1. V současné češtině standardní označení pro nejstarší slovanský jazyk dochovaný v textech z 10. a 11. stol., který měl status odpovídající dnes jazyku spisovnému. Vznik tohoto označení je třeba vidět v širších souvislostech. Do 80. let 19. stol. neměla č. pro tento jazyk obecně přijímané pojmenování. Č. filologové o něm psali buď latinsky (✍Dobrovský, 1822: lingua slavica dialecti veteris ‘slovanský jazyk starého dialektu’) n. česky jako o „posvátném jazyce slovanském“ (V. Hanka), o „jazyce cyrilském“ (M. Hattala) n. o „jazyce starobulharském“ (tak už P. J. Šafařík, po něm např. L. V. Geitler); viz ✍Večerka (1985). Dodnes se toto označení používá jako terminus technicus v bulharské jazykovědě (starobălgarski ezik) a částečně i v jazykovědě německé (Altbulgarisch). Mimo č. jazykovou oblast se v 19. stol. začalo používat označení „staroslovenský“ ve významu ʻstaroslovanskýʼ (srov. něm. Altslovenisch, sln. arch. staroslovȇnski) – tak např. B. Kopitar, F. Miklosich, V. Jagić. Označení ‑slovenisch // ‑slovenština navazuje na ↗autetnonymum, kterým se Slované nazývali v nejstarších textech, a to „словѣне“ ʻSlovanéʼ, a jejich jaz. pak „словѣньскъ ѩзъıкъ“. Terminologicky ovšem splývalo takovéto označení nejstaršího slovanského jaz. s označením starší fáze slovinštiny, což ve své době konvenovalo tzv. „panonské teorii“ o panonském původu staroslověnštiny, jejímž reprezentativním zastáncem byl právě F. Miklosich. Tato teorie se posléze setkala v mezinárodní slavistice s nesouhlasem a byla na konci 19. stol. odmítnuta, viz např. ✍Jagić (1913), nicméně objevuje se dodnes (viz ↗Velká Morava). Hlavní č. dobovou prací stavící se proti tzv. panonské teorii byl článek ✍Polívky (1883). Autor v něm navrhl pravopisnou konvenci platnou dodnes, a sice aby se pro odstranění nežádoucí homonymie s názvy novodobých slovanských jaz. nahradilo e ve výrazech staroslovenský a staroslovenština písmenem ě, tedy aby se psalo staroslověnský a staroslověnština. V důsledku však fakticky dále setrvává stav, kdy nejstarší slovanský jaz. je označován termínem, který referuje (ve smyslu panonské teorie) na Slovince, ač v dnešní č. není tato skutečnost zřetelná, protože adjektivum vztahující se k současnému nejsevernějšímu jihoslovanskému jaz. zní dnes slovinský a takto se jasně liší od adjektiva ‑slověnský.

V německé slavistice se široce používá termínu Altbulgarisch (dosl. ʻstarobulharština’), kalk č. termínu starobulharština, jehož autorem je P. J. Šafařík, viz ✍Šafařík (1833), ✍Šafařík (1837). Termín reflektuje skutečnost, že většina původních pramenů staroslověnštiny pochází z Bulharska. Užívá se rovněž termín Altkirchenslavisch (ʻstará církevní slovanština’) a v posledních desetiletích rovněž Altslavisch (ʻstaroslovanština’). Ve francouzštině odpovídá termínu staroslověnština většinou označení vieux slave (dosl. ʻstará slovanština’), srov. např. ✍Vaillant (1948). V anglosaském prostředí je třeba blíže rozlišovat mezi americkou a britskou angl. V americké angl. se častěji mluví o Old Slavic, v britské angličtině o Old Slavonic; tento druhý výraz je spojený s lat. toponymem Slavonia, označujícím území království Slavonie, které v době Římského impéria patřilo k provincii Pannonia inferior a tvořilo ústřední část Panonie. Termín Slavonic zdomácněl v angl. v době panonské teorie. Oba termíny se objevují také v deskriptivnějších termínech Old Church Slavic a Old Church Slavonic.

