Obecné pravidlo regulující (a) slovosled jednotlivých ↗složek ↗nominální skupiny (NS), (b) slovosled NS v rámci věty. Pokud jde o (a), rámcově platí, že slovosled složek uvnitř NS (1) je mnohem pevnější než slovosled složek uvnitř věty (2); srov.:

Pokud jde o (b), ve větě se NS přemisťuje až na výjimky vcelku:

Distantní poloha atributu vůči dominujícímu subst. je v č. jevem periferním a může vést až ke změně větného vzorce; viz ↗DVS: Měl velmi špinavé ruce × Ruce měl velmi špinavé.

S.n.s. je imunní vůči klitikám syntakticky nepatřícím k žádné složce NS (4):

S.n.s. je závislý na slovním druhu atributu, na slovním druhu dominujícího členu, na počtu a druhu atributů u téhož dominujícího jména a na lexikální sémantice atributu.

1 Pozice shodného přívlastku

1.1 Holý přívlastek

Bezpříznakovou polohou holého adj. přívlastku je ↗prepozice: dřevěný stůl, zajímavý názor. Naopak v ↗postpozici může být v těchto případech:

(a) Je‑li zdůrazněn, postaven do zorného pole mluvčího a adresáta, event. do kontrastu jakožto ten obsahový prvek, kterého se komunikace v daném momentu týká především. Postpozice je charakteristická zvláště tehdy, jsou‑li postaveny do protikladu dvě NS s lexikálně totožnými dominujícími subst. (Lesy kolem Křivoklátu jsou lesy hluboké a mlčenlivé) n. je‑li dominující subst. významově velmi široké, např. věc, charakter, otázka, problém, záležitost, místo, doba, člověk. Postponovaný atribut je vytčen i intonačně. V ženském judu je zisk bronzové medaile na mistrovství Evropy výsledkem výjimečným.

(b) Má‑li funkci diferenciační n. enumerační, např. ve vlastních jménech historických osobností (Karel Čtvrtý), ve výčtech n. seznamech (dodáváme dřevo smrkové, modřínové a jasanové), v terminologických soustavách některých oborů, zejména přírodovědných (kyselina solná) a v názvech některých institucí (Ústav pro jazyk český).

(c) Má‑li význam emotivní, až expresivní, zejména v osloveních, zvoláních, nadávkách; pravidlem je postpozice tam, kde subst. i adj. jsou odvozeny od téhož slovního základu a/nebo kde není morfologická shoda adj. se subst.: zloděj zlodějská a v ↗hebrejském superlativu: Byla tam tma tmoucí.

(d) Postpozice může být stylově příznaková, např. v poezii, v tradicionalismech náboženských (Hod boží) a zejména v mluvené varietě č., kde souvisí s tendencí nejprve pojmenovat důležitou substanci a teprve potom ji specifikovat, individualizovat, konkretizovat příznakem: Čeká nás 'překvapení veliké s ↗IC na subst.

Do postpozice není vhodné (v některých případech nelze) umístit nesklonná adj. cizího původu a výrazy neslovní povahy: sexy tričko, fit rodina, protože při nedostatku morfologických ukazatelů je právě slovosled distinktivním příznakem jejich atributivní funkce.

Základní (neutrální) pořadí nesouřadných shodných přívlastků (tj. premodifikátorů se statusem skutečných adj. přívlastků i premodifikátorů zájmenných a číslovkových) je zobrazeno v (5):

Princip tohoto řazení složek NS odpovídá řazení prvků ve větě v tom, že výrazy s funkcí tematizační (anaforickou, kontextualizační) primárně předcházejí před těmi, které vyjadřují příznak informačně nový. Zatímco kvalifikační adj. může být v postupně rozvíjeném přívlastku pouze jedno (spojení dvou kvalifikačních adj. je souřadné), relačních adj. může být několik, a v tom případě stojí blíže k subst. to z nich, které je vůči němu v těsnějším významovém vztahu. Je‑li v NS současně přítomen determinátor určitý a determinátor neurčitý, je jejich pořadí sémanticky distinktivní. Ten, který stojí více vlevo, rozhoduje o příznaku určenosti NS:

