Recenzovaný vědecký časopis, s podtitulem časopis pro slovanskou filologii. Koncept slovanské filologie je ve S. vymezen jako vědecký obor zkoumající slovanské jazyky a jejich literatury (včetně literární komparatistiky), též se zřetelem na folkloristiku, kulturní historii a kulturní vztahy mezi sl. národy; reflektuje též dějiny slavistiky a aktuální dění v oboru, zejména slavistické kongresy od třetího (bělehradského) sjezdu po současnost a rovněž velká symposia; kriticky sleduje slavistickou produkci knižní, časopiseckou, nejnověji také elektronickou, resp. korpusovou. Od svého založení je S. uznávána jako významné mezinárodní periodikum, v němž jsou publikovány původní stati slavistů č. a zahraničních. Do kontextu bohemistického náleží nejen proto, že po celou dobu své existence vychází v Praze, ale hlavně obsahem: Při srovnávacím (typologickém, konfrontačním) studiu č. jako jednoho ze sl. jaz. jsou autory (nejen č., ale i zahraničními) významně uplatňována teoretická východiska bohemistická, ať už strukturalistická (mezi významné osobnosti patří např. H. Běličová), funkcionalistická či další. Autoři S. tak svými přístupy dlouhodobě pozitivně působí na celý slavistický mezinárodní badatelský kontext. Publikačními jaz. jsou všechny sl. jazyky, němčina, angličtina, francouzština a italština. Obsah S. byl až do roč. 79 (2010) uváděn též ve francouzském překladu, v roč. 21–37 též rusky; od roč. 80 (2011) se překládá pouze do angličtiny, stati jsou opatřeny anglickou anotací a klíčovými slovy, rovněž v angličtině. V roli hlavních redaktorů se postupně vystřídali jazykovědci i literární vědci. Po zakladatelích M. Murkovi a O. Hujerovi (o nich viz níže) jimi byli B. Havránek, F. Wollman, K. Krejčí, K. Horálek, S. Wollman, E. Bláhová a V. Čermák; v určitých obdobích byli hlavní redaktoři dva, jeden pro jazykovědu a druhý pro literární vědu a obory příbuzné. Spolu s nimi se na redakční práci vždy podíleli další slavisté, ať už ve funkcích zástupců hlavních redaktorů, členů redakce či sekretářů a výkonných redaktorů.

1 Obsahová struktura časopisu

Obsahová struktura zůstala po celou dobu existence časopisu v hlavních rysech zachována. V čele každého čísla je oddíl Články, zabírající přibližně polovinu rozsahu čísla, který přináší teoreticky orientované stati, následují Materiály a diskuse, analytické Kritiky a referáty, dále Zprávy (kratší informace o knihách a událostech), popř. Nekrology; v předválečných ročnících byly podle potřeby zveřejňovány též výtahy z různých časopisů (např. – nepravidelně – obsah časopisu Rocznik slawistyczny, Révue des études slaves, ČMF, Listy filologické, Wörter und Sachen, Russkij filologičeskij věstník, Časopis Musea království českého aj.), knihy redakci zaslané (už od počátku existence S. byla výměna bohatě rozvinutá), dále (rovněž v předválečných ročnících) rejstřík osobní, rejstřík věcný a rejstřík slov, o nichž se ve S. psalo, a to podle jednotlivých jaz. – byla tu rubrika psl., csl., b., sln., č., p., r. ad. Příležitostně S. přinášela různé další věcné a personální informace. V průběhu 20. stol. se hierarchie drobnějších oddílů proměňovala, některé čistě informativní oddíly v dnešní internetové době už ztratily opodstatnění a zanikly. Podle aktuální potřeby se částečně modifikovaly názvy jednotlivých oddílů a měnilo se jejich pořadí a jejich proporce, popř. byla jednotlivá čísla spojena do dvojčíslí. Monotematická čísla n. tematické bloky v číslech jsou několikerého typu: Buď jsou sestavena k poctě významným slavistům (J. Dobrovskému, B. Havránkovi, K. Horálkovi, K. Krejčímu, J. Kurzovi, F. V. Marešovi, M. Murkovi, J. Polívkovi, P. J. Šafaříkovi a dalším – viz níže), n. soustřeďují příspěvky z významných slavistických setkání, ať už slavistických kongresů (od pol. 80. let některá vyšla současně jako suplementa ve zvláštních svazcích) či z mnoha specializovaných mezinárodních zasedání (viz níže), n. konečně shrnují výsledky mezinárodních projektů jazykovědných n. literárněvědných (např. Konfrontační studium inovačních procesů ve slovanských jazycích aj.) V tomto hesle se věnuje pozornost hlavně tematice jazykovědné, ostatní filologické obory jsou zmiňovány okrajově.

