Spolu s ↗příjmením druhá základní složka systému pojmenovávajícího v České republice oficiálně občany. (Dříve ↗křestní jméno, v matriční praxi pouze jméno; v administrativní praxi se nepoužívá jazykovědný termín ↗vlastní jméno.) R.j. jsou tedy prostředkem identifikace občana v rámci platného sociálně-právního systému. Znamená to, že zápis jména a jeho užívání jsou usměrňovány zákonem o matrikách, jménu a příjmení čís. 301/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zápis do matriční knihy narození jako státní evidence je povinný. Jméno (jména – viz níže) uvedené v matričním dokladu se přenáší do dalších veřejných listin a fyzická osoba má povinnost užívat je při jakémkoliv úředním styku, např. při jednání před orgány veřejné moci, Českou národní bankou, státními fondy, zdravotními pojišťovnami atd. – Možný církevní křest zpravidla následuje až za zápisem dítěte do matriky a nezávisle na něm. Křestní list vydává farnost na základě zápisu křtu v křestní matrice, volba, počet a pořadí jmen v křestním listu je záležitostí církve.

1 Právní a jazykové aspekty volby jmen v 20. a 21. stol.

Usměrňování volby jména není novodobou záležitostí. Pro katolické země např. platil již od 16. stol. Katechismus Romanus, nařizující dávat dětem jména svatých, blahoslavených apod. Od 17. stol. jej vystřídal Rituale Romanum, varující před jmény bájeslovnými, pohanskými a neslušnými. Na tuto tradici a pojetí navázal v r. 1826 Dekret dvorské kanceláře, platný ve všech zemích Rakouska‑Uherska. Z těchto předpisů se v č. zemích vycházelo vlastně až do 1. pol. 20. stol., což znamená, že ještě za 1. československé republiky i za 2. světové války byly více či méně akceptovány. Již v 1. pol. 20. stol. se ovšem objevovaly četné snahy o zavedení nových, nesvěteckých jmen (např. Pomněnka, Přemek apod.). Po skončení 2. světové války se začal v Československé republice připravovat nový zákon o matrikách. Vyšel jako zákon čís. 268/1949 Sb., o užívání a změně jména a příjmení, a byl doplňován několika následnými předpisy. Poslední z nich byla vyhláška čís. 51/1993, v níž se stanoví: „Zapsáno může být pouze jedno jméno. Dítěti, které je cizím státním občanem, lze na žádost jeho rodičů, kteří jsou rovněž cizími státními občany, zapsat více jmen. Zápis jmen zkomolených, zdrobnělých n. domáckých nelze připustit. Rovněž není přípustné, aby osobě mužského pohlaví bylo dáno jméno ženské a naopak, aby jako jméno bylo dáno dítěti jméno neosobní (tj. označení věcí, dnů apod.), anebo jméno, které má žijící sourozenec.“ Z jaz. výkladu zákona vyplývalo, že dítěti bylo možné zapsat pouze základní, spisovnou podobu jména, a to jak č., tak i cizojazyčného. Vylučoval se ovšem zápis různých zdrobnělin a tvarů domáckých, tj. rozmanitých citově zabarvených neoficiálních odvozenin (např. Vašek, Miloušek, Lucinka, Monča apod., tj. pro zápis byly jazykově vyhovující pouze spisovné podoby Václav, Milan, Lucie, Monika).

Zákon nevylučoval možnost zápisu tzv. zdvojených jmen užívaných ve funkci jména jednoho, běžných v některých jaz. germánských a románských. Zájem o ně se v č. zemích výrazně projevil od 90. let 20. stol. Pro vytváření konkrétních zdvojených jmen, tj. psaných se spojovníkem (Marie-Catherine), ovšem platí v jednotlivých jaz. určitá pravidla daná délkou jmen, jejich výslovností, pravopisem i zakončením prvního a počátkem druhého jména. Znamená to, že se nespojují jakákoliv dvě různorodá jména pocházející z odlišných jazykových, a tedy i pravopisných systémů. Zdvojené jméno lze v č. zemích zapsat buď v jeho ověřené podobě původní (Jean-Paul), n. v jeho č. ekvivalentu (Jan-Pavel). Pro č. ani pro další slovanské jaz. vytváření tzv. zdvojených jmen není typické a systémové, pouze se přejímají z cizích jaz. a nově se nevytvářejí (např. původně zdvojené jméno Marie-Anna bylo kdysi do č. přejato jako jednoslovné jméno Mariana).

