V klasické (školní) gramatice sloveso, jehož funkcí je spojovat podmět a jméno (substantivum n. adjektivum), aniž by přidávalo do struktury lexikální význam, a tímto spojením vytvářet větu. V č. má funkci spony (jako v mnoha jiných jaz.) sloveso BE // ESSE, tj. být (1):

V příkladech sub (1) má s. finitní morfologii, protože sponová struktura je v pozici přísudku, a je tedy nositelem (na rysech subjektu) syntakticky závisle proměnných rysů [osoba] a [číslo] a syntakticky nezávislých rysů [čas] a [způsob]; jsou-li tyto rysy ve větě vyjádřeny jiným finitem, má spona morfologii infinitivu, např. (1a):

Infinitní morfologii má s. také tehdy, když je sponová konstrukce v pozici jiného členu než přísudku, a tedy není nositelem syntakticky nezávislých rysů [čas] a [způsob]:

S. v těchto sponových strukturách „spojuje“ substantivní skupinu n. adjektivní skupinu a podmět, který nemůže být slovně vyjádřen: je lexikálně prázdný („(e)mpty“), ale je interpretován, jako kdyby byl lexikálně vyjádřen, např. (i) Petr_i si přál [e_i být starostou Ivančic], (ii) Petr_i se zdál [e_i být nesnesitelný]; podmět e je jednoznačně interpretován jako Petr; viz ↗kontrola pro (i), ↗nadzvednutí pro (ii).

Typická syntaktická analýza s. je taková, že s. spolu s jménem, které spojuje s podmětem, tvoří ↗přísudek sponově-jmenný, přičemž holý přísudek je s. a jméno se analyzuje jako predikativ (✍MČ, 1987), n. jako přísudkové doplnění (✍ČŘJ, 1996), dříve – možná výstižněji – jako ↗doplněk doplňovací; srov. paralelnost: Petr je unavený/hrdina (doplněk doplňovací) × Petr se vrátil unavený/hrdina (doplněk určovací) (✍Ertl, 1926); viz ↗doplněk.

Za s. se pokládají také slovesa, která vedle funkce spojovací vyjadřují lexikálně i nějaký sémantický rys a jsou (v optimálním případě) se sponou BE nějak derivačně spojena: (a) sloveso BECOME, č. stát se (nazývané u nás sloveso polosponové, jinak též semi-copula n. quasi-copula, (např. ✍Schmitt(ová), 2005)), viz (2); (b) sloveso HAVE, č. mít v konstrukcích typu (3) (nazývané u nás objektová spona):

U různých autorů se navrhuje za polosponu pokládat i některá slovesa další; viz přehled a rozbor klasické č. literatury u ✍Zimka (1963), n. novější literatury zvl. cizí např. u ✍Pustet(ové) (2003).

K nejvíc diskutovaným problémům sponově-jmenných přísudků se sponou být patří morfologie posponového jména, tj. (necháme-li stranou gen. ve více (s životným subjektem) n. méně (s neživotným subjektem) příznakových větách: Ten člověk byl čistého srdce; Některé památky jsou staršího původu) distribuce nom. a instr.: Petr je učitel/učitelem × Velryba je savec/*savcem; Petr je nesnesitelný/*nesnesitelným × Vždyť budeš nesnesitelný/nesnesitelným. Nom. se (tradičně) vysvětluje jako instance subjekt-predikátové shody (Dva studenti byli opilí/černoši), přičemž empirická podpora přichází jen pro adjektivní struktury, a to z vět s číslovkou od pěti výše, v nichž je shoda s genitivem (Pět studentů bylo opilých) (tím se (kromě jiného) liší sponové konstrukce stavové od pasivních konstrukcí dějových: Pět jablek bylo oloupaných (stav) × Pět jablek bylo oloupáno (děj)). Pro nominální sponové struktury taková podpora není: *Pět studentů bylo černochů. Pro instr. v posponové nominální frázi klasická gramatika mechanismus jeho přidělení nehledá (neříká ale, že jde o porušení subjekt-predikátové shody), protože funkční pohled ji vede k tomu, že rozdíl mezi nom. a instr. vidí jako rozdíl sémantický (viz dále), pro instr. v adjektivní frázi se vidí přidělovač v nevyjádřeném, ale implikovaném rysu „změna“. Druhým v č. gramatikách často diskutovaným tématem je distribuce krátkých a dlouhých tvarů adj: Petr je zdravý/zdráv × Petr je nesnesitelný/*nesnesitelen; k tomu viz dále; viz také ↗sponově-substantivní přísudek, ↗sponově-adjektivní přísudek, ↗shoda, ↗subjekt-predikátová shoda.