2 Vznik a meziválečná historie

S. začala vycházet v r. 1922, 4× ročně, tiskem a nákladem České grafické unie v Praze. Zakladateli a hlavními redaktory v letech 1922–1939 byli profesoři Karlovy univerzity M. Murko a O. Hujer, kteří získali pro S. podporu Ministerstva školství a národní osvěty. Oba patřili k vůdčím osobnostem meziválečné československé slavistiky. Slovinec M. Murko (srov. ✍Murko, 1957; ✍Bečka & Zelenková, 2003; ✍Havlíková, 2002; ✍Wollman, 1946) byl prvním profesorem sl. jazyků a literatury na pražské filozofické fakultě, od r. 1930 pak druhým ředitelem Slovanského ústavu (po L. Niederlem); O. Hujer (srov. ✍Hujer, 1910; ✍Hujer, 1914; ✍Hujer, 1934; ✍Hujer 1961; ✍Nejedlý, 2001) proslul ve slavistice, bohemistice a indoevropeistice. K založení S. vedla vícenásobná souhra okolností. Po vzniku Československé republiky významně vzrostl význam Prahy jako institucionálního a vědeckého střediska středoevropské slavistiky. Zákonem Parlamentu Československé republiky ze dne 25. ledna 1922 byl formálně založen Slovanský ústav, a to z osobní iniciativy prezidenta T. G. Masaryka (pro administrativní překážky zahájil činnost až r. 1928) a v r. 1924 byla zřízena Slovanská knihovna (srov. ✍Weingart, 1928/1929; ✍Zelenka, 2000a; ✍Zelenka, 2000b; ✍Vacek, 1985; ✍Klímová, 1999). Navíc vznikla v rámci oboru potřeba vytvořit nové mezinárodní slavistické periodikum, které by plnilo podobnou funkci jako zaniklý Jagićův časopis Archiv für slavische Philologie (přestal vycházet r. 1920; srov. ✍Jagić, 1922/1923), tj. funkci publikačně i koncepčně koordinovat činnost nejen česko‑slovenské, ale především evropské slavistiky (✍Zelenka, 2000). Tuto funkci S. od svého začátku cílevědomě plnila, a to s „podporou a souhlasem všeho vědeckého světa slovanského“ (✍Murko, 1922/1923:1–2). Konečně bylo k dispozici tvůrčí vědecké prostředí Slovanského semináře na pražské filozofické fakultě. Sepětí S. se seminářem bylo jak personální – osobou M. Murka jako hlavního ředitele semináře (od r. 1918) a dalšími slavisty působícími v semináři a publikujícími v S. (viz níže), tak také místní – redakce S. sídlila v místnostech semináře v Břehové ul. (srov. ✍Svitavský, 1923/1924; ✍Syllaba, 1979; ✍Weingart, 1929), od r. 1929 pak v novostavbě filozofické fakulty na dnešním Palachově náměstí. Slovanský seminář (založený r. 1880 J. Gebauerem; srov. ✍Petr, 1979) byl „prvním moderním vědeckým a vědeckopedagogickým slavistickým ústavem na univerzitní půdě ve světě“ (✍Syllaba, 1979:137–138) a po první světové válce se stal „největším, nejlépe vybaveným a vědecky nejproduktivnějším slavistickým pracovištěm na světě vůbec“ (✍Syllaba, 1979:141). S. byla jeho reprezentativním orgánem.

