Výsledky ↗jazykového kontaktu ↗slovenštiny s češtinou, jehož důsledkem jsou ↗přejatá slova, slovotvorné, sémantické a syntaktické ↗kalky nebo změněná frekvence některých jazykových prostředků. Slovakismy v č. představují výsledky dlouhodobých ↗česko-slovenských jaz. kontaktů (přímých i nepřímých) a existence česko-slovenského pasivního (receptivního) ↗bilingvismu založeného na blízké příbuznosti obou jaz. Do češtiny s. spontánně i cíleně pronikaly zejm. v období národního obrození a v období společného československého státu, vzhledem k pokračujícímu jaz. kontaktu se nové s. objevují i po rozdělení Československa v roce 1993. Monografické zpracování s. v č., navzdory vědomí jeho potřeby (✍Kořenský, 1998; ✍Měšťan, 1998), doposud chybí. Popis s. je komplikován charakterem vzájemných vztahů č. a slovenštiny, kdy při genetické příbuznosti obou jaz. je často problematické, zda se u konkrétních jevů jedná o výsledek vnitřního, intralingválního vývoje v č., o výsledek interlingválních kontaktů (někdy také s dalšími jaz., zejména polštinou a ruštinou), n. o součinnost více faktorů; podobně viz ↗vliv polštiny na češtinu. Úlohu sehrává také existence širokého spektra shod mezi spisovnou i dialektickou slovenštinou a moravskými nářečími. Specifickým faktorem v problematice s. v č. je existence českých textů slovenských autorů obsahujících s. Tyto texty vzhledem k fungování č. jako kulturního jaz. ve slovenském prostředí (viz ↗česko-slovenský jazykový kontakt) vznikaly od 15. do 19. stol. a představovaly součást širšího česko-slovenského kulturního a jaz. kontextu s dosahem na kodifikaci č. v době obrození. Na pronikání s. do č. se významně podílela koncepce společného československého jaz. a účast představitelů slovenské inteligence na obrozenské standardizaci č. Období národního obrození v souvislosti s tematizací vztahu č. a slovenštiny uvádí pojmenování/termín slovakismus (slowakysmus, slowakismus) do odborného diskursu (Dobrovský, Kollár, Jungmann; viz ✍Jakubec, 1898:79).

1 Slovakismy předobrozeneckého a obrozeneckého období

Problematika s. v českých textech předobrozeneckého období se týká především textů slovenské provenience vznikajících od 15. stol., jako s. však byly interpretovány již zvláštnosti v některých staročeských textech ze 14. stol. (✍Stanislav, 1956; ✍Pauliny, 1983:68, a jinde). Hláskoslovné i lexikální s. (hofer, klepec, žito) jsou zmiňovány v interpretacích jazyka Bohemáře Mistra Klareta zapsaného Martinem ze Strážnice (1379), v určení původu s. se však lingvisté rozcházejí (jako s. se v duchu starších lingvistických koncepcí a pojmosloví někdy hodnotí i jaz. prostředky moravsko-slovenských nářečí). ✍Flajšhans (1924) vidí původ s. Martina ze Strážnice ve slovenském nářečí z okolí Strážnice na Moravě a ve výkladu jevů střídá pojmy slovakismus a moravismus, na rozdíl od interpretací, ve kterých se počítá s jejich západoslovenským původem (např. ✍Pauliny, 1983:71).

Přítomnost slovakismů na všech jaz. rovinách charakterizuje široké spektrum textů různých žánrů psaných nenormalizovanou i normalizovanou slovakizovanou č. v starším a mladším předspisovném období dějin jaz. ve slovenském prostředí (✍Pauliny, 1983; ✍Krajčovič & Žigo 2006). K nejvýznamnějším textům 15. stol. se řadí Žilinská kniha, dokládající mezi lexikálními s. starou slovenskou administrativně-právní terminologii i lexémy běžné slovní zásoby (např. božba, boženík, hofer, chotár, murovati, šoltýs, špán, úžera, vidiek; ✍Blanár, 1964; srov. ↗česko-slovenský jazykový kontakt). Cennou jaz. památkou s přítomností s. na hláskoslovné i lexikální rovině je Komenského Orbis sensualium pictus vydaný v Levoči r. 1685 jako první vydání učebnice s překladem textů do č. (např. ✍Majtán, 1992). Orbis pictus představuje také nejstarší z textů slovenské provenience, který byl v období obrození excerpován pro Jungmannův Slovník česko-německý (1835–1839). Jako s. (slc.) s uvedením českých ekvivalentů jsou z Orbis pictus ve slovníku zpracovány např. slova n. významy slov hlawnička (‘poduška neb polštář pod hlawu’), hrádka (‘záhon’), klatka (‘zámek wisulý’), kosec (‘sečec, sekáč’), paplon (‘přikrywadlo, deka’), plaska (‘reynok’), přjhlawek (‘nárt’), zlatnjk (‘penjz, geden zlatý obnášegjcj’), masařský (‘řeznický’), učeň (‘učedlnjk’) aj.