Morfologická forma s. se zpravidla analyzuje v kontrastu k být auxiliárnímu (viz ↗auxiliár; ↗préteritový auxiliár). Pozorují se jednak vlastnosti, které má BE napříč jazyky (maximální idiosynkratičnost: supletivnost, unikátní flexe), jednak vlastnosti, které sponové být sdílí s být existenciálním (plné paradigma finitních i infinitních tvarů, unikátní forma pro 3.os.sg.ind.préz.: kladná: jsem, jsi, *jse/je; se záporem: nejsem, nejsi, *nejse/*neje/není aj.), a také vlastnosti, jež sponové být odlišují od být auxiliárního; popis viz ↗auxiliár. Teorie gramatikalizace přitom poznala, že zdrojem kopularizace jsou napříč jazyky slovesa, n. zájmena n. předložky (viz ✍Pustet(ová), 2003), a č. patří mezi jazyky, v nichž je kopularizace článkem gramatikalizace verbálního BE: Exist > Cop > Aux.

Č. funkční syntax využívá analýzy sponově‑jmenné konstrukce jako predikátu k tomu, že predikuje (pro vymezené sémantické typy) jejich (údajnou) sémantickou ekvivalenci s predikáty slovesnými (Petr je učitelem matematiky // učí matematiku; Petr je žárlivý na svou ženu // žárlí na svou ženu). Odtud je cesta k analýze s. jako verbalizátoru (✍SČ, 1998), tj. výrazu, který umožňuje tvořit větu bez slovesa s lexikálním významem. S. je tedy v tomto pojetí lexikální sloveso bez lexikálního významu, což je empiricky lepší analýza než její analýza jako součásti sponově‑jmenného predikátu, tedy jako „pomocného slovesa“, už proto, že s. může „spojovat“ dvě propria, aniž by jedno z nich predikativizovala: Helena Křížková je Helena Běličová (viz dále). Taková funkční analýza má blíž k analýzám formálním. Problémem pro takovéto funkční analýzy s. (ale nejen pro ně) jsou konstrukce bez subjektu typu Je mi špatně / do pláče… Ty se v č. gramatikách často vysvětlují jako struktury, v nichž předložková fráze ukazuje sémantické rysy, na jejichž základě lze rekonstruovat význam nevyjádřeného adjektiva/substantiva v posponové pozici [ ], s nímž je předložková fráze v syntaktickém vztahu: Je [ ] na ženské (= ‘zaměřen’), Eva je [ ] z Brna (= ‘původem’), Petr je [ ] pro každou hloupost (= ‘připraven’) a mnoho jiných. Struktury typu Rohlíky (už) nejsou jsou pak analyzovatelné rekonstrukcí rysů obsažených v lexikálně prázdné posponové pozici, např. ‘rohlíky už nejsou [dostupné (ke koupi)]’. Struktury s dativem a dějovým jménem s předložkou do (Petrovi je do pláče) jsou funkčně interpretovatelné jako (možná) ekvivalentní se strukturami Petrovi se chce plakat; jejich analýza chybí.

Formální analýzy s. často vycházejí z pozorování, že sloveso být se vyznačuje (jako BE v jiných jazycích) kromě už uvedených vlastností taky minimálně restriktivní selekcí komplementu:

Příklady v (4) ukazují základní selekční vzorce, přirozeně ne všechny: např. chybí selekce pro konstrukce s expletivním subjektem (viz ↗expletivum) jako Je mi zima (v románských jaz. s HAVE: ital. Ho freddo, franc. Jʼai froid, špaň. Tengo frío) × Je mi smutno (v románských jaz. s BE: ital. Sono trieste, franc. Je suis trieste, špaň. Estoy triste) × Venku je zima (v románských jaz. s DO: ital. Fuori fa freddo, franc. Dehors il fail froid, špaň. Fuera hace frío) a selekce pro CP (vedlejší větu) a její infinitivní nominalizace: Že se neomluví, je nesmyslné // nesmysl; Neomluvit se je nesmysl (protože není jisté, zda vedlejší věta je v posponové pozici n. v pozici subjektu; viz dále). Bez selekce vět lze posponové fráze charakterizovat základními kategoriálními rysy N(omen) a V(erbum) jejich lexikálních hlav, dospívá se pak k této klasické syntaktické klasifikaci BE:

BE selektující _kompl[PP], tj. strukturu, jejíž lexikální hlavou je (za předpokladu, že P je funkční kategorie) N, tj. komplex rysů [+N, ^_V], musí mít stejné vlastnosti buď jako BE₁ selektující _kompl[+N, ±V] (viz Petr je učitel / na blondýnky), n: jako BE₃ selektující _kompl [bez kategoriálních rysů N a V], protože P jakožto funkční kategorie rysy N a V nemá (viz Petr je doma / na fakultě).