V současné době jsou volba a zápis jmen v ČR usměrňovány zákonem o matrikách, jménu a příjmení čís. 301/2000Sb., ve znění pozdějších předpisů. Jeho významnou novinkou je fakt, že pro zápis je možné zvolit dvě jména, která ovšem nesmí být stejná, což znamená, že občanu ČR se nezapíše např. č. a cizojazyčná podoba téhož jména (např. Jan John, Alžběta Elizabeth apod.). Touto novou skutečností významně poklesl zájem o zdvojená jména. Pro volbu druhého jména platí stejná zákonná usměrnění jako pro zápis prvního jména.

V par. 62 tohoto zákona se praví: „Do matriční knihy nelze zapsat jména zkomolená, zdrobnělá a domácká“. (Pojem „jméno“ náš matriční zákon nevymezuje, jiné evropské zákony konstatují, že „musí jít svou podstatou o jméno“.) Z jaz. hlediska to stejně jako podle předcházejícího zákona znamená, že se zapisují základní, spisovné podoby pravopisně doložených, existujících jmen; jméno tedy musí vycházet z nějakého pravopisného, ať již č., n. cizího systému, což znamená, že pravopis jmen si nelze libovolně upravovat. Jako jména se nezapisují jména obecná, tzv. neosobní, jakými jsou např. označení dnů (Pátek, Hromnice), a také ne názvy věcí, a to ani výrazy č. (Lavice), ani cizojazyčné (Video, Invest), pokud se jako jména neužívají (v ČR např. nebyl zapsán jako ženské jméno anglický výraz Invest, tj. ‘investice’). Ve funkci jmen se nezapisují ani jména zeměpisná, pokud se v některém z cizích jaz. jako jména neužívají (např. v angl. ženské jméno Chelsea). Sourozencům majícím stejné (vlastní) rodiče nelze zapsat na první pozici jedno a totéž jméno. Ve funkci jména se nezapisují ani příjmení, a to ani na pozici druhého jména. V ČR i ve většině evropských států je repertoár volitelných jmen zákonně vymezen, což je podmíněno i důvody administrativními a právními.

Stále aktuálním problémem se jeví stanovení hranice mezi oficiální, citově neutrální podobou jména a jeho expresivními obměnami (viz ↗hypokoristikum). Tento jaz. problém úzce souvisí se společenským hodnocením konkrétního tvaru. Spolu se ztrátou citového, emocionálního zabarvení některých sufixů se hypokoristika jimi odvozená začínají v některých případech ve společnosti pociťovat jako bezpříznaková. Platí to např. o mužských jménech odvozených příponou ‑ek‑. Stejně jako kdysi Radek a Zdeněk byly (na základě sociolingvistického průzkumu) zoficiálněny podoby Mirek, Slávek, Vítek aj. Mnohdy je takové přehodnocení vyvoláno i známostí osob, které takové hypokoristikum užívají jako umělecké jméno. Patří k nim např. Bolek (z Boleslav podle herce B. Polívky) či Janek (podle zpěváka Ledeckého, který ho užíval k rozlišení od dalších Janů vystupujících v kapele); k jeho „zoficiálnění“ přispěl i fakt, že v bulharštině se Janek jako spisovné jméno užívá.

Z ženských přípon ztrácí příznakové zabarvení především sufix ‑a (osamostatněny byly např. tvary Naďa, Táňa, Mirka, Magda), v menší míře sufix ‑k(‑a), kterým jsou zakončena oficiální jména jako Šárka, Lenka, Anežka, k osamostatnění spěje např. Klárka (sufix ‑k‑ derivující u apelativ deminutiva pro Čechy poněkud „změkčuje pociťovanou tvrdost výchozí podoby Klára“) či Katka (sufix ‑k‑ navíc zkracuje délku oficiální podoby Kateřina). Přehodnocování původem hypokoristických tvarů na podoby základní je průběžný proces probíhající nejen v č. a v dalších slovanských jaz., ale i ve většině evropských jaz., z nichž k nám např. nedávno byla přejata jména Tim (z Timothy), Tom (z Thomas), Nick (z Nicholaus), Mia (z Maria), Sandra (z Alessandra), Jenny (z Jennifer, Johanna) a řada dalších, hodnocených již v cizojazyčných slovnících jmen jako jména oficiálně užívaná. Tento průběžný proces je zároveň jedním ze způsobů obohacování repertoáru užívaných jmen ve většině evropských jaz.