2. Staroslověnštinu vytvořili na žádost velkomoravského knížete Rostislava // Rastislava dva bratři, rodilí Řekové ze Soluně, Konstantin, pozdějším mnišským jménem Cyril, a Metoděj, jako nástroj činnosti misijní, církevně organizační a nábožensky vzdělávací na Velké Moravě, kam přišli r. 863; viz ↗Velká Morava. Společenskou prestiž zajistilo s. její liturgické určení, s nímž na evropskou kulturní scénu vstupovala možná od samého začátku své existence n. nejpozději během působení Konstantina a Metoděje na Velké Moravě při přípravě jejich cesty do Benátek a do Říma v druhé pol. 60. let 9. stol. Pracovně lze za „staroslověnskou“ fázi tohoto jaz. pokládat období do sklonku 11. stol.; kromě teritoria ruského, kde mezi 11. a 12. stol. není žádná literární přerývka, se totiž všude jinde jeví přelom 11. a 12. stol. jako specifická cézura v užívání tohoto jaz. v písemnictví: v Čechách se jeho zákaz realizoval r. 1097 (pramenně pro Sázavský klášter), Bulharsko zmizelo od poč. 11. stol. do sklonku 12. stol. jako stát z mapy Evropy a literární aktivita na jeho území byla kolem r. 1100 ne-li zcela přerušena, pak alespoň silně utlumena, v Charvatsku prodělávala sl. knižní vzdělanost skrytou, „ponornou fázi“ svého vývoje a plného rozvoje měla dosáhnout až ve stol. následujících; tehdy teprve byla literární aktivita zahájena i v Srbsku a Bosně. Po 11. stol. se pro tento spis.jaz. užívá názvu církevní slovanština (různých „redakcí“: ruské, charvátské, srbské; na bulharské půdě se tradičně označuje jako „střední bulharština“).

1 Časové etapy, resp. i teritoriální „typy“ staroslověnštiny

(a) ↗Prastaroslověnština, jaz., který se zformoval literární činností Konstantina a Metoděje a jejich družiny ještě v Byzanci při přípravě mise na Velkou Moravu; není doložena žádným rukopisem, její podoba se zčásti rekonstruuje na základě historickosrovnávací slovanské jazykovědy, analýzy písma (↗hlaholice) a jaz. památek uvedených dále.

(b) ↗Moravská staroslověnština, nástroj písemnictví na Velké Moravě a posléze v Metodějově arcidiecézi vůbec; je možná přímo doložena jediným rukopisem zvaným ↗Kyjevské listy, jinak se rekonstruuje podle klasické s., tj. jazyka především tzv. kanonických památek (viz (c)) a podle jaz. památek vzniklých literárně na Velké Moravě, ale rukopisně doložených až v mladších csl. opisech, jako např. Život Konstantinův n. Život Metodějův, Proglas k Evangeliu n. liturgický Kánon ke cti Dmitrije Soluňského.

Pro fázi (a) a (b) se někdy v odborné literatuře užívá též označení cyrilometodějský jazyk.

(c) ↗Klasická staroslověnština, jaz. tzv. kanonických památek hlaholských (jako je např. čtveroevangelium zvané Kodex Zografský n. žaltář Sinajský n. homiliář zvaný Clozianus / rukopis Clozův aj., viz ↗hlaholice) i cyrilských (jako je např. aprakos-evangelium zvané Savvina kniga n. menologion zvané kodex Supraslský aj., viz ↗cyrilice); jako nedatované opisy starších literárních skladeb zčásti už cyrilo-metodějských, zčásti až pocyrilo-metodějských bulharských pocházejí asi ze sklonku 10. n. 11. stol.

(d) ↗Staroslověnština českého typu, vycházející z moravské s. (v jaz. normě Kyjevských listů), je přímo doložena hlaholským rkp. zvaným Pražské zlomky hlaholské a latinkou psanými glosami; jsou to glosy Pražské (též Svatořehořské n. Paterovy) a glosy Vídeňské (též Jagićovy); její stopy jsou také v literárních skladbách pocházejících z Čech 10.–11. stol., ale zachovaných v mladších csl. opisech různých redakcí, jako jsou např. dvě legendy Václavské, liturgický Kánon ke cti sv. Václava, homiliář Besědy na evangelije Řehoře Velkého aj.

