Výsledky ↗jazykového kontaktu ruštiny s češtinou: přejatá slova, slovotvorné, sémantické a syntaktické ↗kalky (nebo změněná frekvence některých jazykových prostředků). Jednotlivá slova ruského původu, tj. rusismy, se vyskytují v č. textech již v 16. stol., jedná se však o označení ruských reálií a v č. se neustálila (✍Šmilauer, 1941). Přímý jaz. kontakt ruštiny s č. začíná na konci 18. stol. s prvními překlady (srov. ✍Bečka & Skwarska, 2002) a pracemi Dobrovského (✍Dobrowsky, 1796; ✍Dobrowsky, 1799) a Puchmajera (✍Puchmayer, 1805; ✍Puchmayer, 1820) a nabírá vyšší intenzitu kolem roku 1820 v kruhu kolem Jungmanna, pro něhož byla ruština důležitým zdrojem doplňování slovní zásoby spisovné č., ale také vzorem slovanského jaz. vůbec (srov. ✍Jungmann, 1956). V kruhu kolem Jungmanna se tedy jedná o cílený, plánovaný jazykový kontakt mezi spisovnými jaz. (↗jazykové plánování) při velmi nízkém stupni rusko‑českého ↗bilingvismu, přičemž iniciátoři přejetí byli filologicky vzdělaní (viz ✍Lilič(ová) 1982:10; ✍Giger & Suter‑Voutova, 2014).

Puchmajer pro č. v roce 1805 navrhl pravopis založený na ↗cyrilici, který zohledňuje etymologickou souvislost foneticky různých č. a ruských slov. Obrozenci zápis č. cyrilicí ve svém soukromí někdy i praktikovali (srov. např. J. Jungmann a A. Marek v korespondenci kolem roku 1810, ✍Jungmann, 1881). Nejdůležitější je ruský vliv v oblasti slovní zásoby: v Jungmannově slovníku (✍Jungmann, 1834–1839) se podle ✍Lilič(ové) (1982:74) nachází zhruba 1000 slov ruského původu, ✍Orłoś(ová) (1974) naopak uvádí 300 rusismů oproti 800–1200 polonismům; zdaleka ne všechna tato slova se ovšem nakonec v č. ustálila. Přejata byla taková slova jako blahý, bol, chrabrý, jařmo, kormidlo, průmysl, příroda, sloh, vkus, vzduch, záliv atd., viz ✍Havránek (1936:89, 91), ✍Šmilauer (1941), ✍Machek (1997). Identifikace slova jako rusismu přitom není vždy jednoznačná, slova jako předmět a příroda se uvádějí jako rusismy i jako polonismy (srov. ✍Orłoś(ová), 1987:176, 360), slovo řešiti uvádí Havránek jako rusismus i jako oživené staročeské slovo; jako rusismy Havránek uvádí např. i slova plod, šíje n. šum (u Machka není ruský původ těchto slov zmíněn), a Šmilauer uvádí čaj, kde ruština byla zprostředkujícím jaz. výrazu etymologicky pocházejícího z čínštiny. V některých případech mohl mít neologismus 19. stol. vícenásobnou motivaci; ✍Lilič(ová) (1982:38n.) např. pro slovo vrah ve významu ‘nepřítel’ poukazuje na vzor jak ruštiny, tak i staré č. Systematické (monografické) zpracování lexikálních rusismů v č. stále ještě chybí, jejich identifikaci ztěžuje hláskoslovné přizpůsobení slov přejatých z příbuzných slovanských jaz. do č., které může vyvolávat dojem, že slovo bylo zděděno z praslovanštiny, srov. např. благой > blahý, кормило > kormidlo, промысел > průmysl, воздух > vzduch. Je to jev typický pro daný typ jazykového kontaktu a uplatnil se i při převzetí původně ruského slova z č. do dalšího slovanského jaz., srov. č. průmysl > slk. priemyseln. r. успех > č. úspěch > slk. úspech / hls. wuspjech. V případě méně průhledných termínů někdy došlo k chybám, např. r. сабельник (< сабля ʻšavle’) > č. zábělník, r. пьяничник (< пьяный ʻopilý’) > pěnišník (✍Šmilauer, 1941).