Koncepčně meziválečná S. navázala na Jagićovo pojetí slav. v Archivu. Explicitní návaznost zdůraznil Murko v redakčním úvodníku prvního ročníku: „Úkolem je studium Slovanstva po těch stránkách, jež jsou předmětem věd filologických v širokém smyslu toho slova, tj. slovanská lingvistika, literární historie, starožitnosti a národopis, starší i kulturní dějiny, pokud souvisí s disciplinami filologickými.“ (✍Murko, 1922/1923:1) Sám Jagić věnoval S. do vínku svou Vzpomínku na léta (nejen) redaktorská, v níž popsal historii Archivu für slavische Filologie, který založil a který po celou dobu čtyřiceti pěti let jeho existence vedl (srov. ✍Jagić, 1922/1923:3–7). Obdivuhodné tematické rozpětí, špičková úroveň teoretických příspěvků, hloubka materiálových analýz, kritik, diskusí, recenzí, zpráv a dalších kratších žánrů, metodologická a názorová otevřenost a autorská spoluúčast renomovaných slavistů ze sl. i neslovanských zemí – to všechno jsou atributy, jimiž se mohla meziválečná S. honosit. Hned v 1. roč. jsou statě od A. Beliće, N. Trubeckého, N. Durnova, A. Meilleta, S. Ivšiče, N. van Wijka, T. Torbiörnssona, J. Vajse a dalších slavistů, tematicky zasahující jaz. jevy a problémy od psl. přes historii jaz. a historické srovnávání jednotlivých sl. jaz. a analýzu starých památek (Kyjevské listy, Zografské čtveroevangelium, ch. hlaholské překlady ze staré č., žaltář Fraščićův) až po jejich současnost (S. Karcevský o r. slovesném systému); folklorista M. Arnaudov o b. jarních zvycích a písních; literárněhistorické stati publikovali E. Ljackij (o Gončarovovi) a J. Jakubec (o Masarykovi a č. literatuře). Celkem vyšlo v 1. roč. jednadvacet statí (od několikastránkových až po více než dvacetistránkové, z toho některé ve více částech) a stejný počet příspěvků přinesla rubrika Kritiky a referáty o významných slavistických pracích; např. F. Pastrnek psal o práci A. Teodorova‑Balana, L. Niederle o rusistické historické práci A. A. Šachmatova, M. Weingart se věnoval V. Jagićovi, L. Kuba B. Christovovi a jeho b. lidovým písním; do rubriky kratších zpráv přispěli např. R. Jakobson a P. Bogatyrev zprávou o sl. filologii v Rusku v letech 1914–1921, S. Mladenov podal přehled o tehdy nových pracích z b. jazykovědy atd. V dalších ročnících S. se čtenář opakovaně setkával s mnohými slavnými jmény č. a evropské slavistiky, v 30. letech pak přibyla – s přirozenou generační obměnou – jména další, jejichž výčet přesahuje možnosti této heslové stati. Celkově lze konstatovat, že ve S. 20. a 30. let nechyběl žádný z jaz., v nichž bylo možno v tomto časopise publikovat, a není žádný ze sl. jaz., sl. literatur či příbuzných filologických oborů, jemuž by nebyla věnována pozornost, ať už šlo o téma specifické pro určitý sl. jazyk n. o téma srovnávací, přičemž srovnávány byly jak jaz., tak literatury a kultury sl. mezi sebou, jaz. sl. s geograficky sousedícími i vzdálenějšími jaz. a literaturami neslovanskými. Úctyhodná byla i šíře vědeckých zájmů u jednotlivých autorů a pohotovost, s jakou reagovali na knižní novinky a ostatní události sl. filologie (např. van Wijkova recenze Trubeckého Grundzüge der Phonologie vyšla v roč. 1939/1940:230–236). V roč. 8 byla zveřejněna podrobná zpráva o 1. sjezdu sl. filologů r. 1929 v Praze: plné znění Murkovy zahajovací řeči, program sjezdu podle sekcí, rezoluce (= usnesení) rovněž podle sekcí a jmenovité seznamy členů jednotlivých výborů.