(e) Staroslověnština charvátského typu, přímo nedoložená, ale dosvědčená zákazy z 10. a 11. stol. užívat v písemnictví slovanskou řeč. Podle jaz. a textových stop v četných mladších csl. rukopisech charvátské redakce (jejich řada začíná už na přelomu 11. a 12. stol. tzv. hlaholskými listy Vídeňskými a Baščanskou deskou) její kořeny mohly být cyrilometodějské se superstrátem č. i klasicky staroslověnským (vycházejícím ze středisek makedonských).

(f) Staroslověnština polského typu, rukopisně nedoložená a velmi nejistá; byla by mohla vycházet už ze s. moravské, resp. dodatečně i č., vrstvu paleoslovenismů v křesťanské terminologii mohla však polštině zprostředkovat i spis. č.

(g) Staroslověnština ruského typu, zformovaná koncem 10. stol. na bázi klasické s. z Balkánu (Bulharska), částečně též prostřednictvím kulturních kontaktů a výměny rukopisů též s. českého typu. Doložena řadou cyrilských rukopisů z 11. stol., např. evangeliářem Ostromirovým (sepsaným 1056–1057) a dalšími evangelními kodexy, dále dvěma sborníky Svjatoslavovými, souborem minejí na září – listopad aj.; už v nich a pak i v mladších csl. rukopisech ruské redakce jsou obsaženy též opisy památek vzniklých na Velké Moravě a v přemyslovských Čechách.

1.1 Prastaroslověnština

Též byzantská staroslověnština // soluňská staroslověnština; založena na pozdně psl.dial. soluňského okolí, které se vyznačovaly některými specificky teritoriálními, nikoli obecně sl. znaky:

(a) hláskosloví: střídnicemi s za ch při 2. a 3. ↗palatalizaci velár; cv‑, dzv‑ < ⁺kv‑, ⁺gv‑ před ě/i < ⁺oi̯ /⁺ai̯; l < ⁺dl / ⁺tl; l‑epentetickým; ‑trat‑, ‑tlat‑, ‑trět‑, ‑tlět‑ < ⁺‑tort‑, ⁺‑tolt‑, ⁺‑tert‑, ⁺‑telt‑ a rat‑, lat‑ i za ⁺‑õrt, ⁺õlt‑ pod cirkumflexem (viz ↗slabičná intonace), vedle variantního alъt‑;

(b) morfologie: koncovkami ‑ę v gen.sg. a nom.‑akuz. pl. ja-kmenů a akuz.pl.mask. jo‑kmenů; ‑y v nom.sg.mask.part.préz.akt. tematických sloves 1. a 2. tř. (vše viz ↗nářeční štěpení praslovanštiny); ‑ši v 2. os.sg. a ‑tъ v 3. os.sg. a pl.ind.préz. tematických sloves;

(c) syntax: užitím da jako partikule optativní a jako spojky uvozující vedl. věty účelové a obsahové přací, užíváním předl. otъ vlivem byz.ř. i tam, kde se jinde na sl. území užívalo jьz, častějším užíváním dat. adnominálního aj.

Nejistota panuje v tom, jaké střídnice byly v prastsl. za ⁺tj / ⁺kt a ⁺dj; novější hypotézy o „makedonských“ ⁺k´ / ⁺t´ (resp. i ⁺šč) a ⁺g´ / ⁺d´ (resp. i ⁺žd´ž), pro něž prý byly zprvu příslušné litery „šťa“ a „děrv“ (viz ↗hlaholice), se ani v současné slavistice nepřijímají všeobecně (✍Tkadlčík, 1971).

