Slovníky lze dělit podle několika hledisek. Z hlediska obsahu se liší primárně s. encyklopedické a s. jazykové. Encyklopedické s. (např. Ottův slovník naučný) se zaměřují na mimojazykovou skutečnost, uvádějí řadu informací z různých vědních oborů, pojednávají o historických událostech, o významných osobnostech apod. Jaz. s. se ve výkladu významu soustřeďují na užívání ↗lexémů v různých kontextech. S. mohou zpracovávat jeden jaz. – ↗výkladový s. (např. Slovník spisovného jazyka českého, 1960–1971) n. více jaz. – překladové s.; existují i smíšené typy, výkladově‑překladové s., které obsahují překlady definic výchozího jaz. (např. Anglicko‑český výkladový slovník, 1998). Z hlediska zachyceného časového období mohou být jaz. s. diachronní (např. J. Gebauer: Slovník staročeský, 1903–1904), n. synchronní. Zvláštním typem diachronních slovníků jsou ↗etymologické s. (např. V. Machek: Etymologický slovník jazyka českého, 1968), zpracovávající původ lexémů. U synchronních s. se akcentuje buď popis normy doprovázený doporučeními ohledně vhodnosti užití jaz. prostředku – s. preskriptivní // s. normativní, n. reálný popis úzu zohledňující zastoupení variant – s. deskriptivní, vědecké. K preskriptivním s. se tradičně řadí např. s. pravopisné // s. ortografické (např. Pravidla českého pravopisu, 1993) a s. výslovnostní, jejichž typickým případem jsou s. ortoepické, mapující výslovnost spis. jaz. (např. J. Hůrková: Česká výslovnostní norma, 1995). S. mohou být uspořádány abecedně (většina slovníků), retrográdně, tj. abecedně od konce slov (např. Retrográdní slovník současné češtiny, 1986), frekvenčně (např. Frekvenční slovník češtiny, 2004) n. pojmově, v podobě tezauru (nejznámější je Roget's Thesaurus) (viz ↗tezaurus).

Vedle obecně pojatých s. existuje řada jaz. s. mapujících pouze část slovní zásoby vymezenou buď geograficky – ↗nářeční s. (např. J. Bachmannová: Podkrkonošský slovník, 1998), n. sociálně – slangové s., zpracovávající slovní zásobu profesních kolektivů a zájmových skupin (např. J. Suk: Několik slangových slovníků, 1993) a argotické s. Zvláštním typem specializovaných s. jsou autorské s., zaměřené na slovní zásobu jednoho autora (např. F. Čermák (ed.): Slovník Karla Čapka, 2007). Z hlediska dílčích lexikologických disciplín se dále vyčleňují ↗frazeologické s. (např. Slovník české frazeologie a idiomatiky, 2009) a slovníky vlastních jmen, tj. onomastické s. (např. L. Hosák & R. Šrámek: Místní jména na Moravě a ve Slezsku, 1970, 1980). Pojmově založené s. mohou být rovněž zaměřeny na dílčí vztahy ve slovní zásobě, např. na synonymii a hyperonymii (např. A. Klégr: Tezaurus jazyka českého, 2007). Z hlediska uživatelů se rozlišují tzv. s. školní, kladoucí důraz na centrum slovní zásoby (typičnost, explicitnost) a určené převážně studentům a nerodilým mluvčím, a s. zaměřené obecně, se širším rozsahem slovní zásoby. Typů s. je však mnohem více (pro č. se nověji konstituoval např. s. neologický, reprezentovaný dvěma díly práce Martincová a kol.: Nová slova v češtině. Slovník neologizmů, 1989 a 2004, dále s. gramaticko‑syntaktické, např. N. Svozilová & H. Prouzová ad.: Slovesa pro praxi. Valenční slovník nejčastějších českých sloves, 1997). Záleží to i na velikosti jaz. a množství uživatelů. V č. lexikografii často dochází v důsledku malého okruhu uživatelů k prolínání více typů. Viz též ↗slovníky češtiny.