Varieta češtiny, která je výsledkem ↗jazykového kontaktu substrátového typu (viz ↗substrát) a jejíž strukturní specifika jsou v tomto ↗etnolektu dána vlivem romštiny a slovenštiny, popř. maďarštiny, tedy původních jazyků romského etnolingvního společenství. R.e.č. je produktem neukončeného procesu jazykového posunu (language shift) přijetí češtiny. Počátek tohoto posunu se váže k příchodu Romů ze Slovenska do č. zemí po 2. světové válce. Jednalo se o příslušníky tří romských nářečních skupin. Téměř tři čtvrtiny z nich tvořili slovenští Romové (✍Hübschmannová, 1993), mluvčí severocentrálního nářečí romštiny; menšinu maďarští Romové, mluvčí jihocentrálního nářečí romštiny, a Romové olaští, mluvčí olaštiny (✍Boretzky, 1999; ✍Elšík & Hübschmannová ad., 1999; ✍Matras, 2002). Příslušná varieta romštiny představovala jejich první jazyk. Druhými jaz. těchto skupin byly majoritní jaz. jejich původní oblasti, tedy povětšinou některé z východoslovenských nářečí slovenštiny, v případě jižních oblastí Slovenska místního nářečí maďarštiny.

R.e.č. je dnes rozšířen v romských komunitách či enklávách, kde Romové žijí v poměrně úzké soudržnosti či vyloučeni od okolní společnosti a kde jsou dochována některá romská kulturní specifika. U mladších generací na sebe r.e.č. nabírá některé sociální funkce vnitřního jaz. komunity, často souběžně s ústupem romštiny. Tato skutečnost se odráží více ve struktuře r.e.č. mladších generací. Zde ustupuje vliv slovenštiny do pozadí, zatímco vliv romštiny ustupuje méně, v případě materiálních přejímek z romštiny dokonce narůstá jejich počet a specifické etnolektní prvky, které pojednávají kulturně specifickou realitu a komunikační zvyklosti daného společenství (např. v oblasti víry v duchy, relikty magie, klení, nadávání anebo naopak prostředky pro vyjádření vřelých citů), vykazují v etnolektu silnou rezistenci (✍Bořkovcová, 2006).

1 Struktura romského etnolektu češtiny

Specificky etnolektní prvky lze vysledovat na všech jaz. rovinách. Mnohé prvky mluvčí neužívají výhradně, ale komplementárně k obecně č. protějškům. Nejčetnějšími specificky etnolektními prvky jsou ↗kalky (prvky vycházející ze struktury původního jaz. a aplikující materiál cílového jaz.). Časté jsou jak kalky lexikálně podmíněné, tak systémové kalky morfologické i syntaktické. Méně časté jsou v etnolektu materiální přejímky. Zřídka se vyskytují výrazy vytvořené autonomním etnolektním slovotvorných systémem. Většina etnolektních prvků pochází z romštiny, menší část ze slovenštiny. Velkou rezistenci v etnolektu vykazují prvky, jejichž struktura se shoduje v obou původních jazycích. (Některé etnolektní prvky se shodují s relikty v č. nářečích a s č. ↗archaismy. Do etnolektu se však dostaly přes slovenštinu, a proto mají etnolektní status.)

1.1 Hláskosloví

Nejvýraznějším prvkem je silový přízvuk umístěný na předposlední slabice fonetického celku, krácení délek na polodélky, rozšířená je epenteze j mezi některými samohláskami (Andreja, v muzeju). Oproti č. souhláskovým skupinám tl, ks a chř stojí v etnolektu často kl, kc a kř (klustej, prakce, křipka). Často dochází k asimilaci sykavek (Šaša, šušenky). Zřídka dochází k metatezi souhlásek (pokřiva ‘kopřiva’, harvany ‘varhany’).

