Poss > PossRel, ovšem kořen/kmen je/je/ji, inherentně u Pers i Poss vyjadřující rys 3.os., tento rys ztrácí. Rel i PossRel jsou tedy kombinovatelné s hlavou s rysem 1., 2. i 3. osoby; proto neexistují Rel ani PossRel s kořenem s rysem 1. a 2.os.:

Při derivaci Pers > Rel i Pers > Poss se vymazává rys [personálnost], který má dlouhý tvar Pers 3.os. jeho, jemu (srov. (10) × (10a,b)), proto v derivaci Poss > RelPoss už tento rys není přítomen (10c):

Analýza predikuje taky společné vlastnosti Poss s rysem 3.os. a PossRel, které je odlišují jednak od Rel a Pers: u Poss a PossRel nedochází k změně j > ň po předložce, zatímco u Pers a Rel ano, srov. (11) × (11a), jednak od Rel: Poss a PossRel jsou stylisticky bezpříznakové, kdežto Rel jsou více n. méně knižní, srov. (12); viz výše:

V typických v.v.j.h. „hlava_{i v.v.j.h.}[PossRel_i ‒ Subst_j]…“ je skupina [PossRel_i ‒ Subst_j] v první pozici, a tedy PossRel_i stojí na její levé periferii v kontaktním postavení s hlavou_i: Zpěvák, jehož mladá přítelkyně se otrávila, spáchal sebevraždu. Pořadí jiné (např. typu Zpěvák, mladá jehož přítelkyně se otrávila, spáchal sebevraždu, n. typu Zpěvák, přítelkyně jehož mladá se otrávila, spáchal sebevraždu) je „příznaková“ stylistická varianta. Ve strukturách, v nichž je skupina [PossRel ‒ Subst] predikativní součástí sponové konstrukce, jsou možné dvě gramatické varianty: (a) PossRel se sebou do první pozice stáhne i substantivum, tedy _v.v.j.h.[PossRel – Subst]…: Se spojkou aby, jejíž součástí byl kondicionál součástí, se setkáváme už ve staré češtině; (b) PossRel je v první pozici, ale Subst se sebou do ní nestáhne, tedy [PossRel] … [Subst]: Se spojkou aby, jejíž byl kondicionál součástí, se setkáváme už ve staré češtině.

Ve v.v.j.h. s trojstupňovou strukturou relativní skupiny „hlava_i v.v.j.h.[Subst_k [PossRel_i ‒ Subst_j]]…“ jsou možné dvě gramatické varianty (✍Uhlířová, 1987): (a) Skupina [PossRel_i ‒ Subst_j] je ve v.v.j.h. typicky v první pozici, zajišťující kontaktní postavení hlavy a PossRel, a dostává se tak atypicky před Subst_k, vůči němuž je neshodným gen. přívlastkem (Zpěvák, jehož manželky přítelkyně se otrávila, spáchal sebevraždu); (b) Skupina [PossRel ‒ Subst] je typicky za Subst, vůči němuž je neshodným přívlastkem, a PossRel se tak ocitá ve v.v.j.h. atypicky až v druhé pozici: Zpěvák, přítelkyně jehož manželky se otrávila, spáchal sebevraždu.

PossRel nelze nahradit RelZ jenž a lze nahradit RelZ který: Znal jsem jednu ženu, jejíž muž byl gay / *jíž muž byl gay / muž *jíž byl gay / *které muž byl gay / ^?muž které byl gay. Zatímco PossRel stojí vždy jako shodný přívlastek před jménem, k němuž se vztahuje jako posesor (žena, [jejíž muž]), a tedy v levé periferii RV, Rel který stojí jako zbytek postnominálního genitivu přivlastňovacího za tímto jménem (žena,[muž které (ženy)]), a tedy na levé periferii RV je místo pro jmennou strukturu, vůči níž je Rel které oním zbytkem postnominálního genitivu: Srov. doklady z ČNK: Dlužník‑podnikatel může rovněž navrhnout vyhlášení moratoria, v průběhu kterého může v dohodě s věřiteli překonat úpadek; Žalobkyně není věřitelkou pohledávky, určení pravosti které se domáhá. Rel který je proto v diskurzu dovoleno tehdy, je-li jméno, od něhož získává genitiv, sekundární předložkou (protože předložky stojí před jmény, které jim přidělují pád): srov. kontrast: Vytvořily algoritmy, na jejichž základě lze stimulovat srážky / Vytvořily algoritmy, na základě kterých(ž) lze stimulovat srážky × Zpěváci, jejichž přítelkyně se otrávily / *Zpěváci, přítelkyně *kterých(ž) se otrávily; srov. ✍Rappaport (2000), ✍Karlík (2011).