Platný matriční zákon nevylučuje zápis cizojazyčných podob jmen (viz výše). Z jaz. hlediska to znamená, že může jít jak o cizí ekvivalenty v č. užívaných jmen (např. angl. John, šp. Juan, ekvivalenty č. Jan), tak o jména, která č. obdoby nemají (angl. Brian, Kevin). Do č. pronikají z různých jaz. oblastí i kontinentů stále nová jména, čímž dochází k průběžnému doplňování repertoáru užívaných jmen. Jména se stávají mezinárodní.

1.1 Pravopis zapisovaných jmen

S pronikáním cizích jmen do č. do popředí výrazně vystupují i pravopisné aspekty zápisu jména, resp. zákonný požadavek ověření náležitého pravopisu jména. Při jeho jaz. ověřování se bere v úvahu fakt, že většina evropských jaz. má kodifikovanou pravopisnou podobu jmen, která vychází ze stávajícího pravopisného systému jednotlivých jaz., zohledňujícího podle jejich typu např. aspekty etymologické, morfologické a výslovnostní. Akceptuje se i skutečnost, že podobně jako v č. se v některých jaz., zvláště germánských (něm., angl., niz. aj.), objevují u jmen četné pravopisné a také tvaroslovné dublety (v něm. např. Annelie / Anely / Aneli), které se tudíž akceptují jako oficiální i v č. Jisté pravopisné problémy dnes působí internet, který uvádí také různorodé seznamy jmen, ovšem mnohdy v pravopisně chybných a zavádějících, nikým nezaručených a neověřených podobách. Navíc se někteří naši občané domnívají, že „u cizích jmen na pravopisu nezáleží“, a chtějí třeba zapsat podobu, kterou jen slyšeli v televizi (např. Sejbl, protože nevědí, že jde o španělskou domáckou podobu jména Isabel).

Pokud dochází k překladu veřejných listin (matričních dokumentů apod.) z různých cizích jaz. píšících latinkou, jejich grafémy, tj. znaky, se v č. přepisují do podoby, ve které se zobrazují v informačních systémech veřejné správy, a to podle Nařízení vlády čís. 594/2006, ve znění čís. 100/2007. V nařízení jsou akceptovány grafémy z mnoha evropských, zvláště sousedních jaz. (slovenštiny, polštiny, němčiny, maďarštiny, rumunštiny), neobvyklé znaky se přepisují do č. grafémy pro hlásky výslovnostně nejbližší (např. ğ se přepisuje jako g, ē se přepisuje jako é), tj. nerespektují se znaky psané v některých jaz. s tzv. tildou, kulatým háčkem či ležatou čárkou nad písmenem.

Speciální problematiku vytvářejí přepisy jmen z jaz., které užívají jiné písmo než č. Pro přepisy z cyrilice platí zásady běžného přepisu uváděné v Pravidlech českého pravopisu z r. 2005. Ty byly také převzaty do výše zmíněného Nařízení vlády čís. 594/2006, ve znění čís. 100/2007. Tyto zásady běžného přepisu z cyrilice se ovšem dostávají do konfrontace s přepisy, které např. úřední orgány Ruské federace i Ukrajiny užívají při vydávání cestovních pasů občanům těchto států, v nichž uvádějí přepisy jmen a příjmení přes angl., popř. franc. (např. Jurij má angl. přepis Yuri, Nataša je uváděna jako Natasha či Natacha apod.). Uvedená situace je řešena podle metodického pokynu Ministerstva vnitra ČR tak, že v matričních aj. dokladech vydaných v ČR podle zákonných směrnic se uvádí v poznámce i ta podoba jména/jmen a příjmení, jakou má cizí státní příslušník uvedenu v pase.

