1. Lineární řazení slovních skupin (↗složek), slovních tvarů, pohyblivých morfémů ve větě a vět (klauzí) v souvětí (mluvíme o ↗větosledu) při jejich užití v textu. Toto řazení je v č. výsledkem souhry a konkurence několika ↗slovosledných činitelů (faktorů, principů, „momentů“) různé obecnosti a síly. Dle v č. gramatologii všeobecně přijatého pojetí ✍Mathesiova (1947), podrobně propracovávaného později v mluvnicích č. i ve speciálních pracích, a to v rámci ↗FGP i v rámci spolupracujícím s ↗DVS, ale i mimo ně (např. brněnská škola Firbasova; viz ✍Firbas, 1992 a jeho přímý žák ✍Svoboda, 1984, v Praze ✍Uhlířová, 1987), rozhoduje o s. věty především ↗aktuální členění jakožto základní slovosledný činitel (s. má tedy především funkci významovou, nikoli gramatickou), vedlejšími činiteli obecné povahy jsou ↗činitel gramatický (spolu s činitelem členské sounáležitosti) a ↗činitel rytmický; příležitostně se uplatňují činitele další, např. ↗činitel rozměrový, stylistická citlivost pisatele, zřetel k syntaktické jasnosti aj.

S. v č. se vyznačuje vysokou mírou slovosledné flexibility. Pro každou č. větu i větnou část lze však nalézt právě jedno s. uspořádání takové, které lze považovat za její ↗základní slovosled. Vedle základního s. existují zpravidla další s. varianty, podmíněné kontextově nebo jinak. Podobně to platí o ↗slovosledu nominální skupiny.

Pevnou pozici ve složce mají ↗klitika, v č. je to typicky druhá pozice, tj. pozice za první složkou, kam klitika „šplhají“:

(a) Je‑li složkou věta, je druhá pozice klitik skoro pravidlem (viz ↗klitika):

(b) Je‑li složka menší struktura než věta, je druhá pozice klitik základní, v různé míře je v různých typech složek nicméně tolerována i pozice jiná, např. v proponované infinitivní třetí a další pozice, v postponováné infinitivní složce i pozice první:

	1	2	3
	[setkat	se	v parku	s Evou]
Byl by skoro zázrak	[se	setkat	v parku	s Evou]

V předložkové skupině je pořadí taky pevné: předložka je na prvním místě:

Viz také ↗slovosled nominální skupiny, ↗větosled.

Jednotlivé slovosledné pozice (místa) se pojmenovávají podle absolutního lineárního pořadí v příslušném celku (rozlišuje se poloha iniciální n. počátková, poloha postiniciální = druhé místo ve větě, poloha středová, poloha finální n. koncová), dále v relaci k jiné složce (např. poloha preverbální, n. postverbální; viz ↗prepozice, ↗postpozice, ↗cirkumpozice a ↗interpozice), dále podle vzdálenosti od jiného konstituentu (je‑li vzdálenost nulová, mluvíme o poloze kontaktní, v ostatních případech o poloze distantní) n. podle jiného rysu věty, např. fonologického (např. poloha slova po pauze neboli postavení popřestávkové) n. konečně podle funkce (poloha základní × poloha příznaková; viz např. ↗slovosled nominální skupiny). Viz též ↗aktuální členění větné, ↗DVS, ↗FGP, ↗funkční perspektiva větná, ↗faktory FSP, ↗modulace souvislé řeči.

2. V generativní gramatické tradici se slovanské jazyky včetně č. řadí mezi jazyky s tzv. ↗volným slovosledem. Z pohledu generativní gramatiky má každý přirozený jazyk nepříznakový slovosled (viz ↗slovosled základní). Kategorizace č. jako jazyka s volným slovosledem tak deskriptivně odpovídá tradičnímu pozorování, že slovosled č. věty se může změnit bez výraznější změny významu, kde se změnou významu typicky myslí změny pravdivostních podmínek věty (viz ale ↗FGP a v jeho rámci teorie ↗aktuální členění).

Pořádek slov v č. větě je z hlediska generativního popisu jazyka výsledkem několika faktorů. Těmi faktory jsou univerzálně daná hierarchická struktura věty a její jazykově specifická ↗linearizace a posuny v rámci této struktury, které mohou být motivovány sémantickými, n. prozodickými požadavky, n. jejich kombinací.

Univerzálně daná syntaktická struktura věty neboli takzvaná univerzální hierarchie frází je technicky založená na termínu c-selekce, tedy požadavku určitých, primárně funkčních, syntaktických hlav na syntaktické doplnění specifickým typem komplementu. Tak např. C hlava (viz ↗komplementizér) vyžaduje jako svůj komplement temporální frázi (TP) atd.; viz také (✍Chomsky, 1995).

Většina generativních teorií předpokládá, že hierarchické pořadí frází je podmíněno sémanticky (✍Chomsky, 1995; ✍Larson, 2011). Základní pořadí je podmíněno pořadím tzv. ↗fází, tj. syntaktických celků, které jsou v jistém sémantickém smyslu kompletní. Vzhledem k tomu, že každá věta popisuje nějakou sémantickou událost, v jádru každé věty je fráze typicky tvořená slovesným predikátem, který odpovídá dané sémantické události. Pokud se jedná o větu určitou, tedy sémantickou propozici, tato základní fáze (vP) je zanořena ve fázi, která určí čas a modalitu dané propozice (TP/CP). Tato vnější fáze také obsahuje informaci o pozici mluvčího. Zjednodušená reprezentace univerzálně dané struktury je ve figuře 1.