Analogicky je tomu u substantivně užitých neurčitých determinátorů:

s významem referenční totožnosti proti

kde taková koreference jednoznačně potvrzena není; potvrzena by mohla být předsunutím určitého determinátoru ten:

Změna polohy determinátorů vůči některé adjektivní složce NSn. vůči dominujícímu substantivu může za určitých okolností vést ke změně významu NS. Dochází k ní např. při souvýskytu determinátorů s některými kvantifikátory. Výraz takové dva kusy může znamenat buď „dva kusy takového druhu“, n. „asi dva kusy“, zatímco při slovosledu dva takové kusy je přibližnostní význam vyloučen. Distinktivní naproti tomu nejsou slovosledné varianty některých neurčitých determinátorů s posesivy, např. jakýsi jeho dávný přítel / jeho jakýsi dávný přítel; určitý matčin ostych / matčin určitý ostych. Podobně to platí o souvýskytu determinátorů určitosti s kvantifikátory s významem úplnosti, např. všechny tyto věci / tyto všechny věci; oba tyto světy / tyto oba světy. Posledně uvedené případy jsou výlučné z hlediska slovosledného tím, že za základní v nich považujeme pořadí „kvantifikátor úplnosti – determinátor určitý“. Jde o jediný typ, kdy v č. určitý determinátor ustupuje ze své bezpříznakové počátkové pozice prvku jinému, a to pouze kvantifikátoru úplnosti. Předsunutím determinátoru neurčitosti před NS určitou se mění její status v neurčitý: ty peníze – nějaké ty peníze; Asi bude připraveno nějaké to pohoštění; Měl bych shodit nějaké to kilo. Vynechání ten by nevedlo k změně významu NS. Determinátor nějaký, resp. sled determinátorů nějaký ten, zpravidla navíc nese různé pragmatické odstíny, např. rezervovanost mluvčího k sdělovanému obsahu, vyslovení vědomí o nepřesnosti, neúplnosti, neurčitosti až náhodnosti sdělované informace, popř. to, že nezáleží na tom, o jaký referent přesně jde; u substantiv s kvantitativní sémantikou vystupuje do popředí příznak přibližnosti, nepříliš velkého počtu n. nepříliš velké míry předmětu. Rovněž v determinačním sledu některý – ten se často objevuje ten s významem situačním, zkušenostním (až „členovým“) a rovněž je v podstatě vždy redundantní:

Naproti tomu sled některý – tento odkazuje ke slovnímu kontextu, zpravidla anaforicky (některá tato speciální měřidla budeme testovat), někdy též kataforicky (některé tyto disciplíny: běh, plavání…) a je stylově neutrální; častá je syntaktická podoba s předložkou z: některé tyto věci – některé z těchto věcí. Při souvýskytu dvou, resp. více determinátorů neurčitosti jsou možné slovosledné variace, jimiž lze v některých případech vyjadřovat různé druhotné sémantické odstíny v závislosti na konkrétní lexikální sémantice determinátorů. Nejčastějším komponentem ve sledu neurčitých determinátorů je takový ve spojení s nějaký, a to buď ve významu „toho druhu“, anebo ve významu „nevím přesně jaký“, a dále ve spojení s jakýsi, určitý, zpravidla ve významu druhém; další spojení jsou např. nějaký určitý, jakýsi už nevím jaký, ba i nějaký jakýsi apod.:

