Fonologický proces, při kterém se mění (stoupá) artikulace středních a/nebo nízkých vokálů. V č. stoupá artikulace pouze u středních vokálů: ze středních vokálů, předního /e/ a zadního /o/, se stávají vokály vysoké, tj. přední /i/ a zadní /u/.

Stoupání předního vokálu je typické pro ↗obecnou češtinu, kde se místo dlouhého /eː/ objevuje dlouhé /iː/; srov. kyselé mléko a obecněčeské kyselí mlíko. Tento proces se tradičně označuje jako úžení. Ve spisovné č. je stoupání středních vokálů asociováno s dloužením: /e/ → /iː/ (např. hotel → hotýl‑ek), /o/ → /uː/ (např. traktor → traktůr‑ek); artikulace nízkého vokálu /a/ se přitom při dloužení nemění (dolar → dolár‑ek). Dlouhé u, které vzniklo dloužením /o/, se graficky označuje jako ů, zatímco dlouhé u, které je výsledkem dloužení /u/, je graficky ú; srov. ú‑kaz (u‑kázat) vs. prů‑kaz (pro‑kázat). Naproti tomu dlouhé i, které je výsledkem dloužení /e/, se graficky nijak neodlišuje; srov. vtíp‑ek (vtip) a vříd‑ek (vřed).

Stoupání středních vokálů spojené s dloužením není pravidelné, což je vidět např. u mask. deminutiv derivovaných sufixem ‑ek, kde ve stejném fonologickém kontextu je dloužení jednou spojeno se stoupáním artikulace (ohon → ohůn‑ek, oheň → ohýn‑ek) a podruhé ne (salon → salón‑ek, osten → ostén‑ek); viz též ↗alternace kvantity.

V stč. je doloženo i stoupání nízkého a, které se v palatálním kontextu transformovalo ve střední ě (p’at → pět); ↗přehláska ’a > ě.

Opačným procesem k s.v. je klesání vokálů. To je podstatou vokalizace psl. vysokých vokálů, ↗jerů.