3 Léta válečná a raná léta poválečná

Koncem r. 1940 byla S. násilně postižena německou cenzurou a úředně zastavena (✍Roubík, 1947/1948; ✍Bečka, 1998a; ✍Bečka, 1998b; ✍Bečka, 1999; ✍Syllaba, 1979). Sazba částečně již připraveného prvního dvojčísla roč. XVIII, které mělo být věnováno M. Murkovi k jeho osmdesátinám, byla rozmetána a na následujících šest let přestala S. ve své originální podobě existovat. Obnovena byla v r. 1947–1948, už jako časopis vydávaný péčí Slovanského ústavu; první číslo, sestavené k poctě Murkově, přineslo stati částečně připravené již za okupace (viz výše), další čísla ročníku byla sestavena z poválečného materiálu. V programové stati nové redakční rady od F. Wollmana a B. Havránka (✍Wollman & Havránek, 1947/1948:264) zdůraznil Wollman, že „slovanská filologie je samostatnou a jednotnou disciplinou“, Havránek pak zopakoval hlavní zásady ↗Pražské školy: chápání jaz. jako systému; zdůrazňování významu konvergentního vývoje; zřetel k semiologickému komplexu při výkladu a chápání jaz. neboli zásadu, že „nelze studovati jazyk bez zřetele k jeho funkcím“. Tyto zásady Havránek konkretizoval, když napsal: „Budeme studovati jazyk církevněslovanský v celém jeho vývoji a se stálým zřetelem k synchronickému rozboru jednotlivých jeho období časových a místních redakcí.“ (✍Wollman & Havránek, 1947/1948:268) Jak později napsal ✍Wollman (2000), který se redakční práci ve S. osobně věnoval více než půl století (a který délkou svého redakčního působení zůstává nepřekonán), nová koncepce zdůraznila „pevnější hranice a tvar“ oboru (na rozdíl od pojetí jagićovského, které se v té době už pociťovalo jako méně jasné a příliš široké). Stať Wollmana & Havránka byla o dvacet pět let později zhodnocena jako „jediný bezprostředně poválečný pokus o vymezení předmětu, metod a pracovního programu slovanské filologie“ (nejen domácí), který se opíral „nikoli o povšechné programy, ale už o prodiskutovaná díla české školy“, a jehož východiska se ukázala „v podstatě správná a produktivní“ (✍Wollman, 1970:162–165).