Slovenština vnímaná jako součást diasystému č. představovala vedle jiných zdrojů v obrozenském období jednu z cest vědomého obohacování lexikální zásoby č. Na šíření s. v tehdejší č. se podílela zejm. díla významných dvojdomých autorů českého a slovenského národního obrození jako J. Kollár a P. J. Šafařík (Šafárik), která spolu s díly dalších slovenských spisovatelů, také z řad štúrovské generace před kodifikací spis. štúrovské slovenštiny, představují vrcholné stadium slovenské vývojové linie spis. češ. (k jazyku Kollára a Šafaříka viz zvl. ✍Dvončová, 1964; ✍Dvončová, 1966; ✍Tóbik, 1966; ke slovenské vývojové linii spis. č. ✍Ďurovič, 1998). Díky slovenským autorům se do českého prostředí uváděla slovenská slova jako báňský, bočan (‘čáp’), bozkat, čarbat, čižmy, dřík, hole, hlavnička, chmára, chotár, járek, jarmo, jeseň, kázeň, kolíska, konár, masařský, mláka, najmě, okamih, papuče, paša (pastva), pažravý, pleso, pohár, polovačka, pospasy, rátat, rozlúčka, sláčik, smad, spln, stužka, strádat, střetnout, ústřeta, třímat, zbojník, znoj (ve významu ‘pot’) aj. (některá z nich J. Jungmann jako neznámá vyložil už v závěru k vydání Básní J. Kollára v r. 1821; vysvětlení s. v textech, v poznámkách pod čarou n. v slovníčcích v příloze, obsahují i další díla, např. Slovenští veršovci B. Tablice, Běla K. Kuzmányho, Můza ze slovenských hor J. Palkoviče aj.). V dobové č. jsou s. doloženy v dílech předních českých autorů (✍Šimek, 1923:106–108; ✍Polák, 1942–1943). J. Jungmann ve svých překladech a původních pracích využil např. slova bočan, dřík, jarmo, pleso, hrad ve významu ‘krupobití’, zástava, znak ve významu ‘znamení’, značit ve významu ‘znamenat’, A. Marek osloviti, oslovovati, ozírati se, pozabýti, pozírati, roniti, slych, úžera, úžerný, značiti, znoj. F. Šimek jako s. v díle A. Marka hodnotí širší okruh slov (hybký, charpa, no, obzírati, odkazovati, odpraviti se, osloviti, oslovovati, ozírati se, pozabýti, pozírati, roniti, slych, štvorka, styd, úžera, úžerný, zírati, značiti, znoj, zorný, žídlo), u některých však sám připomíná jejich přítomnost také v moravských nářečích a paralely v jiných slovanských jaz.

Samostatnou kapitolu z hlediska s. představuje zachycení slovenských slov v obrozenských slovnících č. (✍Jóna, 1951; ✍Kamiš, 1974; ✍Stanislav, 1953). Přibližně 700 slov s označením sl. zachycuje dvoudílný Deutsch-böhmisches Wörterbuch J. Dobrovského (1802–1821) a přes 9000 slov n. lexikálních významů s označením slc. obsahuje Slovník česko-německý J. Jungmanna (1835–1839). Na přípravě obou slovníků se spolu s českými obrozenci aktivně podílela celá plejáda slovenských spolupracovníků (viz ↗česko-slovenský jazykový kontakt). V heslech Dobrovského slovníku se slovenské lexémy uvádějí vedle českých ekvivalentů německých heslových slov, např. Hexe, čarodějnice, kauzedlnice, sl. bosorka, stryga, vražebnice; Pfingſten, letnice, svatodušní svátky, sl. tuřice; Ratze, německá myš, sl. potkan; Schweif, ocas, sl. chvost; Schloße, kraupa, sl. hrad, n. také u frází: der Schuh drückt, střevíc hněte, tlačí, sl. omíná. V některých případech je při současném využití zkratky ol. (olim) naznačena shoda slovenského lexika se starším stavem v č. (první, přední, sl. & ol. prvý; křen, ol. & sl. chřen; světnice, jizba, sl. & ol. chyže), zkratkou mor. také s moravskými nářečími (hejno, mor. & sl. krděl ptáků; pecka, mor. & sl. kostka; peřina, sl. & mor. duchna; posvícení, sl. & mor. hody, sl. hostina). I když se v duchu koncepce společného spis.jaz. ve slovníku slovenská slova obvykle uvádějí v počeštěné podobě (beranina, chlopně, chřen, krděl, lubiti, řezký, widěk), v některých heslech se vedle českých slov, i když často ne zcela přesně, zachytávají hláskoslovně odlišná slovenská slova: těsto, sl. cesto; lžíce, sl. ližice; křeč, sl. krč; slaup, sl. stlp; štěrk, štěrek (sl. štrk); smrk, sl. smrek; průduch, sl. prjeduch; střenka (sl. črjenka); podobně i u zastaralých českých slov: řezník, ol. masař, sl. masár; tchán, ol. svekr, sl. svokr. Některá slova, která jsou zachycena ve více heslech, mají stabilní označení slovenského původu (např. sl. chvost), u jiných jejich hodnocení kolísá (např. krděl se v heslech objevuje s označením sl., jinde „mor. et sl.“, i jako jedno z českých synonym hejno, stádo, krděl bez označení sl.). V Dobrovského slovníku jsou tak se zkratkou sl. zachycena např. slova božkati, boskati, božkávati, čarbati, dežma, dešťovník, dojka, ďumbír, choroba, kletka, kolíska, korytnačka, kosba, kosec, krčah, lišej, mačka, medokyš, ohnivo, omíná, papuč, pestunka, pokrovec, ponos, rováš, tokar, slák, širák, štěklivý, šuhaj, ťava, továr, vaček, vřecko, vražiti, vypravotiti, znoj, znojovina, žatva, žuvati.