Zvláštní typ v.v.j.h. představují věty, které mají externí jmennou hlavu a současně interní jmennou hlavu. V takových větách je možné jen Rel který, neboť ve strukturách s interní hlavou jsou možná jen Rel tvořená z k‑ových kořenů; viz ↗věta vztažná bez hlavy. Rel který musí získat relativizační morfém ‑ž a obvykle i pronominální postfix to, aby komplexní hlava [kter‑ jméno] uvnitř věty byla relativizována, a tak koindexována s externí nominální hlavou. Tyto v.v.j.h. jsou vždy nerestriktivní (viz dále), což ukazuje obligátní konfigurace „jméno_[hyponym], kterýžto jméno_[hyperonym]“ / „jméno_[synonym], kterýžto jméno_[synonym]“, a *„jméno_[hyperonym], kterýžto jméno_[hyponym]“; srov. kontrast (13) × (13a):

Hlavní klasifikace v.v.j.h. jsou podle toho, jaký je významový vztah mezi v.v.j.h. a hlavou; rozlišují se věty vztažné omezovací (restriktivní): Mám rád dívky, které mají dlouhé vlasy a věty vztažné neomezovací (nerestriktivní): Mám rád Helenu, která má dlouhé vlasy; viz ↗věty vztažné omezovací, kde jsou uvedeny i formální a významové rozdíly mezi oběma typy, a ↗věty vztažné neomezovací. Restriktivním v.v.j.h. odpovídají věty s výrazem co a tzv. resumptivem (Res), srov. (14) a (15); má‑li Res rys nominativu, není zájmenem vyjádřeno, srov. (17). Co se pokládá u nás častěji za Rel než za spojku, v cizině častěji za spojku než za Rel; argumenty pro to, že je to spojka, viz dále:

O tom, že struktury s Rel který/jenž a se spojkou co jsou zcela různé syntakticky, svědčí konfigurace, v nichž větu s co nelze nahradit větou s Rel, např. co s restriktorem/aditorem aj. (17a), koordinované co (17b) ad.:

V restriktivních větách (18) i nerestriktivních větách (19) lze užít taky výrazu jak; bývá analyzován jako spojka, n. jako Rel. S co má společné to, že věta obsahuje Res. Příspěvek jak k významu věty je takový, že aktivuje společnou znalost referenta vyjádřeného hlavou ze strany mluvčího a adresáta (podle ✍Poldaufa, 1955 rys [ověřitelnost smysly n. pamětí]):

2 Syntax

Syntaktická analýza v.v.j.h. (dále RV) je i přes nesčetné množství prací stále otevřeným problémem (přehled viz ✍Alexiadou(ová) & Law ad., 2000; ✍Bianchi(ová), 2002; ✍de Vries, 2002 ad.). Sporné body analýzy se týkají zvl. toho, zda RV s hlavou jsou generovány stejně jako RV bez hlavy; viz ↗věta vztažná bez hlavy. Pro RV s hlavou různost analýz souvisí s řešením minimálně tří problémů: (i) zda hlava RV je v transformačním vztahu k foneticky prázdné pozici (gap, t (trace) / c (copy)) po XP uvnitř RV (pozice se nazývá relativizační pozice (relativization site (RS)), srov. (20), (ii) zda hlava je kategorie NP, n. DP, resp. N n. D, (iii) zda RV je komplement a čeho (D, NP…), n. zda je adjunkt a čeho (DP, NP):

Problém (i) řeší tři dnes vlivné hypotézy, všechny v mnoha variantách:

