Pojem z oblasti tradiční morfologie, přesněji z pomezí mezi morfologií a syntaxí (z oblasti tzv. morfosyntaxe, popř. analytické morfologie); pojem komplementární k pojmu ↗syntetický tvar slovesný. V syntetických slovních tvarech jsou všechny mluvnické kategorie vyjádřeny ↗afixem, tj. vázaným morfémem (v č. nejtypičtěji ↗koncovkou: vidí‑m starší‑ho pán‑a), který je typicky nositelem několika rysů (např. ‑m ve vidím 1.os.sg.ind.) n. koncovkou i ↗prefixem, který je typicky nositelem jednoho rysu: např. u nedokonavých sloves typicky pohybu prefix po‑ rysu futurum (po‑běží‑m × *po‑běže‑t); uznáváme-li čistě vidové prefixy, pak (podle tradičních analýz) u nedokonavých sloves tyto prefixy s rysem dokonavost v kombinaci s prézentními formami poskytují význam futura (na‑píš‑u, na‑psa‑t, z‑bledn‑u, z‑blednou‑t). Naproti tomu s.s.t. je taková forma flexivního paradigmatu, v níž jsou příslušné morfologické kategorie vyjádřeny vedle afixů také (n. dokonce výlučně) pomocí jednoho n. více pomocných slov, v č. v zásadě buď ↗auxiliárů, tj. sloves vyjadřujících kořenem a afixem (vázaným morfémem) gramatické rysy: četl‑a jse‑m, četl‑a by‑ch, byl‑a by‑ch četl‑a, n. nevázaných (volných) morfémů, např. píše‑Ø se, analyzovaných v různých teoriích různě (viz ↗reflexivní sloveso). Od syntetických tvarů se s.t.s. odlišují nejvýrazněji tím, že jejich komponenty mohou ve větě být od sebe odděleny v zásadě libovolným množstvím jiných slov; srov. distribuci členů tvaru byl by snědl ve větě Pavel by tehdy, před těmi deseti lety, Marii byl snad samou láskou snědl. (Tento rozdíl mezi syntetickými a analytickými tvary neplatí ve všech jaz., např. v b.) Typickou, nikoli ale konstitutivní vlastností gramatické části s.s.t. je ↗klitičnost: Psal bych × *Bych psal. I v těch případech, kdy komponenty stojí nespojitě, se však v tradičních gramatikách považuje teprve kombinace všech součástí za skutečný (a za jeden jediný) morfologický tvar, a to zejména proto, že teprve tato výsledná kombinace jako celek vyjadřuje mluvnickou kategorii, která není samostatně přítomna v žádném z jednotlivých členů s.s.t.

V č. se za složené slovesné tvary s auxiliárem tradičně pokládají (a) ↗minulý čas (zpracovával jsem, jsi, Ø ...), (b) arch. ↗předminulý čas byl jsem, jsi, Ø … zpracovával, (c) ↗budoucí časnedok. sloves (budu, budeš, bude ... zpracovávat), (d) ↗kondicionál přítomný (zpracovával bych, bys, by ...), (e) ↗kondicionál minulý (byl bych, bys, by (býval) ... zpracovával), (f) všechny časy a způsoby ↗pasiva (jsem, jsi, je zpracováván; byl jsem, jsi, Ø zpracováván; budu, budeš, bude zpracováván; byl bych, bys, by zpracováván), včetně infinitivu: být zpracováván, a (g) všechny časy a způsoby ↗rezultativu (mám uklizeno). Kopečný v ✍ZČSk (1962) a jinde upozornil na to, že existuje různý stupeň analytičnosti a že tvar (a) je analytický nejméně. Na druhé straně stojí tvary (f) a (g), které se v některých gramatikách vůbec za s.s.t. nepokládají a interpretují se jako syntaktická konstrukce typu spona – verbální participium; viz také Komárek v ✍PČM (1978).

Mezi s.s.t. s partikulí patří: (a) ↗reflexivní forma slovesná (čte se, tancovalo se); se se ovšem v různých teoriích analyzuje různě; viz ↗reflexivní sloveso; (b) ↗imperativ typu ať přijde, nechť zaplatí; (c) optativ, tj. prostředek vyjádření přání (kéž prší, kéž by pršelo); často se však hodnotí jinak. Ve více funkčně konstruovaných popisech se někdy za s.s.t. považují spojení typu koukej/koukejme/koukejte zaplatit, pojď/pojďme/pojďte si povídat a mluví se o analytickém imperativu (viz ↗výzvová výpověď).

Zcela okrajově jsou složené tvary u ostatních slovních druhů, např. při stupňování adj.: více vynikající, nejvíce vynikající.