Prastsl. však nelze ztotožnit s lidovým dial. prostě jen graficky fixovaným, „oblečeným do písemného roucha“. Jako jaz.spis. představuje útvar specifický, už svou písemnou realizací vyvázaný z nutnosti fyzické přítomnosti adresáta komunikačního aktu a z primární řečové situace vůbec i z časové tísně, vyplývající z nevratně lineárního toku řeči mluvené. Komunikované obsahy předspis. lidové řeči Slovanů soluňského regionu byly nadto sdělně prosté a nenáročné. Jako jaz.spis. měla se však s. stát nástrojem dorozumění ekvivalentním literárně už dávno vytříbené řečtině v textech intelektuálně mnohem složitějšího a výrazově náročnějšího obsahu teologického, filozofického, právního i kulturního a civilizačního vůbec. Musela proto především obohatit nedostačující soustavu potřebných pojmenování, zvl. různých speciálních termínů dotud v lidové řeči vůbec nepřicházejících v úvahu, racionálně dotvořit systém sémanticky a funkčně jemně diferencovaných typů souvětí, zvl. podřadného, a využít prostředků tzv. větné kondenzace, tj. konstrukcí infinitivních a participiálních. Jejím vzorem a zdrojem nových, „spisovných“ prostředků v ní byl samozřejmě sám jazyk nejčastějších předloh, z nichž se do s. překládalo, tj. řečtina.

1.2 Moravská staroslověnština

Též moravsko-panonská staroslověnština, vznikla částečným přizpůsobením prastaroslověnštiny jazykovému prostředí na Velké Moravě. Důslednou směs prvků různého původu, která charakterizuje ↗Kyjevské listy (tj. prastaroslovenismů jako l‑epentetické, s za ch při druhé a třetí palatalizaci velár atd. a ↗„bohemismů“ n. ↗„moravismů“ c, z, šč za ⁺tj / ⁺kt, ⁺dj a ⁺stj / ⁺skj a instr.sg. o‑kmenů na ‑ъmь), lze nejspíš vyložit jako výsledek promyšlené a záměrné reformy spis.jaz., vycházející z cyrilo‑metodějského kulturního centra. Tato normalizující tendence se však ve spis. jaz. Velké Moravy (a Panonie) neprosadila v celém jeho rozpětí časovém ani prostorovém beze zbytku. Do literární činnosti se tu postupně zapojovali aktéři různé etnicity, Slované balkánští přišlí s Konstantinem a Metodějem z Byzance, jejich žáci moravští i učedníci panonského původu (tj. nejspíš jihoslovanští kajkavci), které oběma bratřím svěřil do učení panonský kníže Kocel. Na Moravě a v Panonii byly vedle spisů nových v oběhu i původní rukopisy přinesené z Byzance, které petrifikovaly výchozí prastsl. normu, a aktivita literátů aspoň trojího etnicko-jaz. původu otvírala do spis.jaz. dveře novým, nesystematickým bulharo-makedonismům, moravismům i panonismům.

V moravské s. tak zjevně zůstávala prastsl. dubletnost některých prostředků nepotlačena ve prospěch domácí varianty, což je zčásti zachováno ještě i v klasické s., např. ‑ьstvovati // ‑iti (cěsarьstvovati // cěsariti), ‑ьstvo // ‑ьstvije (čuvьstvo // čuvьstvije), (ni)česo(že) // (ni)čьso(že), nekontrahované a kontrahované tvary adj. (dobrajego // dobrago, dobrujemu // dobrumu, dobrějemь // dobrěmь), resp. vytvořena nová dubletnost pronikáním ojedinělých moravismů do textů, např. řídký gen. sg. mne // obvyklý gen. sg. mene, řídký prefix vy‑ (vygъnati, vynesti aj.) // běžné jьz‑ (psáno iz‑) (izgъnati, iznesti aj.).

Za ↗moravismy (resp. i panonismy) lexikální se (vedle těch, které jsou uvedeny v ↗Kyjevských listech) pokládají ještě např. (v klasické s., ale i v csl. opisech cyrilo‑metodějských skladeb doložené) ašutь ‘nadarmo’, rěsnota, rěsnotivъ aj.) ‘pravda, ‑ivý’, balii ‘lékař’, velьmi, misa; právní a náboženské termíny neděl’a cvětьnaja, istina ‘jistina’, narokъ, županъ, výpůjčky n. kalky z lat. a něm. komъkati ‘přijímat (liturg.)’, kъmotra ‘kmotra’, križь, božii rabi (z lat. famuli dei ‘duchovenstvo’), mъnichъ, neprijaznь ‘ďábel’ (srov. něm. Unhold) aj.