Pořadí frází uvnitř fáze je v některých verzích teorie podmíněno pouze sémanticky, podle jiných autorů jde o kombinaci ryze syntaktických a sémantických faktorů. Jednotliví autoři se také rozcházejí v tom, zda jsou všechny fráze vždy přítomné ve struktuře, n. zda se může defaultní sémantická interpretace doplnit v pozdější fázi derivace, v takzvané logické formě věty (f-sekvence; ✍Starke, 2004). Z tohoto hlediska pravděpodobně nejvíce prostudované téma, a to i pro č., je pořadí adverbiálních frází (✍Cinque, 1999; ✍Biskup, 2009); viz ↗hierarchie adverbiálií. Zatímco podle některých autorů je pořadí adverbiálních frází dané striktně syntakticky, podle jiných je plně odvoditelné ze sémantických vlastností věty (✍Nilsen, 2003).

Univerzální hierarchie frází jako taková neurčí vlastní řazení frází, ani pořadí elementů v rámci fráze. Řazení syntaktických terminálů, tzv. ↗linearizace, je určeno nezávislým linearizačním algoritmem, který převádí hierarchické relace do částečně řazených řetězců terminálních uzlů; viz ✍Kayne (1994); ✍Chomsky (1995). Důležitou vlastností tohoto linearizačního systému je, že výsledné pořadí je pouze částečně řazené. Tato strukturní vlastnost se v praxi projevuje jistou volností řazení tzv. modifikátorů, které tak snadněji podléhají vlivu sémantických (✍Kučerová, 2007; ✍Kučerová, 2012) a prozodických (✍Cinque, 1993; ✍Wagner, 2005) faktorů než argumenty a funkční slova.

Pořádek slov daný hierarchickým pořadím frází a linearizačními vlastnostmi č. odpovídá v tradiční č. lingvistice ↗pořádku objektivnímu, tedy pořádku určenému ↗slovosledným činitelem gramatickým. Vzhledem k tomu, že linearizační algoritmus je pravděpodobně do jisté míry jazykově specifický, univerzální hierarchie frází jako taková neurčí, jaký slovosled je v daném jaz. nepříznakový (viz ↗základní slovosled).

Jakákoli změna od nepříznakového slovosledu vyžaduje strukturní změnu v univerzální hierarchii syntaktických frází. Zatímco v 80. letech 20. stol. poměrně velké množství autorů pracovalo s hypotézou, že sémanticky motivované změny v pořadí lineárních frází (v č. lingvistické tradici odůvodněné aktuálním členěním věty) jsou výsledkem derivace založené na odlišném pořadí frází, tedy pořadím, které není nutně založené na c-selekci (✍Jelinek(ová), 1984; ✍Neeleman, 1994), většina novějších prací předpokládá, že ↗příznakový slovosled je výsledkem tzv. ↗skremblingu, tj. sémanticky motivovaného posunu frází (↗sémantická motivace volného slovosledu); viz ✍Ross (1967); ✍Williams (1984); ✍Saito (1989); ✍Webelhuth (1989); ✍Grewendorf & Sternefeld (eds.) (1990); ✍Mahajan (1990); ✍Lasnik & Saito (1992); ✍Saito (1992); ✍Corver & van Riemsdijk (eds.) (1994); ✍Miyagawa (1997); ✍Rizzi (1997); ✍Bošković & Takahashi (1998); ✍Bailyn (2001); ✍Karimi(ová) (2003); ✍Sabel & Saito (2005); ✍Neeleman & van der Koot (2008); ✍Sturgeon (2008); ✍Kučerová & Neeleman (2012) ad. Tento typ sémantického posunu často vede ke změně větné kadence, protože A’-posuny do levé periferie vytvářejí vlastní intonační frázi, která buď atrahuje hlavní větný přízvuk, n. vytváří sekundární větný přízvuk (viz ↗slovosled subjektivní; ✍Wagner, 2005; ✍Fanselow & Lenertová, 2011). Figura 2 schematicky ukazuje frázovou strukturu příznakového OVS (objekt-verbum-subjekt) slovosledu, který vznikne posunem objektu do specifikátoru TP a posunem slovesa do T.

Co se týče prozodických faktorů, v č. jsou relevantní dva: jeden se týká pozice ↗klitik, jejichž umístění ve větě je dáno kombinací syntaxe, tj. nezávislých omezení na univerzální hierarchickou strukturu a její možná uspořádání (pohyb hlav a frází), a prozodické závislosti na jiném členu (viz ↗slovosledný činitel rytmický). Druhým faktorem jsou prozodické přesuny, které souvisí s metrickým rozměrem fráze, tj. prozodicky těžké elementy mají tendenci být lineárně řazené napravo od prozodicky lehkých elementů (v anglické terminologii heavy NP shift; viz ↗slovosledný činitel rozměrový). Tento typ posunu je omezen syntakticky. V č. je tento přesun vždy doprava, protože č. větná intonace má prozodické centrum na konci věty, přesněji v nejhlouběji zanořené části struktury, což v č. odpovídá konci věty.