(a) Hypotéza externí hlavy // Head external hypothesis: Základní idea (už u ✍Rossa, 1967) je ta, že hlava je generována vně RV a nemá žádný transformační vztah k RS uvnitř RV. Klasickou verzi reprezentuje ✍Chomsky (1977): RV je adjungována k hlavě, jíž je NP. Tuto NP, generovanou vně RV, selektuje externí determinátor. V RV se wh‑fráze posouvá A'‑pohybem/wh‑pohybem do C‑domény, v jejíž hlavě C° je komplementizér that. Externí NP je s wh‑slovem a that uvnitř RV spojena jen interpretativním mechanismem, nikoli přímým sémantickým vztahem. Jejich koindexace, tedy sdílení φ‑rysů (rodu, životnosti a čísla), je vedlejší produkt toho, co ✍Heim(ová) & Kratzer(ová) (1998) nazvaly predikátová modifikace, což je pravidlo, které interpretuje konstituent [NP RV], kdy vzniká komplexní predikát, v jehož extenzi se nacházejí entity, o nichž platí jak to, co vyjadřuje NP (v (21) „jsou kniha“), tak RV (v (21) „jsou věci, co John četl“). Tzv. ↗Doubly‑Filled-Comp filter (typu *[_CP WH that]) licencuje vymazávací pravidlo, jehož výsledkem jsou povrchové struktury (21a)‒(21c):

(b) Hypotéza nadzvednutí hlavy // Head raising hypothesis // Head promotion hypothesis: Základní idea (už např. u ✍Vergnauda, 1974; nověji ✍Åfarli, 1994; ✍Bianchi(ová), 2002; ✍Bhatt, 2002; ad.) je ta, že výchozí pozice hlavy je uvnitř RV v RS a odtud stoupá do vyšší pozice ve stromu, přičemž zanechává v pozicích, které opouští, stopu t, takže hlava má transformační vztah k t uvnitř RV, tj. koindexace hlavy a Rel je garantována syntakticky (↗A'-pohybem/wh-pohybem). Klasická verze předpokládá, že komplexní wh‑fráze je generována v doméně TP a posunuje se do vyšší pozice. Velmi přibližně nadzvednutí ukazují struktury sub (22): ve verzi (22a) stoupá wh‑fráze do [Spec, CP_Rel] a potom se nominální část wh-fráze posunuje z [Spec, CP_Rel], v níž zůstává Rel a t, do vyšší pozice, ven z CP_Rel; ve verzi (22b) stoupá wh‑fráze uvnitř CP_Rel, aby se stala adjacentní k externímu determinátoru, neboť CP_Rel je komplementem D (což je styl vlivné analýzy, kterou navrhl ✍Kayne, 1994):

Sporným bodem analýzy může být hlavně různý přidělovač pádu hlavě a RelZ který (RelZ získává pád v CP_Rel, zatímco hlava pád získává ve struktuře vyšší, ač hlava a Rel tvoří jednu wh‑frázi) a taky status hlavy. Struktury jako (23), v nichž RelZ nese rys pl. a hlava je koordinací dvou frází s rysem sg. (tzv. hydry, viz ✍Link, 1984), ukazují na to, že hlava je DP:

✍Alexiadou(ová) & Law ad. (2000:13) uvádějí taky splitovanou hlavu (24); zdá se, že (24) ‒ a taky (23) ‒ představují problém pro obě analýzy (a) i (b):

Empirickou podporu pro raisingovou analýzu RV (b) poskytuje řada dat (viz ✍Bhatt, 2002; ✍Schachter, 1973; ad.), standardně se operuje minimálně se třemi: (i) podmínka A ↗teorie vázání, (ii) interpretace idiomatických kolokací „sloveso ‒ komplement“ a (iii) variable binding (pro angl.), pro č. lze uvést (iv) struktury s tzv. ↗přemosťovacím slovesem:

(i) Ve struktuře (24) ukazuje anafora sebe, tvořící složku nominální hlavy, že podle podmínky A teorie vázání se DP myšlenka na sebe chová tak, že byla generována uvnitř RV (✍Vergnaud, 1974):

(ii) Na struktuře (26) je vidět, že nominální hlava RV musí být interpretována v pozici komplementu uvnitř RV, protože idiomatické kolokace jsou interpretovány jako jednotka:

