V tradiční slovotvorbě substantivní ↗kompozitum vlastní i ↗kompozitum nevlastní, tvořené všemi slovotvornými typy kompozice (↗čistá kompozice i ↗derivační kompozice). S.s. lze klasifikovat podle syntaktického vztahu mezi členy na ↗přiřaďovací kompozita, většinou slučovací (štěrkopísek, lesostep), a ↗podřaďovací kompozita: předmětná (věrozvěst), podmětná (vodotrysk), příslovečná (mořeplavec), přívlastková (kovošrot) a doplňková (samorost); okrajová jsou (často expresivní) kompozita větná, tzv. ↗citátové spřežky (mouchysněztesimě). Častější jsou s.s. podřaďovací. Z hlediska ↗onomaziologických kategorií jsou zastoupeny převážně kategorie modifikační a mutační. Podle slovnědruhového obsazení členů se tvoří kompozita typu: (a) subst. + sloveso (větrolam, tělocvik), (b) adj. + subst. (středověk, drahokam), (c) číslovka + subst. (desetikoruna, půlrok), (d) zájm. + subst. (samovar, sebevražda), (e) dvě subst. (severovýchod, stromořadí), (f) sloveso + subst. (lomikámen, kazimluv).

↗Apelativa mají obvykle charakter termínů, jen zřídka jsou to slova běžné slovní zásoby. ↗Propria jsou nejčastěji názvy zeměpisné, které se zpravidla píší se spojovníkem a obě části se skloňují (Ostrava‑Poruba, Rakousko‑Uhersko), cizí vlastní jména psaná se spojovníkem se zpravidla skloňují jako celek (Alma‑Ata, Baden‑Baden). Mezi s.s. jsou zastoupena ↗obyvatelská jména (Jihoameričan), ↗konatelská jména (malorolník), ↗činitelská jména (velkododavatel), ↗jména prostředků činnosti (kávovar), ↗jména míst (hladomorna), ↗jména dějů (krupobití), ↗jména nositelů vlastností (rudovous), kompozita číselná (půllitr). Velmi řídká jsou kompozita tříčlenná (severoseverozápad, kmitočtoměr).