Tendence k pravidelnému střídání počtu ↗slabik v určité rytmické jednotce. Základní rytmickou jednotkou je ↗přízvukový takt, což je skupina slabik podřízená jednomu ↗slovnímu přízvuku, např. 'Každý 'večer 'touto 'dobou 'chodím 'se psem 'do parku. Rytmická jednotka je tedy charakterizována rozdílem přízvučné a nepřízvučné slabiky a je nejméně dvojslabičná. Pro č. je typický trochejský rytmus, neboť č. má hlavní přízvuk pevně vázaný na začátku slova (mimo některých dialektů) a sekundární přízvuky v pravidelných intervalech na každé druhé slabice směrem ke konci slova. Hlavní přízvuk je na první slabice, sekundární přízvuky pak na třetí, páté a další liché slabice, např. 'holohlàvý, 'nejnespòlehlìvější. Dlouhé vokály a diftongy se mohou vyskytovat i v nepřízvučných slabikách, a jejich poloha tedy nezávisí na pozicích přízvuku, např. 'mléko, 'nový, 'zažívàní.

S rytmickými jednotkami (zvláště s trochejským rytmem) jsou v č. spojeny některé ↗prosodické jevy. Za určitých okolností může docházet k neutralizaci vokalické ↗kvantity (podobně jako se neutralizuje např. znělost, viz ↗neutralizace znělosti), a sice tehdy, je‑li předcházející slabika dlouhá. Tento jev se objevuje ve slovenštině, např. cudzia × svieža, pekná × krásna. Délka je zde vlastností slabiky. Slabika je ovšem nejmenší prozodickou jednotkou a minimálně dvojslabičné slovo je zároveň elementárním rytmickým taktem. Ve slovenštině tedy platí rytmický zákon, který v rámci jednoho taktu zakazuje dvě slabiky se stejnou rytmickou hodnotou. Z hlediska kvantity to znamená, že celkový počet mór v sousedních dvou slabikách nemůže překročit počet tří. Rytmický zákon (nebo spíše rytmické krácení) se projevuje jednak ve flektivních tvarech (pleciach × krídlach), jednak také ve slovotvorbě, např. frézar × murár. Podobnou situaci s maximálně třímórovým omezením dvou sousedních slabik nacházíme ovšem i v č., na rozdíl od slovenštiny se ale neobjevuje tak často. Rytmické krácení pozorujeme ve flektivních tvarech (kráva × kravách) a také při derivaci (mísař × rybář). Nápadná je zvláště kvantitativní alomorfie sufixu ‑ař/‑ář, která se projevuje u dvojslabičných substantiv, např. mlékař, lékař × cukrář, truhlář. Substantiva s krátkou kořenovou slabikou mohou ovšem mít i krátký sufix, např. filmař, četař. Distribuce těchto alomorfů je patrná jen u dvojslabičných tvarů, jedno‑ a víceslabičné tvary mají pravidelně dlouhý sufix: sklář, novinář. Kvantitativní alternace je možné pozorovat i u jiných dvojslabičných tvarů, např. u prefigovaných deverbativ: důkaz (proti dokázat), příkaz (proti přikázat) n. u dvojslabičných hypokoristik: Káťa × Katka, Fráňa × Franta, Lída × Lidka. V případech dvojslabičných hypokoristik by kvantitativní kontrast mohl být způsoben mórovostí kody v první slabice, tedy Ká_µµťa_µ × Ka_µt_µka_µ. Zatímco ve slovenštině je rytmické krácení rozšířeno na flektivní i derivativní tvary, v č. jej vidíme pouze u některých flektivních tvarů a určitých skupin derivátů. Protože je toto krácení omezeno na minimální počet dvou sousedních slabik (proto je v č. pozorujeme hlavně u dvojslabičných substantiv), hovoříme o dvojslabičné doméně. Tato doména může být již historického původu, neboť ji pozorujeme už ve staré č., např. u verbálních substantiv typu dávanie × dělánie, kde kvantita ‑ánie je závislá na kvantitě předcházející slabiky; k analýze viz ↗verbální substantivum. Vznik dvojslabičné domény, jejíž výskyt je v č. a slovenštině pozorován s větší či menší pravidelností, patrně souvisí s ustálením přízvuku na první slabice, vznikem nových délek a trochejského rytmu v 10. stol. po rozpadu starého praslovanského prozodického systému.

Viz též ↗templát.