Přepisy osobních jmen z jaz. užívajících znakové písmo (arabština, čínština, japonština aj.) jsou složitější. Jména se přepisují do č. buď foneticky, tj. č. přepis se snaží přiblížit výslovnosti ve výchozím jaz., n. se přejímají (akceptují) přepisy přes franc. (např. u osobních jmen ze severní Afriky, původně psaných v arabském písmu). V přepisech z čínštiny se jako světově uznávaný přepis užívá čínská abeceda pinyin, přepisující osobní a zeměpisná jména z čínského znakového písma do latinky. Záleží na vůli občana, resp. cizince, jaký přepis pro jméno volené pro matriční zápis v ČR zvolí (např. oblíbené arabské ženské jméno Ájša se vyskytuje v oficiálních přepisech i v podobách Aiša, Aisha, Aicha). U čínštiny lze v přepisech do dokladů vydávaných č. úřady použít (podle překladu) oba druhy přepisu, v č. tištěných sdělovacích prostředcích převládá fonetický přepis z čínštiny, který není v rozporu s výslovností.

I v současné době č. rodiče velmi často berou v úvahu – stejně jako v 20. stol. – nejen pravopis jména (diakritiku), ale též zvukové vyznění jména, jeho estetické faktory, jak se bude psát a vyslovovat ve spojitosti s příjmením. Někteří jsou si vědomi, že přílišná krátkost či délka spojení může činit v praxi jisté potíže. Problémy v č. prostředí samozřejmě činívá cizí pravopis jména, který je v rozporu s jeho výslovností. Jméno psané cizím pravopisem pak bývá různě výslovnostně komoleno, popř. vyslovováno ve shodě s jeho pravopisem, např. Brian je vyslovován ve shodě s jeho pravopisnou podobou, nikoli anglicky /brajen/. (Tomu se snaží předejít Vietnamci např. tím, že svému dítěti narozenému v ČR dají buď u nás běžné jméno, např. David, n. k vietnamskému jménu přiřadí neoficiálně č. jméno, kterým je pak okolí oslovuje; např. vietnamské ženské jméno Anh, vyslovované /aň/, je „počeštěno“ na Anička.)

1.2 Rodové lišení mužských a ženských jmen

Ze zákonného požadavku, aby dětem mužského pohlaví byla zapisována jména mužská a dívkám ženská, což je podmínka objevující se i v dalších evropských jaz., vyplývají v současnosti nové problémy související s pronikáním cizích jmen do ČR. V angloamerických zemích se stala módou (jako následek tzv. unisexu i v účesech, oblékání apod.) obourodá jména, např. Sydney, Tracy, Mallory, Taylor aj., zaznamenaná i v Česku. Pro porozumění, jakého pohlaví dítě je, se v podobných případech doporučuje zvolit ještě druhé, jednoznačně rodově rozlišené jméno.

Obourodá jména mají i další využití. Podle stávajícího matričního zákona mohou transsexuální osoby pro období léčby na přechodnou dobu zvolit obourodé jméno a příjmení. K uvedenému účelu slouží nečetná obourodá jména u nás obvyklá (např. René, Nikola, Saša, Sáva), ale i výše uvedené typy obourodých cizojazyčných jmen. Konečně je možné na uvedenou přechodnou dobu použít i obourodá domácká č. jména zakončená na ‑a (např. Fanda, Péťa, Jára, Míra, Sláva apod.), která se ovšem po ukončení léčby nahrazují podobami oficiálními, základními (např. postup: Karel > Kája > Karolína), přičemž je často zvoleno také zcela jiné jméno.

1.3 Zápis dvou jmen

Matriční zákon umožňuje od r. 2000 zápis dvou jmen, která ovšem „nesmí být stejná“. Vylučuje se tedy zápis č. a cizího ekvivalentu téhož jména (např. Anežka Agnes). Je ovšem možné zapsat spojení jakýchkoliv dvou oficiálních, spisovných podob co do původu různorodých jmen, např. Petr Long (vietnamské), Alena Anouk (francouzské), Akram (arabské) Martin apod. U dvou jmen vlastních sourozenců, kteří mají oba společné rodiče, je jazykově a identifikačně přijatelné, aby jméno zapsané na druhé pozici měli totožné, např. bratři Jan Jindřich Pavlát a Jakub Jindřich Pavlát. Z funkčního hlediska je totiž možné považovat za identifikačně dostatečné lišení sourozenců prvním jménem. (V minulosti bývalo u nás zvykem, že synové mívali po otci společné druhé jméno.) Novorozenci se ovšem nezapíše jako jediné takové jméno, které má žijící sourozenec, tj. dva bratři se nemohou jmenovat Tomáš Skalský.