1.2 Specificky etnolektní slovní zásoba

Sestává z lexikálních přejímek z původních jazyků a ze sémantických a konstrukčních ↗kalků, které jsou četnější než materiální přejímky. Dále jsou v r.e.č. pojmenovací jednotky nové, vytvořené specificky etnolektním onomaziologickým systémem. Materiální přejímky jsou méně časté, vyjma vlastních jmen a přezdívek bývají užívány komplementárně k č. ekvivalentům a velmi často jsou, převážně u třetí generace, funkčně vázány. Z romštiny jsou do etnolektu přejaty frekventované příkazy a zákazy činností (dik ‘podívej se!, hele!’, šun ‘poslouchej!’), oslovení (vokativy čhaje ‘holka!’, babo ‘babičko!’ a částice móre ‘člověče!’) a slovní vycpávky (phenav ‘říkám’). Dále se užívá romských přejímek pro označení lidských vlastností (dilino ‘hloupý, blázen’), částí těla (čuča ‘prsa’, muj ‘obličej, ústa’, mindž ‘ženské přirození’), příbuzenských rolí (bori ‘snacha’, romňi ‘manželka’), skupinové příslušnosti (Gadžo/Gádžo ‘Nerom, Čech’, degeš ‘asociální člověk’, Vlach ‘olašský Rom’) a dalších (např. love ‘peníze’, šil ‘zima’). Další skupinu slov tvoří slova v širokém smyslu ↗tabuová (čórka ‘krádež’, džuva ‘vši’). Z romštiny pocházejí ↗přezdívky, resp. osobní jmena (Kalo ‘Černý’). Často užívaných přejímek ze slovenštiny je minimum. Jedná se o spojky, které jsou však ze slovenštiny přejaty i do romštiny (např. abo, aj, bo, lebo), autonymum (ve významu ‘jméno, jímž určitá skupina lidí referuje k sobě samým’) Cigán, několik adjektiv vyjadřujících lidské vlastnosti (lenivej ‘líný’, hamižnej ‘lakomý’) a několik sloves, která se od č. odlišují pouze prefixací, avšak byla přejata jako celek (domlátit ‘zbít’, počarovat ‘očarovat’, zaspat ‘usnout’).

Sémantické kalky: Jedná se o pojmenovací jednotky, jejichž významové pole je ovlivněno významovým polem patřičného „ekvivalentu“ z původního jaz., nejčastěji z rom(štiny) (mrtvola < rom. mulo ‘přízrak zemřelého, zemřelý’, nevěsta < rom. bori a/nebo slk. nevesta ‘1. snacha, 2. nevěsta’). U některých výrazů dochází k přejetí druhotného významu (chtít < rom. te kamel ‘1. chtít, 2. milovat, být zamilovaný’, suchej < rom. šuko ‘1. suchý, 2. hubený’).

Konstrukční kalky: Jedná se o pojmenovací jednotky vytvořené překladem struktury (n. části struktury) výrazu z původního jaz., nejčastěji romštiny. Na úrovni lexikální takto vznikly pojmenovací jednotky typu dávat nervy do (někoho) ‘rozčilovat (někoho)’ (< rom. te del nervi pre) n. pouštět strach ‘strašit [o revenantech]’ (< rom. te mukhel dar). Výsledkem částečného konstrukčního kalkování je absence zvratných zájmen u některých sloves (většinou reflexivních pouze z morfologického, nikoli sémantického hlediska), jejichž protějšky jsou v romštině formálně nereflexivní (např. Dyž du lehnout, …).

Autonomní etnolektní pojmenovací jednotky: Jedná se o pojmenovací jednotky vytvořené v rámci etnolektního onomaziologického systému, především o rozšířené užití onomaziologických modelů původních jazyků n. češtiny, avšak bez přímého vlivu konkrétní onomaziologické jednotky daného jazyka. Analogicky ke konstrukčně kalkovaným verbo‑nominálním kolokacím tak byla vytvořena nová pojmenování, a to záměnou jedné z částí kolokace: např. kalkovaný výraz pustit spaní na (někoho) motivoval inovativní výraz dávat spaní na (někoho) ‘uvrhnout (někoho) do spánku’ (záměna slovesa); a analogií ke kalkovanému výrazu mít nervy byly vytvořeny autonomní pojmenovací jednotky mít šoky n. mít záchvaty (záměna jmenné části). Další autonomní onomaziologické jednotky vznikly specifickým užitím českých n. slovenských derivačních předpon a přípon při odvozování sloves, slovesných jmen apod. (např. do‑fetovat se ‘zfetovat se’ analogií ke slovenským přejímkám typu do‑mlátit; pažernej a napasnej ‘nenasytný, lakomý’ na základě českého pažravej a nenapasenej; nedodržlivej ‘nespolehlivý, nedržící slovo’ kontaminací č. slovesa nedodržet a adjektiva nespolehlivý).