(iv) Na struktuře (27) je vidět, že extrakce XP z komplementové věty po přemosťovacím slovese se týká celé struktury generované uvnitř RV:

Tyto příklady ukazují, že sémantická interpretace struktur s RV vyžaduje takovou syntax, aby hlava DP byla interpretována jako fráze uvnitř RV. Raisingová analýza tedy postuluje rekonstrukci hlavy v pozici t. Protipříklady přicházejí od rekonstrukce skopusu u maximalizing relatives (viz dále), od rekonstrukce t za platnosti ↗teorie vázání např. u picture nouns aj., viz třeba ✍Salzmann (2006), a taky od struktur typu Chodil do školy, kam chodil i jeho otec.

(c) Hypotéza sjednocení // Matching hypothesis (např. ✍Grosu & Landman, 1998; ✍Sauerland, 2003; ad.): Základní idea matching analysis je ta, že RV je adjungována k externí hlavě (NP), zatímco v RV je interní hlava (NP), která je komplementem relativizátoru n. prázdného operátoru. Interní hlava s relativizátorem n. prázdným operátorem stoupá do [Spec, CP] a nakonec je interní hlava vymazána; přibližně derivaci ukazuje (28):

Vymazání interní hlavy je nejelegantněji vysvětleno na základě vymazání po pohybu (✍Sauerland, 2003, odvolávaje se na Kennedyho), což je stejný princip, jako je vymazání u ↗komparativů (Galaxie obsahuje více hvězd, než [_CP [_DP hvězd]_i oko může vidět [hvězd]_i]), tj. všechny stopy/kopie jsou vymazány při identitě s CP externí DP (při normálním A'‑pohybu hlava řetězce bývá vyslovena).

Všechny vlivné analýzy vycházejí z toho, že za hlavou RV (ať už je analyzována jako DP uvnitř RV, n. vůči RV externě) může být v overtní syntaxi (i) relativum i (relativní) spojka (navzdory ↗Doubly‑Filled-Comp filter), (ii) relativum, (iii) relativní spojka, (iv) nic (tzv. zero relativization). Pokud jazyk dovoluje více možností, může být fonetická realizace D‑rel n. C řízena (např. v angl. nemůže být v nerestriktivní RV that ani zero relativization):

Analýzy rovněž předpokládají, že relativizační pozice, tj. pozice, v níž je RelZ generováno uvnitř RV, je t//c, což se dává do vztahu s tím, že v C‑doméně je jazykový materiál nositelem rysů rod, číslo a pád, viz (29)‒(29b). Naproti tomu není-li v C materiál s těmito rysy, je v pozici odpovídající v RV relativizační pozici resumptivum, realizované buď jako prázdná kategorie e (29'), n. jako osobní zájmeno (29''), klitický tvar osobního zájmena (29a'), n. plný tvar téhož zájmena (29''), anebo posesivum (29b'):

Na status slova co jsou různé názory. Zatímco funkční syntax ho může interpretovat jako jednu (bezrysovou) část tzv. analytického relativa (jehož druhou část, vyjadřující rysy rod, číslo a pád, tvoří resumptivum (kter‑é‑mu / co mu, kter‑é / co jí), které je signálem toho, že RV je restriktivní, resp. referenčně relevantní (✍SČ, 1998)), generativní analýzy se většinou shodují na tom, že jde o spojku; srov. vlivnou analýzu ✍Pesetského (1998), pro č. ✍Toman, 1998. Jako podpora pro tuto analýzu bývá mj. uváděno, že co jakožto spojka není nositelem žádného rodového interpretovatelného rysu, kdežto co jakožto wh‑výraz je nositelem hodnoty rysu [‒personálnost]. Svědčí o tom kontrast ukazující slučitelnost co v resumptivních konstrukcích s nominální hlavou s libovolnými rodovými rysy, u spojek očekávanou, a rodovou shodu verbálního infinita s rysy subjektového resumptiva e (viz (30)‒(30'')) na straně jedné a slučitelnost co jen s nominální hlavou s tím rysem, který nese co (30a)‒(30a'), očekávanou zase právě jen u relativ:

Alternativní analýzu navrhl ✍McCloskey (2003) a pro č. je známá díky ✍Cahovi (2004). Podle ní je ve strukturách s resumptivem v [Spec, CP] ↗expletivum, které uspokojuje ↗EPP rys hlavy C°, a jakožto „relativní“ expletivum je tato jednotka v č. realizována wh‑výrazem co do rysů maximálně podspecifikovaným, a tím je právě co (srov. i realizaci subjektového expletiva pomocí podspecifikovaného to: To prší!).

