Segment vnitřní struktury slova, který se v teoriích klasické slovotvorby traktuje dvojím způsobem:

(1) Jako spojení slovotvorných morfémů ‒ ↗prefixů a ↗sufixů, tedy jako tzv. slovotvorný afix, jímž se formuje ↗slovotvorný základ. Pod takto pojatý s.f. může být subsumována i tzv. koncovka/sufix, což je prostředek koncovkového tvoření slov neboli ↗konverze. Pojem s.f. se pak z tohoto aspektu může vztahovat jen na slova utvořená ↗derivací. Tento přístup je blízký obecně jazykovědným disciplínám a slovotvorným teoriím neflexivních jaz. (viz ✍Bussmann(ová), 1990; ✍Lewandowski, 1994).

(2) Jako souhrn všech existujících formálních prostředků, jimiž se odlišuje utvořené slovo od slova (slov) základového (základových); tak v č. bohemistice, zvl. v popisech inspirovaných ↗OTS. Jde přitom o slova tvořená nejen ↗derivací, nýbrž i ↗kompozicí (✍Dokulil, 1962; ✍MČ 1, 1986).

(a) V rámci derivace se rozlišují prostředky: prefix, sufix (obvykle v podobě: odvozovací kmenotvorná přípona + morfologická, n. slovnědruhová charakteristika) a sufix/koncovka (včetně koncovky nulové), slovnědruhová charakteristika (u neohebných slovních druhů), dále hláskové alternace základu (vokalické a konsonantické), distantní (diskrétní) morfémy se, si u sloves a postfixy (u některých zájmen, např. kdo‑si, koho‑si). Tyto složky s.f. fungují samostatně a/nebo v kombinacích. Pouze v kombinaci, tedy jako doprovodné rysy, se uplatňují vokalické a konsonantické alternace (žák ‒ žáček, sníh ‒ sněhový, sněžný).

Koncovka základního tvaru (morfologická (tvaroslovná) charakteristika) je jednak součástí každého sufixu (doktor‑k‑a, umýva‑dl‑o, uči‑tel‑0), jednak samostatným slovotvorným prostředkem (zdravý > zdrav‑í); u neohebných slov se nazývá slovnědruhová charakteristika (smutný > smutno). Zvláštním případem funkce morfologické charakteristiky je její ↗polysémie v rámci odlišného morfologického paradigmatu (např. při substantivizaci adj.: raněn‑ýadj. > raněn‑ýsubst.).

Volné (distantní) morfémy se, si jsou jednak samostatným prostředkem (hádat ‒ hádat se), jednak vystupují jako součást rozštěpeného (složeného) morfému v kombinaci s některými slovesnými prefixy (dřít > u‑dřít se, pracovat > na‑pracovat se, plakat > po‑plakat si).

Prefix se uplatňuje buď jako jediný slovotvorný prostředek (člověk > pra‑člověk, volat > při‑volat), n. v kombinaci se sufixem (hora > pa‑hor‑ek), či s morfologickou charakteristikou (sál > pří‑sál‑í). Podobně se uplatňuje buď jako jediný slovotvorný prostředek sufix (učitel > učitel‑k(‑a), kov > kov‑ov(‑ý)), n. v kombinaci s prefixem (viz výše).

Za s.f. zvláštního druhu lze považovat redukci základového slova o prefix při tzv. ↗deprefixaci (útes > tes) n. redukci o sufix při tzv. ↗desufixaci (bojovat > boj), případně i nahrazení jednoho sufixu jiným při tzv. ↗resufixaci (nosatý > nos‑áč). Při tzv. ↗perintegraci dochází ke změně v segmentaci slovotvorných afixů.

(b) V rámci ↗kompozice se uplatňují v roli s.f.: ↗konekt neboli spojovací samohláska (mal‑o‑město, křiv‑o‑přísežný), včetně konektu nulového (troj‑0‑úhelník), ↗juxtapozice neboli spojení dvou úplných slov n. slovních tvarů bez konektu (zrada vlasti > vlastizrada), jediný hlavní přízvuk kompozita (složeného slova) a pořadí komponentů v kompozitu, příp. i grafická celistvost kompozita. Také zde spolupůsobí jako doprovodný formant ↗hlásková alternace (vařit sůl > solivar).

(c) Při současné kompozici s derivací se kombinují i jejich formanty: rubat + dřevo > dřevo‑rub‑ec (kompoziční formanty se sufixem), padání listí > list‑o‑pad‑0, braní (sbírání) vína > vin‑o‑bran‑í (kompoziční formanty s morfologickou charakteristikou). Při dalším tvoření z kompozit se uplatňují již jen formanty derivační: velkovýroba > velkovýrob‑ní (sufix), vodoléčba > pra‑vodoléčba (prefix) apod.

Viz též ↗slovotvorný základ, ↗tvarotvorný základ, ↗tvarotvorný formant.