Grafická reprezentace funkcí jazykových konstrukcí, do níž se zobrazují jazykové formy jednoho nebo různých jazyků. Existují dva hlavní typy s.m. Prvním typem je síť skládající se z uzlů a spojnic mezi nimi. Uzly představují různé funkce, které slouží jako tertia comparationis pro mezijazykové srovnání slov, konstrukcí n. gramatických kategorií. Protože tyto mapy se objevily jako první, říká se jim rovněž „klasické“ (✍van der Auwera, 2013), n. „mapy první generace“ (✍Sansò(ová), 2010). Dalším označením pro ně je spojnicové mapy // mapy konektivity (✍van der Auwera, 2013). Druhý typ map ukazuje datové body, tj. příklady z korpusů n. experimentálních podnětů. Vztahy mezi datovými body jsou reprezentovány vzdáleností (n. naopak blízkostí). Jsou to probabilistické neboli statistické sémantické mapy; rovněž bývají označovány jako „mapy proximity“ (✍van der Auwera, 2013), n. „mapy druhé generace“ (✍Sansò(ová), 2010).

V klasických sémantických mapách jsou uzly spojeny, jestliže se korespondující funkce souvyskytují alespoň v jedné jazykové konstrukci, viz příklad níže. Jde o mapu dativních funkcí od ✍Haspelmatha (2003), s angl. předložkou to a franc. dativními klitikami me, te, lui, nous, vous, leur promítnutými do jednoho grafu. Graf ukazuje, že sémantické/funkční okruhy pokryté angl. to a franc. dativními klitikami se částečně překrývají.

Klasické s.m. se tvoří následujícím způsobem. Prvním krokem je identifikace funkcí, které se stávají uzly sítě. Podle ✍Haspelmatha (2003) by funkce měla být umístěna do mapy, jestliže se alespoň dva jazyky s ohledem na tuto funkci liší. Přístup uplatňovaný v sémantických mapách nebere v úvahu rozdíly mezi polysémií a monosémantičností (resp. ambiguitou a vágností). Prvkem s.m. se může stát jakákoli funkce. Dále se vyhledávají takové prostorové konfigurace, které vyhovují hypotéze konektivity sémantické mapy (semantic map connectivity hypothesis), formulované ✍Croftem (2001:96). Jestliže se dvě funkce vyjadřují alespoň v jednom jazyce stejnou formou, měly by jejich korespondující uzly být spojeny. Tento princip je znám také jako princip blízkosti n. princip adjacence. Fungování tohoto principu ukazují imaginární mapy níže. Obrazec vlevo představuje sémantickou mapu s funkcemi A, B, C, D a E. Konstrukce X pokrývá na této mapě propojenou oblast (funkce B, C a D). Princip konektivity je zachován. Naopak na obrazci vpravo má konstrukce Y funkce A, B a C, funkce C však není přímo spojena s A nebo B, princip konektivity je tudíž porušen.

Aby měly s.m. vědeckou (poznávací) hodnotu, musí být úsporné. Spojování každého uzlu se všemi ostatními uzly s.m. vyprazdňuje, srov. ✍Haspelmath (2003). Podle Haspelmatha stačí k získání stabilní mapy výsledky z šesti nepříbuzných jaz.; přidá-li se další jazyk, taková mapa už nemusí být modifikována. Prostorové konfigurace se zpravidla hledají ručně, metodou pokusu a omylu. V poslední době se objevují pokusy vytvářet tyto konfigurace automaticky, za pomoci teorie grafů. Inference vyvozené ze sémantických map nejsou zpracovatelné komputačně, existují však metody, které se komputaci blíží (viz ✍Regier & Khetarpal ad., 2013).

S.m. mohou být využity pro přímou komparaci, ale také při formulování implikačních hierarchií (viz ✍Haspelmath, 1997). Má-li např. dativní marker funkce proživatele a beneficientu, měl by také mít funkci recipienta, jak ukazuje sémantická mapa uvedená výše. S.m. lze také využít při tvoření diachronních hypotéz o sémantickém vývoji slov a konstrukcí: jestliže konstrukce, která v minulosti měla funkci A, má nyní funkci Q, měla by mít v určité fázi uzly, které jsou umístěny mezi A a Q. Je rovněž možné tvořit s.m. s direkcionálními spojovníky ukazujícími, které funkce byly diachronně prvotní a které se objevily později jako výsledek sémantické extenze (viz ✍Narrog, 2010). Níže je jako příklad ukázána direkcionální s.m. domény CÍL-RECIPIENT, založená na diachronních informacích (viz ✍Narrog, 2010). Mapa byla konstruována automaticky pomocí softwaru igraph. Uzly představují pádové funkce. Podobné mapy jsou přínosné zvláště pro zkoumání ↗gramatikalizace.