Rozdíl mezi větami s co a který/jenž je syntaktický a projevuje se tak, že (i) ve větách s který/jenž relativizační místo nesmí porušovat ↗ostrovy, ve větách s co tomu tak není, srov. např. kontrast (✍Caha, 2004): *člověk, kterého_i Petr učil předpokládat, že Karel zná t_i × člověk, co_i Petr učil předpokládat, že ho_i Karel zná; (ii) jsou konfigurace, v nichž větu s co nelze nahradit větou s který/jenž, viz už např. (17a) a (17b); (iii) věty s co a věty s který/jenž mají různou sémantickou interpretaci: věty s co jsou vždy restriktivní, resp. referenčně relevantní, věty s který/jenž mohou být restriktivní (referenčně relevantní) i nerestriktivní (referenčně nerelevantní), viz ↗omezovací vztažné věty, ↗neomezovací vztažné věty. Nadto je mezi větami s který/jenž a s co rozdíl stylistický: věty s co jsou hovorové, věty s který/jenž nikoli.

K syntaktickým analýzám RV bez hlavy a jejich vztahu k analýzám (a)‒(c) RV s hlavou viz ↗věta vztažná bez hlavy.

Diskuse o syntaktické analýze č. RV s nominální hlavou v rámci moderní syntaktické teorie zatím chybí; o RV s který a jenž máme jen izolované generativistické studie, viz ✍Šimík (2008) a ✍Karlík (2011). Jejich společným rysem je, že v analýzách se v různé míře reflektují morfosyntaktické vlastnosti RelZ který, jaký (jsou i v jiných slov. jazycích) a jenž (existuje jen v č.) na straně jedné a PossRel jehož, jejíž, jejichž straně druhé.

✍Karlík (2011) navrhuje na základě analýzy RelZ který (viz výše) analyzovat tyto vztažné věty jako výsledek syntaktické derivace, která připomíná pohyb NP/DP z _DP[kter‑ NP/DP] podle jedné varianty hypotézy nazvednutí hlavy:

Pohyb NP/DP_j z _DP[kter‑ t_j]_i nad CP_Rel zajišťuje syntakticky koindexaci externalizované NP/DP a k‑fráze kter‑, ač kter‑ má rys [adjektiv]: kter‑ totiž dědí z _DP[kter‑ _NP/DP t_j]_i po externalizované NP/DP_j, po níž zůstává v DP stopa t_j, rys [nominal], a proto má nominální φ‑rysy stejné jako externalizovaná NP/DP, i když na kter‑ realizované adjektivní flexí (muž, kter‑ý; žena, kter‑á). Externalizační varianta analýzy nadzvednutí musí najít řešení toho, že v _DP[kter‑ _NP/DP t] získává zřejmě kter‑ pád v relativizační pozici t před nadzvednutím na základě shody s NP/DP, ale tato NP/DP po externalizaci z CP_Rel tento pád nemá, nýbrž získává pád ve struktuře vyšší, než je CP_Rel, srov. (32) × (32a):

Analýzy ve stylu externí NP/DP‑hlavy ani analýza sjednocení tento problém nemají. Musí ale zase řešit problémy jiné, zvl. zajištění toho, aby externí NP/DP‑hlava a kter‑ měly stejné φ‑rysy, a vysvětlení toho, že kter‑ s adjektivní morfologií a normálně i syntaxí má adjektivní morfologii, ale syntax DP, a tedy je i koreferentní s DP.

Na základě vnitřní struktury Rel jenž ✍Karlík (2011) navrhuje tyto RV naproti tomu derivovat v duchu matching hypotézy, zjednodušeně ve stylu podobném tomuto:

Jedinou analýzu č. RV s posesivním relativem jehož, jejíž, jejichž navrhl ✍Rappaport (2000).