Na pozici druhého jména se však občanům ČR nezapisují slovanská ↗patronymika, tj. jména odvozená ze jména otcova. V ruštině se nazývá ↗otčestvo (Ivan Petrovič), v bulharštině baškino ime. Nejde totiž o podobu základní, ale odvozenou (Pëtr > Petrovič), a její zavádění do č. by znamenalo porušení dvoučlenného standardizovaného pojmenovacího systému (jméno/jména + příjmení) č. Podobné případy se doporučuje řešit v č. uvedením otcova jména v základní podobě nominativu, tedy nikoli Ivan Petrovič, nýbrž Ivan Petr. Od oficiálního užívání těchto patronymik se např. v ruštině a bulharštině ustupuje, a vývoj směřuje k pojmenování dvojčlennému, obvyklému v evropských jaz.

Možnost zápisu dvou jmen, resp. připsání druhého jména, vyvolává u některých občanů ČR dojem, že na druhou pozici lze zapsat cosi specifického, co bude přispívat k jisté charakterizaci člověka. Tak se objevil nerealizovatelný zájem zapsat jako druhé jméno ↗přezdívky (např. Puma, Bizon, Střela, Skipy, Kovoslav), značku zboží (Milesia), název pěstitelské odrůdy vína (Kádárka), číslovku řadovou arabskou či římskou (Bohumil II, Jaroslav 2.), jen písmeno místo druhého jména (Patrik L., Monika P. – je možné zapsat jen celé jméno, tj. např. jen Patrik Luděk, Monika Pavlína) a v neposlední řadě nelze zvolit jako druhé jméno příjmení: Kevin „Hájek“ Brodský (požadavek může vzniknout např. tehdy, chtějí-li rodiče, aby dítě mělo příjmení jich obou).

2 Mimojazykové aspekty volby jmen v Česku v 20. a 21. století

(a) Rodinné tradice a vlivy: Tento motiv volby jmen se uplatňuje jako jev trvalý a stále živý. Jde o fenomén celoevropský a velmi běžný v řadě mimoevropských jaz. a náboženství. Průzkumy ukazují, že se uplatňuje trvale asi v 25–30 % volby jmen (✍Knappová, 1989:129–130, 139). Stále platí, že se více uplatňuje při volbě jmen mužských a v Česku více na venkově než ve větších městech, spíše v harmonicky žijících rodinách s dobrým vztahem k předkům. V č. zemích se např. stále volí, zvláště ve venkovských oblastech, slovanská jména jako Vladimír, Miroslav, Jaromíra, Radka.

Na dodržování rodinných tradic se velmi dbá ve smíšených manželstvích, resp. smíšených rodičovských dvojicích, v nichž jeden z rodičů je občanem ČR (bývá to častěji matka) a druhý pochází z jiného, a to i evropského státu. Cizí rodič zpravidla prosazuje jméno z vlastního jaz. a podle svých rodinných tradic se zohledněním kulturních, náboženských i etnických aspektů. Jména pro děti takovýchto rodičů bývají volena i podle příbuzenstva žijícího v cizině, a to často ve vazbě na ekonomické motivace. Pod vlivem rodinných tradic tak byla pro občánky ČR volena italské jméno Nazareno, řecká ženská jména Sotira, Kyriaki, španělská jména Ramiro a Engracia, francouzská jména Noel a Chloe. Ze slovanských jaz. byla zvolena slovenské jméno Bystrík, chorvatská jména Nadan a Srdjan, bulharská ženská jména Jantra a Luka a ruské jméno Arťom.