V Jungmannově slovníku je ve srovnání s Dobrovským podstatně více zpracovaných slovenských slov, která jsou vzhledem k přijaté lexikografické koncepci dokladována s uvedenými zdroji. Mezi texty excerpovanými pro slovník jsou nejen díla česky píšících slovenských autorů (J. Chalupka, M. Semian, B. Tablic, P. Šramko, J. Palkovič, J. Kollár aj.), ale také díla v předbernolákovské (J. I. Bajza) i bernolákovské slovenštině (J. Hollý, J. Fándly), označena již v seznamu excerpované literatury zkratkou slc. (slovacice). Kromě literárně doložených slov jsou zpracovány lexémy sbírané Jungmannovými slovenskými spolupracovníky a v slovníku označené jejich jmény (Š. Leška, P. J. Šafařík, J. Kollár aj.). Excerpovány a v mnoha heslech využity byly také dva rozdílné soudobé slovníky slovenských autorů, dvojdílný Böhmisch-deutsch-lateinisches Wörterbuch J. Palkoviče (1821–1821) a šestidílný Bernolákův slovník Slowár Slowenskí, Česko-Latinsko-Ňemecko-Uherskí (1825–1827). K specifikům česko-slovenských vztahů v období národního obrození patří, že do Jungmannova slovníku jako základního díla novodobé české lexikografie byla začleněna velká část slovenského lexika zpracovaného v obou slovenských slovnících. V úvodu prvního svazku Jungmann zdůvodňuje začlenění slovenských slov (spolu s moravskými) do slovníku odkazem na společnou literaturu a potřebu jejího zachování. Z formulace, že mnohá slova, která Čechům chybějí, se „aspoň v důležitějších spisech ... s prospěchem užívati mohou“, vyplývá, že vedle s. doložených z českých textů představuje zpracování slovenského lexika z jiných slovenských zdrojů (lexikální sbírky spolupracovníků, redakční doplnění) nabídku obohacení slovní zásoby spis. č. Ve shodě s koncepcí pěstovat slovní zásobu zejména z domácích a slovanských zdrojů je však část slov označených zkratkou slc. uvedena s křížkem („cizá, zle tvořená, nebo podezřelá slova“). Jedná se zejm. o přejímky z maďarštiny a němčiny, méně z latiny: bakanče/baganče, bantuji, beťah, bosorka, cverna, dach, děnglavý, dereš, fašank, frajer, frišký, gombík, gríska, gróf, hyntov, chýr, lopta, olovrant, orsácký, parsůn, přifercuji, štekle, tátoš, ťava, těrcha, těrchavý, trachtář, valal, vankúš aj. Zkratkou slc. jsou ve slovníku označena samostatně zpracovaná heslová slova (běsnost, bobule, bočan, bosk, boskám/bozkám, břechám, budova, buřeň, buřina, cirok, clivý, cněti, čarbám, čičořetka, čudný, čujný, dežma, divina, dojka, dohán, dohvězdný, dřevorubač, dřík, dříčný, haluz, hola, hrád, hulava, chlopně, choroba, chotár, jeseň, kolísám, lišaj, najmě, nepřestajně, osloviti, osoh, paplon, papuč/papuče, pažravý, pílení, polovačka, pokrevný, pravotiti, přezvisko, přepáčiti, rátám, roniti, ropucha, rováš, rúčí, sobáš, sobášiti, střetnout, širák, třímám, učlověčiti se, urobiti, usilovný, užera, válov, viděk, zápřah, zhnusiti, značiti, znak, znojiti se, zornička, živořiti aj.) a sémantické s. zpracované jako významy polysémních slov (ale, babka, badati, bádač, báně, batoh, běhačka, běs, bludař, brav, cifra, cifruji, dědina, dole, dráti, dvojiti, hlavnice, hluza, chlapství, chudý, chytrý, lichva, náhliti, strast, špatný, vraviti, vřece, vybaviti, vyrobiti, zadrhnauti, zchudnu aj.). Některá z takto samostatně zpracovaných slov jsou zachycena ještě i na druhém místě – jako diferenční ekvivalenty u českých heslových slov, např. česno, slc. letáč; dek, deka, slc. paplon; domácí (slc. domášní); dráteník (slc. drotar); hejno (slc. krděl); pantofel, slc. papuč; varhany slc. organ; vor, místem (též mor. a slc.) plť; wzteklý pes (běsný, slc.). U slovenských i u českých slov se ve slovníku na mnoha místech uvádějí slovenské frazémy v počeštěné podobě (slc.: Dobře gest při kopě klásky zbírať; Hlad se šibenice nebojí; Těžko z kamene olej vytlačiti; Přišel (přijde) na psa mráz; Co chytrý nedohoní, to lenivý doleží). Slova se zachycují většinou v podobě adaptované do č., což odpovídá explicitní Jungmannově formulaci o nepřípustnosti míchání forem, u mnoha literárně doložených slov také předchozí praxi využití v česky psaných textech i způsobu zachycení ve slovnících Dobrovského a Palkoviče. Na druhé straně však slovník do jisté míry odráží Kollárův požadavek vyslovený v recenzi Palkovičova Slovníku v časopisu Krok, aby se lexikograficky zachycovaly slovenské podoby slov („jak je Slovák vyslovuje, a ne jakoby asi v českých austech zněly“). Někdy je u heslového slova označeného zkratkou slc. uvedena také jeho slovenská (n. téměr slovenská) hláskoslovná (i slovotvorná) podoba: čreda (črjeda) slc.; dlužoba (dlžoba) slc., dřík (drjek) slc.; hrachowiště (slc. hrachovisko); hřjmawice, slc. hrmawice; kafíčkuji, slc. kavečkuji; plawek, sequius plauko (plawko), slc.; smad (smjad) & smed, slc.; trhowiště, tržiště (trhovisko, slc.), přičemž se v některých případech zaznamenává ve srovnání s č. odlišný vztah slovenské zvukové podoby a pravopisné konvence: rozlaučka, slc. rozlúčka; baulowatěti (slc. bulowatěti), v obráceném pořadí horúčka, horaučka, slc. Další velkou skupinou slov s označením slc. jsou hláskoslovné a slovotvorné varianty uvedené u českých heslových slov, např. berla (slc. barla); bludař (slc. bludár); brdař (slc. brdár); cévčiti, cívčiti (slc. cievčiti); cíditi (mor. & slov. cúditi, cauditi; cihelna, cihelnice (slc. těhlárna, těhelna); droždj, slc. droždě; duha (dúha slc.); hadr, hadra (slc. handra); hrábě (slc. hrable); jehlice (slc. ihlica); jiskra (slc. iskra); pila (slc. píla); pistol, slc. pištol; tabule (slc. tabula); umlklý (slc. umlknutý); vlídně, slc. vludně; vrzám (slc. vrzgám); vřava (slc. vrava). Podobně jako u Dobrovského se i v Jungmannově slovníku upozorňuje na přítomnost některých slov n. významů také v starší češtině a/nebo v moravských nářečích: dědina, ol. & mrv. slc.; bitka, slc. & mor.; duněti, mor. & slc.; dvojaký, mor. & slc.; chodnjk, mor. & slc.; chudý, mor. slc. & ol.; kura, ol. & slc. mor. siles.; palice, ol. & mor. slc.; píliti, slc. & ol. bh.; struk, ol. & mor. slc.; šírava, mor., slc.; špatiti, slc. mor.; tovar, mor. & slc.; znak, slc., mor.; žatwa, slc. & mor., a v jiných slovanských jaz.: brynza & brynze, slc. & mor. item pol.; káva slc. & pol.; kolíska, slc. & pol.; ropucha, slc. (pol. & rus.); třímám, slc. (& pol.). Některá z pojmenování zpracovaných jako heslová slova se zkratkou slc. (choroba, sloveso značit a jeho předponové deriváty) jsou využita i jako součást metajazyka v slovníku, např. kamen = choroba, srostěnj kamenite w těle lidskem, der Stein.

