Jazykovědná disciplína zabývající se v nejobecnějším smyslu vzájemnými vztahy jazyka a společnosti. Podle jedné z raných definic je úkolem s. ukázat systematickou kovarianci (= společnou proměnu) struktur jazykových a sociálních a pokud možno ukázat kauzální vztahy v jednom či druhém směru (W. Bright). S. je jednou z forem komunikačně-pragmatické jazykovědy (✍Helbig, 1991). Původně se utvářela jako specifický proud americké jazykovědy (H. C. Curry, W. Labov) a jako lingvistická interdisciplína (viz ↗interdisciplinarita jazykovědy). S. se formovala od 60. let 20. stol. v opozici k jazykově teoretickým východiskům chomskyánské lingvistiky, zejména polemizovala s metodickou představou ideálního mluvčího, resp. posluchače žijícího v homogenním jazykovém společenství a s tezí, že jazyková kompetence takového mluvčího má být předmětem lingvistické teorie; oproti tomu s. vyzdvihla sociální a situační ↗variování jazyka a obecně studium ↗komunikační kompetence mluvčích. K centrálním tématům s. patří vedle variování jazyka ↗diglosie, ↗multilingvismus (včetně ↗bilingvismu), ↗jazyková politika a ↗jazykové plánování. Pro formování české s. byla rozhodující teorie ↗spisovného jazyka, studium ↗městské mluvy a ↗slangů a analýza sociálních aspektů ↗jazykové interakce (viz ✍Nekvapil, 1991); v poslední době sílí analýzy ↗jazykového managementu (viz ✍Neustupný & Nekvapil, 2003; ✍Nekvapil & Sherman(ová), 2014).

V s. se zformovaly dva podstatně odlišné teoreticko-metodologické přístupy: s. orientovaná kvantitativně, tedy ↗kvantitativní s., a ↗interpretativní s. (interakční s.). V široce chápané s. lze rozlišit čtyři (sub)disciplíny:

1. Variační sociolingvistika je spjata především s dílem amerického badatele W. Labova a představuje směr, který bývá nejčastěji ztotožňován se s. jako takovou (a ostatní přístupy pak bývají vykazovány jinam, zejm. do lingvistické antropologie). Charakteristický je pro variační s. přístup korelační: aspekty jazykové struktury (nejčastěji jednotlivé hlásky n. tvary, tzv. varianty) jakožto závislé proměnné bývají korelovány s aspekty sociálních struktur (nejčastěji třída, pohlaví, věk, etnicita) jakožto nezávislými proměnnými. Původním smyslem bylo zjistit, jak variování jazyka závisí na sociálních faktorech, a tak přispět k vysvětlení toho, jak se jazyk vyvíjí.

2. Sociologie jazyka je spojována především se zakladatelskými pracemi J. Fishmana (souhrnně viz např. ✍Fishman, 1976). Také v ní dominuje korelační přístup, ale její záběr je obecnější: sociologové jazyka fishmanovského ražení nepracují příliš s jednotlivými prvky struktury jazyka, ale spíš s komplexními útvary a procesy jako ↗varieta a ↗standardizace (kodifikace) jaz. Pokud jde o struktury společenské, v popředí jsou pojmy jazykové společenství a komunikační doména (rodina, škola, úřad apod.). Úkolem je např. pomocí rozsáhlého dotazníkového průzkumu zjistit, jaký jaz. se používá v určitých komunikačních doménách multilingvního společenství, jaké jsou postoje k tomuto jazyku (varietě), jakou má symbolickou hodnotu, a tak poskytnout poznatky, které by mohly být relevantní při rozhodování o tom, která varieta má být vybrána pro funkci národního n. úředního jazyka a standardizována. Souvislost s ↗jazykovým plánováním je zde zřejmá (✍Nekvapil, 2010). Později se Fishman zabýval hlavně revitalizací a udržováním (maintenance) ↗menšinových jazyků (✍Fishman, 1991).

3. Etnografie komunikace (původně a synonymně etnografie mluvení) navazuje na americkou antropologickou tradici a je spjata především s dílem D. Hymese (viz např. ✍Hymes, 1972). Obecným programem etnografie komunikace je studium komunikační kompetence, tj. souboru všech znalostí, které umožňují mluvčímu, aby mohl komunikovat v určitém jazykovém společenství. Tento soubor nezahrnuje pouze znalost jazyka, tzv. jazykovou kompetenci, která je tradičním předmětem strukturní, resp. generativní lingvistiky, ale i znalost toho, jak užívat jazyk v nejrůznějších komunikačních situacích. V etnografii komunikace jde tedy např. o zúčastněné pozorování a zjišťování toho, kdy se hovoří, kdy se mlčí, o jakém tématu se hovoří a s kým, resp. o čem se vůbec nehovoří (jazykové ↗tabu), jaká varieta jazyka se v dané situaci používá apod. (souhrnně ✍Saville-Troike(ová), 2003, u nás ✍Salzmann, 1997:124–139).

4. ↗Interakční sociolingvistika (neboli interpretativní sociolingvistika) vychází z lingvistické antropologie a etnometodologie, zejména etnometodologické ↗konverzační analýzy (H. Sacks), zčásti také z filozofie běžného jazyka (J. L. Austin, H. P. Grice). Za určitou syntézu tohoto směru lze pokládat práce J. Gumperze z počátku 80. let 20. stol. (zejména ✍Gumperz, 1982 – je příznačné, že tato kniha vyšla jako první svazek edice Studies in Interactional Sociolinguistics). V tomto odvětví s. se analyzují interpretační procesy účastníků rozhovoru – to, jak mluvčí interpretují jazyková jednání svých komunikačních partnerů a jak svá jazyková jednání činí interpretovatelnými (např. vyjadřování souhlasu nebo nesouhlasu při přijímacím pohovoru; viz ↗kontextualizace). Jazykové variaci je přisuzován interakčně konstitutivní charakter, jinými slovy, užití jazykových variant či variet v interakci něco sociálního produkuje (nejen sociální identitu, ale např. sociální distanci, nerovnost spjatou s různou mocí mluvčích nebo naopak solidaritu, důvěrnost apod.).

Interakční s. spolu s etnografií komunikace podstatně přispěly k tomu, že v novějším vývoji s. už nestojí zcela v popředí korelační přístup, a že už tedy v zásadě neplatí jedno z nejrozšířenějších vymezení s. jako výzkumu „jazyka v sociálním kontextu“ (s důrazem na předložku „v“). Jinak řečeno, uznává se, že jazyková variace (variování jazyka) není pouhým odrazem sociálního kontextu, nýbrž sociální kontext je jazykovým variováním (spolu)utvářen (viz ↗kontextualizace). Tento vývoj je už reflektován i ve variační s.; srov. ✍Milroyová & Gordon (2012), zejm. kap. 8.

S tím, jak se radikálně proměňují jazykové situace v dnešním globalizovaném světě, vyvstává potřeba dalších teoretických a metodologických přístupů. Na neobyčejnou rozmanitost jazykových, komunikačních a sociokulturních aspektů života v éře globalizace (viz pojem S. Vertovce superdiverzita) je zaměřena např. sociolingvistika globalizace ✍Blommaerta (2010).

Viz také ↗socioonomastika.