Termín poprvé použitý ✍Rossem (1967) označující volný slovosled (v č. se užívá i v počeštěné podobě skremblink). V užším smyslu s. označuje nekanonické umístění frází (XP) ve středové části věty:

Existují různé přístupy ke s. U ✍Rossa (1967) patří s. do stylistických pravidel, není tedy součástí vlastní syntaxe. Jiné přístupy spojují s. s nekonfiguračními jazyky, tj. jazyky, které nemají pevně organizovanou D‑strukturu, v důsledku čehož je jejich povrchový slovosled volný (poprvé diskutováno v souvislosti s jaz. warlpiri; viz ✍Hale, 1982; ✍Hale, 1983). Nevýhodou tohoto přístupu je, že nezachovává binární větnou strukturu. Další možností je analyzovat různé slovosledné varianty tím způsobem, že dané konstituenty jsou generované v binární větné struktuře přímo ve svých povrchových pozicích a sloveso má schopnost projektovat své argumenty v různém pořadí (✍Fanselow, 1993; ✍Haider, 1993; ✍Haider, 2000). Tento přístup by měl ale problém vysvětlit, proč např. slovosled (1b) je příznakovější než (1a) a proč (1b) neumožňuje projekci různě velkého fokusu tak jako nepříznakový slovosled (1a); srov. diskusi základového větného pořádku u ✍Sgalla & Hajičové ad. (1980). Tento přístup má také potíže se s. neargumentů a neslovesných argumentů. Nejvíce se prosazují syntaktické přístupy, podle nichž je s. syntaktická operace využívající posunu (např. ✍Webelhuth, 1989; ✍Mahajan, 1990; ✍Saito, 1992; ✍Grewendorf & Sabel, 1999; ✍Bailyn, 2001; ✍Kitahara, 2002; ✍Miyagawa, 2006; pro č. viz ✍Veselovská, 1995; ✍Meyer, 2002; ✍Škrabalová, 2003; ✍Biskup, 2006; ✍Biskup, 2011; ✍Kučerová, 2007).

Jednotlivé jaz. se mohou lišit vzhledem k lokalitě s. Některé dovolují jen krátký s., tj. v rámci jedné věty (1), jiné také dlouhý s., tj. s. přes hranici věty. Č., na rozdíl např. od ruštiny n. japonštiny, dlouhý s. nemá; viz (2) a diskusi v ✍Zemskaja (1973), ✍Müller (1995), ✍Bailyn (2001), ✍Bošković (2004), ✍Bošković (2009):

Další vlastností s. je jeho opcionalita. Jak ukazuje (1a), věta je gramatická, i když se žádný s. neuplatní. S. se také může opakovat v téže syntaktické kategorii, viz (3), kde se obě skremblované fráze Janě a ty knihy posunuly do vP:

To odlišuje s. od těch posunů, které mohou do dané fráze posouvat jenom jeden konstituent. Tento fakt bývá obvykle analyzován pomocí rozdílu mezi adjunkcí (↗adjunkt), která může být vícenásobná, a substitucí, která posouvá daný element do pozice specifikátoru, jenž je jedinečný; viz např. ✍Müller (1995). V č. může např. dlouhá topikalizace posouvat jen jeden konstituent (4) (srov. též ✍Saito & Fukui, 1998; ✍Bošković, 2004; ✍Bošković, 2009). Ze srovnání gramatické věty (4a) a negramatické (2) je také patrné, že s. a topikalizace jsou dva odlišné syntaktické procesy:

Příklad (3) navíc ukazuje další vlastnost s., a sice že posouvá konstituenty doleva, do strukturně vyšších pozic. V teoriích, které s. analyzují jako základově generovaný fenomén, jsou „skremblované“ fráze ve skutečnosti generované ve svých povrchových pozicích a teprve na LF se posouvají dolů, aby dostaly theta roli n. pád (např. ✍Bošković & Takahashi, 1998; ✍Kosta, 2006).

Skremblovat lze jak argumenty (1), (3), tak neargumenty, viz (5), kde se dobře, ač posunuto, nachází ve skopusu negace:

Co se týká kategoriálního statusu skremblovaných konstituentů, je možné skremblovat NP/DP (1), PP (6), CP (7), vP (8) a AdvP (5); viz též (↗adverbiále). AP nelze skremblovat tak jednoduše jako ostatní fráze, ale za určitých podmínek to možné je; viz (9):

S. může posouvat konstituenty do TP (10), vP (11) a VP (12). Posun do CP není s., nýbrž topikalizace, která může posunout jen jeden konstituent, podobně jako dlouhá topikalizace do maticové CP (4a); srov. k tomu ✍Meyer (2007):

Pokud jde o cíl posunu, s. na PP a DP (či NP) není možný, jak ukazuje (13) a (14). S. na AP nedává jednoznačné výsledky; srov. (15), (16) a (17):

S. ovlivňuje nejen fonetickou/fonologickou realizaci věty – tj. má vliv na PF (viz ↗minimalismus) – ale také její sémantické a pragmatické vlastnosti – tj. má vliv na LF. S ohledem na modulární vlastnosti ↗T‑modelu to znamená, že se s. musí odehrávat na rovině syntaktické, a nemůže být např. čistě fonetickým (stylistickým) fenoménem. Pro sémantické vlastnosti s. viz např. ✍de Hoop (1992), ✍Diesing(ová) (1992), ✍Büring (1997), ✍Hajičová & Partee(ová) ad. (1998) a pro vliv s. na aktuální členění věty viz ✍Lenerz (1977), ✍Miyagawa (1997), ✍Haider & Rosengren(ová) (1998), ✍Neeleman & Reinhart(ová) (1998), ✍Bailyn (2001), ✍Ishihara (2001), ✍Neeleman & Van de Koot (2008).