Přítomnost slov slovenského původu v slovnících č. první pol. 19. stol. odráží existenci společného literárního kontextu a dobové vnímání vztahu č. a slovenštiny u české a části slovenské obrozenecké generace, na jehož základě se šíře zachycení a dokladování původem slovenských slov liší od zpracování slov z jiných slovanských jaz. Hodnotit v dnešním pohledu všechna slova označená zkratkou slc. jako s. v č. není zcela oprávněné, většinou se jedná spíše o slovacika, pokud se nestala součástí české jaz. praxe (slovenské lexikum jako součást společného jaz. je v širokém rozsahu zachyceno také v pozdějším desetidílném Česko-německém slovníku zvláště grammaticko-fraseologickém F. Š. Kotta, 1878–1906). Pouze část zpracovaného lexika představují s., které se v českých textech slovenských i českých autorů objevovaly do zpracování uvedených slovníků (desítky takových slov, např. baně, baník, běsnosný, dežma, sobáš, pravotár, úžera, výčep, záprah, byly jako slovenské varianty českých termínů zachyceny také v německo-českém terminologickém slovníku Juridisch-politische Terminologie der slawischen Sprachen Oesterreichs zpracovaném pod Šafárikovým vedením, 1850; viz ✍Dudok, 2000). Jiné do českých textů pronikly v následujících obdobích jako příznaková pojmenování slovenských reálií, knižní výrazové prostředky, poetismy u řady českých spisovatelů (mezi prvními zejména u B. Němcové; o slovakismech B. Němcové viz např. ✍Macurová & Janáčková, 1999; ✍Mareš, 2012:11–22), publicismy, v menší míře jako součást české terminologie. Jen část zpracovaných slov se stala nepříznakovou součástí českého lexika.

V bohemistické literatuře se jako s. přejaté v obrozenském období zpravidla uvádí jen stručný soupis lexémů, např. zástava (‘prapor’), znak, obzírati, osloviti, roniti (se), sklepení, značiti, stužka, jihnouti, třímati, úžera (‘lichva’) (✍Havránek, 1936: 91), zástava (‘prapor’), znak, značiti, obzírati, osloviti, roniti (se), sklepení, značiti, stužka, tovar, třímati, jako ojedinělá bočan (‘čáp’), bozkati, čad (‘dým’), čud, chudý, járek, kvítnice, úžera (‘lichva’), žičiti apod. (✍Havránek, 1979:96), zástava, stužka, znak, obzírati, roniti, jihnouti, sklepení, bočan, čad, bozkati, járek (✍Helcl, 1963:54).

Složitost hodnocení účasti slovenštiny v obohacování české spis. slovní zásoby, vyplývající z dobového vztahu živých slovenských slov v slovenských literárních varietách a nářečích k starším (zastaralým) českým slovům a k lexiku moravských nářečí, souběžně s existencí lexikálních paralel v jiných slovanských jaz., nachází odraz v odlišném hodnocení původu jednotlivých slov u různých autorů, i když se při přejímání často bere v úvahu možnost souběžného působení více faktorů. I když neexistuje souborné zpracování s. v č., otázce jednotlivých s. se zřetelem k širšímu slovanskému kontextu jejich přebírání, fonologické a pravopisné adaptaci, vnitřnímu sémantickému vývoji a stylistickému hodnocení byla věnována pozornost v několika pracích: kolísat (se) (✍Haller, 1932), budova (✍Šmilauer, 1937), buřeň (✍Šmilauer, 1941), šišák (✍Šmilauer, 1947), zástava (✍Machač, 1960), najmě (✍Kopečný, 1966), oslovit (✍Homolková, 2010). Z obrozenských převzetí se více pojmenování ujalo jako součást terminologie různých oborů (buřeň, dřík, gombík, hole, húlava, lišaj, pleso, ropucha). Také zde se vzhledem k širším slovanským souvislostem u některých slov setkáváme s různým hodnocením původu, např. u lexému ropucha etymologické slovníky č. předpokládají převzetí z polštiny (✍Machek, 1997; ✍Rejzek, 2001). Zajímavým způsobem se při zachování slovenské fonologické struktury do slovní zásoby č. začlenil s. lišaj jako pojmenování motýla (v současném terminologickém významu pouze jednoho druhu), na rozdíl od pojmenování lišej ve významu ‘ekzém’ (✍Hrušková, 1958). Otázka rozsahu s. začleněných do č. při budování odborné slovní zásoby bez signalizace a identifikace jejich slovacity (např. o lexému platba jako s. srov. ✍Blanár, 2000:176) představuje zatím jen předmět budoucích výzkumů.