Variantní mohla být výslovnost téhož grafického záznamu mluvčími z různých oblastí sl.jaz. teritoria, zejm. výslovnost ↗jať, ↗nosovek, ’u, a realizace jotace a stupeň poziční palatalizovanosti konsonantů před předními vokály. Do komplexní jaz. reality Velké Moravy se mor. s. zapojila jako „vysoké“ (spis.) funkčně stylové stratum jaz. domácího, „svého“, přestože byla založena na balkánské (soluňské) větvi pozdně psl.dial., a byla tedy na Moravě přísně vzato geneticky „cizí“. Její chápání jako specifické funkčně stylové vrstvy jaz. místního bylo umožněno tím, že diferenciace slovanského jaz. areálu byla ještě malá (viz ↗nářeční štěpení praslovanštiny); podstatná část základní slovní zásoby a inventář slovotvorných i tvaroslovných morfémů a způsobu jeho využití byly stále ještě všem Slovanům společné, stejně jako základní syntagmémy (tj. typy syntagmat a jednoduchých vět).

Z lokálních znaků prastsl., které zůstaly aspoň variantně zachovány i v mor. s. a odlišovaly se od živého úzu Velké Moravy, lze uvést zástupnými příklady s. člověkomь × (moravská) s. člověkъmь (tak však důsledně v ↗Kyjevských listech!); s. toję dušę, mǫžę × mor. s. tojě dušě, mǫžě; s. vedy × mor. s. veda; s. vedeši × mor. s. vedešь; s. vedetъ × mor. s. vede (?); s. velъ, melъ × mor. s. vedlъ, metlъ; s. cvětъ, (d)zvězda × mor. s. květъ, gvězda; s. o dusě, vьsь × mor. s. o dušě, vьšь; s. na dъscě // na dъstě × mor. s. na dъščě; s. da bǫdetъ vol’a tvoja × mor. s. bǫdi vol’a tvoja (v č. Otčenáši dosud arch. buď vůle Tvá); s. jedinъ otъ n’ichъ × mor. s. jedьnъ jьz n’ichъ; s. skrъžьtъ zǫbomъ × mor. s. skrъžьtъ zǫbъ ‘skřípění zubů’. Tyto odchylky s. od živého jaz. lidového na Velké Moravě byly tam s největší pravděpodobností hodnoceny – stejně jako specifické prostředky vytvořené vlivem řečtiny – jako jaz. znaky její spisovnosti.

1.3 Klasická staroslověnština

Též stará bulharština, je zachována v souboru stbulh. rukopisů (zvaných někdy „kanonické“), zčásti hlaholských, zčásti cyrilských opisů (ze sklonku 10. n. z 11. stol.) předloh cyrilo‑metodějských (např. textů biblických) n. raně stbulh. (např. některých textů hagiografických a homiletických). Právě jaz. tohoto „kánonu“ památek je předmětem popisu v mluvnicích, resp. i v některých slovnících označovaných jako „staroslověnské“ už bez dalšího přívlastku (n. jako „starobulharské“). Jeho nejcharakterističtějšími znaky jsou št za ⁺tj / ⁺kt (svěšta, noštь) a žd za ⁺dj (mežda). Vedle nich zachovává znaky prastsl. (mimo k’, g’, pokud v ní byly) a moravské s. (s omezením c, z, šč, ‑ъmь, které nemusely být obsaženy ve všech cyrilsko‑metodějských rukopisech beze zbytku; zcela ojedinělé c, z a ‑ъmь je doloženo i v některých rukopisech kanonických). Pro jazykovědu je klasická s. mimořádně cenná zejm. též tím, že zachovává a prezentuje řadu gramatických rysů sl.arch., některých sama, jiných spolu se staršími fázemi i jiných sl.jaz., srov. mj.:

(i) kond. typu bimь +‑lъ‑participium (ten kromě toho už jen snad v čakavských dial.srb./ch.) a nástup jinak obecně sl.kond. typu bychъ + ‑lъ‑participium; viz ↗kondicionál;

(ii) nestažené ještě tvary imperfekta (nesěachъ, nesěaše) s řidším nástupem tvarů kontrahovaných (nesěše), které jinde v sl.jaz. převládly (stč. nesiech, nesieše); viz ↗imperfektum;