(b) Sociální postavení a vzdělání rodičů: Tento aspekt se výrazně prezentuje stejně jako před třiceti lety, což je doloženo nejen v Česku, ale i v jiných evropských jaz. Ukazuje se (✍Knappová, 1989:103; ✍Knappová, 2008:127), že rodiče s vyšší úrovní vzdělání (a tomu odpovídajícím profesním postavením) volí pro své děti jména, která mají v č. již jistou tradici, jsou známa z minulosti, historie a literatury. Převážně v této sociální a vzdělanostní skupině dochází k oživování jmen obecně pociťovaných jako zastaralá. Nově se objevují a oživují, a to zejména v uměleckých kruzích, jména jako Haštal, Hanuš, Kašpar, Odolen, Kryštof, Kryšpín, Háta, Kordula, Perchta, Zdislava, Matylda. Renesanci zažívají také jména jako František, Antonín, Antonie, Josefa / Josefína. Jde tu tedy o jistý návrat k tradicím, tradicionalismus. Opačné tendence se projevují u rodičů s nižší úrovní vzdělání, zejména se vzděláním základním či nedokončeným, a na ně navazujícím sociálním postavením. Taková sociální skupina rodičů je náchylnější k tomu podléhat různým módním tendencím a vlivům. Volí tedy jména nápadná, cizí, neobvyklá, pro č. prostředí pravopisně komplikovaná, čímž se v mnoha případech vyrovnávají i se svými společenskými komplexy; dokonce se někde ve volbě neobvyklých jmen uplatňuje v širší rodině či sousedstvu jistá soutěživost. Zejména v těchto vrstvách obyvatelstva se silně uplatňuje vliv televizních seriálů (Esmeralda, Kassandra, Mercedes, Pandora, Sean, Cedrik, Diego apod.), popř. i obdiv k populárním osobnostem ze sportu, kultury, n. k postavám z literatury, filmu apod. (Zorba z řeckého díla Nikose Kazantkzakise).

(c) Národnostní a jaz. vlivy: Někteří rodiče chtějí volbou jména demonstrovat příslušnost k svému národu a jaz., svou etnickou příslušnost. U Čechů se to projevuje volbou jmen v č. zemích vžitých, považovaných za česká. Dokládají to i výběrem jmen s typicky č. diakritickým pravopisem (Štěpán, Jiřina), jmen oblíbených v minulosti, často i obrozeneckých jmen slovanských (Pravdomil), objevuje se i zájem o „novotvoření“ (vedle Hvězdoslava přitvořen i Hvězdomil). Pokud volí jména cizího původu, dávají přednost pravopisně počeštěným tvarům (Žaneta). Opakem snahy o etnizaci je prosazování „mezinárodnosti“ jména s použitím cizího pravopisu. Je-li jeden z rodičů cizinec, zpravidla volí jména ze svého národa, jazykově podle svých pravopisných představ. Žijí tedy dnes v ČR děti nosící jména anglická, skotská, irská, dánská, finská, francouzská, německá a z řady dalších jaz. užívaných v Evropě i jinde. Podle přání nečeského rodiče tak byla u nás zapsána např. ženská jména jako anglická jména Tara a Joy, ukrajinské jméno Oksana, japonské jméno Eimi, španělské jméno Guadalpur, dagestánské jméno Gulžanat, gruzínské jméno Ketevan, z mužských jmen např. bretoňské jméno Trevor, litevské jméno Garis, holandské jméno Raven, irské jméno Finbar, skotské jméno Rhianon, portugalské jméno Afre a desítky dalších. Mnohé tzv. smíšené rodičovské dvojice dnes volí pro své děti dvě různorodá jména, přičemž jedno pochází z jaz. nečeského rodiče, druhé je v Česku obvyklé. Vznikají tak např. dvojice Anna Arya, Jana Sydney, Ayla Zuzana, Karim Martin, Toman Takeo apod.

(d) Náboženské vlivy: U převážné většiny rodičů č. národnosti se v současnosti projevuje při volbě jmen pro jejich novorozené děti ateistické přesvědčení a nepřičleněnost k nějaké církvi. Jména tedy většinou volí bez vztahu k jakémukoliv náboženství ve smyslu uvědomělé volby jména podle konkrétního svatého, podle nějakých církevních zvyklostí apod. Proto se také mezi ateisty patrně opětně oživuje zájem o slavnostní vítání novorozeňat, zajišťované místními úřady např. jednou ročně. Církevní obřad křtu volívají rodiče většinou kvůli prarodičům, v neposlední řadě i z důvodů jisté slavnostnosti církevního, zvláště katolického prostředí. V protikladu k ateistickým tendencím jsme již od konce 20. stol. svědky toho, že dochází k zvýšenému zájmu o biblická ženská jména jako Ester, Rebeka, Ráchel, Rút / Ruth, Miriam, Sarah, která se stala i evropskou módou. Jsou oblíbena mezi vyznavači či ctiteli židovství, kteří zavádějí dále jména jako Joshua, Sharon, Noemi, Abigail, v č. zemích dosud neběžná. Pokud někteří občané ČR konvertují k židovství, mění si jména na typicky židovská či v novohebrejských podobách (např. Avraham).