Některá ze slov zachycených a zpracovaných ve slovnících 19. stol. jako s. nebo slovacika nabyla v č. většího rozšíření ve 20. stol. Patří k nim např. slova zachycená v Jungmannově slovníku s označením slc. (rozlúčka, střetnout (se), nověji i zimomravky) n. bez něho (svojský, výdobytek).

2 Slovakismy 20. století

Na dalším pronikání s. do č. se podílely zejména starší vydání i reedice děl předních českých autorů 19. stol. a počátku 20. stol. využívající k literárním cílům lexémů slovenského původu (díla B. Němcové, A. Heyduka, A. Jiráska aj.) a pokračující česko-slovenské společenské, jazykové a literární vztahy, které nabyly novou podobu vznikem Československé republiky (1918). Na rozdíl od situace ve slovenském prostředí, kde bylo zintenzivnění jaz. kontaktu provázeno masivním průnikem bohemismů (viz ↗česko-slovenský jazykový kontakt), do češtiny s. pronikaly v menším rozsahu. Na druhé straně mnohá původem slovenská slova nebyla zpočátku n. ani později jako s. identifikována. Zajímavý případ představuje např. předložka oproti, která byla ↗Naší řečí odmítána jako umělý novotvar neznámého původu (1917), následně však, při zachování odmítavého postoje, byla tematizována otázka jejího slovenského původu (1920). Zdá se, že slovenský vliv nebyl odhalen např. u šířícího se slovesa odbřemenit, ke kterému byl opakovaně vyjádřen odmítavý postoj (✍Bečka, 1933; ✍Daneš, 1964:169).

Na existenci slovenských slov údajný, údajne (údajně doloženo u Kotta ze slovenských zdrojů) odpovídajících českým slovům údanlivý, údanlivě upozornil ✍Zubatý (1930). S vlivem slovenštiny je možné počítat také při rozšíření slov, která se v č. objevila v 19. stol., a i když byla z hlediska jaz. kultury zpočátku odmítána, v současnosti představují součást českého spis. lexika, jako vývin (vedle vývoj), zodpovídat (vedle odpovídat), porovnat, porovnávat v komparativním významu (vedle srovnat, srovnávat), a také např. u sloves nárokovat n. zapříčinit, v č. hodnocených rezervovaně kromě jiného jako ↗kalky z němčiny (slovesa nárokovat, zapříčinit, vykazovat v souvislosti s jaz. jevy podmíněnými kontaktem se slovenštinou uvádějí např. ✍Jedlička, 1949; ✍Jedlička, 1949a; ✍Jedlička, 1961; ✍Jedlička, 1974; ✍Dokulil, 1951).

Slovakismům v č. jako důsledku jaz. kontaktů byla v bohemistice věnována větší pozornost ve druhé pol. 20. stol., méně v samostatných statích zaměřených na jednotlivé lexémy (např. zaostat, zaostávat, zaostalý, ✍Filipec, 1954; výdobytek, ✍Svěrák, 1972), častěji v pracích, kde se otázka s. vynořuje v širším kontextu otázek ↗česko-slovenského jazykového kontaktu. K nejčastěji zmiňovaným lexémům patří dovolenka, dovolenkový, horko těžko, chýr, koupele, namyšlený, namyšleně, napředovat, nepřestajně, osobitný, papuče, pažravý, podujetí, rozlučka, rozlučkový, strážit, střetnout se (ve významu ‘potkat se’), svojský, svojskost, vatra, výdobytek, zákruta, zástava, završit, žatva, železničář (✍Jedlička, 1961; ✍Jedlička, 1968; ✍Jedlička, 1972; ✍Jedlička, 1974; ✍Jedlička, 1975; ✍Balhar ad., 1984:205; ✍Sochová, 1991 aj). Samostatnou, podrobněji nezpracovanou sféru z hlediska průniku slovakismů do č. v poválečném období představuje koordinace terminologie různých oborů, zejména termínů právních a vojenských (✍Horecký, 1956; ✍Richter, 1962; ✍Kuchař, 1964; ✍Lipowski, 2005). V terminologii nového občanského zákoníku platného od r. 2015 byly např. přijaty terminologické změny odstraňující s. z období společné tvorby právní terminologie (např. právní úkon). Na šíření s. se podílela média střídavým dvojjazyčným vysíláním a cíleným ↗jazykovým managementem v publicistice, kde se vliv jaz. spolužití promítal do funkčního posílení postavení shodných a oslabení diferenčních jaz. prostředků (např. formulace společného názvu sportovní relace Góly, body, sekundy s odsunutím českých diferenčních synonymních lexémů branky, vteřiny; ✍Nábělková, 2008:160).

