Pojem zavedený původně americkým lingvistou B. L. Whorfem; Whorf zdůraznil společné rysy evropských jazyků zejm. germánských a románských, méně slovanských a baltských, a dal je do protikladu k amerindickým jazykům, zejm. hopijštině (✍Whorf, 1941); k češtině viz ✍Garvin (1949). Pojem SAE byl oživen v 90. letech a označuje dnes evropský ↗jazykový svaz, vyznačující se řadou společných inovací, neznámých ve starších etapách vývoje daných jazyků a neobvyklých v jazycích mimo Evropu (někdy pojem označuje i samotné inovace); viz ✍Dahl (1990); ✍Haspelmath (1998); ✍Haspelmath (2001). Základem rozšíření těchto inovací je jazykový kontakt, jehož počátky vidí autoři v době stěhování národů (viz ✍Haspelmath, 1998:285; ✍van der Auwera, 2011:295). Seznam relevantních inovací není u všech autorů zcela stejný, obsahuje však většinou následující: přítomnost jak neurčitého, tak určitého členu, perfektum se slovesem mít, participiální pasivum, externí posesory v dativu, absence záporové shody, vztažné věty se sklonným vztažným zájmenem vzniklým z tázacího zájmena, zjišťovací tázací věty bez tázací částice a se slovesem na začátku, specializovaná částice pro srovnávání nominálních entit v konstrukcích s komparativem (✍Dahl, 1990; ✍Haspelmath, 1998; ✍Haspelmath, 2001; ✍van der Auwera, 2011:294). Jádro SAE tvoří francouzština, němčina, nizozemština a (severní) italština (někteří autoři mluví na základě geografického rozšíření tohoto jádra – spíše asociativně – o jazykovém svazu Karla Velikého (Charlemagne Sprachbund); viz ✍van der Auwera (1998:824); ✍van der Auwera (2011:395); další hierarchizace evropského jazykového svazu a jeho hranice se u různých autorů liší, obsahuje však většinou některé neindoevropské jazyky Evropy (baskičtinu, finštinu, maďarštinu, maltštinu) a neobsahuje vždy všechny indoevropské jazyky Evropy (mimo SAE stojí často keltské jazyky); srov. ✍Haspelmath (1998:273). Hierarchizace se děje kvantitativně, tedy příslušnost k jádru n. periferii SAE či postavení mimo něj je určeno na základě (arbitrárně zvoleného) počtu prvků SAE přítomných v tom či onom jazyce; ve prospěch své argumentace autoři pracují s mapami, které ukazují rozšíření jednoho n. několika prvků SAE a jejich snižující se počet od jádra jazykového svazu směrem k periferii (srov. např. ✍Haspelmath, 1998:272; ✍van der Auwera, 2011:293). Koncept SAE inspiroval zejm. široce koncipovaný projekt Eurotyp s osmi rozsáhlými sborníky vyšlými na přelomu tisíciletí: ✍Siewierska (ed.) (1998) (Eurotyp 1); ✍Feuillet (ed.) (1998) (Eurotyp 2); ✍van der Auwera (ed.) (1998) (Eurotyp 3); ✍van der Hulst (ed.) (1999) (Eurotyp 4); ✍van Riemsdijk (ed.) (1999) (Eurotyp 5); ✍Dahl (ed.) (2000) (Eurotyp 6); ✍Plank (ed.) (2003) (Eurotyp 7); ✍Bernini & Schwartz (eds.) (2006) (Eurotyp 8). Kritika namítá, že samotná areálová distribuce nedokazuje rozšíření jevu jazykovým kontaktem a že některým výzkumům chybí diachronní perspektiva, která by byla pro výzkum jazykového kontaktu zásadní (✍van Pottelberge, 2001). V poslední době je rovněž snaha starší data opřená převážně n. výlučně o spisovné jazyky doplnit n. relativizovat údaji z nespisovných variet (✍Murelli & Kortmann, 2011).

Čeština vykazuje jak shody se SAE, tak odchylky od něho: shody tvoří participiální pasivum (Poklad byl nalezen skauty), posesivní rezultativum jako předstupeň perfekta (Dopis už mám napsaný), sklonné vztažné zájmeno vzniklé z tázacího zájmena (To je kniha, kterou potřebuji), externí posesory v dativu (Matka myla dítěti vlasy), (nepříznakové) zjišťovací tázací věty se slovesem na začátku (Dostal syn k narozeninám míč?), komparativní částice (Tvoje kolo je hezčí než moje); odchylky tvoří neexistující členy (Viděl tam 0 psa) a záporová shoda (Nikdo nikdy nikomu nic neřekl). Také v případě principiální shody s jádrem SAE může být situace velmi rozmanitá, č. konstrukce může být nepovinná, méně produktivní a slaběji gramatikalizována (srov. franc. J’ai vu une belle maison, něm. Ich habe ein schönes Haus gesehen × č. *Mám (u)viděn pěkný dům), ale také produktivnější a silněji gramatikalizována (srov. č. Leží mi tady maminka × něm. *Mir liegt hier die Mutter). V některých případech dovoluje diachronní vývoj hypotézu o jazykovém kontaktu č. s latinou n. i s němčinou (srov. např. vznik participiálního pasiva, ztrátu tázací částice ‑li, omezení genitivu komparace, vytlačování zájmena jenž zájmenem který), nicméně prokázat n. vyvrátit ji může až další výzkum (✍Giger, 2004). I v č. vykazují hovorové n. dialektální variety někdy jiné konstrukce než SAE (srov. např. vztažné zájmeno To je holka, co jsem s ní chodil oproti se kterou jsem chodil).