4 Léta padesátá a šedesátá

S. v tomto období nadále vycházela pravidelně ve čtyřech sešitech ročně, jen sešity ročníku, který je v bibliografii označen jako ročník 21 (1952/1953), vyšly s velkým zdržením (pouze sešit první vyšel v r. 1952, sešity druhý a třetí vyšly v červnu 1953 a sešit čtvrtý, připravený k tisku v březnu 1953, vyšel teprve v březnu 1956, tedy později než ročník následující, tj. než ročník 22 (1953). Redakce později vysvětlila, že zdržení bylo způsobeno hlubokými přeměnami organizačními při přechodu vědeckých ústavů do nové struktury vydávání vědecké literatury (míněno je začlenění Slovanského ústavu a jeho časopisů do Československé akademie věd), ale zdůraznila, že text příspěvků zůstal nezměněn. S. reflektovala výrazný metodologický vývoj poválečných desetiletí: srov. např. ✍Havránkovu (1958) stať, vytyčující předmět a úkoly srovnávacího studia spis. jazyků sl., a programovou literární stať ✍Wollmana (1958). Sledováno bylo zahájení a rozvoj prací na velkých slavistických projektech, především na Slovníku jazyka staroslověnského, nejrozsáhlejším kolektivním díle č. slavistiky a jedním ze základních projektů vytvořených na půdě Akademie věd, na Slovanském jazykovém atlasu, na dvojjazyčných slovnících sl. jaz. a gramatikách sl. jazyků. Výrazný byl generační nástup mladších slavistů; nová jména se objevovala vedle jmen již dříve známých: mezi častými autory ročníků těchto dvou desetiletí byli (podle abecedy) lingvisté J. Bělič, E. Bláhová, A. Dostál, Z. Hauptová, K. Horálek, F. Kopečný, H. Křížková (= Běličová), J. Kurz, F. V. Mareš, I. Němec, J. Petr, V. Šaur, R. Večerka, literáti M. Bečková, V. Bechyňová, J. Dolanský, D. Kšicová, M. Kvapil, Z. Mathauser, J. Vlášek ad. – 50. léta byla charakterizována jako „období prudkého kvasu, hledání nových cest a přehodnocování kulturního dědictví, […] aby se [slavistika] ukázala hodna velké tradice svých zakladatelů a předchůdců, v čele s Josefem Dobrovským“ (✍Krejčí, 1955:379). Ve S. vyšlo také ruské znění Stalinových statí o marxismu v jazykovědě (roč. 1950/1951); slavisté se tehdy sotva mohli vyhnout silnému dobovému tlaku, jehož projevem byla anketa (1952) o „nástupu nového srovnávacího studia slovanských jazyků“ („ve světle Stalinových statí“), jíž se zúčastnila řada předních odborníků (našich i zahraničních); viz ↗marxistická lingvistika, ↗marrismus. Pravidelně přinášela S. zprávy o činnosti Slovanského ústavu a podrobná svědectví o tom, že 50. a 60. léta byla dobou konferencí, zasedání a sjezdů, a to domácích, domácích s mezinárodní účastí i velkých kongresů mezinárodních; např. v roč. 34 (1967) najdeme třináct zpráv o konferencích a organizaci vědecké práce a v roč. 37 (1968) sedmnáct zpráv mezinárodních sl. komisí. O slavistických kongresech bylo velmi podrobně referováno podle jednotlivých kongresových sekcí. O tom, jak všestranné bylo obsahové rozpětí S., si lze dobře udělat představu z těch ročníků, v nichž byl celoroční obsah tematicky utříděn – nechyběly v nich např. oddíl o gramatické stavbě a slovní zásobě sl. jaz., sl. dialektologie, etymologie, onomastika, zvuková stránka sl. jaz., dějiny sl. jaz., textologie, památky staršího písemnictví, metodika srovnávacího studia sl. literatur, odkaz národních klasiků, dějiny sl. literatur, vztahy sl. a nesl. literatur, ústní lidová slovesnost, problémy verše, mezislovanské vztahy, vznik a počátky Slovanů, dějiny slavistiky atd.; připomenout je třeba zejména roč. 32 (1963), věnovaný 1000. výročí příchodu Konstantina a Metoděje na Moravu – jubileu sl. písma a písemnictví. Přes vědecký rozmach slavistiky, jehož svědectvím byla S. tohoto období, hrozilo S. v první pol. 60. let ze strany nomenklaturních míst zrušení a redakci rozpuštění (✍Bečka, 1995; ✍Míšková, 1993). S. sice toto nebezpečí překonala a vycházela i nadále, ale v r. 1963 byl zrušen Slovanský ústav jako samostatný akademický institut a obnoven byl až r. 1992 (srov. ✍Wollman, 1995; ✍Wollman, 1999). Filologické obory nalezly tehdy své místo v Ústavu jazyků a literatur ve Valentinské ul. a tam sídlila i redakce S. (✍Černý, 2012).