Přítomnost slovakismů v č. byla reflektována také v lexikografických dílech 20. stol. Při pohledu na zpracování jednotlivých lexémů je zřejmé, že mnohá původem slovenská slova, která se stala součástí slovní zásoby č., jsou ve slovnících zpracována bez označení. Značkou naznačující slovenský původ jsou opatřeny zejména lexémy ne zcela integrované, příznakové, n. pojmenování reálií. Soubory s. ve slovnících se překrývají jen částečně, překryvy jsou silnější zejména u starších, méně u novějších přejímek. Zvláště zajímavý je diferencovaný přístup vícesvazkových slovníků č. ke zpracování slovenských slov, která mají paralely v moravských nářečích. Kromě výkladových slovníků jsou s. zachyceny také v speciálních slovnících, např. ✍Rejzek (2001) uvádí jako přejímky ze slovenštiny slova báňský, baník, batoh, batožina, bobule, bobulka, bobulovitý, chlopeň, chlopňovitý, jeseň (také s možným polským původem), kokot, lišaj, mačky (horolezecké), pleso, rab, ústrety, vatra, zbojník, živořit, žatva, jako převzetí přes slovenštinu bagán, baganče, čutora, mincíř, opánek, palačinka, pohár, pohárek, pohárový, potkan, šuhaj, tovar. ✍Kraus a kol. (2006) uvádí se zkratkou sloven. slova halušky (v kombinaci se zkratkou pol., polština), hole/hola, húlava, košár, luďák, mačka, máčka, parenica, polotovar, slúžný, sobáš, súsek, svojský, svojskost, tiplice, vokáň, žinčice a také slova, kde slovenština je zprostředkujícím jazykem: bača, batoh, beťár, čirok, čižma, dereš, gatě, řidč. katě, gazda, gombík, hajduch, chotár, chýr, járek, řidč. jár, jar, juhás, leányka, nadršpán, pohár, somár, striga, šarkan, škultét, šoltýs, terkelice, tovar, vajda, vicišpán, zástava.

Výkladové slovníky č. se liší jak v rozsahu, tak ve způsobu zpracování s. Řada slov, jejichž slovenský původ (lexému jako celku, n. některého z významů) n. slovenské prostřednictví jsou při uzualizaci v č. v literatuře zmiňovány, je v nich zachycena bez naznačení vztahu ke slovenštině, např. dřík, hostinec, jeseň, jařmo, lišaj, namyšlený, najmě, nárokovat (si), oproti, oslovit, oznam, papuče, platba, pleso, pohár, potkan, pospas, pospasy, strádat, střetnout, stužka, tiplice, třímat, údajný, venkoncem, vřava, zaostat, zapříčinit, završit, zboj, zbojník, značit, znak, znoj, žatva, železničář, živořit, žinčice, většinou s (v slovnících různě uplatněnými) kvalifikátory, charakterizujícími je jako slova řídká, zastaralá, knižní, odborná, expresivní a také nespisovná (slangová nebo obecná).

V jednosvazkovém Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1978) je se zkratkou sl zachyceno 11 slov (bača, batoh, čutora, mincíř, palačinka, potkan, tovar, vatra, výdobytek, zástava, zbojník), přičemž u většiny vystupuje slovenština jako zprostředkující jaz. slov původem z jiných jaz., výlučné sl mají u sebe lexémy batoh, vatra, výdobytek, zbojník. V Příručním slovníku jazyka českého (1935–1957) je 105 slov se zkratkou slc (např. burčák, krosno, oblok, pravotár, sesobášiti, šátor, tárati, ťarcha, trstěnice, trstina, turák, turice, turňa, turně, úžera, úžerník, vatra, vicišpán, viděk, vidno, vraj, vrece, vystrabiti se, vytroviti se, zadrapiti se, zadúchati, zapáčiti se, zkántriti, znivočiti), 20 je jako „výrazy málo užívané“ označeno hvězdičkou (např. rodoláska, rozhútati, štácie, táranina, teraz, trstí, trubiroh, varovník, vatrál, výdobytek). Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971) při označení slov slovenského původu využívá dvojí způsob označení: zkratku ze sloven., odpovídající označení přejatých slov (83 lexémů), a zkratku sloven. k označení tzv. ↗citátových slov využitých v č. textech, přičemž dokladový materiál odkazuje k s. v textech B. Němcové, A. Heyduka, A. Jiráska aj. (302 lexémů). V úvodu slovníku se explicitně uvádí, že poznámkou o původu nejsou opatřena slova, která jsou součástí slovní zásoby č. odedávna, a plně zdomácnělá slova přejatá v době obrozenské z jiných slovanských jaz. Se zkratkou ze sloven. jsou zpracována slova jako bača, batoh, hole, huně, húlava, kozub, ľudák, namyšlený, roduvěrný, rozlučka, šefraník, úsluní, ústret (v ústrety), tuřice, výdobytek, u části je zachycena prostředkující úloha slovenštiny, např. banovat, beťár, čirok, čižma, čutora, dereš, gombík, chotár, chýr, išpán, járek, kočiš, mur/múr, murovat, tátoš, těrcha. Část přejímek je označena hvězdičkou (řídká slova): guba, honělník, naostatek, nocka, obrv, obrva, pikulík, prespanka, skrsnouti, sřín, škrata, škratek, šťavice, trstěnice, trstina, vatřiti, zabohovat. Ke slovům, která slovník zachycuje se zkratkou sloven. jako citátová, patří nezdomácněné lexémy (n. jen některé významy lexémů), např. baník, banický, bosorka, bozkat/boskat, bravčovina, čučorietka, čušať, dohan/dohán, električka, gazda, havránka, hej, hlavnice, iba, jastriti, koupele, lopta, mačka, medokyš, olovrant, otecko, ozrutný, parenica, polovačka, rab, samopaš, sklep, slúžný, strunga, šarapatit, táranina, testina, topánky, ťuťmák, vatra, vicišpán, vládati, zabávati se, zastati, žúžol, s hvězdičkou jako řídká např. cintorín, čipka, čujný, horár, kapce, kosba, kosec, oblok, pažravý, ťarcha, těhla, teraz, úzadí, úžera, vatrál, viděk, vraj, vycivený, zapáčiti se, zberba, zdravkat, živáň. Zvláštní skupinu představují slova, u kterých je kombinací zkratek sloven. a nář. současně zaznačena jejich příslušnost ke slovenštině a k nářečím (bez bližší specifikace), např. leja, krdel/krdél/krděl, lúbit, oplan, osoh, osúch, parobek, pasovat se, paše, pazucha, počerný, polana, ponad, ponáhlat (se), požičat, prť, pýtat, rátat, rúčí, sobáš, somár, šarkan, vela, vrece, zalúbit se, zaoblačit se, zarobit, zpomedzi, zponad, zpopod, žnice. Při vzájemném srovnání zpracování ve vícesvazkových slovnících se ukazuje, že na rozdíl od novějšího Slovníku spisovného jazyka českého Příruční slovník jazyka českého u mnoha slov uvádí pouze jejich nářeční status (bosorka, čižmy, gazda, gombík, hole, húlava, chýr, járek, mačka, osoh, požičat, rozlučka, sobáš, somár, těrcha aj.).