V řadě případů se u č. rusismů jedná o vědecké termíny (kytovec, nářečí, pyl, slovesnost) (✍Havránek, 1936; ✍Šmilauer, 1941), mnoho takových termínů bylo přejato i z polštiny (✍Orłoś(ová), 1987). Šmilauer odhaduje jen počet č. botanických termínů přejatých z ruštiny na 70–80.

V pozdější době se takto přejímají už pouze jednotlivá slova, např. lyže (v 90. let 19. stol., viz ✍Machek, 1997) n. baklažán (podle ✍Šmilauera, 1941, „zcela nové slovo“). U jednotlivých autorů se i za 1. republiky vyskytují slova charakteristická pro ruské prostředí, která se však v č. neujala (sapogy ‘holínky’, rubáška ‘(ruská) košile’) (✍Šmilauer, 1941). Kromě toho se do č. dostávají i první sovětské termíny (sověty, kolchoz); jejich počet pak stoupá po roce 1948, kdy se slova jako kulak n. stachanovec uplatňují i na československou realitu. Vliv byrokratické ruštiny socialistického zřízení se projevil v oblibě zkratek a jejich specifických typů (názvy organizací jako Čechotrans, Masna, států jako PLR, BLR, úřadů jako KNV ‘Krajský národní výbor’, KLK ‘Komise lidové kontroly’, KNP ZO ROH ‘Komise národního pojištění závodní organizace Revolučního odborového hnutí’), viz ✍Šmilauer (1941), ✍Filipec (1998:185–188).

Přímé ruské vlivy v tvarosloví byly spíše vzácné, srov. ale např. tvar živem místo žijeme u Hanky v překladu z ruštiny (✍Giger, 2010). Četné slovotvorné a sémantické kalky z ruštiny obsahují Rukopis Královédvorský a Rukopis Zelenohorský (✍Lilič(ová) 1982:53–56).

Jistý vliv měla ruština v 19. a 20. stol. i na syntax spisovné č. Během ranného obrození se jedná zejm. o přísudkový instrumentál typu Rozvíjela se jarním kvítkem, Toto místo sloužilo hrobem mé cti, různé genitivní vazby (Silnější byl otcovského práva, Ničeho nebylo vidět, Miluji Francouzů), vyjadřování modality (Jsme dlužni milovati užitek vlasti, Sloupu dlužno býti velmi velikým, Přání lidu nutno vyhověti, Toto možno dokázati následujícím) (✍Grepl, 1968) a participiální tvary (kromě nově zavedeného zpřídavnělého přechodníku minulého typu napsavší zde jde zejména o zvýšení frekvence přechodníků; ✍Šmilauer (1941); ✍Lilič(ová) (1962); ✍Dvořák (1978:85n.); ✍Giger (2013a). Stejně jako v případě lexikálních rusismů jsou zde jevy, které rychle zanikly (uvedené typy predikativního instrumentálu), jiné se držely déle, popř. se vrátily (srov. ✍Filipec, 1998, o zvýšené frekvenci přechodníků v jistých druzích textů n. o přivlastňovacím genitivu typu ulice Lenina po roce 1948) n. se vyskytují – stylisticky více méně omezeně – dodnes (modální predikativy dlužno, nutno, možnon. participiální tvary typu odstoupivší, vyběhnuvší etc.). Jako u lexikálních rusismů jsou vedle jednoznačných případů (modální predikativ dlužen, resp. dlužno, zpřídavnělý přechodník minulý) i takové, které mají i staročeský základ (záporový genitiv n. genitiv komparace), a takové, které lze spojit i s dalšími slovanskými jaz. (s polštinou např. genitivní tvar v akuz.pl. životných podstatných jmen n. obliba přechodníků). ✍Grepl (1968) poukazuje i na jednu původem polskou konstrukci, která se v 19. stol. ujala dočasně v č., bezesponové příčestí minulé trpné s akuzativní rekcí typu Do maloruštiny mícháno polštinu i latinu; chybějící sponu má přitom společnou i s odpovídajícími ruskými konstrukcemi (srov. i ✍Giger, 2013b).