V širším slova smyslu prominence a v tomto smylu je probírána v různých vědních oblastech, které mají něco společného s komunikací, jako je např. sémiotika, sociologie, psychologie i neurovědy. V lingvistice se pak termínu s. užívá především v souvislosti s jedním z aspektů ↗diskurzu: různé elementy vyskytující se v diskurzu mohou mít či v průběhu diskurzu nabývat různé stupně prominence, a tento průběh se pak odráží ve stavbě jednotlivých výpovědí, z nichž se diskurz skládá, i ve stavbě diskurzu jako celku. V literatuře se často dynamický vývoj diskurzu studuje v souvislosti s informační strukturou věty (v naší terminologii, jejím ↗aktuálním členěním). Tak např. ✍Prince(ová) (1981) rozlišuje tři stupně danosti (givenness), a to (i) předvídatelnost z hlediska posluchače, (ii) salienci (ve smyslu ✍Chafovy, 1976 distinkce mezi známou, danou informací a informací novou) a (iii) danost jako sdílenou zásobu znalostí; pro tento aspekt užívá Princeová termínu „předpokládaná obeznámenost“ a stanovuje různé stupně této obeznámenosti, od entit, které již existují v modelu diskurzu, přes entity vyvoditelné až k entitám, které jsou „úplně nové“ (brand new). Hledisko stupňovitosti při sledování antecedentů uplatňuje i ✍Givón (1983); je si vědom, že takovou stupnici nelze chápat jako univerzální, zachycující všechny možnosti ve všech jazycích, a tvrdí, že typologicky nejvíce relevantní predikce je nutné zachytit řadou stupnic odrážejících i jazykově specifické rysy, jako je slovosled, morfologie, intonace apod. ✍Lambrecht (1994) zavádí pojem diskurzního registru (discourse register), specifikovaný jako množina reprezentací, o nichž je možné předpokládat, že je sdílejí mluvčí a posluchač. Odkazuje přitom na ✍Chafovu (1987) myšlenku o třech stavech aktivovanosti: aktivní, semi-aktivní a neaktivní, a vztahuje tyto stavy k formálním prvkům v jaz. struktuře. Jeho stupnice relativní přístupnosti prvků, které se nabízejí jako prvky, na něž odkazuje základ výpovědi (topic referents), je velmi podobná výše zmíněné stupnici, s níž pracuje Prince(ová). Poněkud odlišný, byť tomuto pojetí blízký, je model tzv. pozornostních stavů (attentional states), jak jej navrhují ✍Grosz(ová) & Sidner(ová) (1986), ✍Grosz(ová) & Sidner(ová) (1998) a na němž je založena tzv. centering theory (✍Grosz(ová) & Joshi ad., 1983; ✍Grosz(ová) & Joshi ad., 1995; ✍Walker(ová) & Joshi ad., 1998). Cílem tohoto modelu je zachytit intuice o průběhu diskurzu (jak o nich píše např. ✍Chafe, 1979) a o jeho koherenci. Každá výpověď v diskurzu podle autorů obsahuje jeden prvek, tzv. backward looking center (v terminologii aktuálního členění jde o základ výpovědi), kterým navazuje na předchozí výpověď, a množinu prvků, tzv. forward looking centers, k nimž může odkazovat či na ně navazovat výpověď následující. Postulují také několik pravidel, která zachycují preference, podle kterých se vybírá základ (právě jedno backward looking center) této následující výpovědi. Uspořádání pravidel je založeno na intuici velmi blízké tzv. cost effort (✍Fais, 2004:120): např. se předpokládá, že navazování vět po sobě jdoucích je spojeno s menší inferenční zátěží, pokud základ výpovědi se váže k základu výpovědi předcházející. Jak ukazují ✍Kruiff-Korbayová & Hajičová (1997), centering theory ve své původní podobě zachycuje pouze lokální koherenci a je velmi závislá na povrchové struktuře věty, což ji činí do jisté míry i jazykově závislou. Se vztahem mezi aktuálním členěním věty a identifikací reference z globálního hlediska pracuje model tzv. aktivovanosti (salience) prvků společné zásoby znalostí (✍Hajičová & Vrbová, 1981; ✍Hajičová, 1993; ✍Hajičová, 2012). Jeho základní hypotézou je, že existuje konečný mechanismus, který umožňuje adresátovi identifikovat referenci na základě částečného uspořádání prvků zásoby znalostí, o nichž mluvčí předpokládá, že je sdílí s posluchačem. Přiřazování stupně aktivovanosti je založeno na několika heuristikách opírajících se o postavení daného prvku v aktuálním členění věty (prvek ohniska získává nejvyšší stupeň v daném okamžiku), jeho formálním ztvárnění (např. prvek vyjádřený zájmenem si uchovává stupeň aktivovanosti) a také na stupni aktivovanosti tohoto prvku v předcházející výpovědi. Předpokládá se, že pokud je mezi danými prvky jen malý rozdíl v aktivovanosti, k identifikaci reference slouží inferenční procedura.

Pojem s. je v mnoha modelech těsně spjat s určováním reference, ať již zájmen n. obecně prvků věty/výpovědi. V klasické verzi transformační generativní gramatiky (✍Chomsky, 1981) se vztah mezi formou jazykových výrazů, jako jsou osobní zájmena, a jejich referencí popisuje na základě ↗teorie vázání, ovšem postupem času se do popředí dostával i pohled, který bere v úvahu mechanismus přiřazující referenci na základě preferencí založených na různých vlastnostech, ať již morfologických, syntaktických nebo sémantických n. i daných strukturou diskurzu, srov. už tzv. file change semantics (✍Heim(ová), 1982) n. discourse representation theory (✍Kamp & Reyle, 1993). Extrémní pozice může být dokonce taková, že na principu s. získávají referenci i ↗anafory, jsouce v hierarchii vhodných referentů na nejvyšším stupni, neboť jsou syntakticky vázané; srov. ✍Heim(ová) & Kratzer(ová) (1998) a další. Podobně hovoří o hierarchii dannosti a o jejím vlivu na volbu referujících výrazů autoři řady dalších přístupů, uvedených výše.