Slovensko-moravské lexikální paralely, které nacházejí diferencovaný odraz v lexikografickém zpracování, zasahují také do oblasti slovotvorby. Moravská nářečí jsou blízká slovenštině např. funkčním zatížením formantů ‑isko vedle ‑iště při tvoření pojmenování míst, ‑isko při tvoření ↗augmentativ (se zkratkou slc. jsou mnohá slova tohoto typu zpracována v Jungmannově slovníku), kumulací předpon při tvoření modifikačních slovesných derivátů, existencí adverbií na ‑ky/‑ačkyn. složených předložek typu poza, spoza, popod, ponad aj.; viz ✍Hlubinková, 2010. V bohemistické literatuře jsou v souvislosti se s. zmiňována augmentativa na ‑isko jako dubisko, chlapisko, peklisko v díle J. Kollára (✍Havránek, 1979:96; srov. ✍Nábělková, 2010), názvy míst letovisko, zimovisko (✍MČ 1, 1986:285), event. přejímky ze slovenštiny u složených předložek (✍Kroupová, 1986:29), kde o podpůrném působení slovenštiny lze uvažovat zejména v souvislosti s rozšířením předložky zpoza. K slovotvorným s. patří přechýlená substantiva typu psychiatrička se slovotvorným sufixem ‑ička, který na rozdíl od slovenštiny v č. k přechylujícím sufixům nepatří (✍Daneš, 1963:79). I přes odmítavý postoj (✍Sochová & Poštolková, 1994) v konkurenci slov psychiatryně – psychiatrička frekvence derivátu se sufixem ‑ička stoupá (✍Musilová, 2011; ✍Svobodová, 2011) spolu s další expanzí slovotvorného typu (pediatrička, foniatrička aj.). Jako specifický případ kontaktového působení se uvádí podpůrný vliv slovenského slovotvorného adverbiálního modelu upokojujúco, osviežujúco, strhujúco na rozšiřování českých adverbií typu uklidňujícně, osvěžujícně, strhujícně (✍Jedlička, 1974:87; ✍Jedlička, 1989:73; srov. také ✍Stich, 1969), která byla v první pol. 20. stol. rovněž odmítána.

Ke s. na morfosyntaktické rovině patří zejména konstrukce být na vině, nad ránem, hodnocené v současné č. jako plně zdomácněné (✍Černá, 2004:194), a další kontaktové varianty konkurující domácím výrazovým prostředkům, jako předložkové vazby na úvod, vzhledem na něco, stát na čele, vzít do úvahy, měrové výrazy až tak, až takový, až tolik (✍Adam, 2005), spojkový výraz bez toho, aby (✍Uhlířová & Svozilová, 1993; ✍Štícha, 1997). K hůře uchopitelným jevům patří předpoklad podpůrného působení slovenštiny v českých intralingválních vývojových procesech, jako je posílení akuzativní a oslabení genitivní rekce (dosáhnout lepší výsledky × dosáhnout lepších výsledků, využívat informace × využívat informací) n. oslabování krátkých adjektivních forem v predikativní pozici (✍Jedlička, 1968; ✍Jedlička, 1974; ✍Dvončová, 1988; ✍Musilová, 2012).

Odborný zájem o s. v češtině se zřetelem k funkčnímu zatížení a postavení přejímek z dřívější doby a o nové přejímky jako projev jaz. kontaktů v změněné jaz. situaci spolu s výzkumem postojů uživatelů ke s. v češtině vzrostl po rozdělení společného státu v roce 1993 (✍Jelínek, 1996; ✍Musilová, 2005; ✍Musilová, 2007; ✍Musilová, 2008; ✍Musilová, 2011; ✍Musilová & Sokolová, 2004; ✍Nábělková, 2000; ✍Nábělková, 2004; ✍Nábělková, 2008; ✍Nábělková, 2014; ✍Pančíková, 2000). Pozornost byla věnována starším i novějším, více n. méně frekventovaným a do č. inkorporovaným s. jako bitkař, dovolenka, dovolenkový, chalan, horko-těžko, hrozno, kávička, klamat, krimoška, kukláč, lyžovačka, namyšlený, natěšený, oznam, papaláš, páčit se / nepáčit se, pikoška, podujetí, polovačka, překabátit (se), překabátěný, příhovor, přihovořit se, přívarek, rozlučka, rozlučkový, středobod, zpravodajce, psychiatrička, trma-vrma, upokojit se, vlámat se, výdobytek, zaobcházet, stíhat, strážit, súrný, venkoncem, vidno, vybavit, výzor, zaužívaný, zvratné podoby nezvratných českých sloves (poděkovat se, skončit se, začat se), frazémy medové týdny, ostrůvky pozitivní deviace, přišlo/došlo na lámání chleba, dát/dostat po papuli, převrátit kabát (kontaktová varianta k převléknout kabát) aj. Většina novějších s. není v kodifikačních příručkách zachycena, i když komunikační zatížení některých vede k tomu, že jsou postupně zpracovávány. Např. lexém středobod, frekventovaný zejména v publicistice, je zachycen s poznámkou nevhod. u ✍Sochové & Poštolkové (1994). V Slovníku současné češtiny (Lingea, 2011) je zpracován „slovenský význam“ (‘dočasné uvolnění z práce’) subst. dovolenka, v dokladech u subst. vina se uvádí i konstrukce být na vině aj.