Č. patří k jaz. (jako franc., angl., něm.), v nichž se BE musí ve struktuře objevit ve všech časech (zdánlivé výjimky jsou struktury typu (i) otec nemocen, přijeď hned domů a typu (ii) Mladost - radost, v nichž je vypuštění být v přítomném čase stylistické (tzv. telegrafický styl (i), frazém (ii)). Ze slovanských jaz. je klasickým (protože nejvíc analyzovaným) opakem ruština, kde je BE v určitých prézentních strukturách povinně nerealizováno (více např. ✍Kondrashova, 1994), a to jak BE₁ (On vrač, On vesëlyj), tak BE₃ (Na dvore teplo). Tento empirický fakt je možné interpretovat tak, že BE₁ a BE₃ jsou instance jedné kategorie, a to s.; srov. např. ✍Geist(ová) (2006), n. z jiného hlediska ✍Den Dikken (2006). V literatuře analyzující strukturální (syntaktické a sémantické) rysy vět s BE se za s.n. (opatrněji) za typickou s. pokládá BE₁. BE₂ se za s. nepokládá, pro č. je k tomu formální důvod už ten, že na rozdíl od s. být je limitováno rysy: préteritum a kondicionál (Petr byl / by byl nakupovat × *Buď nakupovat, Je nakupovat; viz ↗absentiv). Analýza BE ve strukturách Je vidět Sněžku // Sněžka viz např. ✍Karlík (2010).

1 BE₃

V č. gramatikách se tradičně pokládá za zástupné sloveso (např. ✍Sgk, 1986:251), tj. lexikální sloveso lexikálně prázdné, které získává sémantickou interpretaci na základě rekonstrukce vztahu mezi subjektem a adjunktem: Petr byl v parku (být = ‘nacházel se’), Olympiáda byla v srpnu (být = ‘konala se’). Podle jedné z dnes vlivných analýz se předpokládá, že BE₃ se vyskytuje v tzv. existenčních strukturách (5a), ve strukturách lokalizačních (5b) a ve strukturách posesivních (5c). Dobře to ukazuje např. ruština, která má ve všech třech strukturách sloveso BE, viz ✍Błaszczak(ová) (2008):

To, že všechny tři struktury obsahují jedno BE₃, je ve shodě s ideou, která je základem hypotézy, že vztah mezi (5a)–(5c) je derivační (viz ✍Freeze, 1992 aj.), totiž že formy (5a)–(5c) se dají odvodit z nějaké společné podkladové struktury, např. BE _{small clause}[NP_Theme PP/AdvP_Location], na základě syntaktické transformace, totiž pohybem jedné z frází v ↗small clause (SC) do pozice subjektu věty ([Spec, IP/TP]):

Dále se předpokládá, že empirický rozdíl mezi ruskou posesivní strukturou s BE₃ (5c) a např. č. strukturou s HAVE (5c')

je vysvětlitelný na základě inkorporace abstraktní předložky, která je hlavou PP v SC, do BE, v důsledku čehož dochází nejen ke změně lexikální (BE > HAVE), ale taky k tomu, že HAVE ve srovnání s BE navíc – díky rysu inkorporované předložky – uděluje akuz. Pro č. je podstatné, že mít nejen uděluje akuzativ, ale také – podle predikce plynoucí z ↗Burziovy generalizace – licencuje externí theta-roli (A-1). Tak lze vysvětlit syntaktický rozdíl mezi č. větami s být a mít (pro data k tomu viz např. ✍Mrázek, 1973):