1.3 Morfologie

Ve skloňování substantiv dochází hlavně u první generace k odchylkám v nom.pl. (komunisty) a k používání slovenské koncovky ‑ov v gen.pl. (tych chlapov). Rozšířenější i v mladších generacích jsou akuz. tvary shodné s nom. (např. Ty znáš ty zpěváci?). Vokativ mužského rodu shodný s nom. je v r.e.č. běžnější než v obecné češtině (David!, Bobeš!, Milan!). Ve skloňování některých typů cizích slov se základní tvar u některých mluvčích rozšířil do celého paradigmatu sg. (za komunizmus – Dem do centrum), z romštiny přejatá mužská vlastní jména (Kalo) jsou skloňována jako adjektiva (gen. Kaleho/Kaloho, Chindiho, dat. Kalemu, Chindimu atd.). K vychýlení v gramatickém rodě n. čísle dochází u kategorií, které romština nemá, zvl. u neuter (A my sme vzali s sebou prase. A ten byl tak chytrej, že neřval!) n. pomnožných substantiv (a ta housle tak hrála; hezkej dveře). U sloves dochází k nejčastějším odchylkám záměnou vidu: např. Ta po kouskách tátovi vzal (‘brala’), nám nenechala. K vidové záměně dochází i u deverbativních adjektiv: např. Já sem napínavá (‘napnutá’).

1.4 Morfosyntax

Především se jedná o specifické užití syntetických pádů a předložek a o záměny prostředků směru a místa. V nom. často bývají počítané objekty, a to po všech číslovkách (např. Tolik složenky, co jí přišlo!). V nom. stojí také atribut k zájmenům nic, něco a všechno (např. Něco hrozný!). Velmi často se nom. používá po předložce za ve větné konstrukci co je to za… (např. Pani, co je to za rasa?). Dále se, vedle dat., uplatňuje v konstrukci pro příbuzenský vztah gen.: např. Von je koho (komu) rodina? (‘Čí je příbuzný?’) – Řekla to Mišely ségře. Následuje‑li další přivlastňování n. je‑li rozvíjené jméno také v gen., používá se navíc předložka od (např. od Chindi manžela brácha). Předložka od s gen. často vyjadřuje syntaktické vztahy, které v romštině nese ablativ, např. v porovnávací konstrukci (Von teda nebyl malej, von byl vod něho mladší) n. při vyjádření příčiny (To už potom budeme hluchý vod něj!). Předložka s, která v č. specifikuje sémantiku instr., se v r.e.č. poměrně často užívá odchylně. Často se objevuje předložková varianta na otázku ‘kudy’ (Ona šla s oknem), ve funkci prostředku (S koněm přišel do bytu ‘Na koni přijel do domu’) n. příčiny (Chvíli se s tim dusil…), zatímco bezpředložková varianta je např. ve větě Vařila polívku haluškama. Předložka za je ve vazbách některých sloves užívána místo obecněčeských předložek po, kvůli nebo pro, např. No tak ten má úplně záchvaty za naší Luckou; Budeš smutná za mnou?; Vona za nim šílí! V r.e.č. dochází pod vlivem romštiny k záměnám prostředků směru a místa, a to u příslovcí i v předložkových spojeních: např. Chodila sem s ní, kde (‘kam’) vona ukazovala; Tam dolu (‘dole’) se kouká na Titanic; Oslavuje do práce (‘v práci’) na Hlavák (‘Hlaváku’); Co na tebe (‘tobě’) uvidíme?!

