Během vývoje č. se přísudkové sloveso umisťuje do tří základních pozic: po celou dobu se podobně jako v nové č. klade ve větě (1) v souladu s ↗aktuálním členěním větným (oudolí hrubé, které slove oudolí Jozafat, a prostřed toho dole teče potůček skrz oudolí, který se jmenuje Cedron, Prefát z Vlkanova) či (2) na druhé místo (Kníhy pak Daniéle proroka, ty mají v sobě mnoho rozličných snův a vidění ve spaní, Hájek z Libočan); (3) v obdobích a textech, kde se uplatňuje výrazný vliv klasické rétoriky (srov. ↗humanistická čeština, ↗vliv latiny na češtinu), bývá umisťováno také bez ohledu na aktuální členění do koncové pozice (Ačkoli již u Vaší Milosti troje psaní mám, ale až do týto chvíle žádný odpovědi na někderý i potřebné artikule nemám, ale vždy každý chvíle toho očekávám, Šťastný z Pleší) a jejích různých variant (konec intonační jednotky před větou vedlejší: kníže ssed z koně posadil se a okolo sebe stojícím oznámil, co se o něm i o synu jeho jedná od Žandy Vršovce, Hájek z Libočan). Sloveso v koncové poloze má zároveň rytmizační funkci (tzv. rytmická klauzule či cursus, ✍Hrabák, 1964; ✍Lausberg, 1990). Charakteristická bývá koncová poloha přísudkového slovesa pro věty s koordinovanými přísudky (a jak jiných duchovních lidí způsob a obyčej jest stavu manželského se vyvarovati a jej zapovídati, tak také i tohoto doktora Fausta mnich jemu týž stav silně zbraňoval a zapovídal, Faust), pro korespondenční formule (Službu svou Vaší Milosti vzkazuji, Vilém z Pernštejna) aj. Koncovým umístěním slovesa může být ovlivněna také poloha ostatních členů věty, běžné je např. oddělování přívlastkové vedlejší věty od její hlavy, tj. „řídícího jména“ (co Zeleucus král učinil, který pro zachování zraku synu svému oko své vlastní sobě vyloupil, Komenský) či rozdělování ↗korelátu a vedlejší věty (až k tomu přivedeno, že pokoj učiněn, Dačický). Koncové umístění slovesa není gramatikalizováno, je stylistickou variantou. Existují naopak konstrukce, u nichž se přísudkové sloveso typicky umisťuje podle principu (1) a (2), nikoli (3), např. věty s uvedením na scénu (i staral jsem se o to, abych nějaké jeho knihy míti mohl a je přečísti, a v tom přišla mi do rukou jedna kniha, od téhož Petra Chelčického sepsaná, Šturm) či věty uvozovací (Řekl jest muž její: „Kterak se stalo?“ Dí žena:…, Konáč z Hodiškova).