Generativní teoretická lingvistika se začala systematicky věnovat jazykům s tzv. volným slovosledem až v 80. letech 20. stol. První systematické přístupy předpokládaly, že volný slovosled je výsledkem odlišné hierarchické struktury, totiž že zatímco jazyky s pevným slovosledem, tzv. konfigurační jazyky, mají univerzální hierarchickou strukturu, jazyky s volným slovosledem jsou striktně nekonfigurační jazyky (✍Jelinek(ová), 1984). Současná generativní literatura víceméně opustila distinkci mezi konfiguračními a nekonfiguračními jazyky, a místo toho předpokládá, že volný slovosled je výsledkem série posunů z původně generovaných pozic, které striktně zachovávají univerzální hierarchii frází (✍Williams, 1984; ✍Saito, 1989; ✍Webelhuth, 1989; ✍Grewendorf & Sternfeld (eds.), 1990; ✍Mahajan, 1990; ✍Lasnik & Saito, 1992; ✍Saito, 1992; ✍Corver & van Riemsdijk (eds.), 1994; ✍Miyagawa, 1997; ✍Bošković & Takahashi, 1998; ✍Bailyn, 2001; ✍Karimi(ová), 2003; ✍Sabel & Saito, 2005 atd.). Posunům tohoto typu se v anglické generativní tradici říká scrambling (✍Ross, 1967); viz ↗skremblink.

Termín skremblink zahrnuje dva technicky odlišné typy posunu, tzv. ↗A-posun a ↗A'-posun. Zatímco v angl. je A-posun vždy motivován syntakticky, v č. může být motivován i sémanticky, tj. potřebami ↗aktuálního členění věty (✍Kučerová, 2007; ✍Kučerová, 2012). Tato ambiguita v motivaci tohoto typu posunu v praxi znamená, že generativní teorie se rozcházejí v technické implementaci sémanticky motivovaného A-posunu. Zatímco někteří autoři předpokládají, že sémanticky motivovaný A-posun je vždy podnícený syntaktickým rysem, podle jiných autorů k tomuto typu posunu dochází na sémanticko-syntaktickém rozhraní, a pokud dochází k nějaké interakci se syntaktickými rysy, jde o parazitní relaci na nezávisle existujících strukturních syntaktických rysech. Vedle těchto dvou přístupů ještě existují autoři, kteří se domnívají, že k sémanticky motivovanému A-posunu dochází na fonologicko-syntaktickém rozhraní, bez jakékoli interakce se sémantickým modulem (logickou formou věty). Je pravděpodobné, že tato neshoda, ve své věcné podstatě ne tak odlišná od aktivní debaty v tradiční č. lingvistice (✍Trávníček, 1937; ✍Trávníček, 1939; ✍Mathesius, 1931; ✍Mathesius, 1937; ✍Mathesius, 1939), není výsledkem pouhých metodologických neshod, ale odráží nehomogenní podstatu A-posunu jako takového. Např. A-posun slabých zájmen může být výsledkem jejich sémantické nekompatibility s existenčním operátorem typicky asociovaným s levou hranou vP fáze, indefinitní zájmena jako někdo se mohou v č. posouvat z prozodických důvodů. Třebaže takové rozdělení se může pro č. jevit jako arbitrární, protože ani slabá zájmena, ani indefinitní zájmeno nemohou v č. nést hlavní větný přízvuk, typologické srovnání s jinými jazyky, např. germánskými, v nichž slabá zájmena systematicky opouštějí vP bez ohledu na své prozodické vlastnosti, zatímco indefinitní zájmena ne, je jedním z důvodů, proč by A-posun nemusel nutně být homogenní.

Základní pozorování o č. volném slovosledu, které jde zpátky k ✍Dobrovskému (1809), je, že v č. kontextově zapojená informace lineárně předchází kontextově nezapojenou informaci. Zajímavé je, že toto pozorování se nedá přímočaře vysvětlit z funkčního pohledu, protože lexikální jednotky, které jsou ze své sémantické definice kontextově zapojené, jako zájmena n. vlastní jména, se takto nechovají. Zájmena se typicky objevují ve střední větné pozici, vlastní jména v pozici, která odpovídá jejich základní derivační pozici (viz ✍Kučerová, 2007; ✍Kučerová, 2012, ✍Kučerová & Neeleman (eds.), 2012). Někteří lingvisté tuto generalizaci zpochybňují, protože v č. je v některých případech možné začít větu novou informací (viz ✍Fanselow & Lenertová, 2011), ale tyto případy spadají buď pod pragmaticky motivované posuny, jako např. u novinových titulků (Česká pozice bude sobotní přílohou sobotních novin), n. jde o případy sémantické akomodace, v nichž mluvčí používá kontextově nezapojenou jednotku, jako kdyby byla kontextově zapojená: Ale takový gulášek, tak ten by si Maruška dala. Podle ✍Kučerové (2007), ✍Kučerové (2012) jsou sémantické posuny motivované pragmaticky, totiž, kontextově zapojené jednotky musí být v pozici, která jim umožní, aby byly interpretovány jako presuponované, ale pouze tehdy, pokud nejsou lexikálně presuponované jako zájmena n. vlastní jména. Tato teorie sémanticky motivovaných syntaktických posunů předpokládá, že větná linearizace je výsledkem optimizace syntakticko-sémantického rozhraní (✍Wagner, 2005; ✍Neelemand & van der Koot, 2008, atd.). Podle ✍Wagnera (2005) kontextově zapojené a kontextově nezapojené části věty musí být v sesterské relaci, která by jim umožnila definovat množinu alternativ nutnou pro generování sémanticky nezapojené části věty, zatímco podle ✍Neelemana & van der Koota (2008) jsou informačně-strukturní hodnoty vždy důsledkem určitých konfigurací.

Odlišné teoretické přístupy, které nacházíme v analýze A-posunu, se uplatňují také v analýze A'-posunu, ale obecně je literatura k A'-posunu výrazně homogennější. Přinejmenším v tom, že se shoduje na místě, do kterého se fráze posouvají, a v tom, jak se analyzuje A'-posun v rámci jednoho jaz., což je relativně nepřekvapivé vzhledem k tomu, že zatímco sémantické kategorie typicky asociované se sémanticky motivovaným A-posunem se v typologicky odlišných jazycích vyjadřují velmi odlišnými gramatickými prostředky, A'-posun je napříč jazyky relativně uniformní (viz ✍Kučerová & Neeleman (eds.), 2012).

A'-posun je systematický posun do levé periferie věty a sémanticky odpovídá kategorii kontrastivního fokusu n. kontrastivního topiku. Tento typ pohybu je motivován syntaktickými rysy, které se podle některých autorů asociují s univerzálně danou hierarchií funkčních hlav v levé periferii věty (✍Rizzi, 1997). ✍Sturgeon(ová) (2008) ukazuje, že tato analýza je vhodná pro č., protože v č. se odlišné topikové a kontrastivně fokusové kategorie vyskytují v mírně odlišných pozicích, ale vždy v levé periferii věty. Podle jiných autorů jsou tyto kategorie aktuálního členění výsledkem požadavků na skopus daných kategorií (✍Wagner, 2005; ✍Neeleman & van de Koot, 2008), podle dalších autorů je tato motivace primárně prozodická (✍Zubizaretta(ová), 1998). Viz také ↗skremblink.