Typ multilingvní komunikace mezi lidmi, kteří při vzájemné komunikaci mluví či píšou každý jiným jazykem, ale navzájem si víceméně rozumějí. Takový způsob dorozumívání je běžný mezi Čechy a Slováky, kteří ve vzájemné komunikaci užívají češtinu a slovenštinu, dále např. mezi Dány, Nory a Švédy, lidmi mluvícími některými příbuznými africkými jazyky n. za určitých okolností i lidmi mluvícími jazyky, které příbuzné nejsou. Termín s. je znám díky pracím E. Haugena o jazykové komunikaci ve Skandinávii. ✍Haugen (1966) definoval s. v pojmosloví teorie komunikace jako „propouštění zpráv přes poněkud vysokou úroveň ‚komunikačního šumu‘“, přičemž komunikační šum mohou způsobovat např. rozdíly mezi jazyky. V tomto smyslu převzala termín s. do československé lingvistiky ✍Budovičová (1987) (viz též ✍Budovičová, 1988) pro popis nedostatků v bilingvní komunikaci mezi Čechy a Slováky. S. lze ale chápat i v pozitivním smyslu jako dorozumívání, při kterém sice dochází vlivem částečných neporozumění k jisté komunikační ztrátě, ta je však pro účastníky komunikace stále ještě přijatelná (✍Nekvapil, 2003). S. se v současném odborném diskurzu běžně pojmenovává jako receptivní multilingvismus (✍Bahtina & ten Thije, 2012), dříve častěji jako pasivní bilingvismus, v české a zvl. slovenské lingvistice někdy jako ↗dvojjazykovost (oproti širšímu pojmu dvojjazyčnosti, tj. ↗bilingvismu, viz ✍Pallay, 2005). Pojmy receptivní multilingvismus a pasivní bilingvismus však mohou mít širší význam, když znamenají nejen způsob užívání jazyků, tj. druh komunikační praxe, ale i druh jazykové kompetence. S. je pouze druhem komunikační praxe. S. je běžná v případě příbuzných jazyků, které si jsou podobné. Vedle češtiny a slovenštiny (viz ✍Nábělková, 2008) a dánštiny, norštiny a švédštiny (✍Haugen, 1966; ✍Braunmüller, 2002; ✍Zeevaert, 2007) je doložena i v případě běloruštiny a ruštiny (✍Ljankevič, 2013), ukrajinštiny a ruštiny (✍Bilaniuk, 2010), estonštiny a finštiny (✍Verschik(ová), 2012) či němčiny a nizozemštiny (✍Beerkens(ová), 2010; ✍Ribbert(ová) & ten Thije, 2007). S. může za určitých okolností probíhat i mezi mluvčími jazyků nepříbuzných, jako je estonština a ruština (✍Bahtina, 2013). ✍Zeevaert (2007) ovšem navrhl omezit termín s. na jeden typ receptivně multilingvní komunikace, a to pomocí jazyků blízce příbuzných.