5 Léta sedmdesátá a osmdesátá

Čtyřicetiletá S. jubiluje (✍Padesát let, red., 1971), resumuje (✍Kurz, 1971), hodnotí (✍Wollman, 1970) a stanovuje aktuální úkoly, „zahrnující vedle filologických oborů i zkoumání slovanských starožitností (hlavně ve vztahu k počátkům knižní vzdělanosti u Slovanů) a slav. historiografii“ (✍Třicet let, 1978:3). Padesáti letům a čtyřiceti ročníkům S., které za padesát let vyšly, je věnován slavnostní závěrečný sešit 40. roč. (1971), jehož se autorsky účastnili převážně redaktoři S. V ročnících uvedeného období vycházejí jak články rozvíjející „klasická“ témata a obohacující je o nové poznatky, tak články otevírající témata zcela nová, promýšlející nové koncepce, metody a dokumentující nový vývoj oboru, mezi nimi např. práce o syntaktické a sémantické struktuře věty a souvětí (H. Běličová, M. Kubík, N. P. Savický, J. Sedláček, R. Zimek ad.), o slovosledu a aktuálním členění (L. Uhlířová), studie sociolingvisticky orientované (např. V. Barnet), o vztahu sémantiky stč. slovní zásoby ke společenské situaci (I. Němec), o nových aspektech srovnávacího studia sl. jaz. (M. Zatovkaňuk), o základních teoretických a metodologických principech onomastických slovníků (R. Šrámek). Probírá se koncepce Etymologického slovníku jazyka staroslověnského (✍Havlová a kol., 1986), koncepce Řecko‑staroslověnského slovníku (✍Páclová, 1986), představují se nově vznikající (či aktuálně vydané) sl. gramatiky a slovníky, důraz se klade na lexikografický popis historie slova jako vědeckého problému (I. Němec), na frazeologii v mezijazykovém pohledu (V. Straková). Referuje se pravidelně o pokračující práci na monumentálním Slovníku jazyka staroslověnského (E. Bláhová), připomíná se, že Mezinárodnímu komitétu slavistů je třicet let, Slovanské knihovně let šedesát (✍Vacek, 1985). Přibývá pamětníků, k jejichž poctě jsou komponovány sešity časopisu. V druhé pol. 80. let přikročila redakce k uveřejňování velkých tematických bloků, které pak vydávala současně jako suplementa ve zvláštních svazcích – jen k r. 1999 dosáhl počet suplement už deseti. Patří mezi ně svazky jazykovědné i literárněvědné.

6 Přelom tisíciletí

Přestože počet slavistických periodik (časopisů, ročenek, periodicky vycházejících sborníků) stoupl jak v sl. zemích, tak v slavistických centrech mimo sl. země, S. si uchovává svou tradiční vysokou prestiž internacionálního publikačního fóra. Např. v ročnících 2009–2011 vyšlo 37 příspěvků z různých zahraničních pracovišť, a to nejen ze sl. zemí (např. z Bratislavy, Bělehradu, Záhřebu, Moskvy, Petrohradu, Sofie aj.) a z evropských zemí neslovanských (z Berlína, Marburgu, Vídně aj.), ale nechybí ani příspěvek od autora z Tokia či z Edmontonu. Početně sice převažují příspěvky „domácí“, ale mezi jejich autory jsou i slavisté z různých zemí, kteří v té době působili a publikovali v České republice. V plném znění jsou jako samostatné svazky (připravené ze sazby časopisu S.) publikovány č. přednášky pro slavistické kongresy (Bratislava 1993, Krakov 1998, Lublaň 2003, Ochrid 2008).