Většina klasických s.m. není hierarchizována, mapy tudíž neukazují vztahy hyponymie a hyperonymie. Existuje však několik hierarchických s.m., např. s.m. modality ve ✍van der Auwerovi & Plungianovi (1998) a s.m. konceptu PRÁZDNOTA u ✍Koptjevskaja-Tamm(ové) & Rakhilina(ové) ad. (v tisku).

Jak ukazuje jednoduchý příklad z domény kauzativnosti, všechny kauzativní situace mohou být rozděleny do dvou subdomén (viz ✍Nedjalkov, 1976): faktitivní a permisivní. Faktitivní kauzace může být dále rozdělena na přímou a nepřímou. Barvy na mapě naznačují distribuci nizozemských kauzativních konstrukcí s doen ‘dělat’ (růžová) a laten ‘nechat/dovolit’ (světle zelená) právě s ohledem na tyto sémantické funkce.

Druhý typ s.m. používá body umístěné v různých vzdálenostech od sebe. Těmito body jsou příklady z paralelních korpusů n. neverbální experimentální stimuly. Spíše než široké sémantické funkce reprezentují specifické situace. Čím větší je vzdálenost mezi body, tím častěji se situace korespondující příkladům n. stimulům vyjadřují v různých jaz. stejnými formami. Tyto mapy se konstruují pomocí multivariantních statistických metod, např. multidimenzionálním škálováním (multidimensional scaling), např. ✍Wälchli & Cysouw (2012), n. analýzou shod (correspondence analysis), ✍Majid(ová) & Boster ad. (2008). Příklad níže ukazuje mapu multidimenzionálních škál s příklady ↗analytických (perifrastických) kauzativních konstrukcí z paralelních korpusů osmnácti evropských jaz. (viz ✍Levshina(ová), v tisku). Tečky zastupují různé kauzativní sémantické situace, čáry ukazují oblasti s vysokou hustotou příkladů analytických kauzativních konstrukcí v pěti románských jazycích: fr. faire + V_inf, it. fare + V_inf, šp. hacer + V_inf, port. fazer + V_inf / V_subj a rum. a face + să V_subj. Interpretace dimenzí a klastrů je věcí zkoumajícího. V tomto příkladu horizontální dimenze koresponduje s rozdílem mezi permisivní (vlevo) a faktitivní (vpravo) kauzací, zatímco vertikální dimenze v oblasti vpravo odděluje vynucenou kauzaci (nahoře) a nevynucenou kauzaci (dole).

Tato mapa byla vytvořena pomocí R softwaru smacof.

Vedle těchto dvou hlavních přístupů existují ještě přístupy hybridní. Např. databáze CLICS (✍List & Mayer ad., 2014) představuje kolexifikace sémantických konceptů v mnoha jaz. světa. O kolexifikaci se mluví tam, kde jsou v jednom jazyce dva n. více významů pokryty jednou lexikální jednotkou (✍François, 2008). Snímek níže ukazuje informaci získanou pro koncept RUKA. Graf vpravo vypadá jako klasická s.m. s uzly a spojnicemi reprezentujícími sémantické funkce. Tloušťka spojnic zároveň koresponduje s frekvencí souvýskytu párů sémantických funkcí (tj. s kolexifikací) v databázi. Je vidět, že koncept RUKA se nejčastěji kolexifikuje s konceptem PAŽE. Je důležité, že automaticky vytvořený graf spojuje všechny páry uzlů s alespoň jedním výskytem kolexifikace (tj. princip úspornosti se nedodržuje).

Zdroj: http://clics.lingpy.org/

I když s.m. poskytují vhodný nástroj pro vizualizaci a průzkum mezijazykových variací (zobrazování vztahů forma – význam), jejich teoretická interpretace je diskutabilní. Zatímco někteří lingvisté, např. ✍Croft (2010), tvrdí, že s.m. reprezentují univerzální konceptuální prostor, který je součástí mentální reprezentace mluvčích, ✍Cristofaro (2010) soudí, že polyfunkčnost jaz. konstrukce nevzniká vždy z konceptuální podobnosti mezi jejími funkcemi a že s.m. reprezentují spíše jazykový vývoj než individuální znalost jazyka na synchronní úrovni. V č. lingvistice se dosud s.m. nepoužívají.