Zatímco determinátory pro neurčitost se mohou v téže NS hromadit a tvořit i slovosledné varianty, determinátor určitosti může být v NS zásadně jen jeden: ten člověk, tento člověk, onen člověk, popř. zesílené hovorové, event. obecné tenhleten, tadyten, tamhleten, tamten (v tamtom, ale též tam v tom). Pozice determinátoru může však být zmnožena: kupovat zboží u toho nebo onoho výrobce, mezi tím a oním tvrzením, přičemž se předpokládá, že každý z obou determinátorů se vztahuje k jinému referentu. Opakuje‑li se ve zmnožené pozici týž lexém, např. ten a ten, tento a tento, tenhle a tenhle, pak toto spojení odkazuje k jednomu n. více referentům, kteří nejsou – z různých pragmatických důvodů – přímo pojmenováni:

Kombinace většiny determinátorů neurčitosti ve zmnožené pozici je vyloučena (*nějaký a některý, *některý a určitý, *jeden a nějaký atd.) podobně jako kombinace determinátoru a kvantifikátoru.

1.2 Rozvitý přívlastek

Rozvitý adj. přívlastek stojí v ↗prepozici, pokud to odpovídá rozměru jeho konstrukce (čím delší a rozvitější přívlastek, zvl. je‑li jádrem deverbální adj., tím pravidelněji stojí v ↗postpozici); spolupůsobí zde ↗slovosledný činitel rozměrový, styl jazykového projevu (odborný styl snáší rozměrnější preponované atributy lépe než např. styl hovorový) a syntaktická podoba konstrukce. Č. se sice vyhýbá kontaktní poloze dvou předložek, např. konstrukcím jednalo se o po souši i po vodě dopravovaných nákladech, ale zdá se, že čím dál více toleruje konstrukce typu jde o děj, nikoli o z děje vyplynulou vlastnost, v nichž je druhá předložka neslabičná a nebrání plynulé výslovnosti NS.

Pokud stojí rozvitý adj. přívlastek v prepozici, tak je to prepozice těsná: velmi zajímavý film × *zajímavý velmi film. Toto pravidlo vynucuje např. i prepozici předmětu před dominujícím členem, která je v rámci věty příznaková (_Neutr.[dopis píšící] dívka × _Přízn.dívka [dopis píše]), a je tak silné, že v rámci věty neutrální postpozice předmětu je v rámci NS negramatická: *[píšící dopis] dívka × dívka [píše dopis]. Pro č. není typický ↗slovosledný rámec ani ↗cirkumpozice.

2 Pozice neshodného přívlastku

Základní polohou neshodného přívlastku je ↗postpozice. Vzájemná poloha dvou atributů k témuž dominujícímu subst. je pevná: genitivní přívlastek následuje bezprostředně po subst.:

Opačné pořadí postponovaných neshodných přívlastků je možné jen tehdy, tvoří‑li přívlastek v předložkovém pádě s dominujícím subst. ustálené spojení: Centrum pro bulharistiku Bulharské akademie věd. U nominalizovaných rozložených slovesných vazeb pozvolna proniká do normy pořadí podle komunikativní důležitosti a s tím souvisejícího rozměru přívlastku:

↗Slovosledný činitel gramatický v tomto případě ustoupil požadavkům ↗aktuálního členění. Distantní postpozice neshodného přívlastku za přívlastkem shodným je v č. možná jen v omezených případech, a to v NS s enumerační funkcí přívlastku, je‑li dominované subst. v předl. pádě, např. ubrousky ražené s tiskem, n. tvoří‑li shodný přívlastek s dominujícím subst. nerozložitelný pojmenovací celek:

Častá je distantní poloha kvantitativního atributu:

Prepozice neshodného přívlastku je v principu negramatická:

(správná struktura ve čtení, při němž je na papír příslovečné určení). Poměrně běžná je však prepozice genitivních přívlastků přivlastňovacích, a to zvláště v hovorovém stylu:

Též ↗slovosled, ↗projektivnost, ↗cirkumpozice, ↗interpozice, ↗nominální skupina, ↗vývoj slovosledu nominální skupiny.