Významný náboženský vliv na volbu jména se uplatňuje v rodičovských dvojicích, v nichž zpravidla otec je muslimem z některé evropské země či z jiného kontinentu. Pak je volba muslimského jména pro dítě obvyklá až závazná, a to při respektování dalších cizích rodinných tradic takového otce. Evropské jméno v těchto rodičovských dvojicích dítě dostává spíše na pozici druhého než prvního jména. Tak byla v ČR zapsána islámská jména užívaná v různých jaz., např. arabská jména Hasan, Samir, Anísa, Záhira, turecká jména Aslan, Kurban, Dilara, Sidreta, albánská jména Gudzim, Ardíta, afghánská jména Patang, Parvína a mnoho dalších. Obdobná situace s požadavkem zachování náboženských, ale i etnických tradic se objevuje v případě, když otec pochází z afrického státu a prosazuje volbu jména podle tamějších domorodých tradic, často podle určitých zásad po někom z tamější rodiny (zapsána byla např. nigerijská jména z kmene Igbo, a to mužská jména Adesola, Mongo, ženská jména Adenike, Olufemi). Ve smíšených rodičovských dvojicích je možné se setkat při volbě jmen s vlivy některých východoasijských náboženství, a to s vlivy budhismu, taoismu aj. Uplatňují se i u různých ctitelů těchto učení, u vyznavačů jógy a v neposlední řadě jako výsledek cest po východoasijských, popř. i severoasijských krajích. Jména vyplývající z těchto učení – nejčastěji mají základ v sanskrtu – jsou pak volena jednak pro děti, jednak si je někteří naši občané volí pro připsání druhého jména, popř. si je dokonce volí pro změnu svého evropského jména. Tak byla kupř. zvolena indická mužská jména Miruk, Atma, Kambu, ženská jména Sávitrí, Madhuri, Sandip aj. Lze sem přiřadit i tibetská jména jako ženské jméno Pema Ješe, mongolská obourodá jména Olzvoj, Mjagmar, Ojunceceg a další. V některých případech volí jména pro svá pravnoučata podle přísných rodinných pravidel prarodiče, např. z Japonska. – S trvalým přílivem cizinců a růstem tzv. smíšených rodičovských dvojic (jeden z rodičů je z cizí, často orientální země) se při volbě (alespoň jednoho) jména pro dítě pravidelně prosazují náboženské, etnické, kulturní a rodinné zvyklosti oblasti, odkud cizí rodič pochází.

(e) Dobová společenská obliba: Tento motiv se při volbě jmen uplatňuje tradičně asi v 9 % volených jmen. Lze do něho zahrnout dva základní typy volby těchto jmen: (i) Obliba jména, tedy to, že jméno je osvědčené a užívané v různých vrstvách společnosti. Taková jména jsou v některých rodinách motivem pro následování. Tím je dán statistický fakt, že v ČR se pořadí nejoblíbenějších jmen zapisovaných v 21. stol. novorozencům příliš nemění. Např. v letech 2010–2011 zaujímal první místo v pořadí volených mužských jmen Jakub, před ním byl osm let na prvním místě Jan. Po nich se v první desítce na různých místech střídají jména Tomáš, Lukáš, Filip, David, Ondřej, Matěj, Adam. (Otcové této generace se nejčastěji jmenovali Petr, Jiří, Pavel, Martin, Jan, Josef, Jaroslav, Tomáš, Milan, Miroslav.) V celé populaci žije v 2. desetiletí 21. stol. nejvíce nositelů jména Jiří, za nimi následuje Jan, Petr, Josef a Pavel. Mezi ženskými jmény se na prvních místech objevují v 21. stol. jména Tereza, Natálie, Eliška, Karolína, Adéla, Anna, Kateřina, Barbora, Lucie, Veronika. Jejich matky byly nejčastěji nositelkami jmen Jana, Lenka, Petra, Martina, Kateřina, Monika, Hana, Eva, Pavlína / Pavla. V celé populaci je v 2. desetiletí 21. stol. nejrozšířenější jméno Marie a za ní následují jména Jana, Eva, Hana, Anna. (ii) Volba jména podle známých osobností ze široce pojatého společenského života. Cizí, zvláště americká, kultura podněcuje určité vrstvy obyvatelstva, zejm. se základním vzděláním, k volbě jmen podle známých herců a hereček, zpěváků a zpěvaček. Z těchto podnětů vznikl zápis mužských jmen jako Keanu (vzorem herec Keanu Reeves), Kevin (podle Kevina Costnera aj.), Sean (podle Seana Conneryho), z ženských jmen Aneta (vzorem superstar A. Langerová), Pamela (podle herečky Pamely Andersonové), Madonna (podle zpěvačky Madonny), Kylie (vzorem zpěvačka Kylie Minogue) apod.

