1. Gramatická forma s významem stavovým, která implikuje, že vyjádřený stav je výsledkem vyplývajícím z předcházejícího děje; jindy r. označuje jen kategoriální význam výsledného stavu. Jazykové prostředky sloužící k jeho vyjádření se nazývají rezultativní konstrukce. Za pravé r. se považují formy, jejichž součástí jsou participia n. adjektivizované participiální tvary pravidelně tvořené od dějových sloves. Typické případy:

Za nepravé r. se považují formy, jejichž součástí jsou adjektivní tvary, které nejsou pravidelně tvořeny ze sloves: Petr je ženatý // *oženěný ← ‘Petr se oženil’. Od r. se odlišuje stativ, tj. gramatická forma se stavovým významem, která se vyznačuje absencí implikace, že stav je výsledkem předcházejícího děje: (1a) Na větvi visí zlatá jablka *← ‘někdo pověsil zlatá jablka na větev’; Ten střelný prach je vlhký *← ‘ten střelný prach zvlhl’.

V č. lingvistice se za r. pokládají zejm. tyto syntaktické konstrukce: (a) být + ‑n‑/‑t‑ové participium, které vyjadřuje stav: Dopis je napsán // napsaný ← ‘někdo napsal dopis’ (někdy se používá něm. termín Zustandspassiv). U homonymních tvarů nejde o r. tehdy, jestliže je vyjadřován děj: Dopis je psán Petrem – Petr píše dopis (tzv. Vorgangspassiv), prostředek pro tvorbu ↗pasiva, resp. jiné ↗diateze rodové; viz ↗pasivní participium, ↗pasivum – tam i distribuce krátkých a dlouhých tvarů ‑n‑/‑t‑ového participia; ↗rod slovesný; (b) být + ‑l‑ové adjektivizované participium: Ten rám je prasklý; viz ↗‑l‑ové participium adjektivní; (c) mít + ‑n‑/‑t‑ové adjektivizované participium: Už mají ty spisy prostudovány // prostudované.

R. se v č. lingvistice analyzuje jako význam (1) slovesného času: ✍Mathesius (1925) hodnotí konstrukce (c) jako nové ↗slovanské perfektum, podobně ✍Havránek (1937), nejnověji i ✍Načeva‑Marvanová (2010); viz ↗préteritum; ✍Šmilauer (1947) tak hodnotí i konstrukce (a); (2) slovesného vidu: ✍Panevová (1971) rezultativnost pokládala – vedle průběhovosti a komplexnosti – za třetí vidový význam, primárně vyjadřovaný r., sekundárně dok. slovesem, nověji jej řadí jako jednu z hodnot morfologické kategorie ↗diateze vedle pasiva, dispoziční a recipientní konstrukce (✍MSoČ 2, 2014); (3) slovesného rodu: Daneš ve ✍VT (1985); ✍Grepl & Karlík (1983) hodnotí konstrukce (a)–(c) za prostředek diateze pasivní, ✍Lommatzsch(ová) (1998) je naopak pokládá za tvary aktiva; (4) autonomní významové kategorie: ✍Hausenblas (1962) mluví u konstrukce (c), která je možná ve všech časech a modech (má//měl//bude mít//měl by//měj přečtenu//přečtenou tu knihu důkladně), přímo o kategorii výsledného stavu. ✍Giger (2003) pokládá r. za „kvazigramém“ (v návaznosti na terminologii modelu ↗MTT). Detailnímu rozboru rezultativních konstrukcí se věnuje též ✍AGSČ (2013), pokládá je za složený tvar slovesný, blíže se k jeho statusu mezi morfologickými kategoriemi nevyjadřujíc.

V některých přístupech se rozlišuje: (a) subjektový r., je‑li ↗aktant v pozici subjektu věty konstruované rezultativem shodný s aktantem v pozici subjektu věty konstruované příslušným dějovým slovesem; rezultativní význam u nich není spojen se změnou diateze: (a₁) subjektový r. s fakultativním vyjádřením neživého původce děje adjunktem: Já jsem ochraptělý (vyčerpáním) – Já jsem ochraptěl (vyčerpáním); (a₂) subjektový r. bez fakultativního původcovského adjunktu: Já jsem zamilován//zamilovaný do Marie – Já jsem se zamiloval do Marie; (b) objektový r., je-li aktant v pozici subjektu věty konstruované rezultativem shodný s aktantem v pozici přímého objektu věty s příslušným dějovým slovesem; rezultativní význam je u nich spojen se změnou diateze: (b₁) objektový r. s v pozici subjektu vyjádřeným objektem: Na neděli už je polévka uvařena//uvařená – Na neděli už někdo uvařil polévku; (b₂) objektový r. s v pozici subjektu slovně nevyjádřeným objektem: Na neděli už je polévka uvařena//uvařená – Na neděli už je uvařeno; Váza je rozbita//á – Někdo//Něco rozbil(o) vázu; (c) posesivní r., tj. forma, která implikuje, že stav je výsledkem vyplývajícím z předcházejícího děje, přičemž způsob, jakým je aktant v pozici subjektu věty konstruované r. účasten v onom ději, je upozaděn a lze ho chápat jako člen vyjadřující vztah v širokém smyslu posesivní: Petr_(recipient) už má oběd uvařený ← Někdo už Petrovi_(recipient) oběd uvařil n. Petr_(agens) už někomu//sobě_(recipient) oběd uvařil. V ↗FGP se s ohledem na možnost vyjádření konatele a absenci obligatorního adresátu připisuje subjektu funkce konatele n. adresáta (Do zahrady mají cizí lidé (adresát) od majitele (konatel) vstup zakázán). V mnoha konstrukcích tohoto typu je subjekt víceznačný: Ve formuláři nemá bezdomovec vyplněno místo trvalého bydliště – ‘sám si ho nevyplnil’ n. ‘někdo (např. úřad) mu ho nevyplnil’.

V novější lit. zvl. nečeské provenience se prosazuje rozlišování výsledných stavů (a) ireverzibilních a (b) reverzibilních (✍Nedjalkov, 1988; ✍Giger, 2003); v generativní lingvistice podobné rozdílné stavy označuje viz ✍Kratzer(ová) (2000) a další před ní i po ní resultant state (stav neměnný) a target state (stav přechodný); viz ↗pasivní participium. Pro Gigerovy ireverzibilní r. je charakteristické, že aktant v pozici podmětu se nemůže vrátit do původního stavu, jakmile výsledný stav jednou nastal. Takové stavy jsou pojímány jako neodvolatelné, a tedy nemá smysl lexikálně vyjádřit, ani že výsledný stav trvá (Už má tu knihu přečtenu × *Stále ještě má tu knihu přečtenu), ani konec výsledného stavu (*Už nemá tu knihu přečtenu). Jsou chápány jako časový bod. Pro reverzibilní r. je příznačné, že aktant v pozici podmětu se může vrátit do původního stavu, a proto lze vyjádřit trvání výsledného stavu (Stále ještě má zakázáno kouřit) i jeho konec (Už nemá zakázáno kouřit). Jsou chápány jako časový úsek. Viz také ↗slovesný rod, ↗pasivní participium.

2. Typ ↗sekundární predikace; adjektiva v konstrukcích, v nichž vyjadřují trvalou vlastnost objektu, který je vytvořen v průběhu děje vyjádřeného slovesem: Tu cestu musíte postavit dost širokou; viz ↗polovětná konstrukce, ↗malá věta.