Co se týká č. prací, viz např. ✍Veselovská (1995), ✍Biskup (2006), ✍Biskup (2011), ✍Kučerová (2007). Veselovská analyzuje s. jako syntaktický posun motivovaný rysem skremblovaných konstituentů (+DEF), který vyjadřuje jejich referenční vlastnosti. U Biskupa jsou skremblované konstituenty posunuté do CP fáze, která je na sémantickém rozhraní interpretována jako restriktor trojdílné kvantifikační struktury a jako topiková doména, v protikladu k základovým pozicím konstituentů ve vP fázi, jež je interpretována jako fokus a jako nukleus kvantifikační struktury. Kučerová analyzuje s. jako posun do syntaktické pozice, která je označena G(iveness)‑operátorem jako známá, což způsobí, že posunutý konstituent je interpretován jako presuponovaný.

Příklad (18) ukazuje, že neskremblované konstituenty mohou být interpretovány existenčně (18ai), n. specificky/definitně (18aii). Pokud je daný element (pes) skremblován, je možná jen specifická či definitní interpretace (18b):

(18)

Co se týká vztahu s. a aktuálního členění, neskremblované elementy (18a) jsou interpretovány jako nové (ve fokusu) a skremblované konstituenty (18b) jako známé (v topiku). To se dá ověřit otázkovým testem, který testuje fokusovou projekci. (18a) může projektovat různě veliký fokus, a proto může být odpovědí např. na otázku Koho Marie odpoledne pohladila? n. Co Marie dělala? Naproti tomu (18b) nemůže být smysluplnou odpovědí na tyto otázky n. obecně na otázky, kde psa (i s jinými elementy) je součástí dotazované informace. Vzhledem k fokusоvým vlastnostem může být psa v (18b) jen kontrastivním fokusem.

Že je s. syntaktickou operací, podporuje také fakt, že s. podléhá syntaktickým omezením na posun. Např. není možné skremblovat pouze jeden koordinovaný konstituent, protože to porušuje tzv. coordinate structure constraint (✍Ross, 1967); viz (19):

S. také zjednoznačňuje skopusové vztahy. (20a) je skopusově dvojznačná: buď má každé odpoledne ve skopusu psa a Marie může každé odpoledne hladit jiného psa, n. je konstituent psa kvantifikačně posunutý (QR) a má ve skopusu každé odpoledne, takže se jedná o jednoho psa (např. jejího), kterého Marie každé odpoledne hladí. Naopak (20b) se psem skremblovaným do pozice c‑ovládající kvantifikované každé odpoledne je jednoznačná: jedná se o jednoho psa, kterého Marie každé odpoledne hladí (ke vztahu s. a skopusu srov. např. ✍Bobaljika & Wurmbrand(ovou), 2012):

S. je velice blízký syntaktické operaci posunu objektu (object shift), diskutované zejména v souvislosti se skandinávskými jaz. (✍Holmberg, 1997; ✍Jayaseelan, 2001; ✍Svenonius, 2001, pro rozdíly mezi s. a objektovým posunem viz ✍Vikner, 1994). Jednotící analýzu různých posunů objektu lze najít u ✍Chomského (2001) (pro její problémy viz ✍Biskup, 2011).

Zatím ne zcela vyjasněnou otázkou zůstává, zdali má s. vlastnosti ↗A‑posunu, ↗A'‑posunu, n. obou typů zároveň. A‑posun obhajuje např. ✍Fanselow (1987), A'‑posun ✍Vikner (1994) či ✍Müller (1995). Analýzu s vlastnostmi obou typů preferuje ✍Webelhuth (1989) a ✍Mahajan (1990). A/A'‑vlastnosti mohou variovat nejen podle jednotlivých jaz., ale také podle typu s. (krátký versus dlouhý) n. se mohou lišit v závislosti na cílové pozici posunu; viz např. ✍Mahajan (1990), ✍Saito (1992) n. ✍Grewendorf & Sabel (1999). Pro s. v č. navrhuje ✍Veselovská (1995) analýzu s A‑posunem.

Existuje úzký vztah mezi mezi s. a pozicí finitního slovesa. Pokud subjekt není skremblován (zůstává in situ ve vP) a je skremblován např. pouze přímý objekt, potom se finitní sloveso musí posunout přes subjekt do vyšší strukturní pozice. Tím vzniká zdání, že se sloveso v č. – podobně jako např. v němčině – musí nacházet v druhé větné pozici (srov. k tomu diskusi u ✍Křížkové, 1953; ✍Sgalla & Hajičové ad., 1980; ✍Junghannse, 2002; ✍Kučerové, 2007; ✍Biskupa, 2011).