V č. BE₃ má stejné morfonologické vlastnosti (viz výše), takže rozdíl mezi BE_exist a BE_local je vidět  až v syntaxi: (i) Ve strukturách s BE_exist je neutrální pořadí PP/AdvP BE_exist NP/DP (7a), kdežto ve strukturách s BE_local je neutrální pořadí NP/DP BE_exist PP/AdvP (7b); (ii) ve strukturách s BE_exist nemusí být realizován lokalizační argument (PP/AdvP) (8a), kdežto ve strukturách s BE_lokal ano (8b); (iii) ve strukturách s BE_exist má NP/DP indefinitní interpretaci (9a), kdežto ve strukturách s BE_local má interpretaci definitní (9b):

V č. je možné BE_exist nahradit lexikálním slovesem s lexikálním obsahem existovat, kdežto BE_local lze nahradit lexikálním slovesem jiným, např. nacházet se:

V jiných jaz. zpravidla č. BE_local odpovídají kategoriální lexikální slovesa, tj. české větě (6a) odpovídají v románských jazycích věty (11):

Naproti tomu č. BE_exist odpovídá v jiném jazyce lexikální sloveso většinou v exklamativních větách s NP před slovesem, typu Čerti jsou / I diavoli esistono (ital.) / Los demonios existen (špaň.), jinak struktury typu „(There) IS/HAVE NP_indefinit“; tj. č. větě (6a) odpovídají v románských jazycích věty (12):

Se značnou simplifikací se dá říct, že z hlediska syntaxe existenčních vět č. svým BE₃ představuje zvláštní případ. Z perspektivy jazykové typologie existují totiž dvě hlavní strategie realizace existenčních predikací: (a) konstrukcí „there BE NP/DP_nom“ s BE ukazujícím kongruenci s NP/DP v rodě a čísle (tedy jako ital. v (12); tak je tomu např. v angl.), (b) konstrukcí „(it) HAVE NP/DP_akuz“ s HAVE, které má morfologii inkongruentní (tedy jako franc. n. špaň. v (12); tak je tomu např. v něm.). Většina slovanských jaz. kombinuje obě strategie. Např. v srbštině je v lokativních strukturách BE_loc, ukazující kongruenci s NP/DP v nominativu, možné v přítomném i minulém čase:

Kdežto v existenčních strukturách je v minulém čase BE_exist a v přítomném čase HAVE, které neukazují shodu s genitivní NP/DP:

Podobná situace je v polštině, kde inkongruentní HAVE je taky v prézentních existenčních strukturách, ale na rozdíl od srbštiny jen po negaci. A konečně podobná situace je v makedonštině, kde inkongruentní HAVE je v existenčních strukturách ve všech časech.

Lokalizační struktura NP/DP BE_local PP/AdvP může mít dvojí sémantickou interpretaci: (i) prostá lokalizace nějaké entity, (ii) časově omezená lokalizace nějaké entity jakožto výsledek aktivity lokalizované entity. Interpretace (ii) je typicky přístupná, je-li lokalizovaná NP/DP se selekčním rysem [+HUM]. V č. tedy mohou být struktury s lokalizačním slovesem být dvojznačné; věta v (15b) má interpretaci (i) nebo (ii). Podobně se chovají i věty ve španěl. se slovesem estar (viz dále) (15b'). Ale např. v ital. a franc. se oba typy lokalizace vyjadřují zvláštní formou BE, tj. dvěma různými verbálními formami: věty v (16b') mají jen význam (i), věty (16b'') jen význam (ii):

V č. je jako lokalizace typu (ii) interpretována struktura, v níž být získalo prefix po‑ (vyjadřující časovou limitaci, jako např. v po‑sedět); srov. kontrast (17a) × (17b); viz ✍Błaszczak(ová) (2008), pro polštinu:

2 BE₁ (typická spona)

Distribuci BE_cop ukazuje obecné schéma: XP BE YP [YP ≠ PP, AdvP]; analýza [YP = verbální pasivní PartP] je v č. závislá na teorii, protože BE v těchto konstrukcích má zvláštní vlastnost tu, že „propouští“ rys [dějovost], a tedy i [vid] Part, a chová se z tohoto hlediska jako BE auxiliární: Petr bude zkoušen hodinu / vyzkoušen za hodinu profesorem Novým // Já jsem zkoušel Petra hodinu / vyzkoušel Petra za hodinu; viz ↗auxiliár, ↗pasivum. Hlavní varianty tohoto obecného schématu jsou:

Teoretickým problémem je analýza struktur s CP a InfP: např. ✍Den Dikken (2006) konstrukce typu Že lže, je smutné analyzuje jako XP = CP, YP = AP, ale Je smutné, že lže má XP expletivní (Ono je smutné, že lže); navíc vázání anafor v InfP dává empirický impuls k úvaze, zda CP není komplement YP: Je mi_i nepříjemné, PRO_i sprchovat se_i studenou vodou // PRO_i Sprchovat se_i studenou vodou je mi_i nepříjemné.

