Konsensus jazykového společenství v hodnocení jazykových prostředků z hlediska jejich přijatelnosti v situacích s vyšší komunikační funkcí. Pojem j.s. v zásadě vychází z preskriptivního přístupu k jazyku, podle něhož se jaz. prostředky nejen popisují (deskripce), ale také hodnotí, rozlišuje se mezi prostředky přijatelnými a nepřijatelnými; v č. prostředí je preskripce dána silnou tradicí, správnost je tradičně spjata se spisovností (viz ↗spisovná čeština). Obecně se za správné považují ty jaz. prostředky, kterým dávají mluvčí, resp. vzdělané vrstvy, přednost před jinými, prakticky se za správné zpravidla považují prostředky spisovné. Úže se j.s. vymezuje jako respektování platné ↗kodifikace.

J.s. se týká řady jaz. jevů: hláskové skladby slov a tvarů (nějaký/ňáký, pokud/pokavaď, okap/vokap, maličcí/maličtí, spontánní/spontální), tvoření slov (teď/teďkon, obstarávka, pizzař, zneprůhlednit), tvarosloví (křty/křesty, zamítla/zamítnula, abych/abysem, mezi kraji/mezi krajemi; mezi pěti sty/mezi pětseti), hláskových variant koncovek (velkého/velkýho), pořadí slov ve větě (kniha položená na stole/položená kniha na stole), pravopisu (změna/zmněna, vítězství/výtěství), výslovnosti aj.

Relativní je správnost u neologismů (↗neologismus), zejména u přejímek z cizích jaz. je situace velmi pestrá: jestliže je hlásková skladba přejímaného slova příznivá, nové slovo se snadno začlení do morfologického systému č. a jeho grafická podoba i výslovnost jsou od počátku ustálené (např. dron se skloňuje se jako hrad, ebola jako žena). U některých slov postupně může dojít k počeštění grafickému, tvarovému i zvukovému (cornflakes/kornflejky, display/displej). Jiná přejatá slova vzbuzují u některých č. mluvčích trvale nejistotu, protože jejich výslovnost, grafická forma n. skloňování kolísá dlouhodobě (např. foyer, interview, Tycho Brahe), další si zachovávají původní výslovnost i pravopis, ale přijímají č. koncovky (copyright, software), jiná zůstávají nesklonná (sudoku). Viz ✍Bozděchová (1997), ✍Pravdová & Svobodová ad. (eds.) (2014).

Jazyková chyba není jen odchylka od platné kodifikace; už ✍Ertl (1929) chápal jaz. chybu šíře jako odchylku od praxe dobrých spisovatelů; viz též ✍Jelínek (2006). Chyby jsou různorodé a mají nestejný vliv na kvalitu a kulturu vyjadřování, hranice mezi některými jaz. prostředky správnými a nesprávnými není ostrá, zřejmá je souvislost s kritérii spisovnosti (viz ↗spisovná čeština, ↗teorie spisovného jazyka). Mezi č. mluvčími i mezi bohemisty je citlivost k jaz. chybám nestejná (srov. ✍Sgall & Panevová, 2004; ✍Adam, 2007; ✍Cvrček, 2008). Nespornými a nejnápadnějšími chybami je většina odchylek pravopisných (krabyčka, nárot) a některé odchylky tvaroslovné (za ušimi, do dvouch hodin), viz též výše; tady je možné se pohybovat na ose „správně – nesprávně“. Někde uprostřed jsou takové jevy, kde hranice není ostrá, např. (ne)užívání zájmena svůj (přijďte si pro vaši výhru), dvě předložky vedle sebe (narazil do před ním stojícího auta), užívání některých spojek a částic ve spojení s negací (nehrálo se i v neděli; aniž se nezeptal), pasivní tvar nepřechodného slovesa (byl odejit) aj.; tyto jevy jsou běžné i ve veřejných projevech a č. mluvčí je stále méně jako chyby pociťují. Řada jevů hláskových a tvarových nabízí více možností (mléko/mlíko, lépe/líp, tiskl/tisknul, tří/třech), při výběru slov (láhev/flaška, točené/tankové pivo), univerbizaci (nákladní auto/náklaďák) a často i při výběru slovesných vazeb (diskutovat o něčem/něco) jde spíše o stylové varianty vhodné pro různé komunikační situace. Tady je na místě mluvit nikoli o chybách, ale o případné neobratnosti stylizační na ose „vhodné – nevhodné“. Podobného rázu je i nerespektování významových odstínů slov a tvarů (je více rozvětvenější místo je rozvětvenější, je to v každém jazyce odlišné místo vhodnějšího je to v každém jazyce jiné, díky záplavám byla akce zrušena místo vhodnějšího kvůli záplavám), nadužívání některých slov (vysmátý) n. vazeb (dovolená je o odpočinku; jsem za to rád) apod.