Vzájemný přímý kontakt posílený přítomností mnoha Slováků v českém prostředí (✍Nábělková, 2008) a nové komunikační příležitosti nabízené v česko-slovenské internetové komunikaci představují vhodné podmínky pro udržování starších a pronikání nových s. K s. s vysokým počtem dokladů v internetové komunikaci i v publicistice patří např. lexémy zimomriavky (✍Nábělková, 2013:157–163), nahánět se, neúrekom/něúrekom, oněskoreně (k literárnímu využití srov. ✍Mareš, 2001:714), úžera, úžernictví, nově aktivizované zejména k označení rozšíření negativního jevu v romském prostředí. Od informací o slovenských reáliích v turistické propagaci se odvíjí další šíření s. koupele, lyžovačka, nověji např. také pojmenování člnkovat se/člunkovat se, člnkování/člunkování, z internetové komunity maminek jsou doložena slova jako kočíkovat, kočíkování (analogicky kočárkování), čtyřnožkovat, čtyřnožkování. Při koexistenci slovenských a českých studentů na kolejích pronikl do české komunikace slangový s. označující studentskou zábavu chodbovica/chodbovice, s rozšířením slovotvorného modelu také na pojmenování s českým slovotvorným základem: pokojovica/pokojovice, patrovice, kolejovice.

Vědomí uživatelů č. o slovenském původu využívaných lexikálních prostředků bývá nezřídka explikováno metajazykovými komentáři jak říkají / hovoří / jak by řekli Slováci / na Slovensku, obsahujícími někdy také hodnotící postoje (Slováci tomu pěkně/hezky/půvabně/krásně říkají, Slováci mají hezké/pěkné/krásné pojmenování/slovo, Slováci mají hezký/pěkný/krásný výraz, jak by trefně řekli Slováci), které je možné vnímat jako explikaci jednoho z důvodů jejich využití (✍Nábělková, 2008:174–175; ✍Nábělková ad., 2015). Ke frekventovaným s. s metajazykovými komentáři patří vedle již zmiňovaných lexémů jako nepodarok, neúrekom, prefíkaný, prekabátiť, prihovárať sa, prívarok, úžerníctvo, zimomriavky např. také omrvinky, oneskorene, klamár, hnačka, horúčava, výzor, belasý, čudný, chýrny, otázny, zriedkavý, výhovorka, osprostieť, priveľa n. doparoma. Specifickou skupinu představují slova patřící k tabuizovanému lexiku, kde výchozí situaci pro jejich přejetí představuje příslušnost slovenštiny a č. vzhledem k typu využívaného lexika k rozdílným evropským areálům (č. preferuje klení s análně-vylučovací motivací, zatímco slovenština s motivací ze sexuální oblasti; ✍Ďurovič, 1996; k lexému kokot jako novějšímu s. srov. ✍Rejzek, 2001). Výskyt metajazykových komentářů v této skupině slov naznačuje, že vliv slovenštiny je v jisté míře uživateli č. uvědomován.

V současné komunikaci je možné u s. sledovat aktuální procesy hláskoslovných, morfologických, slovotvorných a také sémantických adaptačních procesů. Proces začleňování lexémů do české slovní zásoby je zpravidla provázen formální adaptací (banský – báňský, driek – dřík, neprestajný – nepřestajný, hoľa – hole, výdobytok – výdobytek, železničiar – železničář aj.). Specifické případy představují dávné přejímky ústreta (v ústrety) a lišaj, kde po přechodném kolísání převládly neadaptované podoby (u Jungmanna austřeta, ústřeta, slc.; významy dnes formálně odlišených pojmenování lišej a lišaj jsou v Jungmannově slovníku zpracovány jako významy jednoho polysémického lexému lišej, ve významu ‘motýl’ se zkratkou slc.). Zajímavým způsobem proběhla adaptace příslovečného výrazu horko-ťažko do podoby horko těžko, když do české podoby byla převedena pouze druhá část (ťažko – těžko), přičemž první (horko) nebyla do odpovídající české podoby (hořko) transponována (✍Jedlička, 1972). Mnoho s. je z hlediska adaptačního procesu rozkolísaných, přičemž se s neadaptovanými podobami pojí příznak cizosti, který však nemusí být na újmu jejich výrazových potencí jako příznakových slov: premávat i přemávat, prekabátit i překabátit, prívarok i přívarek. Interpretačně složitější (fonologická × pravopisná adaptace) jsou varianty neúrekom i něúrekom; nepodarok, něpodarok, něpodarek i nepodarek. Nově je možné souběžně se šířením produktu sledovat také šíření adaptované podoby pařenice u slova parenica, které slovníky zachytávají v neadaptované podobě (v č. tak přejímka vstupuje do vztahu homonymie s domácím slovem pařenice z periferie současné slovní zásoby). Kromě formální adaptace se ve srovnání se slovenštinou ukazuje odlišný domácí sémantický vývoj u lexémů překabátit, premávat, natěšený, ve slovotvorném hnízdě lexému dovolenka se v č. na rozdíl od slovenštiny objevila vedle nezvratné podoby slovesa také zvratná podoba dovolenkovat se (✍Nábělková, 2008:177–188). Rozsah vzájemné česko-slovenské komunikace vytváří prostor pro nové s., přičemž jejich šíření kromě vlivu slovenštiny v přímém i nepřímém kontaktu mohou napomáhat, jako i v jiných obdobích, také s. v textech česky mluvících a píšících Slováků. Viz také ↗česko-slovenský jazykový kontakt, ↗slovenština, ↗dějiny češtiny na Slovensku.