Už na první pohled pro č. platí, že BE₁ se od BE₃ liší tím, že ho nelze nahradit žádným evidentně lexikálním slovesem (zatímco BE₃ ano, viz výše). Pád NP/DP, resp. AP v pozici YP ve strukturách s BE_cop, tedy distribuce nominativu a instrumentálu (Petr je učitel – Petr je učitelem), je téměř ve všech slovanských jaz. závislá na různých faktorech, a je předmětem velkého množství popisů a analýz, jak už v rámci klasické mluvnice (pro č. všechny mluvnice, nověji ✍Štícha, 2004), tak v rámci generativní gramatiky (zvl. pro ruštinu, z novějších např. ✍Pereltsvaig(ová), 2007, pro č. ✍Veselovská, 2004); vysvětlení, proč není možný instr., je-li jeho subjektem to (To je učitelka × *To je učitelkou) viz ✍Šimík (2009). Podobně se mnoho teorií, tradičních i moderních, věnuje distribuci krátkých a dlouhých tvarů adjektiv v AP v pozici YP: Petr je zdravý – Petr je zdráv; viz ↗sponově-nominální přísudek, ↗sponově-adjektivní přísudek. A také to, že adjektivum v pozici YP ukazuje typicky rysy rodu a čísla, které má subjekt, je předmětem různých analýz; analýzy mající pro shodu ukazovanou na adj. jednu strukturální konfiguraci, ať už je adjektivum v pozici posponové, premodifikátoru i doplňku, jsou technickým řešením ideje, že např. věta Bratr je smutný je povrchovou realizací struktury Bratr je [smutný bratr]; viz ↗shoda.

Tradičně se rozlišují dvě BE_cop: (i) BE_cop:stage, které spolu se svým komplementem tvoří tzv. stage level-predikát, tj. predikát vyjadřující epizodické, časově limitované vlastnosti (18), a (ii) BE_cop:indiv, které se svým komplementem tvoří tzv. individual level-predikát, tj. predikát vyjadřující časově stabilní vlastnosti (19); srov. kontrast (18a') × (19a'); existují nicméně kontexty, v nichž např. adverbium dnes spouští reinterpretaci individual level > stage level:

Většina evropských jaz. vyjadřuje BE_cop:stage a BE_cop:indiv jedním slovesem BE_cop (č. tedy slovesem být). Jako evropský jaz., který obě BE_cop vyjadřuje dvěma různými lexémy, se obligátně uvádí španělština, která má BE_stage estar a BE_indiv ser. K analýze viz ↗stage level predikát × individual level predikát.

Už delší dobu se (v návaznosti na ✍Higginse, 1979) vedou diskuse o tom, zda jím navrhované rozlišování čtyř typů sponových vět je nutné, n. zda je možné typy sponových vět redukovat. Ony čtyři klasické typy jsou: (a) predikativní věty, (b) ztotožňující věty (equative), (c) identifikační věty, (d) specifikační věty:

Podle klasických popisů se tyto čtyři typy vyznačují těmito různými vlastnostmi: (i) slovosledná inverze, (ii) komplement polospony BECOME, (iii) parafráze s FOLLOWING typu ‘Následující osoba je autorem té knihy: Helena Běličová’, (iv) subjekt to. V č. mají predikativní věty (a) tyto rysy: (i) ok., (ii) ok., (iii) *, (iv) ok.; ztotožňující věty (b) mají tyto rysy: (i) ok., (ii) * (Helena Běličová se stane Helenou Křížkovou vynucuje reinterpretaci (ii) > (i)), (iii) *, (iv) *; identifikační věty (c) mají tyto rysy: (i) ok., (ii) *, (iii) *, (iv) ok.; specifikační věty (d) mají tyto rysy: (i) ok., (ii) *, (iii) ok., (iv) *. Samozřejmostí je, že jen v predikativních větách (a) je posponový komplement nejen DP/NP, ale i AP/PartP.

K analýze cleft sentence typu Byla to Markéta Ziková, kdo toto heslo vylepšil viz ↗důrazově vytýkací konstrukce, k analýze modálních existenciálních vět typu Není koho pozvat viz ↗modální existenciální věta.