3 Sémantika

Pro všechny tři syntaktické teorie RV s hlavou (a)‒(c) existují návrhy, jakým způsobem je RV, resp. struktura, která ji obsahuje, sémanticky interpretována.

(a) Sémantika pro hypotézu externí hlavy. Nejstarší a všeobecně přijímanou sémantickou analýzou RV s hlavou je analýza založená na myšlence, že RV je restriktivním modifikátorem nominální hlavy (✍Quine, 1960; ✍Montague, 1973; ✍Partee(ová), 1975; ad.). Základním předpokladem přitom je, že jak nominální hlava, tak i RV jsou predikativního sémantického typu. Vyjádřeno v teorii typů, jsou typu <e,t>, což odpovídá funkci z individuí do pravdivostních hodnot, tedy funkci charakterizující množinu individuí. Jejich syntaktické spojení je sémanticky interpretováno pomocí pravidla modifikace predikátu, které odpovídá průniku charakterizovaných množin, resp. konjunkci funkcí aplikovaných na společnou proměnnou. Příklad (34) obsahuje nominální frázi s RV analyzovanou podle hypotézy externí hlavy: k NP student je adjungována relativní CP který byl pochválen, jež je derivována pomocí pohybu vztažného zájmena kterého do její levé periferie:

Významem NP student je charakteristická funkce množiny studentů ‒ (34a). Na úrovni TP má RV význam otevřené propozice, tj. propozice obsahující volnou proměnnou ‒ (34b). Přítomnost RelZ v levé periferii RV signalizuje aplikaci pravidla ↗lambda abstrakce, jež z otevřené propozice vytváří funkci charakterizující množinu všech individuí pochválených ředitelem. Celkový význam této komplexní NP je zachycen v (34) – jedná se o funkci charakterizující množinu individuí, jež jsou studenti a jež byli pochváleni ředitelem.

(b) Sémantika pro hypotézu nadzvednutí. Příklad (35) obsahuje tutéž NP, tentokrát analyzovanou podle hypotézy nadzvednutí (resp. jedné z jejích variant). Hlava student je tentokrát generována, společně se vztažným zájmenem kterého, uvnitř RV, jak je naznačeno v (35a). Povrchová struktura této fráze je pak derivována pomocí pohybu DP kterého student do levé periferie RV, načež se NP student pohybuje dále z DP, v níž byla generována ‒ (35b).

Derivace naznačená výše je však pouze derivací povrchové struktury této fráze. Základní motivací pro užití hypotézy nadzvednutí je fakt, že NP student je interpretována ve své základové, nikoliv povrchové pozici. Podle ✍Hulsey(ové) & Sauerlanda (2006) je tedy základem pro sémantickou interpretaci logická forma (36). Hulsey(ová) & Sauerland vycházejí z prací ✍Sauerlanda (1998), ✍Sauerlanda (2004), ✍Foxe (2002) ad., podle nichž jsou na logické formě stopy zanechané po nadzvednutí DP s hlavou vztažné věty přeměněny na DP obsahující tuto hlavu, společně s operátorem, zde označovaným jako DET (s indexem). Proces této přeměny se nazývá pravidlo přeměny stopy (trace conversion rule).

Způsob, jakým je interpretována přeměněná stopa DET_i student, je zachycen v (36a). Jedná se o volnou individuovou proměnnou, jejíž hodnota je omezena lexikálním významem hlavy RV ‒ tedy NP student. Toto omezení má charakter presupozice (zde značeno podmínkovou větou oddělenou od zbytku denotace dvojtečkou). Stejně jako v předchozí analýze má i zde TP význam otevřené propozice (proměnná x je stále volná). Na úrovni CP je pak sémantická komputace RV dovršena pomocí aplikace lambda abstrakce: vznikne tak množina charakterizující množinu individuí, které ředitel pochválil (za předpokladu, že tato individua jsou studenti):

To, že hlava RV je podle hypotézy nadzvednutí interpretována uvnitř vztažné věty, jak je ilustrováno na příkladu (36), umožňuje vysvětlit referenční závislosti, jako např. tu v příkladu (37), kde reflexivní zájmeno sebe, zanořené v hlavě vztažné věty, je vázáno subjektem vztažné věty Petr.