(iii) u sloves 4. tř. imperfektum typu prošaachъ, prošaaše (× stč. prosiech, prosieše);

(iv) v 3. os.pl. sigmatického aoristu koncovka ‑šę (prosišę, vedošę), která kromě toho je už jen v str. ‑ša a v souč.srb./ch. ‑še, když jinak byla nahrazena koncovkou imperfekta ‑chǫ (už stč. jen prosichu, vedechu, srov. též b. vedocha, mk. vedoa atd.); viz ↗aorist sigmatický;

(v) futurum (nedok. sloves) tvořené konstrukcí préz. tvary sloves chotěti n. iměti a infinitiv; viz ↗futurum;

(vi) u sloves 4. A tř.part.prét.akt. typu prošь s ojedinělým nástupem mladšího prosivъ, které jinak v sl.jaz. převládlo;

(vii) supinum jako jmenný (neohebný) tvar slovesný ve významu příslov. určení cíle/účelu po slovesech pohybu a s gen. rekcí (idǫ lovitъ rybъ); dnes je supinum odlišné od inf. už jen v sln. a luž.; viz ↗supinum;

(viii) nestažené ještě tvary slož. deklinace adj. dobrajego, dobrujemu, dobrějemь, když všude jinde jsou jen tvary kontrahované n. analogické podle zájm.; počátky tohoto vývoje jsou už i v moravské s., kde jsou doloženy též tvary typu dobrago, dobrumu, dobrěmь (tak v ↗Kyjevských listech) vedle mladších hyperkorektních (n. starších asimilovaných?) dobraago, dobruumu, dobrěěmь/dobrěamь;

(ix) číslovky: (α) číslovky druhé desítky jsou ještě neuniverbizovány, jasně složeny z jednotkového komponentu a předl. obratu na desęte; (β) číslovky 5–10, 100 a 1000 zachovávají svůj pův.subst. charakter a arch. syntax v evangeliích (např. priimъ pętь tǫ chlěbъ ‘přijav těch pět chlebů’, doslovně ‘tu pět chlebů’, oblastь imy nadъ desętijǫ gradъ ‘maje vládu nad desíti městy’, doslovně ‘nad desíti měst’) s prvními projevy dalšího vývoje v mladších textech;

(x) užití pádů doložené kromě toho zčásti i v jiných starších sl.jaz., zejm. (α) dat. + byti + nom. v posesivní funkci (jei bě sestra ‘[ona] měla sestru’, doslovně ‘jí byla sestra’); (β) dat. + inf. ve významu modálním (ve spojení s byti) (člověkomъ jestъ sъgniti ‘lidé musí shnít’, doslovně ‘lidem jest shníti’, dosud arch. možné i v č.; viz ↗infinitiv) n. účelovém (se poľe sъtvoŕeno bystъ końemъ tešti ‘toto pole bylo upraveno k běhu koní’, doslovně ‘bylo učiněno koňům běhati’), (γ) bezpředložkový lok. příslovečný (tomь městě ‘na tom místě’, tomь časě ‘v té době’) i rekční (kosnǫti sę komь ‘dotknout se koho’); (δ) bezpředložkový gen. (odlukový, např. razlǫčaję plěvy pьšenicę ‘odděluje plevy od pšenice’, čistъ gněva ‘čistý od hněvu’, cílový, např. doiti města ‘dojít do místa’, tj. ‘až na to místo’, ‘až k tomu místu’, partitivní, např. jedinъ ichъ ‘jeden z nich’);

(xi) užití participií, doložené kromě toho zčásti i v jiných starších sl.jaz., zejm. (α) ve spojení s byti (bě učę ‘učil’, doslovně ‘byl uče’, pod. i v stč.), (β) po fázovém (ne)prěstati (si ne prěsta lobyzajǫšti nogu jego ‘ta[to] nepřestala líbat nohy jeho’, doslovně ‘nepřestala líbajíc’, podobně i v stč.!), (γ) v přechodníkové funkci s i, a mezi ním a větou slovesnou (krьštь sę isusъ. i vъzide otъ vody doslovně ‘byv Ježíš pokřtěn, a vystoupil z vody’, pod. i stč.), (δ) po relativech a interrogativech (ne věste sę čьso prosęšte ‘nevíte, oč prosíte’, doslovně ‘oč prosíce’, pod. i stč.).