Motivem k volbě jmen se stávají i jména sportovců, např. i automobilových závodníků jako Damon (vzorem Damon Hill), Ayrton (vzorem Ayrton Senna da Silva); jméno Dominik (podle hokejisty Dominika Haška) je dokládáno i v USA. Rovněž tento motiv pojmenování jmény osobností, které se staly známými, má v č. zemích dlouholetou tradici. Dokládá to i obliba jména Jan, často dříve voleného podle Jana Husa či Jana Žižky, Tomáš podle Tomáše G. Masaryka, Ludmila a od r. 1990 Anežka podle jmen českých světic (Anežka Česká byla svatořečena v r. 1989). Jiným typem dobové módní obliby je již delší čas trvající současná celoevropsky rozšířená móda obdivu k dávným Keltům a snaha o volbu jmen původem keltských či na ně navazujících jmen irských aj. Z uvedených důvodů jsou volena jména jako Alan, Brian, Ronan, Jennifer, Moira, Erin (symbol Irska) apod.

Jména v důsledku rostoucích všestranných mezinárodních styků a globalizace hojně putují z jaz. do jaz. a stávají se mezinárodními. To se stává i s oblibou určitých typů jmen. Tak např. v 50. letech 20. stol. se k nám ze západu šířila obliba jmen apoštolských a šíře biblických. Oblibu u nás získala jména Petr, Tomáš, Michal, Lukáš, v poslední době k nim přibyl Matěj s původem maďarskou podobou Matyáš, dále Tadeáš a Tobiáš. V 60.–70. letech 20. stol. do č. zemí pronikala obliba jmen francouzských a šíře románských, a to zejména ženských, jakými jsou Aneta, (počeštěná) Žaneta, Nikola, Veronika, Monika, Denisa aj. Naopak se v 2. pol. 20. stol. z východu na západ šířila móda jmen ruských, a to zejména (ruských) zkrácenin delších jmen křesťanských, jakými jsou např. Táňa (v přepisech Tania, Tanja) z Taťána, Naďa (Nadja, Nadia) z Naděžda, mužské jméno Saša (Sasha, Sacha) z Aleksandr aj. Ideologický vliv ve volbě jmen se u nás na rozdíl od Sovětského svazu dokládá jen ojediněle; zaznamenáno bylo např. ženské jméno Pětiletka.

V každé době se ovšem vyskytuje nezájem o volbu určitých jmen, který vyplývá i z nežádoucích asociací s nositeli určitých jmen (Adolf a Gustav připomínají smutná údobí našich dějin). Obdobné asociace se vyskytují i v životě soukromém (nevolí se např. jméno nesympatické osoby z dětství či dospělosti), nezájem o volbu určitého jména působí někdy jeho nadměrný či naopak nulový výskyt) aj. aspekty.

(f) Individuální podněty: Motivem volby jména pro potomka se v návaznosti na situaci 20. stol. objevují i v 21. stol. nejrůznější individuální podněty. Bývají to rozmanité záliby a zájmy, např. o divadlo (milovníci divadla volívají pro syna jméno Kajetán podle Josefa Kajetána Tyla), o historii (jména Kašpar, Hanuš, Perchta, Háta), dále vzpomínky na památné či hezké místo vztahující se k lokalitě v cizině (Sven, Dalmatinka). Často se pojmenovává podle spolupracovníků či přátel a jejich dětí, a to i cizinců (nizozemské jméno Jinke podle dcery tamějších přátel). Motivem volby jména bývají různé podněty z cest, a to i dalekých, např. otec pod dojmem cest po Japonsku zvolil pro č. dceru japonská jména Jaya Yoko (anglický přepis). K volbě konkrétního jména motivují dokonce i přání či „věštby“ domorodců („chlapec bude šťastný, bude‑li se jmenovat vítr“ – zvoleno jméno Nodin s tímto významem z jaz. severoamerických indiánů). Vývoj antroponym viz ↗křestní jméno.