Logická forma této věty (tedy syntaktický input pro sémantickou interpretaci) je zachycena v (38). Reflexivum sebe se v této struktuře nachází na místě, kde může být lokálně vázáno subjektem Petr, naprosto v souladu s předpoklady standardní teorie vázání:

Odvození významu fráze (38) probíhá stejně, jak již bylo ilustrováno výše. Důležitým okamžikem v tomto případě je (38b), v němž dochází k (lambda) vázání reflexivního zájmena sebe (proměnná z) subjektem. V (38c) dochází k dosazení hodnoty subjektu jménem Petr (p), kterážto hodnota ohodnocuje všechny proměnné z ‒ tedy nejen agentovou (ten, kdo zapudil), nýbrž i tu, jež je denotací zájmena sebe. Derivace je završena lambda vázáním volné proměnné x ‒ (38d), čímž získáváme funkci charakterizující množinu myšlenek na Petra, které Petr zapudil:

(c) Sémantika pro hypotézu sjednocení. Sémantika RV v rámci hypotézy sjednocení byla navržena ✍Sauerlandem (2004) a kombinuje prvky obou výše diskutovaných analýz. Příklad (39) ukazuje (povrchovou) syntax fráze student, kterého ředitel pochválil analyzovanou podle hypotézy sjednocení. Přeškrtnutá NP studenta v rámci relativní CP značí vymazání na základě identity s externí hlavou student:

NP student(a) lze v rámci hypotézy sjednocení interpretovat na dvou místech ‒ v pozici externí hlavy (stejně jako u hypotézy externí hlavy) či v pozici relativizačního místa (stejně jako u hypotézy nadzvednutí). V prvním případě je užito LF syntaxe znázorněné v (40a). RV‑interní NP studenta je zde vymazána i pro účely sémantické interpretace, a zůstává tak pouze externí hlava. Výsledná interpretace (40b) je identická s tou, již bychom získali v rámci hypotézy externí hlavy ‒ srov. (34):

V druhém případě je užito LF znázorněné v (41a). RV‑externí hlava student je vymazána pro účely sémantické interpretace a zůstává tak pouze hlava interní, která je, po uplatnění pravidla přeměny stopy, interpretována jako DP DET_i studenta. Výsledná interpretace (41b) je identická s tou, již bychom získali v rámci hypotézy nadzvednutí ‒ srov. (36):

Je patrné, že hypotéza sjednocení vede k nejpružnější sémantické denotaci jmenných frází modifikovaných RV. Tato pružnost musí nicméně být vyvážena omezeními určujícími, kdy je mazána (pro účely sémantické interpretace) hlava externí a kdy její interní „dvojče“. Tento problém je často reformulován jako volba mezi různými druhy analýz ‒ zejm. analýzou nadzvednutí a analýzou sjednocení, přičemž se uvažuje, že oba druhy analýz musí koexistovat v gramatice jediného jazyka (pro angl. viz ✍Aoun & Li, 2003; ✍Hulsey(ová) & Sauerland, 2006).

K sémantickým analýzám RV bez hlavy a jejich vztahu k analýzám (a)‒(c) RV s hlavou ↗věta vztažná bez hlavy.

V rámci RV s hlavou se rozlišují (i) restriktivní (intersektivní) RV (↗věta vztažná omezovací), (ii) nerestriktivní (apozitivní) RV (↗věta vztažná neomezovací) a (iii) maximalizing relatives // „třetí typ“ (✍Grosu & Landman, 1998). Syntaktické rozdíly mezi restriktivními a apozitivními RV jsou v různých jazycích různé, v č. viz ↗věta vztažná omezovací, ↗věta vztažná neomezovací. Tzv. maximalizing relatives // amount relatives // degree relatives ukazuje (42): RV referuje k množství mléka, nikoli k faktu, že v konvici bylo mléko, tedy (42) má interpretaci, že všechno mléko, které bylo v konvici, Jill rozlila; diskuse o tomto typu v č. není:

(42)  Jill spilled the milk that there was in the can

Viz také ↗Vztažná věta.