Specifickým typem jaz. chyby je hyperkorektnost. Podle klasického pojetí vzniká z neznalosti: jestliže mluvčí n. pisatel nezná dobře spis. tvary a spisovně mluvit n. psát chce, rozšíří někdy pravidlo, které zná, i na takové jevy, kde neplatí, a analogicky vytvoří tvary, které mylně považuje za správné, např. pod dvěmi knihami (analogicky podle pod třemi knihami) místo pod dvěma knihami, barmané analogicky jako občané apod. Hyperkorektní tvar je jev nespisovný, neužívaný v běžném hovoru, má rysy tvaru stylově vyššího, zpravidla konkuruje tvaru existujícímu; podrobněji viz ✍Sgall (2006); ✍Chromý (2007). Vzniklé modifikace mívají oporu v reálně existujícím, byť nespisovném útvaru, např. v slezských nářečích (✍Svobodová & Adámková ad., 2011:83).

Vyvíjejí se kritéria jazykové správnosti, tj. principy ↗regulace jazyka. ↗Purismus stanovil za kritérium j.s. vágně definovanou čistotu jazyka n. duch jazyka; č. puristé považovali za správné tvary a slova, pro které je doklad ve starší č. (historický princip) n. v mluvě lidové; v rozporu s čistotou jaz. byly i přejímky z cizích jazyků, zejména ↗germanismy. Zpravidla však kritéria j.s. vycházejí z jaz. zvyku (z úzu). ✍Ertl (1929) považoval za kritérium j.s. jazyk „dobrého autora“, tj. souhrn znaků, na nichž se největší počet dobrých spisovatelů shoduje. ↗Teorie spis. jazyka explicitně odmítla puristická kritéria j.s. a v návaznosti na Ertla vyšla ze stanoviska funkčního: spis. jazyk má co nejlépe sloužit vyjadřovacím potřebám mluvčích zejm. v oblasti odborného a vědeckého vyjadřování, v umělecké tvorbě, administrativě a společenské konverzaci (✍Havránek, 1932). Za kritérium j.s. stanovila spis. normu opírající se o ↗úzus; ✍Mathesius (1932) nadřadil jaz. správnosti vytříbenost jazyka. ✍Trávníček (1942) vysoce hodnotil úzus: rozlišoval správnost útvarovou (systémovost) a správnost úkonnou (funkčnost); i slova utvořená nesystémově (např. majitel, šlehačka) jsou správná z hlediska funkčního, jestliže jsou obecně užívána. ✍Daneš (1979) za kritérium hodnocení spis. prostředků považuje noremnost (prostředek je přijat jaz. společenstvím), adekvátnost (funkčnost) a systémovost. Dnes se jaz. správnosti (ve smyslu pouhého respektování platné kodifikace) nadřazuje kultivovanost vyjadřování (viz ↗jazyková kultura).

Pro soubor široce užívaných jaz. prostředků považovaných za správné se užívá i termín standard, pro jejich odborné zaznamenání standardizace; k širšímu pojetí standardizace viz např. ✍Kořenský (2002), ✍Nekvapil (2007), ✍Dovalil (2012) ad. Termínem standard se někdy překlenuje vzdálenost mezi spis. normou a jazykem každodenní komunikace. Užívá se ho však nejednotně, např. ✍Horecký (1979) vymezuje standard jako základní podobu ↗národního jazyka běžně užívanou v komunikaci, ✍Chloupek (1986) jako obecný jazyk s vyšší komunikační funkcí, ✍Starý (1995) užívá standard a spis. jazyk jako synonyma, podobně ✍Nekvapil (2007). ✍Cvrček (2008) vymezuje standard jako reálně existující neregulovanou, z úzu poznatelnou varietu jazyka. V rámci diskuse o spisovné a standardní č. někteří bohemisté dávají přednost termínu standard (zejm. ✍Čermák & Sgall ad., 2005; ✍Čermák & Sgall ad., 2006; ✍Cvrček, 2008), jiní se k němu stavějí kriticky (✍Adam, 2007); o standardu viz též ↗spisovná čeština.

Zcela specifickou funkci má j.s. ve školské praxi, autoritativně je vyžadována zejména u pravopisu (školní vydání Pravidel českého pravopisu úředně schvaluje MŠMT). Přehled pojetí vyučování češtiny a empirická data o současném stavu viz např. ✍Svobodová & Adámková ad. (2011:89–185).

Viz též ↗regulace jazyka, ↗jazyková kultura, ↗spisovná čeština, ↗purismus.