S. posledních desetiletí zachycuje vývoj oboru „slovanské filologie“ ve všech jeho složkách, jazykovědné i literárněvědné (✍Wollman, 1992; ✍Wollman, 1998; ✍Pospíšil, 2000; ✍Zelenka, 2000a; ✍Zelenka, 2000b; ✍Večerka, 2002), kulturní i historické. Vyšla celá řada zásadních statí metodologických (od H. Běličové, E. Bláhové, J. Kořenského, I. Němce & M. Homolkové, J. Pleskalové, O. Uličného, R. Večerky ad.), pravidelně je sledována práce na velkých projektech a jsou publikovány empirické výsledky s nimi související. V r. 1997 byl dokončen čtyřdílný Slovník jazyka staroslověnského (první tři díly vyšly postupně v r. 1966, 1973, 1983), „nejspolehlivější a metodicky vyzrálá příručka v oblasti paleoslovenistiky vůbec – použití daleko přesahuje význam pouhého jazykového slovníku“ (✍Čermák, 1997:377); ve S. se podrobně referuje o tom, jak se vyvíjela koncepce díla, od počátku formovaná řadou významných osobností v čele s hlavními redaktory J. Kurzem a Z. Hauptovou (✍Bláhová, 1989, ad.). Patřičná pozornost je ve S. i nadále pravidelně věnována dalším velkým projektům, zejména Etymologickému slovníku jazyka staroslověnského, který zpracovává materiál Slovníku jazyka staroslověnského, a je tedy jeho etymologickým zhodnocením, a Řecko‑staroslověnskému indexu, který je způsobem zpracování, informacemi v něm obsaženými i rozsahem první publikací svého druhu ve světové lingvistice. Ve S. vyšla také některá hesla započatého, ale v úplnosti neuskutečněného projektu Etymologického slovníku slovanských jazyků, jehož autorem byl F. Kopečný s kolektivem brněnských autorů (z plánovaného velkého lexikografického díla vyšly pouze první dva svazky, a to v r. 1973 I. Předložky a koncové partikule a v r. 1980 II. Spojky, částice, zájmena a zájmenná adverbia). Vzhledem k profilu S. jako prestižního slov. periodika je tedy logické, že poté, co vstoupila (v r. 2011) už do osmého desetiletí své existence a řadí se tak mezi nejdéle vycházející slavistická periodika, se v jejím současném repertoáru prolínají jména všech generací, které kdy S. vytvářely a vytvářejí: Už v r. 1999 vyšel speciální svazek S. k sedmdesátému výročí od zahájení činnosti Slovanského ústavu, který obsahuje bibliografii knižních prací Slovanského ústavu, jeho členů a spolupracovníků (1928-1999); ✍Bibliografie, 1999; ✍Vavřínek (ed.), 1998; ✍Vavřínek, 1999. Velká pozornost je věnována osobnosti, jejíž jméno se po dlouhá léta ve S. objevit nesmělo, totiž R. Jakobsonovi (✍Jakobson, 1992a; ✍Jakobson, 1992b; ✍Savický, 1993; ✍Havránková, 1993; ✍Zelenka, 1994; ✍Zelenka, 1999). Připomínají se vědecké odkazy minulých epoch a jejich klasiků, např. F. Wollmana, P. J. Šafaříka, M. Murka, L. Pacnerové, I. Páclové, H. Bauerové, z literátů např. Z. Mathausera (Soupis prací ✍F. Wollmana, 1970; ✍Zelenka, 2000; ✍Krejčí, 2001). Pocta je vzdávána dlouholetým vůdčím osobnostem dnešní slavistiky (E. Bláhové, Z. Hauptové, E. Havlové, V. Konzalovi, F. V. Marešovi, R. Večerkovi, Z. Ribarové, S. Wollmanovi ad.). Značně se rozrostla publikační aktivita slavistů střední a mladší generace (např. M. Giger, I. Janyšková, H. Karlíková, S. Kloferová, E. Pallasová, Ž. Šarapatková, P. Valčáková ad.), působících na různých slavistických pracovištích (✍Večerka, 2002; ✍Pospíšil, 2000).