Souhláskový zvuk tvořený glottální okluzí (viz ↗mluvní orgány), neznělá hlasivková okluziva, jeden ze způsobů začátku ↗fonace. V č. není realizací samostatného ↗fonému, plní však funkci protetické hlásky (↗proteze) při artikulaci vokálů na počátku slova, event. vokálu na počátku slabiky po prefixu. Stává se tak vyjádřením ↗hraničního signálu (viz ↗fonologické slovo). Jako neznělý souhláskový zvuk způsobuje regresivní znělostní ↗asimilaci: nad očima – [nat ʔočima]/[nadočima], předurčená – [př̭etʔurčená]/[př̭edurčená].

V č. se r. objeví před vokálem spontánně na začátku fonace (po pauze): ['ʔasi dnes 'nehraje]; ['počkám / 'ʔaš to 'dočteš], ['ʔau̯torem této 'skladbi je / 'ʔoskar 'nedbal]. Uvnitř souvislé řeči bývá (fakultativně) mezi dvěma heterosylabickými vokály. Taková spojení vznikají v č. pouze na rozhraní ↗morfů. V kultivované výslovnosti se r. doporučuje tam, kde se stýkají stejné vokály: ['ďecko si 'neumňelo 'ʔotevřít], [poloʔotevřené]; za vhodnější se pokládá i mezi vokály různými, zvláště je‑li druhý z nich přízvučný: ['celá 'ʔevropa], [mé 'ʔau̯to]. (K výslovnosti heterosylabických vokálů v přejatých slovech viz ↗hiát.)

K různým morfům může patřit také souhláska a samohláska (hranice slov, předložky + jména, předpony + slovního základu). R. jako prostředek vyjádření švu mezi nimi je ve spis. výslovnosti závazný po neslabičných předložkách (k otci – [kʔotci] × kotci – [kotci], s uchem – [sʔuxem] × suchem – [suxem]) a před příklonným a, i (umí číst a psát – ['umí 'čístʔa 'psát], Čech a Slovák nenosí… – ['čexʔa slovák] × Čecha Slovák nenosí… – ['čexa 'slovák]). V ostatních pozicích je fakultativní, tj. není závazný, častěji se vyslovuje na švu samostatných slov (rybíz uzrál – ['ribís 'ʔuzrál], rozvoj umění – ['rozvoj 'ʔumňeňí]), zvláště je‑li první nepřízvučné (byl ospalý – [bil 'ʔospalí]). Při opravdu pečlivé výslovnosti se r. pokládá za vhodný i mezi slabičnou předložkou a jménem (pod akátem – ['potʔakátem], od oka – ['otʔoka]); není‑li r., znělost konce předložky se spis. nemění ([podakátem], [odoka]). Na švu předpony a slovního základu je užití r. řídké: vyslovujeme podúředník – [podúředňík], bezútěšná – [bezúťešná], jen chceme‑li zdůraznit složení slova, volíme výslovnost s r. [potʔúředňík]. Vhodný je r. po předponě nej‑: nejudatnější – [nejʔudatňejší]. R. je doporučován ve vybrané výslovnosti (viz ↗ortoepie), neboť napomáhá zřetelnějšímu zvukovému členění textu. Kdysi se pokládal za nutnou složku spis. výslovnosti, dnes ustupuje. Uvádí se také, že v běžné mluvě je častější v Čechách než na Moravě. Viz také ↗hláska, ↗fonetika, ↗ortoepie.

K transkripci fonetického znění dokladů viz ↗transkripce.