Klasická s. má specifické novotvary:

(i) domácí v morfologii, jako (α) aorist sigmatický mladší typu vedochъ (× zsl. ‑e‑, srov. stč. vedech); (β) sekundární koncovky dat., lok., instr.pl. při rozkladu některých subst. tzv. kmenů konsonantických, a to r‑kmenů, srov. materьmъ, materьchъ, materьmi (× stč. materám, materách, materami), ъv‑kmenů, srov. crьkъvamъ, crьkъvachъ, crьkъvami (× stč. tykvem, tykvech, tykevmi);

(ii) podnícené n. podpořené řeckou syntaxí jako útvary knižní (tak už od prastsl.), jako (α) dativ absolutní (sъšьdъšu jemu sъ gory. vъ slědъ jego idǫ narodi mъnodzi ‘když sestoupil s hory, za ním šly zástupy mnohé’, doslovně ‘sešedšímu jemu’), (β) „členové“ iže (= jьže) (evangelije ježe otъ marъka ‘evangelium od Marka’, doslovně ‘to / jež od M.’; jaže na duchъ chula ne otъpustitъ sę člověkomъ ‘rouhání proti Duchu nebude lidem odpuštěno’, doslovně ‘to/jež proti Duchu rouhání’, ježe sěsti odesnǫjǫ. něstъ mi sego dali ‘usednout po pravici, to nemohu dát’, doslovně ‘to/jež usednout’), (γ) relativní věty adjektivní s antecedentem vtaženým do relativní věty a tvarově atrahovaným k rel.zájm. (jegože azъ usěknǫchъ ioanna. sь jestъ. ‘Jan, jehož jsem sťal, ten [to] jest’, doslovně ‘jehož jsem sťal Jana, tento jest’; vъ ńǫže měrǫ měrite. vъzměrętъ vamъ, nikoli tedy tojǫ měrojǫ. vъ ńǫže měrite, vъzměrętъ vamъ).

V slovní zásobě kánonu stsl. památek se odráží vývoj textů i vývoj a nář. diferenciace živé jaz. reality, v níž se s. užívalo jako jaz. spis. Důsledkem je růst synonymie vedoucí ke vzniku živých lexikálních dublet n. k sekundárnímu potlačení některých slov ze starých textů při jejich novém opisování a jejich nahrazení synonymními protějšky. Od monografie ✍Jagićovy (1913) se pak rozlišují dvě lexikální vrstvy v kanonických památkách (starší a mladší, resp. „hlaholská“ a „cyrilská“). Rozdíly se projevovaly:

(a) u řady slovních párů domácího původu jako bratrъ – bratъ, životъ – žiznь, balii – vračь ‘lékař’, misa – bľudo ‘mísa’, bolje – vęšte ‘více’, bolěznь – nedǫgъ ‘nemoc’, branь – ratь ‘boj’, vy(i)nǫ – prisno ‘stále’, žalь – grobъ/grobište ‘hrob’, iskoni – isprьva ‘zpočátku, na počátku’, jędryjь – skoryjь ‘rychlý’, drьkolь – žrъdь ‘tyč, kyj’, dręselъ – sětьnъ ‘smutný’ aj.;

(b) u řady slovních párů tvořených slovem cizím (výpůjčkou) a slovem domácím jako akridъ – prǫgъ ‘kobylka’, alavastrъ – stьklěnica ‘skleněná nádoba’, vlasfimija – chula ‘rouhání’, demonъ – běsъ, ikona – obrazъ, ikonomъ – pristavьnikъ ‘hospodář, šafář’, ipokritъ – liceměrъ ‘pokrytec’, kanonъ – pravilo ‘kánon, pravidlo’, kenturionъ – sъtьnikъ ‘setník’, liturgija – služьba ‘mše’, porfüra – praprǫdъ ʻpurpur, nach’, ravvi – učitel’ь, sudar’ъ – ubrusъ, katapetazma – opona, chitonъ – riza ‘říza’ aj.