1.5 Syntax

V oblasti syntaxe jsou nejvýraznějšími etnolektními prvky odlišné slovesné ↗valence, některé větné konstrukce a odlišné spojovací výrazy. Etnolektní slovesné valence mohou být přítomny tam, kde v neetnolektní č. nejsou, n. naopak chybět tam, kde jsou; dále se mohou odlišovat změnou své pozice anebo posunem od valence obligatorní k fakultativní. Několik etnolektních sloves má, na rozdíl od č., valenci akuz., např. Potom by moh něco (‘o něčem’) mluvit!; On fur jiný méno (‘jménem’) mi řika!; Já sem si to (‘toho’) nevšimla. Dále jsou v r.e.č. slovesa s odlišnými vazbami předložkových pádů: např. Jako s mojí babičkou sem měla sen. Systémovou odchylkou u tranzitivních sloves je posun valence z obligatorní na potenciální. Pokud je předmět znám z kontextu, nemusí být obsazen (Nedávej [to]! – Takže já proto, dyž hrajou v televizi válku, [to] nesnášim!), n. jedná‑li se o sdělení činnosti neurčité n. všeobecné: např. Bába, dyž [to] chtěla vod Boženy, tak nedala Božena. Dyž [to] chtěla vod Ireny, tak nedala. A dyž [to] chtěla vod nás, tak máma jí [to] ždycky dala. Nejčastěji jde v těchto případech o absenci zájmena to, v případě akuz.pl. i o jiná zájmena: např. Já sem sháněla po celym baráku táty fotky a nikdo [je] nemá. Oslabena je v etnolektu také valence příslovečného určení místa u sloves, resp. predikátorů jít (někam) a bejt (někde); nejčastěji absentuje zájmenné příslovce tam: např. Já nemohla spát! Prach byl! Kravál byl!; Mam nervy, že sem [tam] včera nebyla! Kromě oslabených valencí etnolektních sloves vypovídá uvedená absence předmětů, podmětů a příslovečných určení i o odlišné ↗deixi, resp. užívání ↗endofor (tj. vnitrotextových odkazovacích prostředků). Zmíněné deiktické prostředky (to/tam) jsou v etnolektu pro udržení vnitřní soudržnosti textu (↗koherence) vyžadovány méně než v č.

Specifické větné konstrukce: U časování je nejvýraznější expanze tvarů středního rodu ve 3.os.sg. do rodu mužského a ženského. Jev se vyskytuje nejčastěji u slovesa bejt ve funkci slovesné spony (např. To bylo pěknej film strašně! – To byl strachy [pl.]!) a zřídkakdy také u plnovýznamových sloves (např. A za komunistů stálo štyry koruny chleba!). Ve 3.os.sg. a méně často i v pl. dochází v přítomném čase k elizi slovesa bejt. Zřídkakdy je jev rozšířen i do minulého času (např. Přijeli těsně na ten den, co [byl] pohřeb – Počuješ, že ňuhňavo? (‘Slyšíš, že huhlá?’, dosl. ‘je huhlavý’). Odlišné jsou také větné konstrukce s počítanými objekty v podmětu, kalkované z romštiny. Substantiva nestojí po číslovkách v gen., ale v nominativu a takový podmět pak vyžaduje shodu predikátu: např. Zavolej Jakubovi, že to (…) že už budeme jenom pět (‘nás bude pět’); Vod tý doby, co sem se narodila, my šest můžeme (‘nás šest může’) a ty štyry malý ne. Častější než takto kalkované konstrukce jsou konstrukce již kontaminované č. protějšky: např. A ve vládě plno zlodějů sou!; Sme deset dětí. Dále se v r.e.č. používá také několikanásobného asyndeticky spojeného přísudku: např. Di kup malinovku! – Sahar, běž přines lopatku! První pozice je obsazena slovesem jít. Jeho funkcí je zvýraznit rozkaz.

Spojovací výrazy: Jedná se často o přejímky. Vztah vylučovací vyjadřují frekventované spojky bo/abo/lebo/nebo: např. Tohle musíš pochopit, bo (‘jinak’) tě zavřou!; Musíš jí říct, aby nebyla kurva, lebo já jí nebudu chtít. Ve vztahu odporovacím se používá spojek nebo a bo. Jejich užití se váže k dialogu, kde vyjadřují nepřímo odporovací vztah k tvrzení druhého členu relace (A: Ta tvoje žena je ale vošklivá! – B: Bo ty si hezká!). Důvodový vztah vyjadřují spojky bo/lebo/nebo a že (Můžeme si pučit nahrávač? Bo vona šílí!). Spojka bo se používá také jako nevětná, se substantivem v nom.: [A] Daj ho do Bohnic! [B] Co zas udělal? [A] Bo klíče! ↗Obsahové věty často vedle tázacího zájmena n. zájmenného příslovce uvozuje i spojka že: např. Máma brečí, plakala, že co s náma bude.

Viz též ↗lexikální romismy v češtině.