V bulharské škole „zlatého věku“ (sklonek 9. stol. a necelé 10. stol.) se projevuje do jisté míry lexikální purismus a v souvislosti s tím i jistá (ne však absolutní) averze k přímým výpůjčkám, kompenzovaná silným sklonem k slovotvornému kalkování (které bylo ovšem v principu možné už i dříve), srov. z kodexu Supraslského: člověkoljubije/‑ьstvije/‑ьstvo (ř. philanthrōpia) ‘láska k lidem’, dъvodušije (ř. dipsykhia) ‘pochybnost’, jedinoumьnъ (ř. homophrōn) ‘jednomyslný’, krъvojadenije (ř. haimoboron) ‘krvelačnost’, kumirosluženije (ř. eidōlolatreia) ‘modloslužebnictví’, maloslovije (ř. brakhylogia) ‘stručnost řeči’, pravověrije (ř. orthodoxia) ‘pravá víra’, velikodušьnъ (ř. megalopsykhos) ‘velkodušný’ aj.

1.4 Staroslověnština českého typu

Jeví se jako organické pokračování moravské s. Je to jaz. jediného souvislého stsl. rukopisu č. původu zvaného Pražské zlomky hlaholské, vykazuje týž spis. substrát jako norma ↗Kyjevských listů s jejich důslednými znaky c, z, šč, ‑ъmь; na ni se na č. půdě navrstvil (nedůsledně) specifický superstrát vyznačující se dalšími, zčásti i mladšími znaky č., jako š < ch při druhé a třetí palatalizaci velár, dl, tl, absence l‑epentetického atd. Kromě ↗bohemismů známých z Pražských zlomků hlaholských jsou pro č. s. dosvědčeny z jiných památek (nesystematické) další, jako:

(a) kontrakce různého typu, např. pokanija, ca∫tego (= častégo);

(b) instr.sg. ьjo‑kmenů na ‑im, např. udarenimъ, n.pl. na ‑iimi, např. znamenimi;

(c) lok.pl. i‑kmenů na ‑ich, např. dětelich;

(d) 3. os.sg. i pl. bez koncového ‑tь, např. potřebuje, naplъnena su;

(e) futurum nedokonavé tvořené prefixem po‑, např. ponesetъ (první nesystematické doklady však pravděpodobně už v moravské s., jak doloženo v kanonické památce Žaltář Sinajský);

(f) pronikání prefixu vy‑, např. vychodili, uidal ∫aby (= vydal śä by) (první nesystematický doklad je však pravděpodobně už v moravské s., jak doloženo v kanonických památkách Žaltář Sinajský a rukopis Clozův);

(g) šíření kondicionálu ve vedl. větách účelových;

(h) užívání č. spojek ježe ‘quod quia’, aby, adverzativního neže, ače, nebo.

V slovní zásobě se vliv č. prostředí shledává v slovech jako kъnęžije ‘knížectví’, sъzvězdenije ‘souhvězdí’, potrěbovati, grinьtavyi ‘malomocný’ aj. Vývoj s.č. typu se jeví jako postupné vrůstání moravské s. do č. prostředí, v němž měl tento spis.jaz. vytvořit i příslušné stratum komplexní jaz. reality domácí. Pronikání a fixování č. prvků, tzv. bohemismů, do tohoto jaz., které bylo ovšem nesystematické, mělo upevnit postavení s. na č. půdě; znaky geneticky nečeské představovaly zase patrně vrstvu prostředků příznakově spis. V spis. úzu tak byla někdy možná i koncovka instr.sg. o-kmenů ‑omь, např. ∫ınımom = sъnьmom vedle jinak tam obvyklého -ъmь, ba v památce dochované na č. teritoriu a zvané glosy Rajhradské (jsou zapsány cyrilicí!) jsou dokonce místo jinak na č. půdě obvyklých střídnic c, z doloženy střídnice s. klasické. Podobně v Besědách Řehoře Velikého se objevují stylisticky neutrální slova č. provenience světъ n. kazati, kdežto synonymní s nimi pův. paleoslovenismy vьsь mirъ a propovědati mají v památce stylistický odstín knižní, slavnostní, ba přímo až „biblický“.